ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1613.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1613/2015-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. března 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. D. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 7 To 74/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 2/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 5 T 2/2015, byl obviněný J. D. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, a byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku a §54 odst. 1, 2 tr. zákoníku k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 23 let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný se zločinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 18. 11. 2013 v době kolem 08:00 hodin, poté, co si na volně přístupné prostranství v P. před panelovým domem v ulici P. V. donesl kyselinu sírovou o koncentraci 33%, kterou si opatřil v úmyslu s ní usmrtit svou bývalou přítelkyni M. P., neboť vůči ní cítil zášť kvůli rozchodu a tomu, že si našla jiného partnera, ve snaze ztížit možnost svého rozpoznání si zakryl hlavu kapucí a čepicí s kšiltem a před domem vyčkával příchodu M. P. z jejího bydliště, jakmile M. P. vyšla kolem 08:00 hodin ven a nastoupila do služebního osobního automobilu tov. zn. Škoda Fabia zaparkovaného poblíž domu v ulici P. V. přistoupil k tomuto vozidlu, otevřel dveře u řidiče a M. P. polil přesně nezjištěným množstvím kyseliny sírové na horní část těla, včetně hlavy, následně z místa utekl, M. P. v důsledku napadení utrpěla život bezprostředně ohrožující poranění (konkrétně uvedené ve výroku o vině), do současné doby nedošlo k jejímu plnému uzdravení a bude nutné další komplikované dlouhodobé léčení, a tohoto jednání se dopustil přesto, že věděl a byl srozuměn s tím, že kyselina sírová je nebezpečná látka a při potřísnění obličeje může dojít ke spolknutí či vdechnutí kyseliny, poleptání životně důležitých vnitřních orgánů a ke smrti obzvláště bolestivým způsobem, kdy smrt nenastala jen v důsledku náhody a včasného poskytnutí vysoce odborné lékařské péče.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 7 To 74/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas obsáhlé dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že určité okolnosti skutkové povahy byly nesprávně právně posouzeny, když k tomuto nesprávnému posouzení došlo především nesprávnou aplikací procesních zásad. Obviněný zcela popírá jednání, jež mu je kladeno za vinu s tím, že se ho nedopustil. Soudy podle něj nesprávně aplikovaly procesní zásady, především zásadu volného hodnocení důkazů. Při svém rozhodnutí, podle obviněného, vycházely pouze z vlastních, pro jeho vinu účelově dovozovaných domněnek a teorií, které jsou podle něj v rozporu se skutečným obsahem jednotlivých důkazů nebo v nich nemají dostatečnou oporu. Soud také podle obviněného neprovedl některé důkazy mající podle něj zásadní vliv na zjištěný skutkový stav, učinil rozhodnutí v důkazní nouzi, neboť v jeho případě neexistuje žádný přímý důkaz o jeho vině, a nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec, na jehož základě by bylo možné ho uznat vinným. Podle obviněného sice zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán zločin, avšak nelze uzavřít, že tento zločin spáchal on. Zopakoval, že soud vycházel z vlastních domněnek a teorií, které jsou však v rozporu s objektivně zjištěnými fakty. Soudy podle názoru obviněného porušily zejména svou povinnost vyčerpávajícím způsobem důkazy popsat a logicky přesvědčivým způsobem odůvodnit. Nenaplnily tak požadavky §125 tr. ř. Nesprávně hodnotily provedené důkazy a dospěly k nesprávnému závěru o tom, že je pachatelem uvedeného skutku, přičemž připustily, že se tak stalo pouze na základě nepřímých důkazů. Obviněný zdůraznil, že svou vinu od počátku popíral a uváděl důkazy, které jeho vinu vyvracejí. Ty však podle něj soudy neakceptovaly, postavily svá rozhodnutí na řetězci nepřímých důkazů, přičemž vyloučily, aby jejich souběh byl dílem pouhé náhody. Avšak podle obviněného i takto postavené dokazování netvoří dostatečný podklad pro odsuzující výrok. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3094/08. V rozhodnutích soudů spatřuje zkrácení svého práva na spravedlivý proces. Náhled obou soudních instancí byl podle něj modifikován a zkreslen v jeho neprospěch. Například úvaha soudu, že si obviněný měl vyhledávat informace o kyselinách a jejich účincích nikoli až po útoku na poškozenou, ale i před ním. Z čeho však při této úvaze soudy vycházely, není obviněnému zřejmé, když tato skutečnost nebyla ze žádného důkazu zjištěna. Odborným zkoumáním bylo podle obviněného zjištěno (a on sám to ani nepopírá), že vyhledával předmětná slovní spojení na internetu až dne 28. 11. 2013, tedy 10 dní po útoku na poškozenou. Obviněný v dovolání dále rozebírá, za jakých okolností se měl dozvědět o útoku na poškozenou a o jejím zdravotním stavu, přičemž uvádí, že se tak stalo již v den útoku, a to z médií, které již uvedený den zmiňovaly útok kyselinou sírovou. Tyto skutečnosti soudy podle něj neakceptovaly. V další části dovolání se obviněný obsáhle zabýval dalšími provedenými důkazy, a to pachovými stopami (na dveřích auta, v blízkosti domu čp. …, na víčku od PET lahve). V této souvislosti zdůraznil, že nikdy nepopíral, že by se na místě činu nikdy nenacházel, neboť se skutečně po útoku vydal hledat bydliště poškozené, aby jí předal dopis s ujištěním, že on není pachatelem předmětného skutku. Orgánům činným v trestním řízení se podle názoru obviněného nepodařilo prokázat jeho vinu. Rovněž pokud jde o hodnocení důvodů výskytu kyseliny sírové na jeho botě soudy pochybily, neboť podle obviněného nešlo o stejnou kyselinu, která byla použita k útoku na poškozenou. Tato skutečnost podle obviněného rovněž vyplývá z provedeného dokazování. Obviněný rozebírá závěry odborných vyjádření a výslechů znalců v této souvislosti. Nabízí logický závěr o tom, jak se uvedená skvrna dostala na jeho obuv, a to buď při manipulaci s autobaterií, nebo při čistění ptačí voliéry čisticími prostředky, které příměs kyseliny sírové obsahovaly. Provedením uvedených důkazů tak bylo podle obviněného objektivně zjištěno, že se na jeho obuvi sice nacházela určitá látka, která s určitou mírou pravděpodobnosti vykazuje znaky kyseliny sírové, která ale svým složením neodpovídá vzorku, který byl odebrán z oblečení poškozené. Takový závěr však podle obviněného ani náznakem neukazuje na to, že on měl být pachatelem uvedeného jednání. Konstrukce vystavěná soudem a založená na domněnkách tedy podle něj nemůže obstát. Nebylo podle obviněného rovněž prokázáno, že by se měl předmětného dne pohybovat po trase z místa činu do oblasti svého bydliště, kde bylo v 9:57 hodin učiněno první přihlášení na facebookový profil J. D. Nebyl nikým spatřen, nebyl zaznamenán žádným vytipovaným kamerovým systémem. Ani identifikace osoby pachatele několika svědky, kteří popsali jen určitou osobu, když žádný ze svědků neviděl pachateli do tváře, nemůže být usvědčujícím důkazem proti němu. Uvedené důkazy měly být podle názoru obviněného hodnoceny v jeho prospěch. Rozhodnutí soudů tedy obviněný považuje za nesprávná a v rozporu se zákonem. Soudy podle něj aplikovaly hmotné právo na skutek, který však nemá oporu ve skutkových zjištěních.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nevyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že žádnou z námitek nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Obviněný podle něj pouze zpochybňuje skutková zjištění soudu, napadá proces dokazování a způsob hodnocení důkazů, nesouhlasí se závěry, k nimž soud po zhodnocení důkazů dospěl, poukazuje na nerespektování zásady in dubio pro reo a prostřednictvím toho dovozuje porušení pravidel spravedlivého procesu. Státní zástupce ve věci neshledal, že by rozhodnutí soudů byla zatížena extrémním nesouladem a proto je třeba vycházet ze stabilizovaných skutkových zjištění učiněných soudy na základě provedeného dokazování. Poukázal na to, že existence „pouze“ nepřímých důkazů automaticky neznamená, že by síla rozhodnutí soudu a síla usvědčujících důkazů byla menší, než v případě důkazů přímých. Státní zástupce se ztotožnil s rozhodnutími soudů obou stupňů a na jejich odůvodnění odkázal. Doplnil, že rozhodnutí o vině obviněného není založeno na ojedinělém nepřímém důkazu (či na dvou, třech náhodných, vzájemně nesouvisejících indiciích). Existuje podle něj velké množství nepřímých, na sebe navazujících a svou vypovídací hodnotou dostatečně silných nepřímých důkazů, jež umožňují vyslovit přesvědčivý závěr o vině obviněného. Neztotožnil se s tvrzením obviněného, že závěr o jeho vině se opírá jen o spekulace či teorie a není ničím podložen. Má za to, že v trestní věci byly zajištěny a provedeny všechny podstatné a potřebné důkazy, tyto byly získány a posléze provedeny v souladu s procesními předpisy, přičemž soud je rovněž řádně a logicky vyhodnotil a proces hodnocení dokazování nebyl svévolný. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud omítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V replice na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněný setrval na svém dovolání a vyjádřil nesouhlas s argumentací státního zástupce.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu (z velké části dokonce doslovně totožný obsah) a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 2448 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si je ostatně obviněný vědom, když v dovolání poukazuje, že v rámci dovolacího řízení nelze dosáhnout změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu, přesto se s poukazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces přezkumu ze strany Nejvyššího soudu domáhá. Nejvyšší soud v tomto směru pouze podotýká, že je jeho rozhodovací praxe již dlouhodobě v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz níže tzv. extrémní rozpor).
Podstatou dovolání obviněného je především námitka, že se trestného činu, jak byl zjištěn a popsán ve skutkové větě, nedopustil a jeho zásadní výhradou je, že soudy neakceptovaly jím uváděnou obhajobu. V dovolání kritizuje hodnotící postupy soudů, obsáhle s nimi polemizuje a opakovaně nabízí svou verzi průběhu skutkového děje, na které po celé trestní řízení trvá, přičemž zcela pomíjí, že jeho obhajoba byla provedeným dokazováním vyvrácena. Vytýká soudům, že nesprávně hodnotily provedené důkazy, které jsou pouze důkazy nepřímými, při absenci jakéhokoliv důkazu přímého. Obviněný provedené důkazy jednotlivě podrobně rozebírá a z každého zvlášť vyvozuje své závěry, ke kterým měly podle něj dospět i soudy. Má za to, že soudy nemohly opřít své závěry o vině pouze o nepřímé důkazy, které navíc podle obviněného netvoří ucelený řetězec. Mimo to obviněný brojí proti odůvodnění rozhodnutí obou soudů a neshledává je v souladu s podmínkami §125 tr. ř. a v podstatě se domáhá aplikace procesní zásady in dubio pro reo.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy krajský a vrchní soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů obsáhle polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také vrchní soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní.
V rámci obsáhlého dokazování nalézací soud podrobně vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině obviněného a přesvědčivě odůvodnil, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z pojetí této zásady vyjádřené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další).
Pokud obviněný namítá, že všechny důkazy ve věci provedené byly pouze nepřímé, Nejvyšší soud uvádí, že trestně právní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy zejména u poměrně složitých případů, nejsou opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé. (Srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 394-396 s.). Jinak řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy jen za situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují, navazují na sebe, a k prokazované skutečnosti jsou v takovém příčinném vztahu, že umožňují nejen závěr o pachatelství určité osoby, ale současně také vylučují reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná osoba. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 426/2014, sp. zn. 7 Tdo 438/2014, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 260/06).
V daném případě se podle přesvědčení Nejvyššího soudu o takovýto ucelený vzájemně propojený souhrn velkého počtu nepřímých důkazů jedná. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že postupovaly zcela v souladu se všemi svými povinnostmi, pro závěr o vině obviněného provedly řadu důkazů a své hodnotící postupy přesvědčivě odůvodnily. Oba soudy evidentně postupovaly s vědomím existence toliko nepřímých důkazů v daném případě. Velice pečlivě proto přistupovaly k hodnocení výpovědi obviněného. Hodnotily ji samostatně i v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, důkladně takto prověřovaly její věrohodnost, přičemž přesvědčivě odůvodnily, pokud výpovědi obviněného neuvěřily. Soudy tak měly k dispozici celou řadu nepřímých důkazů, z nichž za zásadní (avšak nikoli osamocené), je třeba považovat výsledky odborných vyjádření z oboru metody pachové identifikace související se zajištěním pachových stop při ohledání místa činu ve dnech 18. 11. 2013 a 21. 11. 2013. V šesti případech (č. l. 1830 tr. spisu) pak byla zjištěna shoda mezi kontrolním vzorkem obviněného a odebranými pachovými stopami na místě činu. Jedná se především o pachovou stopu zajištěnou na klice dveří řidiče auta, ve kterém byla poškozená napadena, a které pachatel při útoku otevřel, dále pachová stopa na víčku PET lahve (v níž byla kyselina sírová) na místě činu, jakož i pachové stopy v blízkosti vchodu do domu v ulici P. V., kde poškozená bydlela. Soudy se v souvislosti s těmito důkazy důkladně zabývaly obhajobou obviněného (jeho vysvětlením, jak se mohly jeho pachové stopy dostat na uvedená místa), přičemž přesvědčivě odůvodnily, proč jeho verzi neuvěřily. Z provedeného dokazování je dále zřejmé, že pachové stopy v blízkosti domu, kde poškozená bydlela, byly odebírány z míst, kde se podle výpovědí svědkyň (R. Ř., M. K., J. B., P. K., M. L.) předmětného dne ráno (těsně před a po spáchání trestného činu) pohybovala neznámá (podezřelá) osoba, kterou viděly poblíž vchodu uvedeného domu. Svědkyně osobu popsaly, avšak neidentifikovaly (neboť byla maskována). Podaly zcela shodný popis muže, jehož bylo možné typově ztotožnit s osobou obviněného. Svědkyně R. Ř. při rekognici podle fotografií dokonce ve dvou případech označila obviněného jako osobu, kterou mohla vidět předmětného dne ráno (označila současně dvě osoby z předestřených fotografií – vždy však i obviněného). K dispozici měly soudy odborná vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, z jejichž závěrů plyne, že poškozená byla polita kyselinou sírovou o koncentraci 33%. V rámci dokazování poškozená identifikovala u pachatele obuv, přičemž druhově stejnou obuv vydal obviněný pro účely dokazování. Vydaná obuv obviněného byla navíc na horní části potřísněná drobnými kapkami kyseliny sírové. Soudy se v této části dokazování důkladně zabývaly rovněž obhajobou obviněného, jakým způsobem se mohly kapky kyseliny dostat na jeho obuv, přičemž přesvědčivě odůvodnily, proč výpovědi obviněného neuvěřily. Soudy se neopomněly zabývat rovněž otázkou totožnosti vzorků kyseliny sírové, jíž byla potřísněna poškozená, a vzorku kyseliny sírové na botě obviněného, když totožnost vzorků kyseliny podle vypracovaných znaleckých posudků a odborných vyjádření, jakož i podle výpovědí znalců, nelze potvrdit ani vyloučit. Na doplnění lze uvést, že v souvislosti s tímto závěrem obviněný v dovolání obsáhle reprodukuje závěry expertíz a zdůrazňuje, že se nejedná o stejnou tekutinu, ale nelze přehlédnout, že kyselina na oblečení poškozené, která byla použita pachatelem, obsahovala částice na bázi olova, a tedy podle expertízy byla používána jako náplň do olověných akumulátorů, přičemž obviněný svojí obhajobu ohledně stopy kyseliny na jeho botě, zakládá mimo jiné právě na tvrzení, že vzhledem k poruše na jeho autě opakovaně manipuloval s autobateriemi. Soudy při svém rozhodování posuzovaly rovněž širší souvislosti chování obviněného před a po činu. Z výpovědí svědků (L. P., P. Š.) bylo zjištěno, že obviněný v době před útokem sháněl nějakou silnou „žíravinu“. Krátce po napadení poškozené intenzivně vyhledával předmětné články na internetu (aniž by mohl vědět, že obětí je právě poškozená). Po útoku prokazatelně vyhledával informace o účincích kyselin a žíravin na lidský organismus. Soudy se rovněž podrobně zabývaly možnostmi pachatele opustit místo činu, přičemž v souvislosti s obviněným uzavřely, že se do místa svého bydliště mohl dostat do 9:57, resp. do 9:20 hodin, když z analýzy provozu mobilního telefonu a notebooku vyplývá, že v tuto dobu se již ve svém bydlišti nacházel. Jak z výpovědí svědků, tak z elektronické komunikace bylo zjištěno, že obviněný, ač sám v té době souběžně udržoval vztah i s jinou ženou, což bylo i důvodem rozchodu poškozené s ním, ukončení vztahu ze strany poškozené psychicky nezvládl a poté, co zjistil, že má nového přítele, jí začal urážet a vyhrožovat. V souvislosti s hodnocením motivu jednání pachatele soudy posuzovaly osobnost obviněného, přičemž vycházely ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie (č. l. 1881 a násl tr. spisu). Popis osobnostní struktury obviněného logicky doplňuje závěry o tom, že právě obviněný je pachatelem zjištěného a ve výroku o vině popsaného skutku, když současně soudy vyloučily, že by trestný čin mohla spáchat jiná osoba, když touto otázkou se zabývaly zejména k námitkám obviněného, že pachatelem mohl být někdo ze zaměstnání poškozené.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. V tomto případě Nejvyšší soud plně odkazuje na přesvědčivá rozhodnutí soudů obou stupňů. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. V daném případě nepřímé důkazy tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují, navazují na sebe tak, že se mohly stát spolehlivým podkladem soudů o vině obviněného a současně také vylučují reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná osoba.
K výhradám obviněného, jimiž poukazoval na nedostatky v odůvodnění odvolacího soudu, je třeba připomenout, že proti odůvodnění napadených rozhodnutí nelze dovolání podávat (§265a odst. 4 tr. ř.), takže tato výhrada stojí zcela mimo rámec přezkumu dovolacím soudem. Nejvyšší soud navíc tvrzené nedostatky neshledal.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného J. D. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2016
JUDr. Michal Mikláš předseda senátu