ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.225.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 225/2016-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. března 2015 v Brně dovolání obviněného J. J. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 67 To 263/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 68/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 3 T 68/2015, uznal obviněného J. J. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku jej zařadil pro výkon trestu do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených společností Easy rent, s. r. o., se sídlem Holečkova 798/101, Praha 5, IČ: 24793850, a EcoSun Production, s. r. o., se sídlem Teslova 1129/2b, Ostrava, IČ: 28653491. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené společnosti Easy rent, s. r. o., a EcoSun Production, s. r. o., se zbytkem nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 67 To 263/2015, podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného a odvolání obviněného J. J. podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, který spáchal podle skutkových zjištění soudu tím, že
v období od 14. 11. 2013 do 19. 11. 2013 se záměrem opatřit osobní motorová vozidla k jejich následnému nezákonnému prodeji v zahraničí za účelem získání peněžních prostředků uzavřel smlouvy o nájmu osobních motorových vozidel. Vozidla po ukončení doby nájmu jejich vlastníkům, příp. oprávněným disponentům nevrátil, přičemž od samého počátku takto jednal v úmyslu vozidla nevrátit, když se při uzavírání smluv prokazoval občanským průkazem č. ... a řidičským průkazem č. ..., oběma vystavenými na jeho jméno, jejichž ztrátu již předtím nahlásil místnímu oddělení Policie České republiky dne 17. 5. 2013, aby později mohl předstírat, že smlouvy uzavřel někdo jiný, a tohoto jednání se dopustil v následujících případech:
1) dne 14. 11. 2013 ve 14:45 hod. v P., ul. S., KFC uzavřel se zástupcem poškozeného V. F., se sídlem Jandečkova 38, Litvínov-Hamr, IČ: 43183832, smlouvu o nájmu vozidla Škoda Octavia, reg. zn. ..., vin: ..., v hodnotě 205 000 Kč, na dobu od 14. 11. 2013 do 18. 11. 2013, při uzavření smlouvy zaplatil kauci 10 000 Kč a poškozenému V. F. podvodným vylákáním vozidla tak způsobil škodu ve výši 205 000 Kč,
2) dne 18. 11. 2013 okolo 14:00 hod. v O., ul. T., uzavřel se společností MK Drive, s. r. o., se sídlem Teslova 1129/2b, Ostrava, IČ: 29382203, smlouvu o nájmu vozidla BMW 320 D XDRIVE 390 X, reg. zn. ..., vin: ..., v hodnotě 260 000 Kč, jehož vlastníkem je poškozená společnost EcoSun Production, s. r. o., se sídlem Teslova 1129/2b, Ostrava, IČ: 28653491, na dobu od 18. 11. 2013 do 21. 11. 2013, při uzavření smlouvy zaplatil kauci a nájemné společnosti MK Drive, s. r. o., v celkové výši 17 600 Kč a poškozené společnosti EcoSun Production, s. r. o., tak podvodným vylákáním vozidla způsobil škodu ve výši 260 000 Kč,
3) dne 19. 11. 2013 v 19:28 hod. v P., ul. R., uzavřel s poškozenou společností Easy rent, s. r. o., se sídlem Holečkova 798/101, Praha 5, IČ: 24793850, smlouvu o nájmu vozidla Škoda Octavia 1Z, reg. zn. ..., vin: ..., v hodnotě 257 000 Kč, na dobu od 19. 11. 2013 do 25. 11. 2013, při uzavření smlouvy zaplatil depozit a nájemné v celkové výši 20 000 Kč, a poškozené společnosti Easy rent, s. r. o., tak podvodným vylákáním vozidla způsobil škodu ve výši 257 000 Kč,
přičemž všechny tyto osobní automobily byly do konce listopadu 2013 převezeny na Ukrajinu; svým jednáním obviněný tedy poškozeným způsobil celkovou škodu ve výši 722 000 Kč.
Podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsoudil obviněného J. J. k trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody, a to společnosti Easy rent, s. r. o., se sídlem Holečkova 798/101, Praha 5, IČ: 24793850, a společnosti EcoSun Production, s. r. o., se sídlem Teslova 1129/2b, Ostrava, IČ: 28653491. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené společnosti Easy rent, s. r. o., a EcoSun Production, s. r. o., se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Kateřiny Pščolkové včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu namítl, že skutkové závěry učiněné soudy obou stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu má obviněný za to, že výše škody zjištěná nalézacím soudem je nesprávně vyčíslena. Zpochybnil správnost právního posouzení skutku, který spáchal. Je přesvědčen, že skutek měl být posouzen jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, namísto pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný namítl, že soudy nerespektovaly právní zásadu in dubio pro reo. Má za to, že nebylo prokázáno, že trestnou činnost spáchal právě on. Obviněný uvedl, že soudy porušily také zásadu presumpce neviny. Závěrem zdůraznil, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a že by neobstál v testu proporcionality.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze 3. 9. 2015, sp. zn. 67 To 263/2015, a v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného v plném rozsahu zprostí obžaloby nebo, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ve spojení s §265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a přikázal příslušnému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu s ohledem na obsah dovolání před vlastním rozhodnutím o dovolání v souladu s §265o odst. 1 tr. ř. vydal usnesení, kterým přeruší výkon trestu odnětí svobody ve věznici s dozorem mající svůj základ v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 67 To 263/2015, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 3 T 68/2015, proti němuž bylo podáno dovolání. Souhlasil s tím, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je totiž třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zmíněný rozpor může nastat i v případě, když skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech, které jsou zatíženy tak závažnými vadami, že tyto úkony nelze použít jako důkaz, a buď tu nejsou žádné další důkazy anebo zbývající důkazy nepostačují k tomu, aby jen na jejich podkladě obstála skutková zjištění soudů.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek popsán ve skutkové větě výroku o vině. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Povahu právně relevantních námitek nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu musí soudy nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto poté hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky, které se týkají skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný uplatnil v dovolání převážně skutkové a procesní námitky. Mezi tyto námitky patří extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, a to že výše škody zjištěná nalézacím soudem byla nesprávně vyčíslena. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod.
S odkazem na shora uvedené nelze obviněnému přisvědčit v tom, že jeho námitky „mající skutkovou povahu zakládající existenci extrémního rozporu“ mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými, resp. právními závěry. O takový rozpor by se ve smyslu výkladu Nejvyššího soudu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací soud podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani žádný jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný právně relevantně namítl, že skutek, který spáchal, byl soudy nesprávně právně posouzen jako pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
Podle §116 tr. zákoníku pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Podle §209 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin podvodu spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. Podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, způsobí-li takovým činem značnou škodu.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného v tom, že soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly skutek, který spáchal, neboť pachatelem pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku je fyzická osoba, která vyvolala nebo využila omylu jiné osoby, popř. jí zamlčela podstatné skutečnosti, v důsledku čehož došlo ke škodě na cizím majetku oklamané osoby a obohacení pachatele. Po subjektivní stránce je přitom vyžadován alespoň nepřímý úmysl podle §15 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž z hlediska zavinění u zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku postačí nedbalost ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku. Značná škoda je podle §138 odst. 1 tr. zákoníku taková škoda, která dosahuje nejméně částky 500 000 Kč. (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 1206). Pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi zákonnými znaky a) dílčí útoky musí naplňovat (byť i v souhrnu) stejnou skutkovou podstatu, b) musejí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost). Dílčím útokem ve smyslu §116 tr. zákoníku je nutno rozumět nejen samotné jednání – projev vůle pachatele ve vnějším světě, které naplňuje tento znak objektivní stránky skutkové podstaty určitého stejného trestného činu, ale i naplňování ostatních znaků jeho skutkové podstaty. Každý dílčí útok totiž musí mít všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o jehož pokračování má jít (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 7 Tz 215/99). Podmínka subjektivní souvislosti spočívá v postupné realizaci jednotného (společného) záměru pachatele, který zde musí být již od počátku páchání pokračujícího trestného činu, tj. v době spáchání prvního dílčího útoku. Z hlediska objektivní stránky se pak další útoky jeví jako postupné naplňování tohoto jediného záměru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 7. 12. 1971, sp. zn. 2 Tzf 3/71)), přičemž zákon nevyžaduje naprosto shodný způsob spáchání všech dílčích útoků naplňujících skutkovou podstatu trestného činu. Nicméně zde musí být určitá podobnost v provedení jednotlivých útoků, která vyplývá i z toho, že jde o postupnou realizaci jediného záměru pachatele. Pokud jde o objektivní souvislost v pokračování v trestném činu, zákon vyžaduje jak blízkou časovou souvislost, tak i souvislost v předmětu útoku, přičemž při posuzování podmínky blízké časové souvislosti je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1995, sp. zn. Tzn 17/1995). Zpravidla se bude jednat o dobu v řádech dnů či týdnů, připouští se však i doba delší (několik měsíců), a to např. za situace, kdy je delší celková doba páchání pokračující trestné činnosti, je větší počet dílčích útoků během ní spáchaných, vyšší je způsobena škoda na cizím majetku a vyšší je i obohacení pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003). Souvislost v předmětu útoku je oproti blízké časové souvislosti požadavkem volnějším. Vždy je nutno hodnotit všechny okolnosti případu, aby bylo možno učinit závěr, zda mezi jednotlivými útoky jsou dány potřebné objektivní i subjektivní souvislosti, či nikoliv, a v zásadě na tom zda jde o pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982, sp. zn. Tpjf 158/80). Nutno dodat, že pokračování v trestném činu je z povahy věci vyloučeno u nedbalostních trestných činů.
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný J. J. úmyslně s osobami oprávněnými jednat za poškozené společnostmi Easy rent, s. r. o., IČ: 24793850, a EcoSun Production, s. r. o., IČ: 28653491, uzavřel nájemní smlouvy o nájmu osobních automobilů, a to s úmyslem vozidla nevrátit a za účelem prodeje je následně převézt na Ukrajinu, čímž poškozeným společnostem vznikla škoda. K uzavření všech nájemních smluv o nájmu osobních automobilů se přitom obviněný vždy prokazoval občanským průkazem a řidičským průkazem, jejichž ztrátu již předtím nahlásil Policii České republiky, čímž zamlčel podstatné skutečnosti.
Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný J. J. uvedeným jednáním naplnil nejen subjektivní stránku pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, ale i všechny zákonné znaky uvedeného zločinu, neboť sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Nejvyšší soud odkazuje na závěry soudů obou stupňů, především pak na to, že skutek spáchaný obviněným byl správně právně posouzen. Není tedy možné přisvědčit názoru obviněného, že skutek, který spáchal měly soudy kvalifikovat jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
K námitce obviněného o údajném porušení pravidla in dubio pro reo, Nejvyšší soud podotýká, že jde o pravidlo procesní, nikoli hmotněprávní, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud k námitce obviněného, že došlo k porušení zásady presumpce neviny, poukazuje na to, že z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž i pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud by soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, porušily by základní právo obviněného na presumpci neviny podle ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V trestní věci obviněného nedošlo k porušení zásady presumpce neviny.
Námitka obviněného, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a nemůže tedy obstát v testu proporcionality Nejvyšší soud uvádí, že trest uložený obviněnému rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu je zcela v souladu s §209 odst. 4 tr. zákoníku, přičemž byl uložen při spodní hranici výměru trestní sazby. V testu proporcionality by tedy obstál. K tomuto Nejvyšší soudu dodává, že test proporcionality byl Ústavním soudem formulován již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.), a to jako kaskáda přezkumu podle tří kritérií. Prvním je kritérium vhodnosti, tj. odpověď na otázku, zdali institut omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl. Druhým kritériem poměřování základních práv a svobod je kritérium potřebnosti, spočívající v porovnávání legislativního prostředku omezujícího základní právo, resp. svobodu s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod. Třetím kritériem je pak porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného J. J. je ve svém celku zjevně neopodstatněný, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodnutí o dovolání učinil v neveřejném zasedání, které konal podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody podle §265o odst. 1 tr. ř. pro přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, a proto nevydal ani tzv. negativní rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu