ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1103.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1103/2016-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. 8. 2016 o dovolání obviněného P. S ., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 7 To 118/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 7/2015 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 46 T 7/2015, byl obviněný P. S. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen za tyto trestné činy a dále za přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 9 T 160/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 4 To 13/2015, podle §145 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Ostravě a další obsahově navazující rozhodnutí.
O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině a trestu a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 7 To 118/2015. Z podnětu obou odvolání byl rozsudek Městského soudu v Praze podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný nově odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle §73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na čtyři roky a podle §75 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na tři roky.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tento rozsudek napadl proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Uplatněné námitky zaměřil proti závěru soudů, že byla naplněna subjektivní stránka pokusu uvedeného zločinu, s důrazem na to, že jeho úmysl nesměřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Zároveň vytkl neúplnost dokazování ohledně subjektivní stránky činu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označila dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájci k případné replice, ale obhájce na ně nereagoval.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému způsobí těžkou újmu na zdraví, spáchá-li uvedený čin mimo jiné opětovně.
Pokusem je podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Městského soudu v Praze, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Vrchní soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 31. 5. 2013 v době od 16,20 hodin do 16,40 hodin v P., Ch., na parkovišti před supermarketem Penny Market se osobním automobilem zn. Ford Focus registrační značky ....... rozjel proti poškozenému J. L., který se postavil před automobil, chtěl obviněného zadržet v souvislosti s podezřením z krádeže v supermarketu, vyzýval ho k zastavení, a protože nestačil včas uskočit, byl sražen na kapotu vozidla a následně dopadl na zem vedle vozidla, a tímto jednáním obviněný způsobil poškozenému zranění spočívající v pohmoždění pravé ruky a pravého kolena, přičemž mechanismus útoku byl způsobilý ke vzniku závažnějších poranění, a to poranění kolenního kloubu s dlouhodobou léčbou, případně vážnou poruchu centrálního nervového systému ve smyslu pohmoždění mozku a krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, kdyby poškozený narazil hlavou na přední část vozidla či byl odhozen a došlo k jeho pádu na zem. Podle zjištění uvedených ve výroku o vině se obviněný dopustil uvedeného jednání, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 10 T 185/2002 pravomocně odsouzen mimo jiné za pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů).
Popsaný skutek evidentně vykazuje znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, a to i z hlediska subjektivní stránky, která spočívá v úmyslném zavinění.
Zavinění je výrazem vnitřního psychického vztahu pachatele k činu. Autentickým zdrojem poznatků potřebných pro posouzení otázky zavinění je především výpověď samotného pachatele. Jestliže pachatel popírá zavinění, lze na ně usuzovat z objektivních okolností, za nichž došlo k činu, ze způsobu provedení činu, z povahy prostředků použitých k jeho spáchání, z cíle, který byl činem sledován, apod.
V posuzovaném případě šlo o to, že vůči obviněnému a jeho neztotožněnému společníku vyvstalo podezření z krádeže zboží v supermarketu. V tomto ohledu situace vyvrcholila tím, že oba nasedli do automobilu na parkovišti před supermarketem s cílem urychleně odjet. Poškozený J. L., zaměstnanec supermarketu oblečený do trička s nápisem Penny Market, se tomu snažil zabránit, postavil se čelně před automobil a jasně vyzýval obviněného, aby zůstal stát. Na místě v postavení vedle automobilu byl společně s poškozeným také svědek M. G., viditelně označený jako zaměstnanec bezpečnostní agentury působící v supermarketu. Nelze tedy přijmout tvrzení obviněného, že se mu do auta dobývali nějací lidé, neboť i z jeho hlediska bylo zřejmé, že s ním chce komunikovat představitel supermarketu. Kromě toho i svědkyně M. T. , přítelkyně obviněného přítomná v automobilu jako spolujezdkyně, uvedla, že oba muži, kteří se snažili zabránit obviněnému v odjezdu, na něho křičeli v tom smyslu, aby zastavil a že zavolají policii. Z popsaného stavu je očividně patrno, že obviněný se rozhodl vynutit si odjezd z parkoviště před supermarketem bez ohledu na překážku, kterou mu vytvořil poškozený svým tělem, když se postavil čelně přímo před automobil. Odstup, s nímž se poškozený postavil před automobil, byl krátký, přičemž sám poškozený ho odhadl na 30 až 50 centimetrů. Pokud se obviněný z takovéto vzdálenosti čelně rozjel proti poškozenému, je jasné, že střet automobilu s tělem poškozeného byl nevyhnutelný a že byl i chtěný. Útok obviněného proti poškozenému byl bezprostředně motivován snahou odstranit poškozeného, jehož přítomnost byla fyzickou překážkou odjezdu obviněného z parkoviště. Tato motivace obviněného byla zesilována i tím, že se nacházel P., ačkoli u něho byl vykonáván soudem uložený trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy. K dosažení svého cíle obviněný zvolil takový způsob, který spočíval v použití automobilu a v působení jeho kinetické energie na tělo poškozeného. Obecně vzato je čelní náraz rozjíždějícího se automobilu do lidského těla mechanismem, jehož následkem běžně je vážná porucha zdraví v některé z forem vymezených v §122 odst. 2 tr. zákoníku, typicky pak poškození důležitého orgánu podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, delší dobu trvající porucha zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku apod. V dané věci takový následek reálně hrozil zejména v souvislosti s nárazem automobilu do kolenního kloubu poškozeného a s nárazem hlavy poškozeného do čelního skla automobilu, případně s nárazem jeho hlavy o zem při následném pádu z přední kapoty. Reálná možnost vzniku těžkého zranění poškozeného byla i ze subjektivního hlediska obviněného snadno předvídatelná. Obviněný neučinil nic pro to, aby se střetu automobilu s tělem poškozeného vyhnul, a za situace, v které se ocitl, takovou možnost ani neměl, chtěl-li dosáhnout svého cíle a odjet z parkoviště. Pro obviněného byl v této situaci náraz automobilu do těla poškozeného jediným možným prostředkem k úniku. Za tohoto stavu obviněný nutně akceptoval i reálně hrozící následek v podobě těžkého zranění poškozeného. Okolnost, že poškozený nakonec utrpěl jen lehčí zranění, nevyplývala z ničeho, co by se dalo hodnotit ve prospěch obviněného. Poškozený dokázal na rozjezd automobilu pohotově reagovat včasným nadskočením a vzhledem ke své celkově velmi dobré kondici kontroloval i po nárazu automobilu svůj pohyb tak, že do jeho předního skla nenarazil hlavou, ale rukou, a při pádu z přední kapoty nenarazil na zem hlavou. Vzniku těžkého zranění poškozeného tak ve skutečnosti zabránila jen odpovídající obranná reakce poškozeného. Není tedy nic nesprávného na závěru soudů o úmyslném zavinění obviněného ve vztahu k hrozící těžké újmě na zdraví poškozeného. O úmyslu obviněného nevyvstávají žádné důvodné pochybnosti.
Ve vztahu k subjektivní stránce činu obviněný namítl neúplnost dokazování, pokud soudy nevyhověly jeho návrhu na opatření znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky. Tento návrh obviněný odůvodňoval tím, že znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy nedokázaly potvrdit či vyvrátit různé verze události. Obviněný totiž v rámci své obhajoby prezentoval verzi, podle které si poškozený způsobil zranění ruky sám údery do předního a bočního skla automobilu. Tato obhajoba byla založena na tvrzení obviněného, že do poškozeného nenarazil a že poškozený před rozjíždějícím se automobilem ustoupil a bouchal do předního a bočního skla. Verze poškozeného se tak rozcházela se svědeckou výpovědí poškozeného, podle které obviněný do něho narazil rozjíždějícím se automobilem. Jestliže znalecké posudky z oboru zdravotnictví a z oboru dopravy nepotvrdily ani nevyvrátily žádnou z těchto protichůdných verzí, souvisí to s tím, že znalcům nepříslušelo hodnotit ostatní důkazy a v tomto kontextu se vyjadřovat k otázce, zda je pravdivá výpověď obviněného nebo svědecká výpověď poškozeného. V rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. soudy dospěly k závěru, že pravdivá je svědecká výpověď poškozeného, která byla jednoznačně podporována výpovědí svědka M. G., zatímco výpověď obviněného a výpověď svědkyně M. T. v otázce nárazu automobilu do poškozeného soudy hodnotily jako nevěrohodné, nelogické a odporující celkové situaci na místě. Zjištění, která soudy vyvodily ze svědecké výpovědi poškozeného a z výpovědi svědka M. G., nevyžadovala doplnění důkazů o navrhovaný znalecký posudek.
Právní posouzení skutku jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku je v souladu se zákonem. Rozsudek Městského soudu v Praze tedy není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byl výrok o vině obviněného ponechán beze změny, není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu