ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1211.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1211/2016-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. 10. 2016 o dovolání obviněného M. G. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 61 To 107/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 189/2013 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 3 T 189/2013, byl obviněný M. G. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. a), d) tr. zákoníku a odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvě léta s tím, že výkon trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na dvě léta. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen nahradit poškozené F. V. škodu ve výši 50 000 Kč, a výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Skutek spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 v podstatě v tom, že obviněný nejméně od 12. 9. 2009 do června 2011 v bytě v P., L., kde bydlel ve společné domácnosti se svojí družkou, poškozenou F. V., a na dalších místech tuto psychicky a fyzicky týral tím, že na ni bezdůvodně žárlil, snažil se ji přivlastňovat, zakazoval jí stýkat se s kamarády, opakovaně jí hodil mobilním telefonem o zeď ve chvíli, kdy přišla zpráva SMS, aby si ji nemohla přečíst, opakovaně jí sprostě nadával, plival jí do obličeje, vytrhnul jí vlasy a škrtil ji. Kromě toho jsou ve výroku o vině specifikovány případy, kdy obviněný
- dne 12. 9. 2009 na dovolené na K. roztrhal poškozené věci, které měla na sobě, škrtil ji, dával jí rány pěstí do celého těla a vyhrožoval jí zabitím, pokud o napadení někomu řekne,
- dne 13. 6. 2010 v bytě odmítl pustit poškozenou za rodiči a před domem, kam poškozená utekla, jí dal facku, křičel na ni, strkal do ní, povalil ji na zem, chytil ji za ruku, táhl ji po chodníku na trávník před domem a nakonec ji začal škrtit, čímž jí způsobil krevní podlitiny na krku, oděrky na levé paži, na zevní straně kotníku levé nohy a na vnitřní straně pravé nohy,
- dne 4. 3. 2011 v bytě poté, co poškozená ihned neuklidila věci do mrazničky, ji začal tahat přes celý pokoj za ruce, klekl na ni a kopl ji bosou nohou do břicha, čímž jí způsobil zlomeninu 10. žebra a pohmoždění levého jaterního laloku,
- dne 9. 11. 2011 v bytě po poškozené hodil sklenici a způsobil jí řeznou ránu na horním víčku,
- červnu 2011 v P. napadl poškozenou opakovanými ranami pěstí do břicha a tváře tak, že jí tekla krev z nosu, a rozšlapal jí tašku,
přičemž celým svým jednáním působil poškozené dlouhodobou psychickou újmu.
O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině a trestu, státní zástupkyně v neprospěch obviněného proti výroku o trestu a poškozená F. V. proti výroku o náhradě škody, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 61 To 107/2016. Z podnětu odvolání poškozené byl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen uhradit poškozené náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč. Odvolání obviněného a státní zástupkyně byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Z obsahu dovolání je patrno, že obviněný napadl rozsudek Městského soudu v Praze proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. Obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uplatnil obsáhle zpracované námitky v tom smyslu, že o odvoláních rozhodli vyloučení soudci Městského soudu v Praze. Důvody jejich namítaného vyloučení spatřoval ve způsobu, jímž ve věci již dříve rozhodli a jak svá rozhodnutí zdůvodnili, zejména jak se postavili k otázce hodnocení důkazů. S dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojil námitky, jimiž vytkl porušení hmotného práva při posuzování otázky společného bydlení s poškozenou, přičemž zdůraznil, že není zřejmé, co je myšleno tou částí výroku o vině, kde je zmíněna společná domácnost. Jinak uvedl, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces, což konkretizoval rozsáhlými námitkami zaměřenými proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a že nevyhověly jeho návrhům na doplnění důkazů. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nic bližšího neuvedl. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout v jiném složení senátu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 3. 10. 2016, poukázal na to, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem a že dovolání v části, v níž byly uplatněny námitky, které mají povahu dovolacího důvodu, je zjevně neopodstatněné. Státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvody, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek, který by plnil funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k rozsahu dokazování apod. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na skutkových námitkách, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Vyloučení soudců Městského soudu v Praze obviněný bezvýsledně uplatnil již v původním řízení před tím, než bylo rozhodnuto rozsudkem, proti kterému podal dovolání. Je tedy přípustné, aby vyloučení soudců Městského soudu v Praze uplatnil jako dovolací důvod. Námitky obviněného však nemají žádné opodstatnění.
Pokud by měli být vyloučeni soudci, z nichž se skládal senát Městského soudu v Praze, který rozhodl o podaných odvoláních, musel by pro to být dán některý z důvodů vymezených v §30 tr. ř. Vzhledem k povaze věci a zejména vzhledem k obsahu námitek obviněného vyvstává otázka vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Typickým důvodem vyloučení soudce pro poměr k věci je to, že soudce byl účastníkem či svědkem událostí, které představují podstatu či součást skutku, o němž se rozhoduje, nebo byl účastníkem či svědkem událostí, které mají s posuzovaným skutkem nějakou relevantní souvislost. Soudce má k věci takový poměr, který je důvodem jeho vyloučení, také tehdy, jestliže může mít na výsledku řízení nějaký zájem, zejména v tom smyslu, že z určitého výsledku řízení mu plyne nějaký prospěch, výhoda či újma apod., nebo jestliže na výsledku řízení může mít zájem jiná osoba soudci blízká. Soudci, kteří tvořili senát Městského soudu v Praze, k projednávané věci žádný osobní vztah neměli. Obviněný ostatně v tomto ohledu nic neuváděl.
Obvyklým důvodem vyloučení soudce pro poměr k osobám uvedeným v §30 odst. 1 tr. ř. nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení je rodinný vztah mezi soudcem a zmíněnými osobami nebo i jiný vyloženě osobní vztah, jakým je vztah hlubšího přátelství či naopak nepřátelství, osobní vztah vyplývající ze společných aktivit v rámci nějakého spolku apod. Ani v tomto ohledu nebylo zjištěno nic, z čeho by se dalo usuzovat, že soudci Městského soudu v Praze, jejichž vyloučení obviněný namítal, mají k některému ze subjektů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. nějaký osobní vztah, a ani obviněný žádný takový vztah nezmínil.
Lze tedy uzavřít, že u žádného ze soudců, z nichž se skládal senát Městského soudu v Praze, není dán poměr k věci ani poměr k osobám či jiným orgánům činným v trestním řízení jako důvod k pochybnostem, že nemohli nestranně rozhodovat.
Vyloučení soudce zásadně není možné vyvozovat z toho, jak bylo rozhodnuto, jak bylo rozhodnutí zdůvodněno, jak byly hodnoceny důkazy, jak bylo postupováno v řízení apod. V tomto ohledu jde o to, že vyloučení soudce se nemůže opírat o okolnosti, které jsou naopak výrazem jeho nezávislosti. O vyloučení je možné uvažovat jen zcela výjimečně, pokud by rozhodnutím, způsobem jeho zdůvodnění, postupem před rozhodnutím či jinak dal soudce najevo, že rozhodnutí je z jeho strany aktem vyložené libovůle, na kterou nemá vliv skutečný obsah předcházejícího řízení, že rozhodnutí bylo předem přijato bez ohledu na důkazní podklad apod. V naznačených případech se jedná o tak extrémní vybočení z rámce soudcovské nezávislosti a řádně provedeného řízení, že to může vzbudit pochybnost o nestrannosti rozhodování soudce z důvodu jeho podjatého vztahu k projednávané věci či osobám vystupujícím v řízení. V posuzovaném případě se ale o nic takového nejedná.
Senát Městského soudu v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 61 To 493/2014, z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 8. 2014, jímž byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, s tím, že vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný poukázal na to, že Městský soud v Praze použil v odůvodnění citovaného usnesení slovních výrazů svědčících o podjatosti soudců. Jednalo se konkrétně o to, že Městský soud v Praze označil za „absurdní“, jak Obvodní soud pro Prahu 4 hodnotil svědeckou výpověď poškozené. Obvodní soud pro Prahu 4 totiž založil zprošťující výrok na tom, že proti sobě stojí výpovědi obviněného a poškozené, že nikdo ze slyšených svědků žádný fyzický útok obviněného neviděl, že o psychickém napadání ze strany obviněného se svědkové dověděli od poškozené a že samotné tvrzení poškozené o zraněních způsobených obviněným není dostatečně věrohodným důkazem. Z celkového kontextu odůvodnění usnesení je patrno, že Městský soud v Praze vytkl Obvodnímu soudu pro Prahu 4 nepřezkoumatelnost rozsudku, protože v odůvodnění rozsudku chybělo hodnocení důkazů z toho hlediska, které důkazy považuje Obvodní soud pro Prahu 4 za věrohodné, z jakých důvodů a které nikoli. To, že se Obvodní soud pro Prahu 4 nevypořádal s věrohodností jednotlivých svědků, vztahoval Městský soud v Praze zejména k svědkům z okruhu kamarádů obviněného, jejichž výpovědi byly v rozporu s výpověďmi nestranných svědků. Výraz „absurdní“ použil Městský soud v Praze na adresu Obvodního soudu pro Prahu 4 v souvislosti s tím, že mu vytkl nekonzistentní hodnocení svědecké výpovědi poškozené, kterou Obvodní soud pro Prahu 4 označil v jedné části za nevěrohodnou, ale v jiném ohledu ji považoval za věrohodnou. Městský soud v Praze zdůraznil, že závěr o nevěrohodnosti svědecké výpovědi poškozené Obvodní soud pro Prahu 4 spojoval s rozpory v této výpovědi, aniž hodnotil to, jak je poškozená vysvětlila. Městský soud v Praze se nijak nevyjadřoval k tomu, jak má Obvodní soud pro Prahu 4 hodnotit důkazy či jaká skutková zjištění z nich má vyvodit. Použití namítaného výrazu „absurdní“ bylo přehnaně expresivní a nevhodné, ale nepředstavovalo tak extrémní vybočení z mezí věcného odůvodnění rozhodnutí, aby bylo namístě vyvozovat z toho podjatost soudců Městského soudu v Praze a jejich vyloučení.
Poté, co Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 5. 2015 obviněného odsoudil, Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 61 To 319/2015, z podnětu odvolání obviněného, státní zástupkyně a poškozené zrušil i tento rozsudek a opět vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání a rozhodnutí. Z odůvodnění citovaného usnesení vyplývá, že Městský soud v Praze přisvědčil námitkám obviněného v tom směru, že Obvodní soud pro Prahu 4 nedostatečně hodnotil důkazy, zejména z toho hlediska, aby bylo jasné, které z nich považoval za věrohodné, které nikoli a z jakých důvodů, a z hlediska vzájemných souvislostí jednotlivých důkazů. Rozhodnutí Městského soudu v Praze tak obsahově vyznělo ve prospěch obviněného, což svědčí o tom, že soudci nebyli podjatí a že u nich nebyl dán důvod k pochybnostem, že nemohou nestranně rozhodovat.
Důvod vyloučení soudců, z nichž byl složen senát Městského soudu v Praze, není možné vyvozovat ani z namítané okolnosti, že Městský soud v Praze nevyčkal s meritorním rozhodnutím o podaných odvoláních na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o stížnosti, kterou obviněný podal proti usnesení, jímž Městský soud v Praze rozhodl, že jeho soudci nejsou vyloučeni. Tento postup Městského soudu v Praze byl nevhodný, zejména z toho hlediska, že pro případ zrušení jeho usnesení a opačného rozhodnutí o vyloučení by meritorní rozhodnutí o podaných odvoláních bylo stiženo důsledky uvedenými v druhé větě ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Nicméně důvodem k závěru, že soudci Městského soudu v Praze byli vyloučeni, popsaný postup není, zvláště když usnesením Vrchního soudu v Praze byla stížnost obviněného posléze zamítnuta.
K vyloučení soudců Městského soudu v Praze není důvod ani ve spojení s tím, že Městský soud v Praze nevyhověl žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání kvůli kolizi s termínem jiného soudního jednání, v němž vystupoval obhájce obviněného. Bez ohledu na to, zda byl postup Městského soudu v Praze správný, je nutno konstatovat, že nepředstavuje žádný reálný podklad k pochybnostem, že soudci Městského soudu v Praze nemohli nestranně rozhodovat.
Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav zjištěný soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
Těmto zásadám odpovídá podané dovolání v části, v níž obviněný uplatnil námitky týkající se významu okolnosti, že v bytě na adrese P., L., bydlel podle výroku o vině „ve společné domácnosti“ s poškozenou.
Trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku (nehledě na okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby) se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí.
Uvedenými námitkami se obviněný snažil zpochybnit to, že poškozená byla „osobou žijící s ním ve společném obydlí“. Z hlediska naplnění znaku „společné obydlí“ není podstatné, zda a jaký právní vztah poškozená měla k bytu. Pro to, aby mohla být považována za osobu žijící s obviněným ve společném obydlí, nebylo třeba, aby byla vlastníkem či spoluvlastníkem bytu, aby měla k bytu právo nájmu, společného nájmu či podnájmu, aby byla v bytě hlášena k pobytu apod. Rozhodný je faktický stav spočívající v tom, že poškozená v bytě bydlela společně s obviněným. S dovoláním lze souhlasit v tom, že pojem „společná domácnost“ není v nynějším právním řádu České republiky definován a že ho nezná ani nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.). Použití tohoto pojmu ve skutkové části výroku o vině nemá význam v tom smyslu, že by tím mělo být vymezeno právní postavení poškozené ve vztahu k bytu, ale vyjadřuje tu faktickou okolnost, že obviněný a poškozená v bytě společně bydleli. Z podrobných zjištění, jak jsou rozvedena v odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, je patrno, že poškozená poté, co se seznámila s obviněným a navázala s ním citový vztah, se do bytu nastěhovala, měla v něm své věci, měla od něho klíče, a pokud jde o úhradu společných potřeb, žila z prostředků, které obviněný dostával od svých rodičů. Jasně to vyplývá ze samotné výpovědi obviněného, ale i ze svědecké výpovědi poškozené a z výpovědí dalších svědků, zejména též z výpovědi svědkyně L. G., matky obviněného, která uvedla, že obviněný jí představil poškozenou jako svou přítelkyni, do které je zamilovaný, že poškozenou brala téměř jako svoji dceru, zvláště když se dověděla, že poškozená po konfliktu se svými rodiči nemá kde bydlet a je bez prostředků, že podporovala obviněného a poškozenou penězi a že obviněný s poškozenou bydleli v P. na J. M. (míněn byt na adrese L.). Z toho je jasné, že obviněný a poškozená byli osobami žijícími spolu „ve společném obydlí“ ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku. Nic na tom nemění zjištění, že poškozená opakovaně po určitá období přebývala jinde, neboť se jednalo o její reakci na hrubé a násilné jednání obviněného s tím, že se k němu vždy vrátila na jeho naléhání, pod vlivem svého citového vztahu k němu a v očekávání, že obviněný se dalšího napadání zdrží.
Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Polemika obviněného se skutkovými zjištěními soudů, jak ji obviněný učinil obsahem podstatné části dovolání, je pokračováním jeho obhajoby z původního řízení. Tato obhajoba se odvíjela od jeho tvrzení, že se vůči poškozené nedopustil žádného hrubého, vulgárního či násilného jednání. Soudy pokládaly tuto obhajobu za vyvrácenou a měly pro to odpovídající obsahový podklad především ve svědecké výpovědi poškozené, která podrobně, konkrétně a celkově přesvědčivě popsala průběh soužití s obviněným, uvedla, jakému jeho jednání byla vystavena, v čem toto jednání spočívalo, jak ho vnímala, jak na něj reagovala apod. Soudy si byly vědomy protichůdnosti obhajoby obviněného a svědecké výpovědi poškozené a proto zaměřily dokazování na ověření věrohodnosti svědecké výpovědi poškozené. V tomto ohledu nebylo zjištěno nic, co by mohlo být důvodem k závěru o nevěrohodnosti svědecké výpovědi poškozené. Vlastnosti obviněné zaručující pravdivost jejích tvrzení byly objasněny na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, který vyzněl v závěr o její věrohodnosti. Svědecká výpověď poškozené byla byť nepřímo podporována také výpověďmi svědků, kteří od ní měli poznatky týkající se soužití s obviněným a kteří potvrdili, že se od ní dověděli, jak je vystavena zlému nakládání ze strany obviněného. Také důkazy objasňující různá zranění poškozené korespondují s její svědeckou výpovědí o tom, že jí je způsobil obviněný. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. V tomto rámci soudy přesvědčivě překlenuly rozpory, které vyvstaly mezi některými důkazy a vyplývaly z toho, že svědecké výpovědi osob z okruhu přátel a známých obviněného nijak nepodporovaly obžalobu. V podstatné míře to souvisí s tím, že obviněný napadal poškozenou za situace, kdy spolu byli sami bez přítomnosti dalších osob z řad přátel a známých, takže tyto osoby ani nemohly mít vlastní poznatky o hrubém, vulgárním a násilném jednání obviněného vůči poškozené. Nicméně svědkové Ja. W. a Ji. W., kteří neměli žádný vztah k obviněnému ani k poškozené, ve svých výpovědích popsali incident, při kterém obviněný fyzicky napadal poškozenou. Ve spojitosti s hodnocením důkazů soudy přijatelně zdůvodnily také nadbytečnost dalšího dokazování podle návrhů obviněného.
To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v posuzované věci uplatnitelný ve variantě, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V této variantě je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vázán na některý z dalších dovolacích důvodů, v dané věci na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Z uvedené vázanosti vyplývá, že pokud je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Zmíněná vázanost má také ten důsledek, že nejsou-li uplatněné skutkové námitky dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou dovolacím důvodem ani podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem k podanému dovolání
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. října 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu