ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.160.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 160/2016-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. dubna 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné V. W. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 7 To 274/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 3 T 104/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 3 T 104/2014, byla obviněná E. W. uznána vinou zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, a byla odsouzena podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §59 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku jí bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní ústavní formou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Obviněná se trestných činů dopustila tak, že dne 27. března 2014 kolem 16:30 hodin v M., na svahu kopce Lajsník v blízkosti benzínové stanice Shell, přistoupila zezadu k Ing. V. N., kterého pod falešnou záminkou vydání klíčů doprovázela k panelovým domům bloku 700, kde tvrdila, že bydlí, a zde jej povalila na zem a následně mu prohledala kapsy bundy a při tom mu z náprsních kapes odcizila k jeho škodě koženkovou peněženku v hodnotě 200 Kč s doklady, platební kartou MasterCard České spořitelny (uvedeného čísla) na jméno poškozeného, a s finanční hotovostí ve výši 500 Kč, a dále k jeho škodě mobilní telefon značky Evolveo v hodnotě 1.300 Kč se SIM kartou ve vlastnictví Výzkumného ústavu anorganické chemie, a. s., v hodnotě 200 Kč .
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 7 To 274/2014, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podala obviněná prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Obviněná se vyjádřila tak, že si z uvedeného dne nic nepamatuje, byla pod vlivem alkoholu. Soud podle ní vycházel výhradně z tvrzení poškozeného, aniž by byla jeho tvrzení ověřována, např. nebyl zdokumentován obsah peněženky, nebylo zkoumáno, zda měl poškozený ušpiněný oděv od údajného povalení. Obviněná poukázala na rozpory ve výpovědích poškozeného a na skutečnost, že neměl žádná poranění a chybí tak důkaz o tom, že bylo použito násilí. V další části dovolání brojila proti výroku o trestu s tím, že v jejím případě nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku, resp. že skutečnosti, které ve svém rozhodnutí uvádí nalézací soud (z rozhodnutí soudu I. stupně obviněná cituje) nepostačují ke splnění podmínek §59 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedla, že ačkoli je trestný čin loupeže závažný zločin, přesto okolnosti tohoto případu nejsou nikterak mimořádné, údajným použitím násilí ani nevznikla poškozenému žádná újma na zdraví a hodnota odcizených věcí je minimální. Obviněná je přesvědčena, že soudy pochybily a uložily jí trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákoníkem.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal soudu II. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná neuplatnila žádné námitky, které by bylo možno pod tento důvod podřadit. Neuvedla ani, že by nějaké důkazy byly opomenuté, nezákonné nebo extrémně rozporné ve smyslu judikatury Ústavního soudu a že by v tomto směru byly porušeny zásady spravedlivého procesu. Námitka nesprávné aplikace §59 odst. 1 tr. ř., by podle státního zástupce mohla založit především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě, teprve pokud by byla důvodná, mohl by být naplněn i tvrzený dovolací důvod podle písm. h). Podmínky aplikace §59 odst. 1 tr. zákoníku na případ obviněné však považuje za splněné. Poznamenal, že i věk poškozeného mohl přispět k jeho bezbrannosti. Za nejpodstatnější však považuje recidivu, vzhledem k níž má za to, že byla naplněna již první alternativní podmínka uvedená v §59 odst. 1 tr. zákoníku slovy „jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká“. Stejně tak byla podle něj naplněna druhá zde uvedená alternativní podmínka spočívající v tom, že „možnost nápravy pachatele je ztížena“. Poukázal na to, že obviněná se dopustila svého jednání v době běhu čtyřleté zkušební doby poté, co byla dne 19. 1. 2012 podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody uloženého jí v roce 2003 za předchozí trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona v trvání 10 let a šesti měsíců. Skutek tedy spáchala po 2 letech a dvou měsících od propuštění. Státní zástupce se v této souvislosti zabýval otázkou ztížené možnosti nápravy obviněné, přičemž uvedl, že na ztížení možnosti nápravy pachatele ve smyslu §59 odst. 1 tr. zákoníku lze podle něj zpravidla usuzovat v případě, že tento znovu spáchal zvlášť závažný zločin ještě v průběhu běhu zkušební doby stanovené při jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu za takový nebo jiný zvlášť závažný zločin a poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se obdobnými otázkami. Státní zástupce je přesvědčen, že mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 odst. 1 tr. zákoníku bylo důvodné a nejedná se tedy o jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Trest odnětí svobody byl uložen v rámci takto zvýšené trestní sazby a tedy nikoliv ve výměře mimo ni, a proto nebyl naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, přičemž byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenech g), h) . Ačkoli obviněná ve svém dovolání kromě vyjmenování uplatněných dovolacích důvodů již blíže nespecifikovala, které námitky přiřazuje pod který z dovolacích důvodů, je zřejmé, že pod uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojí jak proti výroku o vině tak proti výroku o trestu rozhodnutí nalézacího soudu. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. má za to, že jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na uvedený trestný čin.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněné, uplatněnými v dovolání proti výroku o vině, se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněná tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podala fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 19. 8. 2014 na č. l. 215 tr. spisu). S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněné proti výroku o vině dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Jejich podstatou je totiž především tvrzení, že si z předmětného dne nic nepamatuje, byla pod vlivem alkoholu, nesouhlasí s tím, že soudy vycházely výhradně z výpovědi poškozeného, aniž by byla zkoumána pravdivost jeho tvrzení (nebyl zdokumentován obsah peněženky, nebylo zkoumáno, zda měl poškozený ušpiněný oděv, když byl údajně povalen na zem). Poukázala na to, že poškozenému nebylo způsobeno žádné zranění.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněná svými námitkami popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jak okresní a krajský soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Způsob hodnocení důkazů soudy považuje za chybný. Obviněná tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, přičemž obviněná existenci takového rozporu ani výslovně nenamítala. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozeného a v důkazech, jimiž byla ověřena jeho věrohodnost. Výpovědi poškozeného a další důkazy soudy pečlivě hodnotily. O pravdivosti výpovědi poškozeného neměly soudy důvod pochybovat. Poškozený o průběhu skutkového děje vypovídal opakovaně shodně a neměně, bez výrazných rozporů, přičemž nebyly shledány žádné skutečnosti, které by jeho výpověď znevěrohodňovaly, nebyla ani shledána snaha poškozeného obviněné jakkoli přitížit. Pokud obviněná obecně poukázala, že je výpověď poškozeného rozporná, neuvedla, v čem konkrétně údajné rozpory shledává. Výpověď poškozeného také nestojí osamoceně, ale je podporována dalšími ve věci provedenými důkazy, a to zejména protokolem o rekognici osoby (č. l. 76 tr. spisu), z něhož vyplývá, že poškozený obviněnou označil jako pachatelku, dále protokol o ohledání místa činu (č. l. 127 tr. spisu), jakož i zástavní smlouvou (č. l. 83 tr. spisu), ze které je zřejmé, že obviněná dne 28. 3. 2014 dala do zástavy mobilní telefon, který byl poškozenému den před tím odebrán. Dostatečně se soudy zabývaly rovněž výpovědí obviněné (v podstatě neměnnou v tom smyslu, že si nic nepamatuje, neboť byla pod vlivem alkoholu), kterou shledaly nevěrohodnou. Poškozený ve své výpovědi uvedl, že mu jako opilá nepřipadala, nemotala se, normálně komunikovala, žádný alkohol z ní necítil (č. l. 200 tr. spisu). Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 103 a násl. tr. spisu), vypracovaný na osobu obviněné, vyplývá, že obviněná netrpí žádnou duševní poruchou a v době činu byly její rozpoznávací a ovládací schopnosti plně zachované. Znalkyně poukázala na to, že je možné, že v době spáchání trestného činu byla obviněná pod vlivem alkoholu, avšak vyloučila projevy závažnější, patické či komplikované opilosti. Podotkla, že následná eventuální porucha paměti – alkoholové okénko – nemá žádný vliv na jednání obviněné v době činu. Nejvyšší soud uzavírá, že provedené důkazy uvedené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.). Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Ze souhrnu všech řádně provedených a zhodnocených důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o vině obviněné. Pokud obviněná namítá, že nebylo prokázáno, že by proti poškozenému užila násilí, je z popisu skutku, ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování, zřejmé, že poškozeného povalila na zem (v úmyslu mu odcizit jeho věci), když takové jednání je nepochybně nutno považovat za násilí. Pokud dále namítá, že poškozenému nebylo způsobeno žádné zranění, Nejvyšší soud podotýká, že újma na zdraví není znakem ani jednoho z trestných činů, jimiž byla uznána vinnou.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Pokud jde o námitky obviněné proti výroku o trestu uplatněné jednak pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že je dovolání v této části nepřípustné.
Přípustnost dovolání je vymezena v ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. ř., které stanoví, proti jakým rozhodnutím a za jakých dalších podmínek je dovolání přípustné. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a proto ho nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí, neboť není určeno k univerzálnímu přezkumu a k nápravě všech tvrzených vad a všech rozhodnutí. Rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním, musí splňovat současně kumulativně stanovené podmínky, a to, že jde o rozhodnutí soudu a bylo učiněno ve věci samé . Taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání, je veden v §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř.
Ve smyslu těchto zákonných podmínek je dovolání nepřípustné mimo jiné také tehdy, směřuje-li proti již zrušenému rozhodnutí. Jestliže po podání dovolání došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí či jeho části v souvislosti s ukládáním společného trestu za pokračování v trestném činu podle §45 tr. zákoníku nebo souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, pak dovolací soud takové dovolání směřující proti již neexistujícímu rozhodnutí odmítne podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 4, č. T 683, obdobně též i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 35, č. T 988).
V projednávané věci Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že dovolání obviněné bylo podáno u Okresního soudu v Mostě dne 9. 2. 2015 (č. l. 251 tr. spisu) jako u soudu prvního stupně v zákonné dvouměsíční lhůtě. Nejvyššímu soudu bylo předloženo k rozhodnutí až dne 27. 1. 2016, neboť trestní spis Okresního soudu v Mostě, sp. zn. 3 T 104/2014, byl v mezidobí zapůjčen Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě ke sp. zn. 0 Nt 2289/2015 (č. l. 259 tr. spisu).
V době, kdy bylo dovolání obviněné předloženo (27. 1. 2016) Nejvyššímu soudu, však již bylo rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 1 T 16/2014 (č. l. 342 tr. spisu), který ohledně obviněné V. W. nabyl právní moci dne 12. 3. 2015 , rozhodnuto tak, že byl obviněné podle §173 odst. 1, §43 odst. 2 a §59 odst. 1 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody, přičemž byl zrušen výrok o trestu z rozsudku v nyní projednávané věci, tj. Okresního soudu v Mostě ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 3 T 104/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 7 To 274/2014.
V důsledku toho již neexistuje výrok o trestu uvedený v rozhodnutí (a výroky mající ve zrušeném výroku o trestu svůj podklad), proti němuž část dovolání obviněné směřuje. V tomto případě není dovolání obviněné proti takto zrušenému výroku o trestu ve smyslu shora uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přípustné. V této části tak neměl Nejvyšší soud zákonný podklad pro to, aby mohl z podnětu dovolání přezkoumat správnost a zákonnost napadeného výroku trestu.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že část dovolání obviněné proti výroku o trestu je nepřípustná a námitky obviněné proti výroku o vině neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nebyl ve věci shledán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Proto bylo dovolání obviněné posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněné V. W., tedy jeho posouzení jako podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v důsledku toho k jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci Ústavního soudu k tomuto způsobu rozhodnutí o dovolání, jak jej prezentoval v nálezu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15, uvádí následující. Tento způsob rozhodnutí o dovolání v žádném případě neznamená, že by se Nejvyšší soud „věcí odmítl meritorně zabývat, neboť dovolání považoval za podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.“, jak bylo Ústavním soudem konstatováno v uvedeném nálezu. To ostatně jednoznačně vyplývalo z obsahu podrobného odůvodnění na str. 5 až 8 usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1338/2014), které bylo m. j. předmětem řízení o ústavní stížnosti v uvedené jiné trestní věci a ve kterém Nejvyšší soud uvedl, stejně jako i v této věci obviněné V. W., že zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je totiž zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby bylo zachováno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se proto vždy zabývá i procesními námitkami obviněných, kterými napadají proces dokazování a skutková zjištění soudů, byť tyto námitky přímo důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Pokud mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je shledán namítaný extrémní rozpor, jsou pak napadená rozhodnutí na podkladě uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem zrušena. V opačném případě je dovolání odmítáno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu