ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1600.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1600/2016-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 11. 2016 o dovolání obviněného M. M. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 12 To 357/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 197/2014 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmít á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 1 T 197/2014, byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině a trestu v rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 4 T 13/2014, a obviněný M. M. byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku posoudil Okresní soud v Mladé Boleslavi skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný útoky specifikovanými v bodech 1 – 5 v době od ledna 2012 do prosince 2012 pod různými záminkami vylákal od pěti poškozených různé peněžní částky se slibem, že je vrátí zhodnocené, ačkoli si byl vědom, že vzhledem ke své nepříznivé majetkové a finanční situaci tak neučiní, peníze nevrátil, poškozeným způsobil škodu v celkové výši nejméně 1 369 500 Kč a tohoto jednání se dopustil, ačkoli byl ve věci Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 4/2007 odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) k trestu odnětí svobody na pět let a šest měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 23. 9. 2011.
O odvolání obviněného, podaném proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 12 To 357/2015. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody na čtyři léta s tím, že pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že peníze od poškozených nepřevzal s úmyslem je nevrátit. Vyjádřil názor, že mezi ním a poškozenými šlo o občanskoprávní vztahy založené smlouvou o půjčce. Část námitek zaměřil proti zjištění ohledně výše částky převzaté od jednoho z poškozených, dále proti tomu, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, které by prokázaly, že měl zdroj, z něhož mohl půjčené peníze vrátit, a konečně proti tomu, že v souvislosti se zkoumáním jeho duševního stavu nebyl vyslechnut jeho ošetřující psychiatr. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření poukázala na to, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem, uvedla, že námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu a občanskoprávní povahy věci jsou zjevně neopodstatněné, a navrhla, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájci k případné replice, ale obhájce na ně nereagoval.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu námitky, v nichž se tvrdí, že skutek, tak jak ho zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolacím důvodem nejsou námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, proti rozsahu provedeného dokazování, proti tomu, že nebylo vyhověno návrhům na provedení dalších důkazů, apod.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované základní práv o obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Relevanci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. má ta část podaného dovolání, v které obviněný namítal nedostatek úmyslného zavinění a občanskoprávní povahu celé věci. Těmto námitkám však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
Obviněný žádal poškozené navenek o půjčky, přičemž jim sliboval vrácení peněz v krátké době a v částkách zvýšených o zhodnocení, jehož zdrojem mělo být podnikání, ke kterému měly být použity půjčené peníze. Tyto sliby byly nereálné, protože obviněný byl prakticky nemajetný, neměl žádné stálé zaměstnání, nijak nepodnikal, byl bez legálního příjmu a zároveň měl z minulosti rozsáhlé dluhy vzniklé mimo jiné jeho dřívější trestnou činností. Za tohoto stavu bylo i z jeho subjektivního hlediska od počátku plně předvídatelné, že své sliby nedodrží a že získané prostředky poškozeným nevrátí. Obviněný podněcoval očekávání poškozených také smyšlenými legendami o tom, jakým způsobem zhodnotí přijaté peníze. Podstatou jednání obviněného tak ve skutečnosti bylo to, že na poškozených vylákal peníze pod nepravdivým slibem jejich vrácení. Tím jednání obviněného výrazně překročilo rámec soukromoprávních vztahů, nebylo pouhým nesplněním závazků z občanskoprávních vztahů a nabylo povahy kriminálního činu.
Nic na tom nemění namítaná okolnost, že mu jiní dlužili různé částky, konkrétně M. S., kterému údajně půjčil 520 000 Kč a který mu měl vrátit 600 000 Kč, a F. S., kterému údajně půjčil 15 000 EUR a který mu měl vrátit 17 500 EUR. Z námitek obviněného je patrno, že částky půjčené uvedeným osobám pocházely z peněz, které získal jednáním ke škodě poškozeného M. B. (bod 5 výroku o vině). Namítaný způsob použití těchto peněz byl očividně spojen s rizikem, že obviněnému se peníze nevrátí, natož aby se mu vrátily ve zvýšených částkách. V tomto ohledu lze konstatovat, že obviněný učinil vrácení peněz poškozenému M. B. závislým na tak nejasných a nejistých budoucích okolnostech, že musel reálně počítat a být srozuměn s variantou nevrácení peněz. Bez významu není ani to, že obviněný poškozenému M. B. evidentně nepravdivě prezentoval jak to, jakým způsobem použije převzaté peníze, tak to, jakým způsobem dosáhne jejich zhodnocení.
Bez vlivu na výrok o vině jsou i námitky, podle nichž obviněný předpokládal vrácení peněz poškozeným z finančního vyrovnání, kterého se mu mělo dostat v souvislosti s rozhodnutím jeho matky převést rodinný dům na bratra obviněného s tím, že bratr poskytne obviněnému částku, z níž by mohly být hrazeny závazky obviněného. Sám obviněný ovšem připustil, že bratr s tím nesouhlasil, takže se evidentně jednalo jen o určitou možnost, která nebyla reálným podkladem k očekávání přísunu peněžních prostředků, z kterých by obviněný mohl plnit své závazky. S tím ostatně koresponduje zjištění, že žádnému z poškozených se obviněný nezmínil o tom, že by mu měl peníze vrátit právě z tohoto zdroje.
Soudy důvodně hodnotily namítané okolnosti jako nezpůsobilé zbavit obviněného viny trestným činem podvodu a měly tudíž přijatelný důvod k tomu, že je dále neobjasňovaly, a k tomu, že nevyhověly návrhům obviněného na doplnění důkazů o výslech svědků, kteří měli namítané okolnosti potvrdit.
Dovolacím důvodem nejsou námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním, konkrétně proti zjištění uvedenému v bodě 5 výroku o vině, podle něhož obviněný převzal od poškozeného M. B. celkovou částku 900 000 Kč. Obviněný namítal, že šlo o částku, která byla o 100 000 Kč nižší. Zjištění uvedené ve výroku o vině má odpovídající obsahový podklad ve svědecké výpovědi poškozeného, který podrobně, dostatečně konkrétně a celkově přesvědčivě popsal postupné předávání peněz obviněnému v rozsahu, který nakonec dosáhl částky 900 000 Kč. Nejvyšší soud neměl důvodu do tohoto zjištění zasahovat.
Mimo rámec dovolacího důvodu jsou námitky týkající se toho, že soudy nevyslechly ošetřujícího psychiatra obviněného. Duševní stav obviněného jako podmínka jeho trestní odpovědnosti byl vyčerpávajícím způsobem objasněn na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, takže nevyvstávala žádná důvodná potřeba nějakého doplnění. Ostatně obviněný v dovolání neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by právní posouzení skutku bylo nesprávné v důsledku vadných závěrů soudů o jeho příčetnosti.
Výrok o vině obviněného zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku je v souladu se zákonem. Napadený rozsudek, jímž Krajský soud v Praze ponechal tento výrok beze změny, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu