ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1581.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1581/2016-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 11. 2016 o dovolání, které podal obviněný R. R. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 8 To 163/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 13 T 109/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. R. odmít á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 2. 2016, sp. zn. 13 T 109/2015, byli obvinění R. R. a J. K. jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný R. R. byl odsouzen za tento zločin a dále za přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 4. 2013, sp. zn. 2 T 106/2013, podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 36 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (správně odst. 2) zařazen do věznice s ostrahou, přičemž byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu v trestním příkaze Okresního soudu v Olomouci a další obsahově navazující rozhodnutí. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že oba obvinění společně a nerozdílně jsou povinni uhradit poškozeným M. K. a V. K. na náhradě škody částku 700 000 Kč.
Jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku posoudil Okresní soud v Prostějově skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obvinění R. R. a J. K. v listopadu 2010 společně se záměrem neoprávněně získat finanční prostředky úmyslně uvedli v omyl poškozené M. K. a V. K., když jim pod nepravdivou záminkou zřízení zástavy k jejich bytu podstrčili k podpisu kupní smlouvu k jejich bytové jednotce a spoluvlastnickému podílu na společných částech domu a pozemcích, ačkoli poškození neměli v úmyslu prodávat byt, ale chtěli zřídit zástavní právo k bytu, nebyli si vědomi, že podepisují kupní smlouvu, a na tomto podkladě pozbyli vlastnické právo k bytu v hodnotě nejméně 700 000 Kč, přičemž A. S. jako kupující předala tuto částku v hotovosti obviněnému R. R., ten ji předal obviněné J. K., která z ní uhradila své dluhy ve výši asi 50 000 Kč a zbytek předala zpět obviněnému R. R. Z odůvodnění rozsudku je patrno, že poškození jsou rodiči obviněné J. K.
O odvoláních, která podali obviněný R. R. proti všem výrokům a obviněná J. K. proti výroku o náhradě škody, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 8 To 163/2016. Rozsudek Okresního soudu v Prostějově byl zrušen podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, který byl uložen obviněnému R. R., a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný R. R. zařazen podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále byl rozsudek Okresního soudu v Prostějově ohledně obou obviněných zrušen podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ve výroku o náhradě škody s tím, že poškození byli s nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný R. R. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Tento rozsudek napadl proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že výrok o vině je v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, které vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe a pojetí trestní represe jako prostředku ultima ratio. Projevil nesouhlas se zjištěním uvedeným ve výroku o vině, podle něhož poškození nevěděli, že podepisují kupní smlouvu. Poukázal na výsledek civilního řízení ve věci Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 8 C 450/2011, v níž se poškození neúspěšně domáhali určení svého vlastnického práva k bytu, a vyjádřil názor, že výrok o vině nemůže vedle tohoto rozsudku obstát. Obviněný R. R. navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby ho zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označila dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření neobsahovalo žádnou relevantní argumentaci nad rámec odůvodnění obou rozsudků, takže nebylo třeba předkládat ho obhájkyni k případné replice.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že mimo jiné uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Takovou škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Skutek, tak jak ho zjistily soudy, evidentně vykazuje znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a toto jeho posouzení nijak nekoliduje se zásadou subsidiarity trestní represe a s pojetím trestní represe jako krajního prostředku ochrany porušených nebo ohrožených zájmů (ultima ratio).
Ze zjištění soudů je patrno, že omyl poškozených souvisel jednak s jejich pokročilejším věkem, zdravotním stavem a celkovou neorientovaností v právních záležitostech, ale zejména pak byl ovlivněn jejich vztahem k obviněné J. K., která je jejich dcerou, které chtěli pomoci s vyřešením jejích dluhů a které plně důvěřovali v tom, že se jedná o zřízení zástavního práva k bytu, jímž bude zajištěn závazek ze smlouvy o půjčce peněz potřebných k podnikání, na němž měla participovat. Vzhledem k tomu, že tu šlo o vztah rodičů a dcery, tedy o vztah nejbližších příbuzných, není nic nelogického a nepřijatelného na zjištění, že poškození v důvěře ve svou dceru bez dalšího podepsali předložené listiny, aniž se seznámili s jejich obsahem. To, že poškození fakticky nevěděli, co podepisují, vyplývá nejen z jejich svědeckých výpovědí, ale i z výpovědi obviněné J. K. Věrohodnost těchto výpovědí je podporována tím, že poškození byli v situaci, kdy prodej bytu byl aktem, který z jejich hlediska nedával žádný smysl, nebyl potřebný a nebyl k němu žádný důvod, zejména ne, když poškození neměli žádnou možnost jiného bydlení. Se závěrem soudů o omylu poškozených koresponduje také okolnost, že poškození se vůbec nezajímali o kupní cenu, která jim nebyla zaplacena, ačkoli prodej bytu byl v jejich situaci velmi podstatným zásahem do jejich majetkových poměrů, a ve věci začali být činní teprve tehdy, když se na ně A. S. s výrazným časovým odstupem obrátila s tím, že byt je v jejím vlastnictví, a požadovala po nich placení nájemného.
Omyl poškozených byl vyvolán společným jednáním obou obviněných, tedy také jednáním obviněného R. R., který vyhotovil kupní smlouvu, ačkoli věděl, že poškození přistoupili jen na zřízení zástavního práva. Součinnost obviněného na vyvolání omylu poškozených je zřejmá např. ze svědecké výpovědi poškozeného V. K., který obviněnému při osobním setkání prezentoval, že chce mít klid, ale zároveň výslovně s tím, aby poškození „nepřišli o byt“. Obviněnému tedy bylo jasné, že poškození nechtějí byt prodat, ale přesto vyhotovil kupní smlouvu a v součinnosti s obviněnou J. K. ji nechal poškozenými podepsat. Blízký rodinný vztah mezi obviněnou J. K. a poškozenými byl okolností, s jejímž využitím obviněný chtěl dosáhnout toho, aby poškození podepsali jím vyhotovenou smlouvu bez toho, že se s ní skutečně seznámí.
Poškození tak byli vystaveni omylu, jehož vyvolání za daných okolností bylo jednáním, které svou nekorektností překročilo rámec soukromoprávních vztahů a nabylo povahy kriminálního činu. Poškození projevili nedostatek obezřetnosti, pokud podepsali listiny, s jejichž skutečným obsahem se neseznámili, ale míra jejich neopatrnosti není taková, aby to přesvědčivě odůvodňovalo úvahu, že skutek není trestným činem. Znovu je třeba zdůraznit, že neopatrnost poškozených úzce souvisela s tím, že ve věci se angažovala jejich dcera, což u nich vyvolávalo důvěru, že to, co jim bylo předloženo, odpovídá tomu, s čím předtím souhlasili. Z této důvěry pak těžil i obviněný R. R., který byl hlavním iniciátorem podvodu na poškozených a který z něho nakonec měl i největší prospěch ve formě peněz, které byly získány prodejem bytu, nebyly odevzdány poškozeným, byly použity částečně k uhrazení dluhů obviněné J. K. a v převážné míře zůstaly v jeho dispozici.
Ve věci Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 8 C 450/2011 se poškození jako žalobci bezvýsledně domáhali určení svého vlastnického práva proti žalované A. S., která byla v kupní smlouvě kupující stranou. Žalobu opírali mimo jiné o ustanovení §49a obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) s tím, že neměli úmysl byt prodat, že nejednali o prodeji, ale jen o zástavě, a že byli uvedeni v omyl ohledně typu smlouvy. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 8 C 450/2011, byla žaloba zamítnuta. V odůvodnění rozsudku je na str. 3 uvedeno: „Z výslechu žalobkyně bylo zjištěno, že kupní smlouvu … spolu s druhým žalobcem skutečně podepsala, avšak aniž by se s obsahem listin seznámila.“ Na str. 5-6 odůvodnění rozsudku je dále uvedeno: „Žalobci … neprokázali nezbytné tvrzení podle §49a občanského zákoníku spočívající v tom, že osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět.“ Na str. 6 odůvodnění rozsudku je také uvedeno: „ … pro úspěch žaloby založené na tvrzení o neplatnosti právního úkonu podle §49a je nezbytné, aby žalobce prokázal, že využil možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro učinění právního úkonu, tj. že využil možnosti se omylu vyhnout a že v tomto směru vyvinul obvyklou pozornost. Za situace, kdy žalobkyně vypověděla, že kupní smlouvu … s manželem podepsali, avšak s jejím obsahem se o své vůli neseznámili (za situace, kdy v rodině uvažovali o uzavření zástavní smlouvy k bytu či o podnikání v oboru lesnictví), sami se zbavili možnosti vyhnout se omylu a posoudit tak právní účinky úkonu, který sami učinili.“
Podle §49a obč. zák. účinného do 31. 12. 2013 byl právní úkon neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět.
Poškození se jako žalobci v občanském soudním řízení nemohli domoci určení neplatnosti kupní smlouvy na podkladě citovaného ustanovení primárně již proto, že jejich omyl nevyvolala kupující A. S. jako osoba, které byl právní úkon určen a která o jejich omylu ani nevěděla. Omyl poškozených byl vyvolán jednáním obviněných R. R. a J. K., a pokud o něm A. S. jako kupující strana nevěděla, nemohl být podkladem pro určení neplatnosti kupní smlouvy při aplikaci ustanovení §49a obč. zák.
To, že poškození se podle rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 8 C 450/2011, sami zbavili možnosti vyhnout se omylu, když podepsali kupní smlouvu, avšak s jejím obsahem se o své vůli neseznámili, lze akceptovat, ale nelze z toho dovozovat nedostatek znaků trestného činu podvodu. Poškození se v návaznosti na předcházející jednání s obviněnými bez dalšího domnívali, že v souladu s předcházejícím jednáním podepisují smlouvu o zřízení zástavního práva, a skutečnému obsahu předložených listin nevěnovali pozornost proto, že věřili obviněné J. K. jako své dceři. Omyl poškozených tu je zákonným znakem trestného činu, byť nebyl v občanském soudním řízení důvodem pro vyslovení neplatnosti smlouvy, kterou poškození podepsali.
Výrok, jímž byl obviněný R. R. společně s obviněnou J. K. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, tak může plně obstát i vedle rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 8 C 450/2011. Jinak je třeba poznamenat, že citovaný rozsudek Okresního soudu v Prostějově byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 17 Co 107/2014, změněn tak, že bylo určeno, že poškození jsou vlastníky bytu a spoluvlastnického podílu dalších nemovitostí, byť ke změně došlo z důvodu odstoupení poškozených od kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny.
Odsuzující výrok o vině očividně není v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku a je plně odůvodněn již tím, že k ochraně dotčených zájmů v daném případě nepostačují prostředky soukromého práva.
Napadený rozsudek, jímž byl výrok o vině obviněného R. R. ponechán beze změny, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného R. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu