ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1155.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1155/2016-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 14. září 2016 v Brně dovolání obviněného P. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2016, sp. zn. 7 To 89/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 136/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 2 T 136/2014, uznal obviněného P. K. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
dne 11. 7. 2014 v 11.40 hod., v P., v ulicích P. – S., za tramvajovou zastávkou V. S., jako řidič osobního motorového vozidla zn. Renault, r.z. ..., po zastavení na křižovatce řízené světelnou signalizací, vystoupil ze svého vozidla a přešel k za ním stojícímu osobnímu motorovému vozidlu zn. Citroen, r.z. ..., a několika údery pěstí na rám čelního skla vpravo, které po úderech prasklo do pavučinového tvaru o rozměrech 40x60 cm a na střeše vozidla, nad rámem pravých předních dveří způsobil promáčklinu o šíři 2 cm ve tvaru oválu a hloubky 0,2 cm, přičemž majitelce vozidla poškozené I. M., způsobil škodu ve výši 20 940 Kč na poškozeném skle a 2 178 Kč na střeše vozidla, poté poškozená I. M. z místa odjela směrem ke S. t., obviněný pokračoval v jízdě za ní, před S. t. ji předjel a přinutil opět zastavit, vyběhl ze svého vozidla a bouchl u jejího vozidla do zpětného zrcátka na levé straně, poškozené I. M., tím způsobil škodu v celkové výši 23 118 Kč.
Za tento přečin obviněného odsoudil podle §228 odst. 1 tr. zákoníku za použití §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené Generali pojišťovně, a. s., IČ 618 59 869, se sídlem Praha 2, Bělohradská 132, částku 18 000 Kč a poškozené I. M. částku 4 000 Kč.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 3. 2016, sp. zn. 7 To 89/2016, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného P. K. proti výrokům o vině a trestu jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení podal obviněný P. K. prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Kaina včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl v něm nesprávné právní posouzení skutku, protože nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu, pro který byl odsouzen, neboť chybí úmyslné zavinění. Dále vytkl soudu, že neprokázal, že chtěl vozidlo poškodit a jakým způsobem mohl vozidlo poškodit holou rukou. Obviněný také nesouhlasil se závěry soudu o výši škody a tvrdí, že soud nepostupoval podle §137 tr. zákoníku a vycházel pouze z faktury, kterou mu předložila poškozená. Odvolacímu soudu také vytkl, že došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, protože ke vzniku škody došlo v souvislosti s dopravou a škůdce měl povinnost uhradit škodu prostřednictvím zákonného pojištění z odpovědnosti za škodu, tj. povinného ručení a prostředků civilního práva. Závěrem uvedl, že odvolací soud při svém rozhodování nesprávně aplikoval zásadu ultima ratio.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2016, sp. zn. 7 To 89/2016, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce uvedl k dovolání obviněného, že obviněný především namítl, že v průběhu trestního řízení nebylo zjištěno, zda z jeho strany došlo k naplnění skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci a zda s ohledem na princip ultima ratio jej lze trestně stíhat. Obviněný zaměřil námitky proti otázkám skutkovým a procesním. Takové dovolací námitky však pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod nelze podřadit. Rozporuje-li obviněný zavinění ve formě úmyslu, je takové tvrzení pouhou spekulací, která je v zásadním rozporu se skutkovými zjištěními. Jak zjistil soud prvního stupně, poškození vozidla bylo možné způsobit i silou nevelké intenzity. Obdobně spekulativní je polemika obviněného s výší škody. Škoda způsobená trestným činem byla soudem zjištěna náležitým způsobem, a to jak odborným vyjádřením, tak i na podkladě dokladů o opravě autorizovaným servisem. K výhradě obviněného, že nemohl předpokládat skutečnost, že útokem bude způsobena škoda nikoli nepatrná lze uvést jen to, že i průměrně inteligentní člověk – řidič – ví, že cena čelního skla automobilu a jeho výměna není levnou záležitostí. Skutečnost, že údery může vozidlo poškodit a že cena poškození bude poměrně vysoká, musela být tedy obviněnému známa.
Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku obviněného, že soudy náležitě nepřihlédly k zásadě subsidiarity trestní represe. Tuto námitku však nejvyšší státní zástupce považuje za neopodstatněnou. Pokud se pachatel dopustil společensky škodlivého jednání naplňujícího znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoníku, sama skutečnost, že existuje jiná právní norma umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem (např. instituty správního či civilního práva, apod.) ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. V opačném případě by došlo k popření jedné z podstatných funkcí trestního práva, kterou je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů. Jednání obviněného bylo projevem nyní poměrně často se vyskytující agresivity řidičů na silnicích, a bylo zcela neadekvátní vzniklé situaci (kterou navíc svým způsobem jízdy vyvolal, neboť před zatroubením poškozené se náležitě nevěnoval řízení, v důsledku čehož se k jejímu vozidlu nebezpečně přibližoval). Obviněný svým jednáním, když poškozenou prudkým zabrzděním přinutil zastavit, ohrozil i další účastníky silničního provozu. Je třeba přihlédnout i k tomu, že obviněný vyvolal konflikt s poškozenou dvakrát po sobě v krátkém časovém sledu. Z jeho strany šlo o natolik závažné jednání, že trestní odpovědnost je zcela namístě.
Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného P. K. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má v podstatě obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek popsán ve skutkové větě výroku o vině. Z těchto skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu musí soudy nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto poté hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky, které se týkají skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, a tyto námitky byly i součástí odvolací argumentace proti rozsudku nalézacího soudu. Jde proto pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy rozhodující ve věci v odůvodnění svých rozhodnutí. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002, č. 408, Nakladatelství C. H. Beck).
Obviněný námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod a Nejvyšší soud se proto nemohl těmito námitkami zabývat. Základní námitkou obviněného je námitka, že nespáchal trestnou činnost, a že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, pro který byl obviněný odsouzen.
Přečin poškozování cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Za tento přečin bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, zákazem činnosti nebo propadnutím věci.
Pachatelem trestného činu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku může být kterákoli fyzická osoba, pro niž je věc, která byla předmětem útoku, věcí cizí. Z hlediska zavinění jde o trestný čin úmyslný ve smyslu §15 tr. zákoníku, postačí proto úmysl nepřímý. Úmysl pachatele musí zahrnovat i skutečnost, že jde o cizí věc. Úmysl poškodit vozidlo, a pomstít se tak osobě, která jej užívá, naplňuje znaky trestného činu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud nepřisvědčil této námitce, neboť soud prokázal, že obviněný jednal v úmyslu donutit poškozenou prudce vozidlo zastavit, pak přišel k jejímu vozidlu a opakovanými údery na rám čelního skla a na střechu vozidla zn. Citroen způsobil poškozené I. M. škodu v celkové výši 23 118 Kč. Tímto jednáním způsobil škodu nikoliv nepatrnou a naplnil tak všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný namítl, že nebylo prokázáno, jakým způsobem vozidlo poškodil a zda chtěl vozidlo poškodit. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani této námitce a shledal, že z dokazování vyplývá, že poškození čelního skla bylo způsobeno jednáním obviněného. Znalec ve znaleckém posudku uvedl, že vyšetřovacím pokusem bylo ověřeno, že i úderem hrany dlaně ruky malou intenzitou, lze čelní sklo poškodit a pokud bylo vozidlo zn. Citroen poškozené I. M. v pohybu, druhý úder z technického hlediska mohl směřovat na střechu nad pravými dveřmi a je proto technicky přijatelné, že poškození střechy vzniklo od druhého úderu rukou obviněného. Toto zjištění je v souladu s tvrzením obviněného P. K., že do vozidla poškozené udeřil dvěma údery ruky.
Obviněný namítá, že soud při stanovení výše škody vycházel pouze z faktury, kterou předložila poškozená a že nepostupoval podle §137 tr. zákoníku.
Ustanovení §137 tr. zákoníku je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav. Stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením tedy přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (např. drobné poškození karoserie motorového vozidla, rozbití jeho oken či světlometů, poškození vstupních dveří domu, rozbití jeho oken apod.). Při tomto způsobu stanovení výše škody je třeba od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením.
Nejvyšší soud nepřisvědčil této námitce obviněného. Škoda způsobená obviněným na vozidle poškozené I. M. byla soudem náležitě zjištěna, a to jak odborným vyjádřením znalce, tak z předložených dokladů autorizovaného servisu. Z odborného vyjádření znalce Ing. Stanislava Kadlece bylo zjištěno, že výše škody vzniklé poškozením vozidla zn. Citroen se rovnala nákladům na opravu ke dni poškození a činila 24 899 Kč. Z doložené faktury týkající se výměny čelního skla bylo zjištěno, že náklady činily 20 940 Kč a z odborného vyjádření vyplývá, že poškozením střechy vozidla vznikla škoda 2 178 Kč.
Obviněný namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe a také to, že soud neaplikoval zásadu ultima ratio. Nejvyšší soud připomíná, zásadně totiž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Tak tomu však v tomto případě není. Jakékoliv úvahy o subsidiární úloze trestní represe nejsou v tomto případě vůbec namístě.
Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Generální prevence je výchovné působení na ostatní členy společnosti, jiné než pachatele, které se má podle našeho trestního zákoníku uskutečňovat prostřednictvím prevence individuální, která spočívá především ve výchovném působení na pachatele trestného činu. Zabrání-li se trestem pachateli trestného činu v dalším páchání trestné činnosti, dává se tím nepochybně najevo ostatním členům společnosti, jaké chování je nežádoucí a proti čemu je namířen trestní zákoník. Tímto způsobem lze ovlivňovat jejich pozitivní hodnotovou orientaci. Spravedlivý a včas uložený trest je schopen působit na ostatní občany tak, aby je varoval před pácháním trestných činů, přesvědčil o neodvratnosti trestu a o jeho negativních důsledcích pro pachatele, posiloval pocit právní jistoty a představy o autoritě právních norem. Předpokladem dosažení generálně preventivního účinku je i vhodná publicita trestního řízení a jeho výsledků.
Závěr soudu o vině obviněného spočívá na správných skutkových zjištěních, které vyplývají z řádně provedených důkazů a jejich hodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Skutková zjištění soudů mají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a napadené rozhodnutí splňuje požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí z hlediska práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1258/08). Právní kvalifikace skutku je zcela správná.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. září 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu