ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1248.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1248/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 20. října 2016 v Brně dovolání obviněného J. J. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 6 To 81/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 250/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 9 T 250/2015, uznal obviněného J. J. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
dne 9. 11. 2014 kolem 19.05 hod. v P. v ulici V. ve směru od ulice P. Ž. h. ke křižovatce s ulicí J. Ž. v levém jízdním pruhu řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Renault Megane, ..., patřící J. J., IČ ..., kde před křižovatkou u tramvajové zastávky „Ž.“ najel na přechod pro chodce řízený světelným signalizačním zařízením na světelný signál „Volno“ a tam se střetl s chodcem poškozeným Z. K., státním občanem Ukrajiny, který přecházel vozovku po přechodu pro chodce na signál pro chodce se znamením „Stůj“ z jeho pravé strany, čímž kromě hmotné škody na vozidle způsobil zranění poškozenému, a to tříštivou zlomeninu horní části bérce levé dolní končetiny, zlomeninu 2. a 3. žebra vlevo a tržně zhmožděnou ránu v čelní krajině, tedy zranění, které lze ze soudně lékařského hlediska posuzovat jako těžké ublížení na zdraví, svým jednáním porušil ust. §4 písm. a), b) a §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.
Za tento přečin byl odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na osmnáct měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti AXA ASSISTANCE CZ, s. r. o., IČ 25695215, se sídlem Praha – Nusle, Hvězdoslavova 1698/2a, škodu 39.089 Kč a poškozenému Z. K., bytem O. ..., P., škodu 46.014 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškozená společnost AXA ASSISTANCE CZ, s. r. o., IČ 25695215, se sídlem Praha – Nusle, Hvězdoslavova 1698/2a, a poškozený Z. K., bytem O. ..., P., odkázáni se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 6 To 81/2016, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil k odvolání obviněného napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. J. při nezměněném výroku o vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se odsuzuje podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody nedotčen.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Věry Ptáčkové včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl v něm nesprávné právní posouzení skutku, protože nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, pro který byl odsouzen. Vytkl soudům, že porušily jeho právo chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dospěly k chybnému závěru o jeho zavinění. Obviněný namítl, že jako řidič spoléhal na princip tzv. omezené důvěry v dopravě a na to, že chodci by se měli řídit pravidly silničního provozu a neměli by přecházet vozovku na červenou a v podnapilém stavu. Nelze proto od něj žádat, aby předvídal, aby včas zastavil i tehdy, pokud se vyskytne nepředvídatelná situace způsobená tím, že chodec hrubě poruší pravidla silničního provozu a neočekávaně vstoupí do vozovky. Soudy také nevzaly při posuzování zachování potřebné míry opatrnosti v úvahu všechny konkrétní okolnosti, které měly vliv na možnost a schopnost řidiče předvídat, že ke střetu chodce s vozidlem může dojít. Závěr o trestněprávním zavinění pak nelze nikdy dovozovat z pouhého faktu, že došlo ke škodlivému následku. Soudy proto měly zkoumat subjektivní a objektivní hledisko potřebné míry opatrnosti, tedy povinnost obviněného předvídat vznik trestněprávně relevantního následku. Obviněný namítl, že soud dospěl k chybnému závěru o jeho nedbalostním zavinění a měl uplatnit princip tzv. omezené důvěry v dopravě.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 6 To 81/2016, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce uvedl ve vyjádření k dovolání obviněného, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Odkaz dovolatele na závěry znaleckého posudku Ing. Miroslava Pastrňáka ze dne 30. 5. 2016, ve kterém znalec dovozuje, že obviněný nemohl zabránit nehodové situaci, je tedy z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu zcela bezpředmětný. Soudy při svém rozhodování vycházely ze závěrů znalce z oboru dopravy Ing. Libora Kopala a ze skutkových zjištění. Dovolatel odkazuje na důkaz, který v době rozhodování soudů ani neexistoval. Ze skutkových zjištění v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá, že dovolatel mohl poškozeného pozorovat již od okamžiku, kdy vstoupil do vozovky, na jeho přítomnost na vozovce nijak nereagoval, a to ani v momentě, kdy poškozený přešel z pravého do levého jízdního pruhu. Znaleckým výpočtem přitom bylo zjištěno, že kdyby obviněný reagoval alespoň v tomto momentě, mohl střetu zabránit. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování potřebné míry opatrnosti pachatelem.
Dovolatel v obecné rovině správně uvádí, že u nedbalostních trestných činů v dopravě je vymezení objektivní míry potřebné opatrnosti nutno zkoumat zejména na základě předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích. Pro danou věc jsou významná ustanovení §4 písm. a) a §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále zpravidla jen: „zákon o silničním provozu“). Z citovaných ustanovení vyplývá, že řidič je vždy povinen neustále sledovat situaci v silničním provozu a svoje počínání této situaci přizpůsobit. Mimo jiné nemůže vjet na křižovatku nebo světelnou signalizací řízený přechod pro chodce, i když mu to světelná signalizace dovoluje, jestliže z konkrétní situace v provozu – byť by byla vyvolána neadekvátním jednáním jiného účastníka silničního provozu – je zřejmé, že může dojít ke střetu s jiným vozidlem. Ze skutkových zjištění v předmětné věci učiněných (str. 3 rozsudku nalézacího soudu) vyplývá, že poškozený vstoupil do vozovky 4,2 sekundy před střetem v době, kdy se vozidlo řízené obviněným nacházelo 45 – 55 m před místem střetu, přičemž obviněný od počátku mohl přítomnost obviněného na vozovce pozorovat. V době, kdy poškozený vstoupil do vozovky, mohl obviněný střetu zabránit prostým zpomalením vozidla. Střetu mohl obviněný zabránit i v případě, že by začal brzdit alespoň v momentě, kdy poškozený překročil dělicí čáru mezi jízdními pruhy a pokračoval v chůzi do levého jízdního pruhu. Již z faktu, že poškozený vstoupil na přechod „na červenou“ bylo zjevné, že pravidla silničního provozu nerespektuje, a zcela evidentní byla tato skutečnost v době, kdy pokračoval v chůzi do levého jízdního pruhu. Pokud by obviněný splnil svoji povinnost „věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích“, pak by ani na základě jím zdůrazňovaného principu tzv. omezené důvěry v dopravě nemohl spoléhat na dodržení pravidel silničního provozu poškozeným a byl by povinen počínat si tak, aby střetu s chodcem zabránil. Povinnosti věnovat se řízení vozidla a situaci v silničním provozu a brát ohled na život a zdraví dalších osob nebyl přitom obviněný zbaven skutečností, že vjel na přechod na signál „Volno“; jak již zmíněno, řidič se nemůže „slepě“ řídit signalizací bez ohledu na to, co konkrétně se před ním na vozovce děje. Obviněný tedy nedodržel potřebnou míru opatrnosti stanovenou v tzv. skutkové větě citovanými ustanoveními zákona o silničním provozu a současně vzhledem k okolnostem měl možnost a schopnost předvídat, že dojde k dopravní nehodě a ke vzniku trestněprávně relevantního následku. Je tedy nutno přisvědčit závěru soudů, že na straně obviněného bylo dáno zavinění minimálně ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Námitky obviněného, které odpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, jsou zjevně nedůvodné.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má v podstatě obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Námitky proti skutkovým zjištěním, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný vznesl v dovolání převážně skutkové a procesní námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod a Nejvyšší soud se proto nemohl těmito námitkami zabývat.
Základní námitkou obviněného je námitka, že nespáchal trestnou činnost, příp. že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, a proto nemohl spáchat žádnou trestnou činnost.
Podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku lze spáchat jak konáním, tak i opomenutím. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost ve smyslu §16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku .
Obviněný namítl, že soudy porušily jeho právo chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť dospěly k chybnému závěru ohledně zavinění z nedbalosti. Nejvyšší soud nezjistil porušení tohoto práva. Vycházel (jak je jeho povinností) ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Soudy obou stupňů posoudily zcela správně, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že obviněný se důsledně neřídil pravidly silničního provozu a nevěnoval se plně řízení vozidla a v důsledku opožděné reakce z nedbalosti ublížil na zdraví poškozenému Z. K., kterému způsobil tříštivou zlomeninu horní části bérce levé dolní končetiny, zlomeninu 2. a 3. žebra vlevo a tržně zhmožděnou ránu v čelní krajině, tedy zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření, a které lze ze soudně lékařského hlediska posuzovat jako těžké ublížení na zdraví.
Obviněný namítl, že jako řidič spoléhal na princip tzv. omezené důvěry v dopravě a na to, že se chodci řídí pravidly silničního provozu. Jestliže řidič reaguje nesprávně na nebezpečnou situaci, kterou vyvolal jiný účastník provozu na pozemních komunikacích porušením jeho pravidel, takže nezabránil dopravní nehodě, ačkoli při správné reakci bylo ještě možné nehodě předejít, lze jej činit za nehodu odpovědným jen tehdy, jestliže mu za volbu nesprávného řešení situace lze přičítat zavinění. Řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. Tato zásada tzv. omezené důvěry v dopravě se uplatňuje nejen v dopravě silniční, ale i v ostatních druzích dopravy. Řidič je však zároveň povinen zachovávat patřičnou opatrnost (srov. č. I/1966 Sb. rozh. tr.), přičemž je též třeba zkoumat jeho zavinění ve formě nesprávné reakce na vzniklou situaci (tzv. sekundární nedbalost). V této souvislosti je však třeba vždy zvážit, že správnou reakci na vzniklou situaci nelze zpravidla přímo vyvodit z pravidel silničního provozu, popř. jiných dopravních předpisů.
Obviněný dále namítl, že od něj nelze žádat, aby předvídal, že chodec může vstoupit neočekávaně do vozovky na červenou a v podnapilém stavu, když jeho reakce byly podstatným způsobem oslabené.
Hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu 11/2002-T 279).
Ze skutkových zjištění učiněných na základě protokolu o ohledání místa dopravní nehody, dokumentace, kamerového záznamu dopravní nehody, ze znaleckého posudku znalce z oboru silniční dopravy je zřejmé, že obviněný se k místu střetu přibližoval rychlostí 41 – 45 km/h. Poškozený K. šel z pohledu obviněného zprava doleva po přechodu pro chodce rychlostí 4,8 – 5,2 km/h, a to v době, kdy na přechodu pro chodce svítil červený signál „Stůj“. Ke střetu obviněného s poškozeným poté došlo na přechodu pro chodce v levém jízdním pruhu. Podstatné je, že poškozený vstoupil do vozovky asi 4,2 sekundy před střetem, a to v době, kdy se vozidlo obviněného nacházelo ve vzdálenosti 45 – 55 m před místem střetu. K nehodě došlo na přehledném úseku vozovky a je naprosto zřejmé, že obviněný musel poškozeného včas vidět a je zcela vyloučeno, že by poškozený, ač porušil předpisy o silničním provozu, vstoupil do vozovky zcela neočekávaně. Přitom v době, kdy byl poškozený na dělicí čáře mezi levým a pravým jízdním pruhem, bylo vozidlo obviněného vzdáleno od místa střetu 21 m. Ze znaleckého posudku i výpovědi znalce vyplývá, že k odvrácení střetu nebylo nutno intenzivně brzdit a i v případě, že by obviněný brzdil méně intenzivně, zpomalil by své vozidlo do té míry, že by poškozený stačil vozovku přejít. Pro posouzení věci je významné starší rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 43/1982 Sb. rozh. tr., podle něhož jestliže řidič reaguje nesprávně na nebezpečnou situaci, kterou vyvolal jiný účastník silničního provozu porušením jeho pravidel, tak že nezabránil dopravní nehodě, ačkoliv při správné reakci bylo možné ještě nehodě předejít, lze jej činit za nehodu odpovědným jen tehdy, jestliže mu za volbu nesprávného řešení situace lze přičítat zavinění. I když nehodu zavinil nesprávnou reakcí na vzniklou situaci, nelze zpravidla posuzovat jeho jednání jako porušení důležité povinnosti ve smyslu §223 odst. 2, resp. 224 odst. 2 tr. zák. (nyní §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku).
Formulace povinnosti řidiče chovat se ohleduplně a ukázněně je velmi obecná a může zahrnovat množství předem nepředvídatelných situací či jejich kombinací. Dodržování této povinnosti vyžaduje neustálou pozornost a plnou koncentraci řidiče, což je zásadní předpoklad pro bezpečnou jízdu. Řidič je odpovědný za to, že provádí při jízdě pouze takové úkony, při nichž dokáže mít situaci na vozovce, včetně okolních vozidel a dopravního značení, neustále pod kontrolou (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 9 As 97/2011 – 138).
Řidič je kromě povinností uvedených v §4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, povinen podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, se věnovat plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. V rozporu s touto povinností může být např. manipulace s jakýmkoliv předmětem, která nesouvisí s řízením vozidla. Podle §5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, řidič, s výjimkou řidiče tramvaje, je povinen počínat si tak, aby chodci, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, nevzniklo žádné nebezpečí a aby mu ani nijak nepřekážel.
Řidič smí jet nejvýše takovou rychlostí, jaká mu umožní bezpečně zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. To platí zejména pro jízdu za snížené viditelnosti a při zapnutých světlech. Přitom musí řidič brát v úvahu vedle vlastní brzdné dráhy i reakční dobu a dráhu technické prodlevy brzd (srov. č. 3/1969 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud uvádí, že odkaz obviněného na znalecký posudek Ing. Miroslava Pastrňáka neodpovídá uplatněnému odvolacímu důvodu. Pokud závisí posouzení viny na nehodě v silničním provozu na určení přiměřené rychlosti motorového vozidla, je třeba přibrat znalce k objasnění skutkových okolností odborné povahy (výpočet vzdálenosti, výpočet brzdné dráhy s ohledem na typ vozidla, stav vozovky, účinnost brzd atd.). Otázka, zda rychlost vozidla byla přiměřená či nepřiměřená a v jaké míře, je však otázkou právní, kterou musí řešit orgán činný v trestním řízení na základě znaleckého posudku. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudy a ze závěrů znalce z oboru dopravy Ing. Libora Kopala a učinil zjištění, že ve vzájemném výhledu na přehledném úseku ulice V. obviněnému a poškozenému nic nebránilo. Navíc ze znaleckého posudku vyplývá, že obviněný patrně ve chvíli, kdy chodec vstupoval na přechod pro chodce do vozovky, možný pohyb chodce v daném místě nekontroloval, a z toho důvodu započal poškozeného registrovat až později.
Obviněný v dovolání opakuje v podstatě všechny námitky, které uplatnil již v odvolání. Ze spisu je zřejmé, že s těmito námitkami se dostatečně a v souladu se zákonem vypořádaly soudy obou stupňů. Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází z právního názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Závěr soudu o vině obviněného spočívá na správných skutkových zjištěních, které vyplývají z řádně provedených důkazů a jejich hodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Skutková zjištění soudů mají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a napadené rozhodnutí splňuje požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí z hlediska práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1258/08). Právní kvalifikace skutku je proto zcela správná.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a že dovolání obviněného J. J. je zjevně neopodstatněné. Proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu