ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1389.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1389/2016-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 14. 12. 2016 dovolání obviněného Mgr. J. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 13 To 106/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 174/2015 a rozhodl takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. J. K. zamítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 4 T 174/2015, byl obviněný Mgr. J. K. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na sedm let. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Pardubicích v podstatě v tom, že obviněný dne 4. 7. 2015 kolem 13,05 hodin na pozemní komunikaci mezi obcemi R. a K., okr. P., unaven a v ne zcela dobrém zdravotním stavu, kterého si byl vědom, řídil motorové vozidlo zn. Mercedes-Benz Vito, nevěnoval se plně řízení, zřejmě usnul, ztratil kontrolu nad vedením vozidla v přímém směru, přejel plynule do protisměru, kde se u levého okraje komunikace střetl nejprve levým předním rohem vozidla s cyklistou „X. X.“ *), který byl nárazem odhozen vlevo do příkopu, a následně čelně s cyklistkou Ing. M. C., (matkou „X. X.“ *)), která upadla na kapotu a čelní sklo, poté před přední část vozidla a nakonec byla vozidlem přejeta. Podle dalších zjištění uvedených ve výroku o vině utrpěli oba poškození těžká zranění, přičemž poškozená Ing. M. C. na místě zemřela. Z výroku o vině vyplývá, že Okresní soud v Pardubicích spatřoval v jednání obviněného porušení ustanovení §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. c), §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.
O odvolání, které podal obviněný proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 13 To 106/2016. Podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Pardubicích zrušen ve výroku o trestu a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nárocích poškozených „X. X.“ *), M. C., M. T., Ing. I. A., Bc. J. A. a Ing. J. A., Ph.D., a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky a čtyři měsíce, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na sedm let a podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému „X. X.“ *) nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč, přičemž tento poškozený byl se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, a ostatní poškození byli podle §229 odst. 1 tr. ř. s nároky na náhradu nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Tento rozsudek napadl především proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. V návaznosti na to napadl i výrok o trestu a výrok o náhradě nemajetkové újmy ve vztahu k poškozenému „X. X.“ *). Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl nedostatek zavinění, který vyvozoval z toho, že kontrolu nad řízením vozidla ztratil při výpadku vědomí, který nemohl předpokládat ani ovlivnit. Uložený trest, zejména nepodmíněný trest odnětí svobody, označil za nepřiměřeně přísný. Uvedl, že výrokem o náhradě nemajetkové újmy poškozenému „X. X.“ *) byl z hlediska výše přiznané náhrady překročen rámec judikatorně vytýčený rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby po zrušení obou rozsudků sám ve věci meritorně rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ze dne 10. 8. 2016 uvedla, že námitky obviněného nejsou dovolacím důvodem, a navrhla, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Státní zástupkyně přítomná při veřejném zasedání však označila dovolání za důvodné v části směřující proti výroku o náhradě nemajetkové újmy přiznané poškozenému „X. X.“ *) a s odkazem na podobnost s věcí, v které Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek v tomto výroku a aby sám rozhodl tak, že obviněný je povinen zaplatit poškozenému „X. X.“ *) na náhradě nemajetkové újmy částku 500 000 Kč až 600 000 Kč.
Zmocněnkyně poškozeného „X. X.“ *) označila dovolání v části směřující proti výroku o náhradě nemajetkové újmy tomuto poškozenému za nepodložené a navrhla, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, není důvodné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní námitky, které jsou uvedeny v dovolání, mají relevanci uplatněného dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním soudů, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Vytýká-li se v dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí „nesprávné právní posouzení skutku“, odpovídají tomuto dovolacímu důvodu jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Významné ovšem je, že předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
Obviněný s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytkl nesprávnost právního posouzení skutku pro nedostatek zavinění, avšak v rozporu s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyvozoval nedostatek zavinění nikoli ze skutkového stavu zjištěného soudy, nýbrž z jiné skutkové verze, kterou se snažil prosadit v návaznosti na svou obhajobu z původního řízení a která se liší od skutkového stavu, jak ho zjistily soudy. Nedostatek zavinění obviněný spojoval se svým tvrzením, že byl stižen náhlou ztrátou vědomí, kterou nemohl předpokládat ani ovlivnit. Stav krátkodobého bezvědomí způsobený nedokrevností mozku při zpomalení nebo zástavě srdeční činnosti se v medicíně označuje jako synkopa. Soudy ale zjistily, že u obviněného o nic takového nešlo a že přejel do protisměrné části pozemní komunikace proto, že byl „unaven a v ne zcela dobrém zdravotním stavu, kterého si byl vědom“. Snaha obviněného prosadit jinou verzi skutkových okolností rozhodných pro posouzení jeho zavinění se v podaném dovolání projevila tím, že dovolání je v části zaměřené proti výroku o vině založeno na skutkových námitkách, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil proti výroku o vině námitky, které mu co do obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. Zásah Nejvyššího soudu pak má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. O takový případ se ale v posuzované věci nejedná.
O tom, že obviněný při nehodě neprodělal synkopu, jasně svědčí především jeho chování na místě samém po nehodě jednak za přítomnosti svědkyně M. K., která kolem místa nehody jela v jiném vozidle, zastavila a vzhledem k tomu, že je absolventkou střední zdravotnické školy, se snažila pomoci poškozené, a jednak za přítomnosti tří pracovníků zdravotnické záchranné služby. Obviněný na místě chodil, telefonoval, komunikoval, dotazoval se na stav poškozené v tom smyslu „jak to s ní vypadá“, a ačkoli se sám ocitl v péči zdravotnické záchranné služby, která přikročila ke kontrole jeho zdravotního stavu, na nic si nestěžoval, žádné obtíže neuváděl, nejevil známky nějaké akutní poruchy zdraví a při měření tělesných funkcí vykazoval obvyklé hodnoty. Pokud by obviněný prodělal namítanou náhlou nečekanou a tak vážnou poruchu zdravotního stavu, bylo by logické, aby se o tom zmínil, zvláště když byl v péči odborného zdravotnického personálu a byl na svůj zdravotní stav výslovně dotazován a když šlo o okolnost, jejíž uvedení by ho jako evidentního původce nehody ihned stavělo do méně nepříznivého světla. V době, která následovala po nehodě, obviněný navštívil geriatrické centrum, kde věc prezentoval tak, že při řízení motorového vozidla „zkolaboval z vedra“. Následně se podrobil také internímu vyšetření, jehož předmětem byla otázka, zda při nehodě utrpěl synkopu, a to se závěrem „synkopa 4. 7. 2015, kardiální etio. nepotvrzena“ (viz zpráva interní kliniky Pardubické nemocnice ze dne 16. 9. 2015). Pokud pak byla synkopa zmíněna v diagnostickém závěru zprávy interní kliniky Pardubické nemocnice ze dne 16. 10. 2015, vycházel tento závěr jen ze subjektivního sdělení obviněného, a nikoli z nějakých objektivních výsledků vyšetření. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, neurochirurgie a neurotraumatologie, jímž byl proveden důkaz v odvolacím řízení, vyloučil, že by obviněný ztratil kontrolu nad řízením vozidla vlivem zdravotních komplikací spojených s poruchami spánku, a stav popisovaný obviněným odkázal do sféry interního lékařství, neboť ho dával do souvislosti s poruchou krevního oběhu a dýchání. V tomto ohledu však interní vyšetření obviněného, provedené již předtím, prokázalo jen takové zdravotní obtíže, které měly chronickou povahu a souvisely s jeho pokročilým věkem 71 let (srdeční arytmie, cukrovka, silná obezita). Byly to ovšem obtíže, kvůli kterým se obviněný dlouhodobě léčil a které mu byly známy.
Za tohoto stavu není nic nepřijatelného na zjištění soudů, že pokud situace, kdy obviněný neměl kontrolu nad vozidlem, nevěnoval se řízení a vjel do protisměru, souvisela s jeho zdravotním stavem, šlo o zdravotní obtíže, o kterých obviněný věděl a jejichž vliv mohl předvídat, zvláště pak ve spojení s dalšími nepříznivými okolnostmi, jakými byly venkovní teplota vzduchu blížící se ke 40° C, jízda neklimatizovaným vozidlem, fyzicky náročná činnost před jízdou (stěhování lednice, manipulace s vodním čerpadlem ve studni) či dechová nedostatečnost před jízdou řešená aplikací zvláštního spraye.
Předvídatelnost ztráty kontroly nad řízením vozidla byla za popsaných okolností zvýrazněna také předcházejícími zkušenostmi obviněného s jeho zdravotním selháním při řízení. Sám obviněný ve své výpovědi ve veřejném zasedání odvolacího soudu popsal takový případ, a i když k němu podle obviněného došlo ve vzdálenější minulosti (před pěti až sedmi lety), nelze pominout zjištění vyplývající ze správního spisu ve věci, kdy obviněný dne 5. 3. 2014 způsobil dopravní nehodu, při které vjel do protisměru, kde došlo k drobnějšímu střetu s protijedoucím vozidlem. Ze správního spisu vyplývá, že obviněný se na místě nehody dožadoval toho, aby nebyla volána policie, a vysvětloval nehodu tím, že asi omdlel a vůbec neovládal vozidlo. Kromě toho je ze správního spisu patrno, že jako další verzi nehody obviněný uváděl, že za jízdy usnul a naboural jiné auto.
Skutková zjištění, z nichž soudy vyvodily nedbalostní zavinění obviněného, jsou přijatelná, neboť logicky navazují na důkazy, a rozhodně nejsou v žádném extrémním rozporu s důkazy. Tím pádem nebylo nijak porušeno základní právo obviněného na spravedlivé řízení. Snaha obviněného zpochybnit zjištění soudů uplatněnými námitkami staví dovolání v části směřující proti výroku o vině mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, míněno jiné, než je právní posouzení skutku. Nic na tom nemění to, že přiměřenost trestu jinak je otázkou aplikace hmotného práva, zejména ustanovení §37 až §39 tr. zákoníku. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat kvůli porušení hmotného práva zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože jak trest odnětí svobody, tak trest zákazu činnosti mu byly uloženy jako přípustné druhy trestu každý ve výměře spadající do rámce příslušné zákonné trestní sazby. V takovém případě je vyloučeno namítat v dovolání nepřiměřenost trestu (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale jen k nápravě těch nejzávažnějších pochybení, jimiž jsou právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu. Vyplývá to také ze vzájemného vztahu obou hmotně právních dovolacích důvodů, kdy ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezuje obecný hmotně právní dovolací důvod a ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vymezuje zvláštní hmotně právní dovolací důvod stanovený jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Má-li být dovoláním napaden samotný výrok o uložení trestu pro porušení hmotného práva, může se tak stát zásadně jen prostřednictvím zvláštního hmotně právního dovolacího důvodu. Výklad, který by připouštěl nepřiměřenost trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by byl nelogický, neboť by činil ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bezpředmětným, nefunkčním a nadbytečným. Při naznačeném výkladu by uložení nepřípustného druhu trestu i uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu bylo vždy „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by nedávalo žádný smysl.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově odpovídají námitky proti výroku, jímž byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému „X. X.“ *) nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč. Obviněný vytkl „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu. Jeho námitky však nejsou důvodné.
Podle §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné blízké osobě peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení, přičemž nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Citované ani jiné ustanovení občanského zákoníku a ani žádný prováděcí předpis nestanoví konkrétní částky, které náleží z titulu duševních útrap osob, jež jsou blízké osobě usmrcené nebo osobě postižené zvlášť závažným ublížením na zdraví. Za tohoto stavu je na soudu, aby konkrétní částku stanovil s ohledem na povahu a okolnosti každého individuálního posuzovaného případu.
Napadený rozsudek i dovolání obviněného argumentačně odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. Přitom obviněný vyjádřil názor, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích se tímto rozsudkem ve skutečnosti neřídil.
V rozsudku ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, Nejvyšší soud posuzoval případ dopravní nehody, při které obviněný jako řidič osobního motorového vozidla porušil zákaz předjíždění, vjel do levé poloviny vozovky a při předjíždění vozidla jedoucího bezprostředně před ním se ve vysoké rychlosti střetl s dalším vozidlem, které jelo před ním ve stejném směru, avšak odbočovalo vlevo, a v kterém byla na místě usmrcena poškozená žena – matka dítěte ve věku 7 a půl roku. Soudy obou stupňů shodně přiznaly dítěti jako náhradu nemajetkové újmy za ztrátu matky částku 4 500 000 Kč, avšak Nejvyšší soud tento výrok zrušil a sám přiznal náhradu v částce 700 000 Kč. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud podrobně vyložil hlediska rozhodná pro posouzení uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené usmrcením blízké osoby, zdůraznil, která hlediska je třeba brát v úvahu na straně poškozeného a která na straně škůdce, a zároveň vytýčil princip proporcionality, jehož účelem je mimo jiné eliminovat bezbřehé uplatňování neopodstatněných nároků v nadsazené výši. Takto rozvedené úvahy spolu s porovnáním toho, jak se podobné případy posuzují v některých jiných evropských státech, vedly Nejvyšší soud ke stanovení základního orientačního rámce v rozpětí od 240 000 Kč do 500 000 Kč. Zároveň ale Nejvyšší soud připustil, že v závislosti na konkrétních okolnostech případu může být horní hranice uvedeného rozpětí překročena, a ve věci, v které rozhodl, tak sám učinil.
Posuzovaná věc obviněného Mgr. J. K. a věc, v níž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, vykazují stejné či podobné okolnosti zejména v tom, že v obou případech šlo o posouzení nároku dítěte téměř shodného věku, které ztratilo matku při dopravní nehodě, jejíž původce tím spáchal přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Z toho ovšem nelze bez dalšího dovozovat, že náhrada nemajetkové újmy za usmrcení blízké osoby musí být stanovena ve stejné výši.
Částku náhrady nemajetkové újmy, původně přiznanou poškozenému „X. X.“ *) rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ve výši 5 000 000 Kč, snížil Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích na částku 1 000 000 Kč, čímž dal průchod zásadě proporcionality a rozhodl v souladu s požadavkem, aby bylo eliminováno neúměrné uplatňování nároků na náhradu nemajetkové újmy ve výši, která je očividně mimo základní orientační rámec vymezený rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. Pokud Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usoudil, že v projednávané kauze jsou důvody pro přiznání náhrady přesahující částku 500 000 Kč, lze s tím plně souhlasit, a pokud náhradu přiznal ve výši 1 000 000 Kč, tj. ve výši dvojnásobku horní hranice základního orientačního rozpětí, lze tuto míru zvýšení přiznané náhrady považovat za ještě přijatelnou.
Do popředí posuzovaného případu vystupuje především skutečnost, že poškozený „X. X.“ *) ve věku 7 a půl roku přišel o matku jako osobu, která mu byla nejbližší, se kterou měl nejsilnější citový vztah a která o něho pečovala sama bez jeho otce. Poškozený se nacházel ve věku, kdy jeho citový vztah k matce již byl plně rozvinut a ustálen. Zároveň vztah k matce představoval pro poškozeného nezpochybnitelný a rovnocenným způsobem nenahraditelný základ jeho dalšího osobního rozvoje, výchovy a dlouhodobé životní perspektivy ústící v jeho budoucí dospělost. Ztráta matky zasáhla do života poškozeného mimořádně závažným způsobem. Poškozený se musel vyrovnat nejen se samotným faktem úmrtí matky. Tento traumatizující prožitek byl u něho značně zesílen ještě okolností, že mu byl osobně fyzicky také sám přítomen, že k němu došlo během vyjížďky na kolech, která měla být naopak příjemným společně stráveným časem, a že musel celou věc – alespoň v prvním období bezprostředně po nehodě – vnímat za situace, kdy sám byl těžce zraněn, byl hospitalizován v nemocnici a neměl tudíž oporu ve stálé přítomnosti jiné blízké osoby. Také následující vývoj událostí zesiloval intenzitu důsledků úmrtí matky. Poškozený se ocitl v péči otce, který jako druhý z rodičů je rovněž velmi blízkou osobou, ale s touto změnou bylo spojeno to, že poškozený musel totálně změnit prostředí, ve kterém až dosud vyrůstal. Musel se z dosavadního bydliště přestěhovat do bydliště otce v jiném regionu, musel se sžít s cizím prostředím nové rodiny svého otce, musel opustit školu, do které až dosud chodil, a začít chodit do jiné školy, musel přerušit vztahy s dosavadními spolužáky a kamarády a včlenit se do jiného kolektivu apod. Komplex těchto okolností jasně svědčí o tom, že míra duševních útrap poškozeného výrazně převyšovala obvyklý rámec. Bez významu není ani to, že od obviněného se poškozenému nedostalo prakticky žádné spontánní satisfakce. Pokud obviněný poslal poškozenému do nemocnice drobný dárek v podobě hračky, souviselo toto gesto spíše s tím, že poškozený se v nemocnici léčil na následky zranění, které sám při nehodě utrpěl, a nikoli s tím, že při nehodě přišel o matku. Formální vyjádření lítosti slovy pronesenými v hlavním líčení, jemuž poškozený ani nebyl přítomen, lze sotva považovat za nějakou formu satisfakce již proto, že poškozený tento projev obviněného osobně nevnímal, nehledě na to, že za situace, kdy obviněný popíral zavinění nehody, nemohla vyjádřená lítost vyznít přesvědčivě.
Na straně obviněného je třeba zdůraznit především to, že smrtelný následek fyzicky způsobil porušením jedné ze základních zásad bezpečného provozu na pozemních komunikacích, neboť nejel v pravé části vozovky, vyjel z ní a pohyboval se z hlediska směru své jízdy v levé polovině vozovky, až nakonec při jejím okraji srazil oba poškozené. Zavinění obviněného ve zvýšené míře vyplývá z toho, že se ujal řízení motorového vozidla při souběhu krajně nepříznivých okolností daných jednak jeho zdravotním stavem, který mu byl znám, a jednak objektivními okolnostmi, které souvisely s extrémně vysokou teplotou vzduchu umocněnou podmínkami řízení neklimatizovaného vozidla a které byly i z jeho subjektivního hlediska snadno seznatelné. Obviněný při tom ignoroval své předchozí zkušenosti, kdy v souvislosti se svým zdravotním selháním rovněž vjel do protisměru, avšak shodou okolností způsobil jen drobný střet s protijedoucím vozidlem, při kterém nebyl nikdo zraněn. Nyní posuzovaný případ se tak jeví jako určitá gradace nedostatku sebekritického vztahu obviněného ke své vlastní způsobilosti řídit motorové vozidlo za ztížených podmínek. Srážka obviněného s poškozenými nebyla důsledkem nějakého jeho ojedinělého nebezpečného jízdního manévru (např. předjíždění v nepřehledné situaci), ale byla nebezpečná již sama o sobě vzhledem ke stavu, v němž se obviněný nacházel, a k vnějším okolnostem jeho jízdy. Míru zavinění tudíž není možné hodnotit nijak výrazněji ve prospěch obviněného. Úvahy o míře zavinění obviněného je třeba doplnit konstatováním, že u poškozeného a jeho usmrcené matky není ani v nejmenším dáno jakékoli spoluzavinění. Majetkové poměry obviněného nevykazují nic, co by mohlo úvahy o výši náhrady podstatněji ovlivnit. Obviněný je důchodcem, pobírá důchod v měsíční výši asi ..... Kč, a jak zjistil Nejvyšší soud, je z jedné poloviny spoluvlastníkem pozemků o výměře 311 m 2 a 65 m 2 , přičemž podle výpisu z katastru nemovitostí se z hlediska druhu pozemků jedná o „ostatní plochy“ a z hlediska způsobu využití o „jiné plochy“ (pozemky se nacházejí v obci S. v katastrálním území P. n. L.). Významnou skutečností, kterou Nejvyšší soud zjistil z vyjádření poškozeného, je to, že náhradu nemajetkové újmy ve výši, která byla poškozenému „X. X.“ *) přiznána napadeným rozsudkem, za obviněného poskytla pojišťovna z titulu jeho zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Výše přiznané náhrady tedy nemůže představovat žádný reálný zásah do majetkových poměrů obviněného, zejména nemůže mít namítanou likvidační povahu, zvláště když tu není žádná okolnost, která by opodstatňovala právo pojistitele proti obviněnému jako pojištěnému na náhradu toho, co za něho plnil (§10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů. Ostatně smyslem pojištění je garantovat uspokojení i takových nároků, jejichž výše přesahuje finanční možnosti škůdce.
Za popsaného stavu není rozumného důvodu k tomu, aby Nejvyšší soud do výroku o náhradě nemajetkové újmy přiznané poškozenému „X. X.“ *) zasahoval jen proto, aby poškozenému byla přiznána částka, která je nominálně shodná s částkou přiznanou jiným rozhodnutím Nejvyššího soudu v podobné věci, tj. rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích přiznal poškozenému náhradu ve výši přesahující základní orientační rámec vymezený tímto rozsudkem, avšak v míře, kterou lze ještě tolerovat a která nevyžaduje korekci na podkladě mimořádného opravného prostředku. Stabilita pravomocného soudního rozhodnutí je v dané věci hodnotou, která převažuje nad zájmem na tom, aby – obecně vzato – byly v obdobných případech přiznávány náhrady v nominálně stejné výši. Pokud by Nejvyšší soud dal v projednávané věci přednost tomuto hledisku, nebylo by snížení přiznané částky tak podstatné, aby mohlo přijatelně odůvodnit další nepříznivý zásah do sféry duševních útrap poškozeného vyvolaný případným zkrácením pravomocně přiznané a již uhrazené částky.
Nejvyšší soud proto nedůvodné dovolání obviněného podle §265j tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.