ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1041.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1041/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 14. září 2016 v Brně dovolání obviněného V. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 55 To 462/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 2 T 101/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 2 T 101/2015, uznal obviněného V. H. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
dne 18. 9. 2014 v době kolem 18:07 hod. jako řidič osobního motorového vozidla zn. Škoda Felicia, reg. zn. ........, při jízdě po silnici I. třídy č...., ulicí K. v D., okres J. n. N., v km ......., na křižovatce s místní komunikací K., při odbočování z ulice K. na ulici K. ve směru na T., nerespektoval dopravní značku P6 „stůj, dej přednost v jízdě“ a pokračoval ve své jízdě přesto, že po hlavní silnici přijížděli ke křižovatce ze směru od H. na T. cyklisté, a to poškozený P. M., na jízdním kole zn. CUBE atention, a svědek J. P., když obviněný V. H. oba přijíždějící cyklisty přehlédl. Svou jízdou v křižovatce vytvořil vpředu jedoucímu cyklistovi poškozenému P. M. náhlou překážku. V důsledku této překážky musel poškozený P. M. intenzivně brzdit, když následkem tohoto brzdění došlo k jeho pádu na vozovku, při kterém poškozený P. M. utrpěl mnohačetné oděrky a tržné rány na těle, tenký krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou ve spánkové oblasti vlevo, plošný krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou vlevo, zhmoždění mozku ve spánkově temenní oblasti vlevo, traumatický krevní výron pod měkké pleny mozkové v oblasti levé mozkové polokoule, krvácení do postranních nosních dutin a prasklinu spodiny lební jdoucí přes pyramidu a spánkovou kost vpravo, když toto zranění je nutno ze soudně lékařského hlediska kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví podle ustanovení §122 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve smyslu poranění životně důležitého orgánu a vážné poruchy zdraví s podstatným omezením v běžném způsobu života a s odkázáním na pomoc druhé osoby, resp. osob, přičemž obviněný V. H. svým jednáním hrubě porušil povinnosti uvedené v ustanovení §4 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů, §22 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů, a §47 odst. 2 písm. a), odst. 4 zákona o pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 55 To 462/2015, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Mikysky včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že poškozený neměl v okamžiku pádu z jízdního kola na hlavě nasazenou cyklistickou helmu, přičemž jel rychlostí 45km/hod. Obviněný uvedl, že nezpochybňuje, že u poškozeného došlo k těžkému ublížení na zdraví, poukázal však na to, že poškozený porušil všeobecnou prevenční povinnost a dopravní předpisy, neboť během jízdy na kole neměl nasazenou cyklistickou helmu. Obviněný je přesvědčen, že pokud by poškozený měl helmu během jízdy na hlavě, došlo by u něj pouze ke vzniku tzv. prosté újmy na zdraví. Obviněný by tedy byl trestně odpovědný pouze podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. S ohledem na to, že obviněný trestný čin spáchal již za účinnosti zákona č. 89/2012, občanský zákoník, měla být snížena jeho odpovědnost za újmu na zdraví poškozeného. Obviněný je přesvědčen, že řidič automobilu nemůže odpovídat za těžkou újmu na zdraví cyklisty, který neměl na hlavě helmu, a to ani v rovině občanskoprávní, ani trestněprávní. K příčinné souvislosti mezi jednáním a jeho následky při posuzování trestní odpovědnosti v dopravě týkající se „spoluodpovědnosti poškozeného“ obviněný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Nesprávné právní posouzení obviněný spatřuje v tom, že je odpovědný za veškerou újmu na zdraví poškozeného, aniž bylo zkoumáno, k jaké újmě na zdraví by u poškozeného došlo, pokud by měl cyklistickou helmu na hlavě. Uvedl také, že soudy rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 55 To 462/2015.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání uvedl, že nelze souhlasit s argumentací obviněného zpochybňující skutková zjištění a navazující právní posouzení nalézacího a odvolacího soudu. Uvedl, že rozhodující příčinou trestně relevantního následku kladeného obviněnému za vinu (těžká újma na zdraví poškozeného způsobená pádem z jízdního kola), bylo jednání obviněného spočívající v nedání přednosti v jízdě poškozenému jedoucímu na jízdním kole po hlavní pozemní komunikaci, a následné vjetí do jeho jízdní dráhy. V možnostech poškozeného nebylo bezpečným způsobem zabránit přímo hrozícímu střetu s vozidlem obviněného; příčinou nehody tedy nebyla skutečnost, že poškozený neměl při jízdě na kole nasazenou cyklistickou helmu. Z hlediska zásady gradace příčinné souvislosti tak bylo významné a rozhodující jednání obviněného, který hrubě porušil jednu ze základních povinností silničního provozu. Naproti tomu jednání poškozeného, kterému navíc žádný právní předpis neukládal mít cyklistickou přilbu, hrálo v tomto směru zcela zanedbatelnou roli. Nejvyšší státní zástupce se zcela ztotožnil s tím, že soudy uznaly obviněného vinným těžkou újmou na zdraví poškozeného a nikoliv pouze ublížením na zdraví. Za spekulativní lze považovat tvrzení obviněného, že jednání bylo možné kvalifikovat nanejvýš jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem nejvyšší státní zástupce doplnil, že z obsahu přesvědčivých odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že soudy řádně zjistily skutkový stav věci poskytující spolehlivý podklad pro rozhodnutí, a to v souladu se zásadou materiální pravdy vyjádřenou v §2 odst. 5 tr. ř., přičemž skutková zjištění soudů mají obsahovou vazbu na provedené důkazy a jednoznačně z nich vyplývají při logickém způsobu jejich hodnocení. Nelze shledat ani opomenutí zásadního důkazu nebo existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. právním posouzením věci, přičemž obviněný z větší části uplatňuje obhajobu shodnou s odvolacím řízením.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zmíněný rozpor může nastat i v případě, že skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech, které jsou zatíženy tak závažnými vadami, že tyto úkony nelze použít jako důkaz, a buď tu nejsou žádné další důkazy anebo zbývající důkazy nepostačují k tomu, aby jen na jejich podkladě obstála skutková zjištění soudů.
Podle §265f odst. 1 tr. ř. je Nejvyšší soud jako soud dovolací při rozhodování o dovolání vázán tím, které výroky rozhodnutí, v jakém rozsahu a z jakých důvodů dovolatel napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Takto podané dovolání vymezuje rozsah a obsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu. Východiskem pro existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud proto přezkoumává napadený rozsudek ve vztahu k těm skutkovým zjištěním, která jsou uvedena v tzv. skutkové větě výroku o vině. S odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí napadené dovoláním. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, s. 1642). Protože důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování. Postup soudu, jímž provádí dokazování v hlavním líčení (veřejném zasedání) je totiž upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotně právního posuzování.
Obviněný uplatnil v dovolání zčásti skutkové námitky. Mezi tyto námitky patří námitky, že poškozený neměl v okamžiku pádu z jízdního kola na hlavě nasazenou cyklistickou helmu, přičemž jel rychlostí 45km/hod., a že soudy rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Takové námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
IV. Důvodnost dovolání
Obviněný právně relevantně namítl, že jednání mělo být kvalifikováno jako ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv jako těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Podle §16 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Podle §147 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Podle §148 odst. 2 tr. zákoníku bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Podle §148 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného, neboť objektem poruchového přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku je zájem na ochraně lidského zdraví. Za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona je třeba považovat porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví (života) lidí. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný byl uznán vinným, že jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví a spáchal takový čin proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona soudy spatřovaly v tom, že nerespektoval ustanovení §4 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích), §22 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, a §47 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, které spočívá v tom, že jako řidič motorového vozidla přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou „Dej přednost v jízdě!“ nebo „Stůj, dej přednost v jízdě!“ byl povinen dát přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci nebo organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím po hlavní pozemní komunikaci, což modifikovaně platí i v případě cyklistů, přičemž se musí chovat ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu a musí se řídit pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Přičemž řidič, který se účastnil na dopravní nehodě, je povinen neprodleně zastavit vozidlo a dojde-li při dopravní nehodě k usmrcení nebo zranění osoby nebo k hmotné škodě převyšující zřejmě na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí částku 100 000 Kč, jsou účastníci dopravní nehody povinni neprodleně ohlásit dopravní nehodu policistovi.
Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (viz č. 20/1981 Sb. rozh. tr.).
Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele nenastal škodlivý následek. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněné nastal. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, však není stejně důležitou příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Jde proto také o to, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které spoluurčují stupeň společenské škodlivosti konkrétního posuzovaného trestného činu. Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 1970, sp. zn. 7 To 7/70, uveřejněné č. 47/1970-II., přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu (SR) ze dne 4. 2. 1971, sp. zn. 3 Tz 5/71, uveřejněné pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr.]. Jestliže tedy trestní zákoník v ustanovení §147 odst. 2 vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán porušením důležité povinnosti, pak tím vyjadřuje požadavek, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku). V opačném případě nelze naplnění předmětného zákonného znaku dovodit. Za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví či jejímž porušením může k takovému následku snadno dojít (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63, uveřejněný pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Jak již bylo uvedeno, jde o nedbalostní přečin.
Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Pro závěr o vědomé nedbalosti nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, ale je nutné zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je nutné přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1965, sp. zn. 1 Tz 38/65, uveřejněné pod č. 45/1965, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1619/2010, uveřejněné pod č. 29/2012 Sb. rozh. tr.). Při nevědomé nedbalosti povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně a nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný. Jak možnost, tak povinnost předvídat se posoudí vždy vzhledem k okolnostem případu (na základě objektivních okolností spojených se skutkem) a subjektivním dispozicím konkrétního pachatele. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování potřebné míry opatrnosti pachatele.
Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, protože jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 540/2012, uveřejněný pod č. 5/2013 Sb. rozh. tr., Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 236-243). V daných souvislostech dovolací soud ponechává stranou kategorii hrubé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož není z pohledu jeho úvah relevantní, třebaže ani tento institut nezůstal stranou pozornosti soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1623/2015).
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný V. H. dne 18. 9. 2014 jako řidič osobního motorového vozidla v D., okres J. n. N., když přijížděl ke křižovatce, nerespektoval dopravní značku „stůj, dej přednost v jízdě“, čímž porušil důležitou povinnost, kterou mu ukládal zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů [konkrétně §4 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích), §22 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, a §47 odst. 2 písm. a), odst. 4 zákona o pozemních komunikacích], a pokračoval v jízdě, i přestože se ke křižovatce blížili dva cyklisté. Obviněný oba cyklisty přehlédl, přičemž v důsledku toho vjel do jízdní dráhy poškozeného P. M., který nedokázal včas úplně zabrzdit jízdní kolo, proto spadl na vozovku a utrpěl mnohačetné oděrky, tržné rány, zhmoždění a další poranění. Zranění poškozeného byla kvalifikována v souladu s §122 odst. 2 tr. zákoníku jako těžká újma na zdraví, které se obviněný dopustil z nedbalosti.
Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný V. H. uvedeným jednáním naplnil nejen subjektivní stránku přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, ale i všechny zákonné znaky uvedeného trestného činu, neboť jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného V. H. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu