ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1592.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1592/2015-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. dubna 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného Mgr. F. Š. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 67 To 193/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 319/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 9 T 319/2012, byl obviněný Mgr. F. Š. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 4. 2013, sp. zn. 16 T 26/2012, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného J. F.
Podle skutkové věty se uvedených trestných činů obviněný Mgr. F. Š. dopustil tak, že dne 2. 7. 2010 kolem 01:00 hodin v P., v ulici L., před kavárnou F., po předchozí vzájemné rozepři uvnitř kavárny, obviněný J. F. udeřil poškozeného J. B. pěstí do obličeje, a poté co poškozený spadl na zem ho kopl do hrudníku a nohou, čímž mu způsobil pohmoždění obličeje a břišní stěny v pravém podbřišku, tedy zranění, které nenaplňují kritéria ublížení na zdraví, a když svého jednání zanechal, přistoupil k ležícímu poškozenému obviněný Mgr. F. Š. a kopl poškozeného do obličeje, čímž mu způsobil zlomeninu spodiny pravé očnice s linií lomu pokračující na přední stěnu dutiny horní čelisti, která musela být řešena operací a vyžádala si pracovní neschopnost od 2. 7. 2010 do 14. 12. 2010, přičemž obviněný J. F. byl pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona odsouzen ve skutkové větě citovaným rozsudkem.
Proti tomuto citovanému rozsudku podal obviněný Mgr. F. Š. odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 67 To 193/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedl, že již ve svém odvolání poukazoval na rozpory ve výpovědích svědků a na to, že nalézací soud neprovedl veškeré navrhované důkazy tak, aby mohl být zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Odvolací soud se podle něj nesprávně ztotožnil s důkazním řízením provedeným nalézacím soudem. Soud I. stupně neprovedl podle obviněného veškeré důkazy a realizace důkazního řízení byla zcela nesprávná, což mělo za následek porušení jeho základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Má za to, že ne všechny důkazy, které byly v řízení provedeny, byly v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu zohledněny. Je také přesvědčen, že učiněná skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Soudu I. stupně vytýká, že vycházel zejména z výpovědí odsouzeného J. F., poškozeného J. B., svědkyně J. P. a svědka V. B. Nalézací soud však podle něj nijak nehodnotil výpovědi svědkyň P. K., I. K. a D. M., které jeho vinu vyvracejí. Podle soudu I. stupně tyto výpovědi nepřinesly nic zásadního, neboť nikdo z nich průběh potyčky neviděl nebo nechtěl pravdivě popsat. Tento závěr soudu není podle obviněného zcela pravdivý, neboť tyto svědkyně byly přítomny potyčce a není podle něj zřejmé, z čeho soud dovodil, že svědkyně nechtěly o průběhu potyčky pravdivě vypovídat. Obviněný poté citoval z výpovědí uvedených svědkyň s tím, že mu není zřejmé, proč je soud označil za důkazy, které nepřinesly nic zásadního. Přitom soud vycházel z výpovědi obviněného J. F., který samozřejmě svádí vinu na něj, a z výpovědi poškozeného, který však sám uvedl, že se při pádu bouchl do hlavy a má výpadky paměti. Pokud jde o svědka V. B., ten vůbec nebyl přítomen konfliktu, pouze vypověděl, co mu syn (poškozený J. B.) říkal. Svědkyně J. P. rovněž nebyla přítomna konfliktu před kavárnou. Za takové důkazní situace nemohl být skutkový stav podle obviněného řádně zjištěn a soud I. stupně měl doplnit dokazování o další navrhované důkazy. Nalézací soud tak neučinil a odvolací soud tuto vadu nenapravil. Závěry soudu I. stupně jsou podle obviněného v rozporu s výpověďmi výše uvedených svědkyň. Není tedy podle něj pravdou, že by měla skutková zjištění oporu v provedených důkazech a existuje tak extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se s ohledem na obsah dovolání k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 1023 tr. spisu). S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si je ostatně obviněný vědom, když v dovolání poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, podle něhož nesprávnou realizací důkazního řízení může dojít k porušení zásad spravedlivého procesu. V tomto směru je ale praxe Nejvyššího soudu již dlouhodobě v souladu s uvedeným nálezem Ústavního soudu (viz níže tzv. extrémní rozpor).
Podstatou dovolání obviněného je námitka, že se uvedených trestných činů nedopustil a k jeho odsouzení došlo v podstatě pouze na základě nesprávného hodnocení důkazů nalézacím soudem, se kterým se odvolací soud, podle obviněného také nesprávně, ztotožnil. Obviněný namítá zejména neúplnost provedeného dokazování s tím, že soudy neměly dostatečný podklad pro výrok o jeho vině. V dovolání sice obecně v souladu s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, čímž ale pouze odcitoval zákonné znění tohoto dovolacího důvodu. Jeho konkrétní námitky ale neodpovídají uvedenému dovolacímu důvodu, když jsou založeny na tvrzeních zpochybňujících nikoliv hmotněprávní posouzení soudy zjištěného skutku, ale procesní postup soudů při dokazování. Obviněný v dovolání opakovaně nabízí k posouzení svou verzi průběhu skutkového děje, kterou měly podle něj také soudy shledat jako správnou. Z provedených důkazů poukazuje na ty, které podle něj svědčí o jeho nevině (svědecké výpovědi P. K., I. K. a D. M.) a právě těm měly soudy uvěřit. Nesouhlasí s tím, jaké důkazy shledaly soudy věrohodnými a staly se proto podkladem pro jejich rozhodnutí.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy obvodní a městský soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů (zejména s hodnocením svědeckých výpovědí) polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními obvodního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také městský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, jak se snaží namítat obviněný. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozeného. S vědomím existence protikladných tvrzení ve věci, soudy (zejména soud nalézací) přistupovaly velice pečlivě k řešení otázky věrohodnosti jednotlivých výpovědí, zejména poškozeného a obviněného, výpovědi hodnotily jednotlivě i ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům a své závěry řádně ve svých rozhodnutích odůvodnily. Na základě dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. pak soudy oprávněně shledaly výpověď obviněného nevěrohodnou. Výpověď poškozeného totiž nestojí osamoceně, ale je podporována dalšími, v průběhu trestního stíhání provedenými, důkazy. Soudy především zcela oprávněně dospěly k přesvědčení, že poškozený, který se s obviněným znal, neměl důvod obviněného Mgr. F. Š. ve věci křivě obvinit (str. 11 a 12 rozhodnutí soudu I. stupně). Pokud obviněný namítá, že poškozený u hlavního líčení připustil, že od uvedeného úrazu mívá výpadky paměti, tak je z jeho výpovědi také zřejmé, že ohledně toho, kdo ho kopl do obličeje, když ležel na zemi, nemá pochybnosti a označil právě obviněného Mgr. F. Š. Skutečnost, že to byl právě tento obviněný, sdělil poškozený také svému otci (svědku V. B.) po incidentu v době, kdy řešili ošetření jeho zranění v nemocnici, o čemž tento svědek u hlavního líčení vypověděl. Skutečnost, že obviněný Mgr. F. Š. kopl na závěr celého incidentu poškozeného do hlavy potvrdil rovněž obviněný J. F., přičemž současně z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by mu uvedené zranění (zlomeninu očnice způsobené kopnutím) způsobil on. Výpověď svědkyně J. P. dokresluje celý průběh skutkového děje, jak je popsán ve skutkové větě. Tato svědkyně sice nebyla přímo u incidentu, který se odehrál venku před barem F., avšak obviněný Mgr. F. Š., který byl v době incidentu spolu s poškozeným a obviněným J. F. venku před kavárnou, jí krátce po incidentu, kdy se vrátil zpět k ní do baru, oznámil něco v tom smyslu, „že ho dodělal nebo dokončil“. V souladu s ostatními ve věci provedenými důkazy také tato výpověď svědčí pro závěr, že to byl právě obviněný Mgr. F. Š., kdo poškozeného na závěr kopl způsobem popsaným ve skutkové větě. Schopnost obviněného dopustit se takovéhoto jednání, pak potvrzuje výpověď svědkyně J. Č. (nyní J. N.), která sice také události nebyla přítomna, ale v hlavním líčení dne 8. 4. 2015 (č. l. 994 a násl. tr. spisu) popsala vlastní zkušenost s obviněným, který ji při jiné příležitosti v minulosti rovněž nečekaně kopnul do obličeje tak, že spadla ze židle. Obviněný k tomu uvedl, že svědkyně byla opilá, chovala se nevhodně, křičela i na něj, a když se snažila jej napadnout, pouze ji bouchl do ramene, ale ne „do ksichtu, neboť by ji zabil“. Svědkyně ale odmítla, že by se jednalo jen o úder do ramene. Na základě těchto důkazů, jakož i znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a výpovědi znalkyně MUDr. A. Cyprianové (ke zranění a mechanismu vzniku zranění poškozeného), vzal nalézací soud důvodně za prokázaný skutek tak, jak je popsaný ve skutkové větě. Také s dalšími v průběhu hlavního líčení provedenými důkazy se nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. Pokud jde o výpověď svědkyně P. K. (provozní kavárny F.), je zřejmé, že incident, který se odehrál venku před barem osobně neviděla, přišla k němu až ve chvíli, kdy se obviněný Mgr. F. Š. skláněl nad poškozeným a zjišťoval jeho zdravotní stav. Svědkyně I. K. (klientka obviněného) a D. M. (známá obviněného) neviděly, že by obviněný Mgr. F. Š. kopl poškozeného do hlavy. Potvrdily ale, že se obviněný skláněl nad poškozeného ležícího na zemi a zjišťoval jeho zdravotní stav. Tuto skutečnost uvedl ve své výpovědi také obviněný J. F., podle kterého však obviněný Mgr. F. Š. prošel kolem poškozeného, kopl ho do hlavy, a až poté se nad něj skláněl a „sbíral ho ze země“. Uvedené svědkyně I. K. a D. M., ač celé události před barem byly přítomny, ale podle jejich výpovědí vůbec neviděly, že by někdo kopl poškozeného do hlavy, tedy nejen obviněný Mgr. F. Š., ale ani spoluobviněný J. F. Na základě jiných důkazů ale bylo zjištěno, že k tomuto kopnutí poškozeného došlo a skutečnost, že takto jednal obviněný Mgr. F. Š., vyplývá z dalších ve věci provedených důkazů. V tom je právě odpověď na otázku obviněného v dovolání, že není podle něj zřejmé, z čeho soud dovodil, že svědkyně nechtěly o průběhu potyčky pravdivě vypovídat.
Je tedy zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci.
Pokud jde o námitku obviněného, že soudy neprovedly veškeré navrhované důkazy a dokazování tak podle něj zůstalo neúplné, Nejvyšší soud považuje za nutné podotknout, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnost provedeného dokazování, jakož i hodnocení důkazů. Oba soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě odůvodnily, proč odmítly návrhy obhajoby na doplnění dokazování výslechem navržených svědků. Podrobně se zabývaly tím, k ověření jakých skutečností by mohly dané výpovědi přispět (str. 10 a 11 rozhodnutí soudu I. stupně, str. 5 rozhodnutí soudu II. stupně), přičemž shledaly, že důkazy provedené v trestním řízení jsou zcela dostačující pro posouzení skutkového stavu věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle §265b tr. ř. Protože ve věci nebyl shledán ani obviněným namítaný rozpor, bylo dovolání posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného Mgr. F. Š., tedy jeho posouzení jako podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v důsledku toho k jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci Ústavního soudu k tomuto způsobu rozhodnutí o dovolání, jak jej prezentoval v nálezu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15, uvádí následující. Tento způsob rozhodnutí o dovolání v žádném případě neznamená, že by se Nejvyšší soud „věcí odmítl meritorně zabývat, neboť dovolání považoval za podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.“, jak bylo Ústavním soudem konstatováno v uvedeném nálezu. To ostatně jednoznačně vyplývalo z obsahu podrobného odůvodnění na str. 5 až 8 usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1338/2014), které bylo m. j. předmětem řízení o ústavní stížnosti v uvedené jiné trestní věci, a ve kterém Nejvyšší soud uvedl, stejně jako i v této věci, že zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je totiž zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby bylo zachováno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se proto vždy zabývá i procesními námitkami obviněných, kterými napadají proces dokazování a skutková zjištění soudů, byť tyto námitky přímo důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Pokud mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je shledán namítaný extrémní rozpor, jsou pak napadená rozhodnutí na podkladě uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem zrušena. V opačném případě je dovolání odmítáno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. dubna 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu