ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.173.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 173/2016-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 3. 2016 o dovolání, které podal obviněný P. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 4 To 229/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 57/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 9 T 57/2014, byl obviněný P. H. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §337 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci postihujícímu věci specifikované ve výroku o trestu. Kromě toho byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku.
O odvoláních, která podali státní zástupce v neprospěch obviněného proti všem výrokům a obviněný proti odsuzujícímu výroku o vině a proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 4 To 229/2014. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušen v celém rozsahu, podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný nově uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §337 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok a tři měsíce, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci postihujícímu věci specifikované ve výroku o trestu a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zprošťující části vrácena Okresnímu soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku posoudil Krajský soud v Ostravě skutek, který podle jeho zjištění a v převážné míře i podle předcházejících zjištění Okresního soudu v Ostravě spočíval v podstatě v tom, že obviněný byl na základě rozhodnutí policejního orgánu Policie České republiky – Obvodního oddělení Ostrava – Poruba 1 ze dne 20. 8. 2013 podle §44 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vykázán z bytu na adrese O. – P., O. , společně obývaného s ohroženou osobou D. H. , jakož i z jeho bezprostředního okolí do minimální vzdálenosti 100 metrů, na dobu deseti dnů a bylo mu také uloženo zdržet se po stanovenou dobu vstupu do vymezeného prostoru, styku a navazování kontaktu s ohroženou osobou, přičemž potvrzení o vykázání převzal dne 20. 8. 2013 v 19,33 hodin včetně poučení vykázané osoby, a přesto v době od 19,34 hodin dne 20. 8. 2013 do 8,44 hodin dne 28. 8. 2013 v O. telefonicky úmyslně opakovaně kontaktoval z mobilního telefonu D. H. na jejím telefonním čísle, a to jednak prostřednictvím zpráv SMS, z nichž první zpráva zněla „10 dní nemůžu se ukázat doma, to se ti povedlo“, druhá zpráva zněla „Ahoj D. , mám tě rád a bez tebe mi bude smutno, mám tě rád“ a další zprávy jí zaslal jako reakci na její odpověď, jednak prostřednictvím telefonního hovoru, a navíc se s ní setkal v restauraci M. v O. – P.
Změna oproti rozsudku Okresního soudu v Ostravě záležela v tom, že Krajský soud v Ostravě pojal do skutkových zjištění představujících podklad výroku o vině také text dvou zpráv SMS, které obviněný odeslal D. H.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Tento rozsudek obviněný napadl „v celém jeho rozsahu“, avšak z obsahu dovolání je patrno, že ve skutečnosti směřuje proti výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku, proti výroku o trestu a proti výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Především namítl, že vykázání bylo nezákonné. Uvedl, že manželku v rozhodnou dobu nikterak nevyhledával a nečinil na ni žádný nátlak, že jejich setkání bylo náhodné a že manželka se jím necítila nijak ohrožena. Vyjádřil názor, že jeho jednání nelze pokládat za „závažné“ ve smyslu §337 odst. 2 tr. zákoníku. Ohradil se proti tomu, že zjištění o rozsahu a obsahu jeho kontaktů s manželkou prostřednictvím mobilního telefonu byla učiněna na podkladě nezákonně získaného důkazu. Poukázal na to, že jednal v právním omylu, což vyvozoval z toho, že nebyl řádně poučen o obsahu institutu vykázání. V návaznosti na to vytkl nedostatek úmyslného zavinění. Odsuzující výrok o vině označil za porušení zásady subsidiarity trestní represe. Další námitky zaměřil proti výroku o trestu odnětí svobody, který označil za neúměrně přísný. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby ho zprostil obžaloby, neboť skutek není trestným činem.
Státní zástupce ve vyjádření označil všechny námitky obviněného za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Obhájce, který byl obviněnému mezitím nově ustanoven (místo původní obhájkyně, která za obviněného podala dovolání a které byl pozastaven výkon advokacie), v replice plně setrval na všech námitkách uplatněných v dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku spáchá mimo jiné ten, kdo se dopustí závažného nebo opakovaného jednání, aby zmařil vykázání provedené podle jiného právního předpisu.
Posuzovaným skutkem, tak jak byl zjištěn v napadeném rozsudku, byly znaky uvedeného přečinu evidentně naplněny.
Námitky, podle nichž bylo vykázání nezákonné, se míjejí s tím, jak jsou konstruovány znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku. Toto ustanovení poskytuje ochranu nerušenému průběhu vykázání, ke kterému došlo podle §44 zákona č. 273/2008 Sb., o Polici České republiky, ve znění pozdějších předpisů. V řízení o tomto přečinu se zásadně nepřezkoumává zákonnost vykázání. Podle §44 odst. 5 cit. zákona nesouhlasí-li vykázaná osoba s vykázáním, může proti němu na místě podat námitky, které policista uvede v potvrzení o vykázání. V dané věci obviněný podle obsahu potvrzení o vykázání neuvedl žádnou jinou námitku, než že byt je jeho a on v bytě bydlí, zejména ne žádnou námitku týkající se důvodnosti a zákonnosti vykázání. Ochrany podle ustanovení §337 odst. 2 tr. zákoníku by vykázání nemohlo požívat, pokud by bylo zatíženo tak zásadními vadami, že by postrádalo základní atributy, např. proto, že by ho učinil někdo jiný než policista, týkalo by se jiného prostoru než společného obydlí vykázané osoby a ohrožené osoby a bezprostředního okolí tohoto obydlí, směřovalo by k ochraně jiné osoby než osoby bydlící společně s vykázanou osobou, byly by při něm uloženy jiné povinnosti, než které stanoví zákon, apod. O nic takového se v posuzované věci nejedná. Námitkami týkajícími se zákonnosti vykázání se Nejvyšší soud pro jejich bezpředmětnost dále nezabýval.
S námitkami obviněného lze souhlasit v tom, že jeho jednání nebylo „závažné“ ve smyslu §337 odst. 2 tr. zákoníku. Je však nutno konstatovat, že bylo „opakované“, takže naplňovalo jiný alternativní znak přečinu. V případě tohoto znaku je nedostatek závažnosti jednání směřujícího proti vykázání kompenzován opakovaností takového jednání. Námitky týkající se závažnosti posuzovaného jednání tudíž nemohly výrok o vině zvrátit.
Správnosti výroku o vině se nedotýkají námitky, jimiž obviněný poukazoval na to, že manželku nevyhledával, nečinil na ni nátlak a setkal se s ní náhodně. V rámci vykázání bylo obviněnému mimo jiné uloženo zdržet se styku a navazování kontaktu s manželkou D. H. V jasném rozporu s tím obviněný navazoval kontakt s manželkou prostřednictvím mobilního telefonu opakovaným zasíláním zpráv SMS a telefonním hovorem. Porušením povinnosti zdržet se styku nebo navazování kontaktu s ohroženou osobou podle §45 odst. 1 písm. c) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jsou i jiné formy jednání, jímž pachatel vstupuje ve styk s ohroženou osobou, než je vyhledávání její osobní fyzické přítomnosti a vyvíjení nějakého nátlaku. Typickou formou takového jednání je mimo jiné i zasílání zpráv SMS, telefonní volání atd. Náhodné setkání, které přerostlo ve společné posezení v restauraci, nelze hodnotit izolovaně od ostatních aktů jednání obviněného. Obviněný tohoto setkání využil k dalšímu navázání zapovězeného kontaktu s manželkou. V souvislosti s ostatními případy navazování kontaktu s manželkou se kontakt vyplývající z náhodného setkání jeví jako dílčí část jednání, které jako celek bylo projevem toho, že obviněný nemíní respektovat významnou část povinností, které představují obsah vykázání.
Namítaná okolnost, že manželka se kontakty obviněného necítila ohrožena, nemůže obstát jako důvod, který by měl vést k závěru o nesprávnosti výroku o vině. Vykázání je aktem veřejné moci, činí ho policista podle §44 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a ohrožená osoba s tímto aktem nijak nedisponuje. To se výslovně projevuje v ustanovení §44 odst. 2 cit. zákona, podle něhož vykázání trvá po dobu 10 dnů a podle něhož tuto dobu nelze zkrátit ani se souhlasem ohrožené osoby. Tím spíše nelze se souhlasem ohrožené osoby omezit rozsah povinností, které jsou podle zákona obsahem vykázání. Subjektivní vztah ohrožené osoby k jednání, jímž vykázaná osoba porušuje povinnosti představující obsah vykázání, zásadně nemůže mít vliv na posouzení otázky, zda tímto jednáním byly naplněny znaky přečinu podle §337 odst. 2 tr. zákoníku. Kromě toho je třeba zdůraznit, že obsahem zpráv SMS zaslaných dne 21. 8. 2013 a dne 23. 8. 2013 byla manželka obviněného vystavena jeho výčitce (první zpráva SMS ve znění „10 dní nemůžu se ukázat doma, to se ti povedlo“), resp. určitému citovému nátlaku (druhá zpráva SMS ve znění „… mám tě rád a bez tebe mi bude smutno …“). Na tyto zprávy SMS manželka obviněného reagovala odmítavě, jak o tom svědčí obsah jejích odpovědí ve zprávách SMS zaslaných obviněnému ihned dne 21. 8. 2013 a dne 23. 8. 2013. V těchto odpovědích připomínala obviněnému jeho špatné chování k ní, uváděla, že „chce mít klid“, že obviněný si má „najít jinou“ apod. Uvedenými zprávami SMS se obviněný očividně snažil o navázání kontaktu s manželkou, využívaje při tom její citové i jiné závislosti, jak u ní ostatně byla zjištěna na podkladě znaleckého posudku psychologa. Tato závislost se nakonec projevila i tím, že náhodné setkání, které přerostlo ve společné posezení v restauraci, manželka obviněného ve své svědecké výpovědi komentovala tím, že se jí po obviněném stýskalo.
Obstát nemohou námitky ohledně toho, že obviněný jednal v právním omylu, že nebyl řádně poučen o obsahu vykázání a že u něho chybí úmyslné zavinění. Policejní orgán, který přikročil k vykázání, vyhotovil písemné potvrzení o vykázání (§44 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Z jeho obsahu je jasně patrna identifikace obviněného jako vykázané osoby a jeho manželky jako ohrožené osoby, identifikace jejich společného bytu, z něhož je obviněný vykázán, délka vykázání a ostatní rozhodné okolnosti, přičemž v potvrzení o vykázání byly výslovně uvedeny i další povinnosti obviněného jako vykázané osoby, včetně povinnosti zdržet se styku a navazování kontaktu s ohroženou osobou. Policista jedno vyhotovení ihned předal proti podpisu obviněnému (§44 odst. 4 cit. zákona), obviněný toto vyhotovení převzal a jeho převzetí potvrdil svým podpisem. Za tohoto stavu je vyloučeno uvažovat o tom, že jednal v právním omylu, kterého se nemohl vyvarovat (§19 odst. 1 tr. zákoníku), že o obsahu vykázání nebyl řádně poučen, a že pokud porušoval povinnost spojenou s vykázáním, nejednal úmyslně. Úmysl obviněného očividně zahrnoval nejen to, že porušuje povinnost vyplývající z vykázání (zdržet se styku nebo navazování kontaktu s ohroženou osobou). Četnost a povaha posuzovaných kontaktů ve spojení s významem porušované povinnosti zároveň ukazují, že úmysl obviněného směřoval k tomu, aby vykázání zmařil. O naplnění subjektivní stránky přečinu tedy nelze mít pochyb.
Výrok o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku nepředstavuje žádnou kolizi se zásadou subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Obviněný porušoval jednu ze stěžejních povinností, která má zajistit, aby vykázaná osoba byla po dobu vykázání oddělena od ohrožené osoby. Tuto povinnost porušil opakovaně a v míře, která směřovala k tomu, aby vykázání bylo zmařeno. Posoudit jednání obviněného jen jako přestupek proti veřejnému pořádku podle §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, by přicházelo v úvahu jen v případě ojedinělého a méně intenzivního jednání. V daném případě nabylo jednání obviněného kriminální povahy a důvodně bylo posouzeno jako trestný čin.
Námitky v tom smyslu, že skutková zjištění uvedená ve výroku o vině, se opírají o nezákonně získaný důkaz, nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tímto důvodem je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Otázky týkající se dokazování, hodnocení důkazů a ustálení skutkových zjištění mají procesní povahu a nespadají tudíž pod uvedený hmotně právní dovolací důvod. V případě, že se výrok o vině zakládá výlučně nebo v rozhodující míře na úkonu, který je zatížen tak podstatnou vadou, že je jako důkaz nepoužitelný, může Nejvyšší soud zcela výjimečně zasáhnout i do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, protože v takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. Zásah Nejvyššího soudu pak má oporu v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Jako nezákonně získaný důkaz obviněný namítal, že obsah zpráv SMS a údaje o jeho telefonátech byly zjištěny z jeho mobilního telefonu, který vydal za jiným účelem (aby fotografií v mobilním telefonu doložil, jaký nepořádek měla jeho manželka v bytě). Tyto námitky nemají žádné opodstatnění. O vydání byl sepsán protokol, který obviněný podepsal. Z protokolu vyplývá, že obviněný dne 28. 8. 2013 podle §78 odst. 1 tr. ř. dobrovolně policejnímu orgánu vydal svůj mobilní telefon (včetně SIM karty, paměťové karty a nabíječky) jako věc důležitou pro trestní řízení. Z protokolu není patrno, že by vydání bylo spojeno s nějakým blížeji či konkrétněji vymezeným účelem. Vydání navazovalo na to, že obviněný byl dne 28. 8. 2013 zadržen v souvislosti s trestním stíháním pro trestné činy ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. a), e) tr. zákoníku spáchané jednáním proti své manželce D. H. Mobilní telefon se vydáním stal věcným důkazem, který mohl být bez dalších podmínek použit i ke zjištění povahy, rozsahu a obsahu zpráv SMS a telefonních hovorů (k tomu viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2000, sp. zn. 7 Tz 9/2000). Krajský soud v Ostravě neporušil právo obviněného na spravedlivý proces, pokud svá zjištění opíral o údaje zachycené v mobilním telefonu vydaném podle §78 odst. 1 tr. ř.
Ani námitky týkající se přiměřenosti uloženého trestu nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože nepodmíněný trest odnětí svobody na jeden rok a tři měsíce mu byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v §337 odst. 2 tr. zákoníku až na dvě léta. Námitkami, podle kterých je uložený trest odnětí svobody nepřiměřený, se Nejvyšší soud dále nezabýval, neboť tyto námitky obsahově stojí mimo deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze jen dodat, že výrok o trestu byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen v rámci uložení souhrnného trestu ještě za další sbíhající se trestné činy obviněného, a to rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 4 To 74/2015, ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 212/2014.
Napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě není rozhodnutím, které by ve výroku o vině obviněného přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které by ve výroku, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného, bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku pokládá Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že věc mu byla předložena dne 29. 1. 2016. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu