ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1622.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1622/2016-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 12. 2016 o dovolání obviněného V. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 6 To 324/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 6 T 26/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. odmít á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 6 T 26/2016, byli obvinění V. M. a L. V. uznáni vinnými každý přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný V. M. byl za tento trestný čin odsouzen podle §273 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři léta s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na čtyři léta, a dále podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce strojvedoucího na pět let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto také o povinnosti obviněného V. M. k náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu ve Frýdku – Místku v podstatě v tom, že obviněný V. M. jako strojvedoucí a obviněný L. V. jako vedoucí posunu dne 19. 2. 2015 v 16,11 hodin na koleji č. ... obvodu S., okr. F. – M., při spojování hnacího drážního vozidla a taženého drážního vozidla posunového dílu, který měl být brzděn průběžnou samočinnou tlakovou brzdou, obviněný L. V. spojil tlakové spojky hlavního potrubí, avšak otevřel pouze spojkový kohout na čele prvního taženého drážního vozidla a ponechal uzavřený spojkový kohout na vnitřním čele hnacího drážního vozidla, poté aniž by za součinnosti s obviněným V. M. provedl jednoduchou zkoušku brzdy a její výsledek mu sdělil, dal obviněnému V. M. pokyn „S. na koleji č. ... potáhni“, na jehož základě měl být vykonán krátký pohyb drážního vozidla posunového dílu za účelem zjištění odbrzdění ručních brzd tažených drážních vozidel, nato obviněný V. M. aniž by řádně překontroloval správnost propojení všech kabelů a potrubí a polohy všech spojkových kohoutů mezi hnacím drážním vozidlem a prvním taženým drážním vozidlem a sledoval všechny ukazatele stavu a činnosti brzd hnacího drážního vozidla a hodnoty tlaku v hlavním vzduchojemu a v hlavním potrubí, aniž by obdržel od obviněného L. V. informaci o cíli jízdy a informaci o obsluze brzd při posunu a aniž by byla při průběžném brzdění provedena zkouška brzdy, v důsledku čehož měl vznést proti pokynu obviněného L. V. námitku, uvedl drážní vozidla do pohybu, s posunovým dílem pokračoval v další jízdě z koleje č. ... obvodu S. až na spojovací kolej č. ... obvodu P., přičemž z důvodu nefunkčnosti průběžné tlakové brzdy začala rychlost posunového dílu nekontrolovaně narůstat až na 71,5 km/h, tím překračovala stanovenou rychlost 30 km/h, následkem nekontrolované rychlosti jízdy posunového dílu došlo v 16,25 hodin k vykolejení a k poškození lokomotivy, 22 ložných vozů, kolejí, svršku, kolejiště, vysypání nákladu a tím byla způsobena škoda v celkové výši 23 140 730 Kč. Podle výroku o vině obviněný V. M. porušil ustanovení §35 odst. 1 písm. a), g) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů, a dále ustanovení čl. 24, 25, 40, 299 písm. f) předpisu pro organizování a provozování drážní dopravy – OKD, Doprava Dp 2, čl. 231 písm. a), b), e), čl. 350 předpisu pro provoz a obsluhu brzdových zařízení železničních kolejových vozidel – OKD, Doprava Vp 15, čl. 55 provozního řádu obvodu S.
O odvoláních, která podali obviněný V. M. proti výroku o vině a trestu a obviněný L. V. proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 6 To 324/2016. Podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku zrušen ohledně obviněného V. M. ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a ohledně obviněného L. V. ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto o trestech a o náhradě škody, přičemž obviněný V. M. byl odsouzen podle §273 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvě léta a čtyři měsíce s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na dvě léta, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce strojvedoucího na dvě léta a poškozený byl podle §229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný V. M. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Tento rozsudek napadl proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Ve vztahu k oběma dovolacím důvodům rozsáhle zpracovanými úvahami namítl, že skutek není trestným činem, neboť neporušil žádnou povinnost a chybí jeho zavinění, že výrok o vině je v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, že soudy nesprávně aplikovaly zákon o drahách i vnitřní provozní předpisy, že se snažil minimalizovat vzniklou škodu a že byl již dostatečně sankcionován okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Vyjádřil názor, že pro správné posouzení věci soudy neměly potřebný podklad v důkazech, pokud nebyl opatřen znalecký posudek o příčinách nehody. Obviněný V. M. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů a aby ho zprostil obžaloby nebo přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku – Místku věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označil dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření neobsahovalo žádnou zásadní argumentaci nad rámec odůvodnění rozsudků obou soudů, takže nebylo třeba předkládat ho obhájci k případné replice.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné.
Kdy je trestní stíhání podle zákona nepřípustné, vymezují ustanovení §11 tr. ř. a §11a tr. ř. Nepřípustnost trestního stíhání znamená, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody nepřípustnosti trestního stíhání jsou stanoveny v §11 odst. 1 písm. a) až k), odst. 2 písm. a), b) tr. ř., §11a odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř. Obviněný V. M. v podaném dovolání neuvedl žádný ze zákonných důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou vymezeny v citovaných ustanoveních, a vyvozoval nepřípustnost trestního stíhání především z námitek vztahujících se k meritorní opodstatněnosti obvinění, obžaloby a odsuzujících rozsudků soudů obou stupňů. Obviněný tak prezentoval názor, že trestní stíhání bylo nepřípustné, protože se trestného činu nedopustil. Tím ovšem není dán žádný z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, jak je konstruována v citovaných ustanoveních. Ostatně takové otázky, jakými jsou to, zda se stal skutek, zda vykazuje znaky trestného činu, zda ho spáchal obviněný apod., jsou právě předmětem trestního stíhání, které se vede s cílem nalézt jejich objasnění. Vyzní-li trestní stíhání v závěr o nevině obviněného, není to důvodem k zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost ve smyslu §11 tr. ř., resp. 11a tr. ř., ale je to ve stádiu řízení před soudem důvod pro rozhodnutí jiné povahy, typicky např. pro zproštění obžaloby podle §226 tr. ř.
Obviněný v dovolání poukázal na to, že již byl „dostatečně sankcionován“ okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Jestliže by tím měla být míněna nepřípustnost trestního stíhání pro porušení zásady „ne bis in idem“ (což obviněný výslovně neuvedl), je třeba konstatovat, že okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem je opatřením v oboru pracovního práva (§55 odst. 1 zákoníku práce), má povahu jednoho ze způsobů skončení pracovního poměru a rozhodně ho nelze podřadit pod žádnou z překážek trestního stíhání ve smyslu jeho nepřípustnosti podle §11 tr. ř., resp. 11a tr. ř., a to ani se zřetelem k ustanovením čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Trestní stíhání obviněného evidentně nebylo nepřípustné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu vymezenému jako „nesprávné právní posouzení skutku“ obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci trestního zákona jako hmotně právního předpisu na skutkový stav, který zjistily soudy. Významné je, že předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Pokud je dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jedná se rovněž o vadnou aplikaci norem hmotného práva na skutkové okolnosti zjištěné soudy.
Mimo rámec dovolacího důvodu jsou námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při dokazování, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Takové námitky staví Nejvyšší soud do role běžné třetí instance povolané k přezkumu a ke korekcím skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, avšak tato role Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu nepřísluší. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, nemá povahu „dalšího odvolání“ a na rozdíl od odvolání ho nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z důvodů, které jsou v zákoně omezeny taxativním výčtem a pod které nespadají skutkové námitky.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově odpovídá dovolání obviněného V. M. jen zčásti, a to pokud zahrnuje námitky v tom smyslu, že neporušil žádnou povinnost, že chybí jeho zavinění, že bylo porušeno ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a že se snažil minimalizovat škodu, a pokud jsou tyto námitky vztahovány ke skutkovému stavu, tak jak ho zjistily soudy. Jde ovšem o námitky, které zcela postrádají opodstatnění.
Přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo z nedbalosti způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, a způsobí-li uvedeným činem škodu velkého rozsahu.
Skutkem, tak jak ho zjistily soudy, byly zákonné znaky uvedeného trestného činu evidentně naplněny, a to i z hlediska těch okolností, které obviněný V. M. namítl v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ze zjištění soudů vyplývá, že technickou příčinou nehody byl nedostatek brzdného účinku potřebného k ovládání a kontrole pohybu posunovaného dílu a z toho vyplývající zvýšení rychlosti pohybu drážních vozidel až na úroveň, kdy se tento pohyb stal neovladatelným a vedl k jejich vykolejení. Potřebný brzdný účinek měl být zajištěn průběžnou samočinnou tlakovou brzdou ovládanou strojvedoucím. Jednání, které způsobilo stav nedostatku brzdného účinku, spočívalo primárně v tom, že obviněný L. V. jako vedoucí posunu spojil tlakové spojky hlavního potrubí, avšak otevřel pouze spojkový kohout na čele prvního taženého drážního vozidla a ponechal zavřený spojkový kohout na vnitřním čele hnacího drážního vozidla, ačkoli ho měl též otevřít. Tím pádem nebyla tažená drážní vozidla brzděna průběžnou samočinnou tlakovou brzdou, ale naprosto nedostatečně jen pohybem hnacího vozidla.
Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného V. M. jako strojvedoucího je podstatné, že jeho jednání bylo jednou z příčin vzniklého následku. Obviněný V. M. totiž nedostál povinnostem, které měl splnit proto, aby byl zajištěn brzdný účinek potřebný k ovládání a kontrole pohybu posunovaného dílu, a proto, aby rychlost pohybu posunovaného dílu nepřekročila stanovený limit.
Obviněný V. M. především nesplnil svou povinnost spojenou s provedením zkoušky průběžné samočinné tlakové brzdy. Ze zjištění soudů vyplývá, že zkouška nebyla provedena. Za tohoto stavu obviněný vůbec neměl uvést do pohybu hnací drážní vozidlo. Jasně to vyplývá z ustanovení čl. 299 písm. f) předpisu OKD, Doprava Dp 2 (předpis pro organizování a provozování drážní dopravy). Toto ustanovení systematicky spadá mezi ustanovení upravující základní povinnosti zaměstnanců při posunu a stanoví, že strojvedoucí je povinen uvést hnací vozidlo do pohybu na příslušný pokyn jen za podmínky, že mimo jiné obdržel informaci související s obsluhou brzd při posunu podle předpisu Vp 15 a byla-li při průběžném brzdění provedena zkouška brzdy. Předpis OKD, Doprava Vp 15 (předpis pro provoz a obsluhu brzdových zařízení železničních kolejových vozidel) v části šesté upravuje odpovědnost za provedení zkoušky brzdy, přičemž v ustanovení čl. 231 písm. a), b), e) stanoví, že strojvedoucí vedoucího hnacího vozidla v souvislosti s prováděním zkoušky brzdy odpovídá mimo jiné za překontrolování propojení všech kabelů a potrubí a polohy všech spojkových kohoutů mezi vedoucím hnacím vozidlem a prvním vozidlem soupravy a že při zjištění nesprávností je povinen zajistit jejich odstranění a poté je opět překontrolovat, pokud tyto činnosti sám neprovede, dále zodpovídá za to, že příslušná zkouška brzdy byla provedena v předepsaném rozsahu, i za to, že hnací vozidlo ani vlak neuvede do pohybu před ukončením (popř. přerušením) zkoušky brzdy, a konečně odpovídá za ověření ovládání průběžné brzdy podle údajů manometru hlavního potrubí.
Odpovědnost obviněného V. M. není dotčena tím, že pokyn k uvedení posunovaného dílu do pohybu dostal od obviněného L. V., který mu byl jako vedoucí posunu nadřízen. Za situace, kdy i ze subjektivního hlediska obviněného V. M. bylo zřejmé, že zkouška brzdy nebyla provedena a že sám nesplnil své povinnosti související se zkouškou brzdy, se měl řídit ustanovením čl. 40 předpisu OKD, Doprava Dp 2. Podle tohoto ustanovení kdyby provedení pokynu odporovalo ustanovením předpisů, musí zaměstnanec, který má pokyn vykonat, ihned vznést námitky. Dále toto ustanovení stanoví, že trvá-li nadřízený na provedení pokynu a pochybnost zaměstnance není vyvrácena, vyžádá si zaměstnanec písemný rozkaz. Posléze toto ustanovení stanoví, že kdyby pokyn zřejmě ohrožoval bezpečnost dopravy, nesmí jej zaměstnanec splnit a případ ihned ohlásí vyššímu nadřízenému. Citované ustanovení tedy obviněnému V. M. skýtalo legální podklad k tomu, aby pokyn obviněného L. V. nevykonal, byť šlo o pokyn nadřízeného.
Z dalšího průběhu posunu zahájeného uvedením posunovaného dílu do pohybu je zřejmé, že obviněný V. M. včas nezjistil nedostatek brzdného účinku, jímž měla být ovládána a kontrolována rychlost pohybu posunovaného dílu. Obviněný tím evidentně porušil ustanovení čl. 350 předpisu OKD, Doprava Vp 15, podle něhož strojvedoucí každého (s výjimkou nečinného) hnacího vozidla je povinen sledovat všechny ukazatele stavu a činnosti brzd vlastního hnacího vozidla a hodnoty tlaku v hlavním vzduchojemu a v hlavním potrubí. Podle tohoto ustanovení strojvedoucí hnacího vozidla, z něhož je ovládána průběžná brzda vlaku, musí navíc sledovat i průtokoměr, interval zapínání kompresorů a všechny skutečnosti, které by mohly signalizovat samovolnou změnu v činnosti brzdy. Dále je v tomto ustanovení stanoveno, že dojde-li bez zásahu strojvedoucího k poklesu tlaku v hlavním potrubí, musí předpokládat mimo jiné porušení jeho celistvosti. Pokud by obviněný tuto povinnost řádně plnil, musel by ihned zjistit nefunkčnost průběžné samočinné tlakové brzdy.
Ve výčtu ustanovení, která obviněný V. M. podle výroku o vině porušil, je uvedeno také ustanovení čl. 55 provozního řádu obvodu S. Tento předpis však nabyl účinnosti od 22. 6. 2015, takže obviněný ho nemohl porušit jednáním, ke kterému došlo dne 19. 2. 2015. Tato nepatřičnost však nic nemění na meritorní správnosti výroku o vině, neboť povinnost stanovená zmíněným ustanovením v souvislosti s kontrolou brzdy je obsahově totožná s povinností stanovenou v čl. 231 písm. a) předpisu OKD, Doprava Vp 15, který byl účinný v době činu.
Výrok o vině obviněného V. M. byl založen také na tom, že obviněný porušil ustanovení §35 odst. 1 písm. a), g) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů. Zde je stanoveno, že dopravce je povinen: a) provozovat drážní dopravu podle pravidel provozování drážní dopravy, platné licence a smlouvy uzavřené s provozovatelem dráhy o provozování drážní dopravy na dráze, g) řídit se při provozování drážní dopravy pokyny provozovatele dráhy udílenými při organizování drážní dopravy. Proti tomu obviněný namítal, že tato ustanovení ho k ničemu nezavazovala, protože není dopravcem. Podle obviněného z uvedených ustanovení vyplývaly povinnosti dopravci, jímž je v této věci obchodní společnost AWT, a.s., případně obchodní společnost OKD, Doprava, a.s. Tyto námitky jsou očividně bez opodstatnění. V dané věci byla provozovatelem dráhy a drážní dopravy obchodní společnost OKD Doprava, a.s. Podle §22 odst. 1 písm. a), b), c) zákona o drahách je provozovatel dráhy povinen a) provozovat dráhu pro potřeby plynulé a bezpečné drážní dopravy podle pravidel pro provozování dráhy a úředního povolení, b) vydat ke dni zahájení provozování dráhy vnitřní předpis o provozování dráhy a odborné způsobilosti a znalosti osob zajišťujících provozování dráhy a způsobu jejich ověřování včetně systému pravidelného školení, c) zajistit, aby provozování dráhy prováděly osoby, které jsou zdravotně a odborně způsobilé. Činnosti, které jsou obsahem provozování drážní dopravy a v souvislosti s kterými jsou dopravci uloženy povinnosti, vždy vykonávají konkrétní fyzické osoby a právě tyto osoby musí uvedené povinnosti dodržovat. Na obviněného jako fyzickou osobu byly tyto povinnosti přeneseny předpisem OKD, Doprava Dp 2 (předpis pro organizování a provozování drážní dopravy). Podle čl. 24 tohoto předpisu bezpečnost železniční dopravy spočívá v její pravidelnosti a ve znalosti a důsledném dodržování vnitřních předpisů, popř. i dalších opatření, týkajících se provozu, všemi zúčastněnými osobami, přičemž tyto si musí být vždy vědomy, že i zdánlivě nepatrné porušení ustanovení těchto předpisů nebo vydaných opatření může ohrozit bezpečnost osob provozu a způsobit značné hmotné škody, a musí proto vždy dbát na jejich přesné a svědomité dodržování. Ustanovení čl. 25 uvedeného předpisu stanoví, že ve smyslu předpisu Dp 2 je nutné jednat i v těch případech, které v nich nejsou výslovně uvedeny, a to podle nejlepšího vědomí a svědomí tak, aby byla zaručena bezpečnost, pravidelnost a plynulost železniční dopravy, přičemž každý zaměstnanec dopravní služby je plně odpovědný za zajištění bezpečnosti dopravy v rozsahu své odborné způsobilosti. Citovaná ustanovení systematicky spadají do té části předpisu Dp 2, která upravuje předpoklady zaměstnanců k výkonu dopravní služby. Jde tudíž jen o provedení a konkretizaci zákona o drahách, takže není žádnou vadou výroku o vině, pokud v něm bylo obviněnému přičteno porušení ustanovení §35 písm. a), g) zákona o drahách.
Obviněný V. M. namítl nedostatek zavinění, avšak jeho námitkám nebylo možné přisvědčit. Podmínkou trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin, jímž byl uznán vinným, je nedbalost. Soudy shledaly u obviněného zavinění z nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Obviněný pracoval jako strojvedoucí, znal povinnosti, které má při výkonu tohoto zaměstnání, byl o nich proškolen, a pokud se od nich odchýlil tak podstatně, jak tomu bylo v posuzovaném případě, bylo i z jeho subjektivního hlediska snadno předvídatelné, že může dojít k vykolejení posunovaných drážních vozidel a k mimořádně vysoké škodě na majetku. Jestliže obviněný postupoval v rozporu se svými povinnostmi s předpokladem, že k tomu nedojde, pak na to spoléhal z důvodů očividně nepřiměřených. Závěr soudů o zavinění obviněného je tedy namístě.
Výrok o vině obviněného V. M. nijak nekoliduje s namítaným ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). V posuzovaném případě obviněný zcela zásadním způsobem vědomě porušil povinnosti, jejichž důsledné dodržování je nezastupitelnou podmínkou bezpečnosti provozu dráhy, a jeho jednání tak významně spolupůsobilo při vzniku škody převyšující částku 23 milionů korun. Za této situace nemůže být odpovědnost obviněného vyčerpána pouze tím, že zaměstnavatel přikročil k okamžitému zrušení jeho pracovního poměru. Skončení pracovního poměru není s to odpovídajícím způsobem vystihnout, že povaha, rozsah a význam porušených povinností, jakož i způsob a míra jejich porušení, dodávají posuzovanému činu vyloženě kriminální charakter. Nic na tom nemůže změnit ani namítaná snaha obviněného minimalizovat vzniklou škodu, neboť tuto snahu obviněný začal vyvíjet až ve stádiu, kdy se posunovaná drážní vozidla stala neovladatelná v důsledku též jeho předcházejícího protiprávního jednání.
Výrok o vině obviněného V. M. přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku je v souladu se zákonem. Napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byl výrok o vině obviněného ponechán nedotčen, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu do skutkového základu napadeného rozhodnutí podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. V posuzované kauze se o nic takového nejedná.
Skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněného V. M., mají v důkazech odpovídající podklad a nejsou v žádném rozporu s důkazy. Skutková zjištění soudů vycházejí jednak ze zprávy obchodní společnosti AWT, a.s., nazvané „Vyhodnocení příčin a okolností vzniku mimořádné události“, a zejména pak ze zprávy Drážní inspekce nazvané „Zpráva o výsledcích šetření příčin a okolností vzniku mimořádné události“. Zejména zpráva Drážní inspekce vycházela ze všech dostupných podkladů, všestranně objasnila, co vedlo k vykolejení posunovaných drážních vozidel a jaké jednání kterých osob na tom participovalo, a zároveň vyloučila, že by příčinou nehody byla nějaká skrytá technická závada na brzdovém systému posunovaného dílu. Ze zprávy je také zřejmé, jakým postupem Drážní inspekce došla ke svým závěrům, které jsou formulovány jasně, srozumitelně a s logickou návazností na předcházející rozbor všech relevantních skutečností. Vina obviněného V. M. byla prokázána také výpovědí obviněného L. V., který sám se k činu doznal a usvědčil i obviněného V. M. To, že ve věci nebyl opatřen znalecký posudek z oboru dopravy, jak namítal obviněný, není neúplností provedeného dokazování ani důvodem k pochybnostem o správnosti skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině. K žádnému porušení práva obviněného na spravedlivé řízení tedy nedošlo.
To, že obviněný V. M. nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.
Závěrem k podanému dovolání
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného V. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu