ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1352.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1352/2016-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 19. 10. 2016 dovolání obviněného M. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 7 To 212/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 150 T 10/2016 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 7 To 212/2016, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 150 T 10/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 150 T 10/2016, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět měsíců s tím, že výkon trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na patnáct měsíců.
Jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku posoudil Obvodní soud pro Prahu 9 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný dne 26. 2. 2016 v době mezi 7,35 hod. a 7,45 hod. v P., ul. Č., během jízdy autobusu městské hromadné dopravy mezi zastávkami P. T. a K. zcela bezdůvodně fyzicky napadl poškozenou V. M. tak, že ji udeřil loktem levé ruky nejprve do oblasti ramene a poté dvěma údery do obličeje, a tím jí způsobil kontuzi měkkých tkání v oblasti nosu bez traumatických změn.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 7 To 212/2016, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek byl posouzen jako trestný čin v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, jak je upravena v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Vyjádřil názor, že se nejednalo o trestný čin. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i další obsahově navazující rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označil dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Z tzv. právní věty výroku o vině je patrno, že soudy považovaly za naplněné znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve variantě, podle které obviněný se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného.
Přečin výtržnictví podle §358 tr. zákoníku je systematicky zařazen mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných podle hlavy X zvláštní části trestního zákoníku a v tomto rámci mezi trestné činy narušující soužití lidí podle dílu 5. Z toho vyplývá, že předmětem ochrany tu primárně nejsou individuální zájmy jednotlivců, jakými jsou např. majetek, zdraví, čest apod., nýbrž takový komplex vztahů, který zahrnuje širší okruh lidí a který je reprezentován veřejným pořádkem. V souladu s tím je konstrukce přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku založena na tom, že příkladmo uvedenými formami jednání, mezi které patří i napadení jiného, se pachatel musí dopustit výtržnosti. Právě zákonný znak „výtržnost“ představuje spojnici mezi jednáním pachatele a objektem trestného činu, jímž je zájem na ochraně veřejného pořádku. Pokud by tomu tak nebylo, postačovalo by, aby zákon vymezoval skutkovou podstatu přečinu výtržnictví tak, že pachatel veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném napadne jiného. Zákon však vyžaduje, aby se pachatel napadením jiného dopustil výtržnosti. Musí tedy jít o takové jednání, při kterém je napadení jiného srovnatelné s ostatními příkladmo uvedenými formami jednání a při kterém již závažnějším způsobem narušuje veřejný pořádek. Z toho vyplývá, že napadení jiného, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí být vždy výtržností, zejména ne v případech, kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci apod. Případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, jsou typické tím, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod. Z toho vyplývá nutnost hodnotit každý případ individuálně v závislosti na takových hlediscích, jakými jsou zejména způsob provedení činu, intenzita útoku, jeho dominantní rysy a průběh, celkové okolnosti, za jakých byl čin spáchán, zejména kde k němu došlo, při jaké příležitosti, jak se dotkl ostatních lidí, jak narušil veřejný pořádek, jak proti němu bylo zakročeno a jak na to pachatel reagoval, čím byl čin pachatele vyvolán či motivován, jaký je jinak vztah pachatele ke spoluobčanům a k respektování pořádku na veřejnosti obecně atd. Důsledně individuální hodnocení každého konkrétního případu pak může vést k tomu, že navenek stejné jednání je posouzeno v jednom případě jako trestný čin a v jiném případě jen jako přestupek či kárné provinění.
Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je nutné konstatovat, že jednání obviněného stěží mohlo mít povahu výtržnosti ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný napadl poškozenou během jízdy v autobuse městské hromadné dopravy v době dopravní špičky za okolností, kdy autobus byl přeplněný, kdy se v něm tísnilo velké množství cestujících a kdy obviněný se cítil být obtěžován tím, jak byla poškozená, která cestovala vestoje, opřena o sedadlo, na němž seděl. Jednání obviněného bylo neadekvátní a neakceptovatelné, vybočovalo svou neomaleností z mezí normální reakce, avšak vzhledem k uvedeným okolnostem vyplývalo z celkové situace, která provází jízdu přeplněným dopravním prostředkem a která se vyznačuje nervozitou, napětím, nepříjemnými fyzickými kontakty mezi cestujícími apod. Toto jednání nebylo zaměřeno proti ostatním cestujícím, neohrožovalo je a neznamenalo žádný podstatný zásah do provozu autobusu, který pokračoval v jízdě a zastavil na nejbližší zastávce, kde jen krátce vyčkal příjezdu přivolané policie a zdravotnické služby. Ze strany obviněného šlo o rychle provedený jednorázový útok, který nebyl provázen žádnými dalšími projevy narušení veřejného pořádku. Byl to útok z hlediska poškozené nečekaný a šokující, ale nebyl nijak mimořádně razantní, neboť způsobil poškozené jen nepatrnou újmu v podobě krátkodobého krvácení z nosu. Reakce ostatních cestujících v bezprostředním okolí spočívala v pomoci poškozené a ve slovních výtkách na adresu obviněného, který v žádné další agresi již nepokračoval. Obviněný v době před spácháním skutku nebyl odsouzen pro žádný trestný čin a ani z jiných důvodů u něho nebyl zjištěn nějaký sklon k násilí, k narušování veřejného pořádku apod. Souhrn uvedených skutečností tak odůvodňuje závěr, že jednání obviněného bylo ojedinělým excesem z rámce přijatelného chování ve ztížených podmínkách přepravy osob veřejným dopravním prostředkem, že narušilo veřejný pořádek jen s malou intenzitou a že výsledná závažnost činu nebyla taková, aby musel být kvalifikován jako trestný čin. Pokud by čin obviněného byl posouzen jako přestupek, dostatečně by to vyjadřovalo jeho povahu, závažnost i nevýrazný stupeň společenské škodlivosti. Aplikace ustanovení §358 odst. 1 tr. zákoníku na posuzovaný skutek je zbytečným rozšiřováním trestní represe do sféry, v níž byl veřejný pořádek narušen v míře, kterou přiměřeně vystihuje použití zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
Výrok o vině obviněného přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku je v rozporu se zákonem. Napadené usnesení, jímž Městský soud v Praze ponechal výrok o vině nedotčen a jímž zamítl odvolání obviněného, je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ho uplatnil obviněný.
Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu