ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.236.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 236/2016-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. října 2016 v neveřejném zasedání, o dovoláních obviněných P. D. , V. D. , a J. K. , která podali proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 7 To 42/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 442/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. D. a J. K. odmítají .
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného P. D. zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 9 T 442/2008, ve výroku, jímž byla tomuto obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému M. J., škodu ve výši 2 000 Kč.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 9 T 442/2008, byli obvinění (společně s obviněným P. B., který dovolání nepodal) uznáni vinnými v bodě ad I. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zákona, a to částečně samostatně a částečně ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, obviněný J. K. také dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona, obvinění V. D. a J. K. částečně samostatně a částečně ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, a obviněný P. D. též trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zákona, v bodě ad II. obviněný V. D. sám trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zákona, a v bodě ad III. P. D. sám trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona.
Trestná činnost obviněných, podrobně popsána v bodech ad I./1-41 výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, v podstatě spočívala v tom, že v období 30. 4. 2007 do 4. 10. 2007 se na různých místech v P., ale V. D. také v N. a M., vloupali do motorových vozidel různých majitelů, ze kterých odcizovali tam uložené věci nebo v několika případech i automobily, přičemž obviněný V. D. se v bodě ad I./29 v obci N. také vloupal do areálu bývalého statku, kde odcizil osobní motorové vozidlo, kterým pak odvezl také celou řadu v rozsudku uvedených dalších zde odcizených věcí, a také v bodě ad I./30 po vloupání do motorového vozidla toto vozidlo odcizil, a v bodě ad II. obviněný V. D. po vloupání do osobního motorového vozidla v P. toto rovněž také odcizil, a to včetně řady v rozsudku uvedených věcí ve vozidle uložených. V bodě ad III. výroku o vině rozsudku soudu I. stupně pak trestná činnost obviněného P. D. spočívala ve 4 případech řízení motorového vozidla na území P. v srpnu a září 2007, ač věděl, že mu byl pravomocným rozsudkem soudu uložen zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu.
Za tyto trestné činy byli obvinění soudem I. stupně odsouzeni podle §247 odst. 3 tr. zákona a §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání, a to P. D. 5 let, V. D. 3 let a J. K. 4 let, které byly následně zrušeny soudem odvolacím a obviněným byly uloženy nové tresty. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodl soud I. stupně o náhradě škody. V bodě ad IV. až IX. výrokové části rozsudku pak byli obvinění podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby pro jednotlivé dílčí skutky a poškození byly s nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu I. stupně podali všichni obvinění odvolání proti výroku o vině, trestu i náhradě škody, a v jejich neprospěch státní zástupce proti zprošťujícím výrokům a proti výroku o trestu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 7 To 42/2015, z podnětu odvolání státního zástupce a obviněných napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil, a to pokud jde o obviněné, kteří podali dovolání, ve výroku o vině ohledně obviněného P. D. pod body 25, 26, 28 a 39, ohledně obviněného V. D. pod bodem 36 a ohledně obviněného J. K. pod bodem 14. V souvislosti s tím byl ohledně jmenovaných obviněných zrušen také výrok o trestu a související výrok o náhradě škody.
Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. pak odvolací soud nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině v nezrušené části rozsudku soudu I. stupně odsoudil obviněné P. D. a J. K. podle §247 odst. 3 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody každého v trvání 5 let. Obviněnému V. D. byl za jednání uvedené pod body 1 a 21 podle §247 odst. 3 a §35 odst. 2 tr. zákona uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, a za jednání pod bodem II. podle §247 odst. 2 tr. zákona (samostatný) trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byli obvinění pro výkon uloženého trestu zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněnému P. B., který dovolání nepodal, byl nově uložen trest odnětí svobody v trvání 7 let se zařazením do věznice s ostrahou. V rozsahu zrušení pak odvolací soud podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali obvinění P. D., V. D. a J. K. řádně a včas dovolání, která byla Nejvyššímu soudu předložena k rozhodnutí dne 10. 2. 2016.
Obviněný P. D. ve svém dovolání, které následně postupně třikrát doplnil, uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), h), k) a l) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřuje v tom, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, když pro jednání v bodě 40) a 41) nebylo řádně zahájeno trestní stíhání, neboť usnesení ze dne 5. 1. 2008, č. j. OR II-19876/TČ-73-2007, obdržel i s obhájcem dne 10. 1. 2008 pouze faxem, ale nebylo mu doručeno do vlastních rukou podle §63 tr. ř. ve lhůtě stanovené v o. s. ř. nejpozději do tří dnů, takže nebylo pro tyto dílčí útoky řádně zahájeno trestní stíhání. Namítá také, že s ohledem na ustanovení §67 odst. 1 písm. d) tr. zákona je jeho trestní stíhání pro tyto skutky promlčeno a tedy nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný P. D. spatřuje v tom, že nebylo prokázáno jeho úmyslné a svévolné přisvojení si byť jen jediné z movitých věcí či osobního motorového vozidla u jednotlivých skutků, a nedošlo tak k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu krádeže, protože z provedených důkazů tento závěr nelze podle jeho názoru učinit. Jeho jednání, že je dovozováno z útržkovitých odposlechů telefonických hovorů, které považuje za nezákonně nařízené a nepoužitelné ve vztahu k němu, přičemž navíc ani nebylo najisto postaveno, že v nich figuruje právě on, přičemž znalecký posudek stran jeho hlasu nebyl proveden. Nesouhlasí s odvolacím soudem, že si závěr o jeho hlase mohl soud I. stupně učinit v rámci hlavního líčení, protože nevypovídal a soud ke srovnávání hlasu k usvědčení není ani jakkoliv nadán. I pokud by byl jako volaný nebo volající ztotožněn, tak to nesvědčí o tom, že je pachatelem krádeže, ale pouze o tom, že motorové vozidlo řídil a mohlo by se jednat o naplnění skutkové podstaty podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zákona („kdo užívá“) nebo neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zákona („kdo se zmocní…v úmyslu jich přechodně užívat“). Také lokalizace mobilního telefonu, který u něj nebyl nalezen, že jen stěží může prokazovat právě jeho pobyt s telefonem na konkrétním místě a ne někoho jiného. Rovněž skutečnost, že u něj byly při domovní prohlídce nalezeny nějaké věci vážící se k jednotlivým skutkům nebo k vlastníkům motorových vozidel, podle obviněného neprokazuje, že by je odcizil a dopustil se tak trestného činu krádeže. Jako pachatel konkrétního trestného činu nebyl nikdy řádně ztotožněn. Ohledně kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 3 písm. b) tr. zákona obviněný P. D. poukázal na výkladové pravidlo k zjišťování výše škody podle §89 odst. 12 tr. zákona, které odcitoval. V jiné části dovolání pak namítá, v souvislosti s právní kvalifikací s ohledem na výši škody, že i když měl soud I. stupně k dispozici znalecký posudek z oboru ceny a odhady motorových vozidel, tento znalecký posudek podle něj trpí některými zásadními vadami, protože znalec nebyl sto své závěry před soudem I. stupně obhájit, a protože vozidla neviděl, napsal tam, co řekli poškození. S ohledem na jeho námitky jsou podle obviněného P. D. skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nelze uzavřít, že je jejich pachatelem, a protože se výše škody rapidně přiblížila k hranici 500 000 Kč, nelze podle něj bez řádného znaleckého posudku o hodnotě odcizených motorových vozidel a věcí dojít k objektivnímu naplnění kvalifikované skutkové podstaty. Obviněný pak sám provedl výpočet výše škody, kdy po odečtení škody za zproštěné skutky, a pod body ad 40) a 41), kde nebylo řádně zahájeno trestní stíhání, pod bod ad 30) a dále pod bodem ad 35), kde jde podle něj o zjevnou záměnu vozidel a jednání se tedy nedopustil, dospěl k její maximální výši pouze 388 600 Kč a nemohlo tak dojít k překročení hranice značné škody. Navíc podle obviněného ani pod bodem ad 29) se nemohl dopustit krádeže a mělo by tedy být z jím vypočtené částky odečteno ještě 207 000 Kč za vozidlo Ford Explorer a 76 600 Kč za odcizené věci, přičemž i o správnosti těchto částek stanovených znaleckým posudkem má pochybnosti a měl být uznán vinným pouze trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zákona a trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zákona nebo neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zákona . Protože část skutků byla spáchána samostatně a část ve spolupachatelství, nelze podle něj také sčítat škody a také z tohoto důvodu nemohlo dojít k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 3 písm. b) tr. zákona.
Obviněný P. D. pak uvedl konkrétní námitky k jednotlivým bodům výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. K bodu ad 29) namítá, že spáchání tohoto jednání vůbec nebylo prokázáno, v odposlechu ze dne 30. 8. 2007 mluví nějaké dvě osoby o nějakém baráku, dne 4. 9. 2007 P. B., který vůbec nebyl obviněn, někomu potvrzuje, že v N. byli, nemluví však o konkrétní osobě, a až 13. 9. 2008, že on hovoří s P. B. o podrobnosti s fordem Explorer, jenž měl být vzat ze statku. Z toho podle obviněného P. D. nelze ve vztahu k jeho osobě určit nic o vloupání do statku, kdy a jak měl skutek spáchat. Dané vozidlo, že bylo nalezeno nepojízdné v obci V., což svědčí pouze o tom, že někdo mohl připravovat krádež a příprava trestného činu navíc není trestná. K bodu ad 30) namítá, že znalec ohodnotil nalezené vozidlo Saab na 85 000 Kč, byť jej poškozený užíval dva roky a zakoupil ho za 65 000 Kč, že toto vozidlo je zaměňované za jiné vozidlo Saab, protože se jednou hovoří o vozidle tmavě černém, pak o stříbrném a není tak doloženo o jaké vozidlo se jedná, je si jist, že se jedná o záměnu registračních značek. Z důkazů, že lze případně dovodit pouze to, že odcizené a posléze nalezené vozidlo řídil, takže se dopustil podílnictví nebo pouze neoprávněně užíval cizí věc, ale nikoliv trestného činu krádeže. K bodu ad 35) obviněný P. D. namítá, že vozidlo VW Golf Variant bylo vydáno jiné osobě (J. R.) než poškozeným F., že znalec ohodnocoval dvě vozidla VW Golf z nichž jen jedno je Variant, a to na cenu 39 000 Kč ale barvy modré, a druhé barvy černé na cenu 50 000 Kč, u žádného z nich, že ale nesouhlasí VIN kód s tímto kódem u vozidla VW Variant a díky registračním značkám tak opět mělo dojít k záměně vozidel, přičemž nelze prokázat, že se on dopustil tohoto trestného činu, když pouze disponoval registračními značkami a označil jimi vozidlo vydané J. R., které je jiné než VW Variant manželů F. Protože v tomto bodě byl obžaloby zproštěn obviněný P. B., měl být zproštěn obžaloby také on. K bodu ad 38) namítá, že lokalizace pouze potvrzuje, že údajně jeho telefon ale nikoliv on se dne 19. 9. 2007 zdržoval v N. poblíž místa vloupání. Pokud pak u něj byly až dne 24. 9. 2007 při domovní prohlídce nalezeny doklady poškozeného, tyto nejsou uvedeny jako odcizené a mohl se dopustit pouze trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zákona. Uznání viny v tomto bodě, že je také v přímém rozporu s tím, že byl v bodě ad 39) zproštěn obžaloby, když odvolací soud uvedl, že pouze lokalizace telefonu není dostatečná k prokázání viny. K bodu ad 40) , odcizení vozidla Nissan Sunny rovněž dne 19. 9. 2007 v N., obviněný P. D. namítá časové nesrovnalosti ohledně doby lokalizace jeho telefonu na daném místě a doby odcizení vozidla, které bylo navíc zajištěno u obviněného P. B., který měl rovněž při sledování dne 24. 9. 2007 registrační značku na jiném vozidle, a neexistuje tak nic relevantního, co by prokazovalo, že spáchal trestný čin krádeže. K bodu ad 41) , odcizení vozidla Mazda 626, pak obviněný P. D. opět namítá, že podle lokalizace se pouze jeho telefon mohl nacházet poblíž místa činu, ale nikoliv on a nic tedy neprokazuje, že by spáchal tento trestný čin krádeže. Na tom podle jeho názoru nic nemění ani závěr soudů, že téhož dne byly v 06.52 telefonicky neznámé ženě sdělovány podrobnosti, když nelze prokázat, že on je mluvčím v odposlechu.
Jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení pak obviněný P. D. také namítá, že soudy vůbec neuvážily materiální hledisko podle §3 odst. 1, 4 tr. zákona, a zejména pak v případě kvalifikované skutkové podstaty též podle §88 odst. 1 tr. zákona u trestného činu krádeže, když hranice značné škody i bez zohlednění jeho výše uvedených námitek byla překročena jen mírně.
V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný P. D. uvedl, že s ohledem na jeho chybné odsouzení za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, ač mu mohl být trest ukládán v sazbě maximálně do 3 let a za nesprávné považuje i uložení tohoto trestu jako úhrnného, když podle jeho názoru soud I. stupně správně ukládal trest souhrnný, a zrušil výrok o trestu uložený mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 4 T 17/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 10 To 65/2010. Odvolacím soudem uložený trest navíc považuje za zcela nepřiměřený a neodpovídající účelu trestu podle §23 odst. 1, 2 tr. zákona. Odvolací soud, že jej odsoudil za trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona, který nespáchal, současně odvolací soud uvedl, že některé skutky nespáchal, a přesto mu téměř dvojnásobně navýšil trest, a to po uplynutí neuvěřitelných 8 let od údajného spáchání trestné činnosti, přičemž nezavdal sebemenší příčinu k průtahům.
V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný P. D. uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá zrušující výrok o nároku poškozeného k bodu ad 39), který byl odvolacím soudem zrušen, protože soud I. stupně jej podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal uhradit M. J. škodu ve výši 2 000 Kč, ale odvolací soud také tento výrok o povinnosti k náhradě škody nezrušil. Dále pak k tomuto důvodu dovolání namítá, že mu byl trest uložen odvolacím soudem i za trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona, kterého se ale měl dopustit pouze odvolacím soudem zrušeným jednáním v bodě ad 39) rozsudku soudu I. stupně, ohledně kterého byl následně soudem I. stupně obžaloby zproštěn.
Ohledně důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak obviněný P. D. odkázal na shora uvedené námitky k jednotlivým důvodům dovolání.
Obviněný P. D. v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 7 To 42/2015, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný V. D. uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) a s ohledem na ně také podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , v případě jednání jímž byl uznán vinným ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, spatřuje v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Konkrétně pak ohledně jednání v bodě ad 1) podle obviněného kamerový záznam a lokalizace mobilního telefonu nepostačují k prokázání jeho viny, když na kamerovém záznamu je sice vidět dvě osoby, jak se vloupaly do předmětného automobilu, ale bez značné míry domýšlení nelze dospět k závěru, že je to on a spoluobviněný P. B. Lokalizace mobilního telefonu pak pouze prokazuje používání mobilního telefonu určitou osobou v blízkosti místa činu, ale neprokazuje jeho vinu. Ohledně jednání v bodě ad 21) namítá, že v domě ve S. u., kde mělo dojít k vloupání do předmětného vozidla, v době činu bydlel, v ulici byly kamery, ale policie jejich záznam nezajistila. Z obsahu jeho hovoru s jeho přítelkyní pak podle něj nelze dovodit, že by se skutku dopustil, a jeho mobilní telefon byl v místě lokalizován jen proto, že v domě v dané době bydlel. Z obsahu hovoru navíc, že nelze dovodit ani naplnění všech zákonných znaků trestného činu krádeže. Ohledně jednání v bodě ad II) výroku o vině pak namítá, že k prokázání jeho viny nepostačuje záznam odposlechu telefonického hovoru, když z obsahu hovoru nelze s jistotou dovodit, že věci, o kterých se baví, pochází z této trestné činnosti. Z obsahu hovoru navíc, že nelze ani v tomto případě dovodit naplnění všech zákonných znaků trestného činu krádeže. Nesprávné hmotně právní posouzení pak namítá i ohledně materiálního hlediska a soudům vytýká, že toto hledisko nevzaly v úvahu podle §3 odst. 4 tr. zákona, ani podle §88 odst. 1 tr. zákona u naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty, když podle něj nebyla ani náležitě zjištěna výše škody pro posouzení činu podle §247 odst. 3 tr. zákona, protože znalec ohledně cen vozidel napsal, co řekli poškození a neměl k dispozici žádné doklady týkající se odcizených vozidel.
K výroku o trestu obviněný V. D. v rámci dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítá uložení zcela nepřiměřeného trestu odnětí svobody odvolacím soudem, který podle něj neodpovídá účelu trestu podle §23 odst. 1, 2 tr. zákona, nebyla zohledněna doba téměř 8 let, která již uplynula od spáchání skutků, a nebylo přihlíženo ani k trestům odnětí svobody, které mu byly uloženy v mezidobí, nebyly dosud vykonány a neúměrně tak zvyšují jeho potrestání. Namítá také bez bližší konkretizace, že mu mohl být uložen pouze souhrnný trest v sazbě maximálně do tří let, za současného zrušení všech jeho dalších pozdějších odsouzení.
Obviněný V. D. proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 7 To 42/2015, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 9 T 442/2008, ohledně něj v napadené části, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. K. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že rozhodnutí soudů jsou ohledně výroku o jeho vině pod body 8, 10, 12, 13, 15, 16 a 31 zatíženy extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, když některá zásadní skutková zjištění vůbec nevyplývají z provedených důkazů nebo jsou dokonce opakem obsahu důkazu. Soudům vytýká, že jeho odsouzení je založeno pouze na nepřímých důkazech, přičemž i přes výhrady obhajoby nebyly provedeny některé zásadní důkazy ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, a provedené důkazy hodnotily nesprávně, ač existují stejné pochybnosti, jak tomu bylo u skutku v bodě ad 14), který odvolací soud zrušil a při novém projednání byl v tomto bodě soudem I. stupně zproštěn obžaloby.
Obviněný J. K. pak k odposlechům telefonního čísla ... namítá, že nebylo prokázáno v dané době užívání tohoto čísla právě jím, případně používání přezdívky J.“, a proto hovory z tohoto čísla nelze s ním spojovat. Také má za to, že nebylo prokázáno, že hlas byl jeho, když nebyla provedena hlasová identifikace, a to za situace podobnosti hlasů obviněných a možnosti jejich snadné zaměnitelnosti. Nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že soud I. stupně správně ztotožnil jejich hlasy na základě jejich poslechu v jednací síni, přičemž odvolací soud sám žádný z odposlechů nepřehrál. Ani z obsahu odposlechů nelze podle obviněného prokázat spáchání krádeže, když hovory jsou převážně o nabízení některých věcí, někdy specifikovaných obecněji, někdy podrobněji, a nelze určit, zda se jedná o věci, které měly být odcizeny obviněnými. Záznam o lokalizaci uvedeného telefonního čísla pak, s odkazem na rozhodnutí publikované pod č. 56/2001 Sb. rozh. tr., považuje také za důkaz nepřípustný, když protokol na č. l. 735-736 tr. spisu neobsahuje všechny podstatné náležitosti podle §88 odst. 4 tr. ř., a to o čase jednotlivých hovorů, číslech a osobách uživatelů účastnických stanic, tedy o osobách volajících a volaných. Konkrétně pak poukázal na rozporné závěry odvolacího soudu o vině v bodě ad 14), kde pro pochybnosti zrušil rozsudek soudu I. stupně, ale u skutku ad 8) pochybnosti neměl, ač důkazní situace byla obdobná, když jediným nepřímým důkazem byly odposlechy a lokalizace na místě činu chyběla, což obviněný považuje za libovůli při hodnocení důkazů a odvolacímu soudu vytýká, že se zaměřil jen na důkazy svědčící v jeho neprospěch. Ohledně jednání v bodě ad 13) pak uvedl, že byl odsouzen za krádež navigace Garmin Nuvi 350 (pozn. na str. 12 dovolání k témuž bodu zase uvádí Garmin Lumix 350) na základě odposlechu hovoru ve kterém ji měl nabízet k prodeji, ale poškozenému se ztratila odlišná navigace typu Garmin 650. Podrobně pak rozebírá i další části obsahu odposlechu k bodu ad 8) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, polemizuje s argumentací tohoto soudu ohledně prokazovaných skutečností, sám jednotlivé části odposlechů hodnotí a dospívá k závěru, že tento důkaz jeho vinu neprokazuje. Stejně tak pak činí i u všech dalších jednání, jimiž byl uznán vinným v bodech ad 10), 12), 13), 15), 16) a 31) rozsudku soudu I. stupně, tedy zejména podrobně rozebírá obsah odposlechů nebo polemizuje s průkazností lokalizace mobilního telefonu, jehož užívání navíc popírá. Provedené důkazy pak ve všech případech, jimiž byl uznán vinným, považuje za nedostatečné k prokázání jeho viny bez důvodných pochybností.
K úhrnnému trestu odnětí svobody, který mu byl nově uložen odvolacím soudem, obviněný J. K. v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že měl trestné činy projednávané v této trestní věci spáchat ještě předtím, než byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 3. 2008, sp. zn. 3 T 209/2007. Také namítá, že odvolací soud nesprávně z důvodu zahlazení odsouzení neuložil souhrnný trest i ve vztahu k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 6 T 246/2007. Je toho názoru, že pokud v průběhu nepřiměřené délky řízení došlo k zahlazení odsouzení, které brání uložení souhrnného trestu, nelze mu to klást k tíži.
Obviněný J. K. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně něj zrušil v dovoláním napadené části rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 7 To 42/2015, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 9 T 442/2008, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, pokud Nejvyšší soud sám nerozhodne o jeho zproštění obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedla, že stejné námitky proti právnímu posouzení všichni uváděli v rámci své obhajoby již od počátku trestního stíhání, byly obsahem i jejich opravných prostředků a zabývaly se tak jimi již soudy obou stupňů. Obvinění se prakticky zabývají výlučně otázkami skutkovými a namítají tak nesprávné hodnocení důkazů soudy, ale podle státní zástupkyně jsou skutkové závěry soudů podepřeny výsledky provedeného dokazování. K námitce obviněného P. D. o nepřípustnosti trestního stíhání státní zástupkyně uvedla, že se k ní na základě dostupných materiálů nemůže vyjádřit, ale neshledala ve věci naplnění uplatněných dovolacích důvodů. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V replice k vyjádření státní zástupkyně obviněný P. D. uvedl, že Nejvyšší státní zastupitelství zřejmě nemělo k dispozici úplný text jeho dovolání včetně doplněné argumentace. Všechny listiny týkající se námitky v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., že musí být součástí trestního spisu, jinak by bylo porušováno jeho právo na spravedlivý proces. Poukázal na svoji argumentaci ohledně nenaplnění znaků trestného činu, včetně kvalifikované skutkové podstaty, namítaného extrémního rozporu a nepřiměřené délky trestu v rámci uplynutí času jako jiné vadné hmotně právní posouzení, kdy námitky uplatňoval po celou dobu trestního řízení, nyní i s řízením dovolání již 8,5 roku, ale dosud nebyla zjednána náprava, což podle něj je „tristní a smutnou exkurzí do reálné praxe nalézacího i odvolacího trestního řízení v ČR“ a sám nenese vinu na tom, že jeho argumenty nebyly dosud řádně zváženy. Tvrzení státní zástupkyně o nenaplnění uplatněných dovolacích důvodů připisuje „přílišnému právnímu formalismu ovládajícího nejen civilní, ale též i trestní řízení a dlouhodobě tendenční praxi NS ČR při vyřizování dovolání“. Uvedl, že proto setrvává na svém dovolání, které splňuje veškeré zákonné náležitosti a je důvodné.
III.
Pouze obviněný P. D. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , který je dán tehdy, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nejvyšší soud již v minulosti uvedl (viz např. usnesení ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004), že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Pokud tento důvod dovolání obviněný P. D. spatřuje v tom, že pro jednání v bodě 40) a 41), a dále pro skutky v bodě 32) a 39), ohledně kterých byl obžaloby zproštěn, nebylo řádně zahájeno trestní stíhání, neboť usnesení ze dne 5. 1. 2008, č. j. OR II-19876/TČ-73-2007, obdržel i s obhájcem dne 10. 1. 2008 pouze faxem, ale nebylo mu doručeno do vlastních rukou podle §63 tr. ř. ve lhůtě stanovené v o. s. ř. nejpozději do tří dnů, jedná se proto o námitky procesní povahy, které pod tento ani žádný jiný důvod dovolání nelze podřadit. Nejvyšší soud pouze nad rámec dovolání a z hlediska zachování pravidel spravedlivého procesu uvádí, že obviněným uváděné skutky, pro které byl obžaloby zproštěn, jsou již bez významu. Ne každé dílčí porušení procesních předpisů je pak závažným porušením práv obviněného, kdy by řízení jako celek pozbylo charakter spravedlivého procesu. To platí i v tomto případě námitky nedodržení formálního postupu doručování, když v trestním spise skutečně nejsou založeny dodejky potvrzující doručení uvedeného usnesení ze dne 5. 1. 2008 o rozšíření trestního stíhání podle §160 odst. 1, 5 tr. ř. Je ale zřejmá podstatná skutečnost, že toto usnesení bylo obviněnému i jeho obhájci doručeno, což uvádí i obviněný, ale namítá formální nesprávnost tohoto doručení. Na str. 53 tr. spisu je založena kopie tohoto usnesení zaslaného faxem, na které je uvedeno že obviněný byl s usnesením seznámen a toto mu bylo předáno dne 10. 1. 2008, kde je také podpis obviněného potvrzující převzetí usnesení. Toto převzetí daného usnesení obviněný sám potvrzuje a není podstatné, že mu pak usnesení formálně nebylo následně doručeno také poštou. Obhájce obviněného pak hned následující den po faxovém doručení uvedeného usnesení, tedy aniž by vyčkal následného doručení poštou, podal proti němu stížnost (č. l. 56 tr. spisu), která byla následně státním zástupcem zamítnuta. Podle §160 odst. 2 tr. ř. je přitom opis usnesení o zahájení trestního stíhání třeba doručit obviněnému nejpozději na počátku prvního výslechu. Ten se po rozšíření trestního stíhání uvedeným usnesením konal dne 10. 3. 2008, a při tomto výslechu bylo obviněnému i jeho obhájci doručeno i další usnesení o rozšíření trestního stíhání ze dne 8. 3. 2008 (pro vloupání dne 30. 8. 2007 v obci N.; viz č. l. 60 a 271 tr. spisu). Pokud tedy obviněný v dovolání namítá, že mu ani toto druhé usnesení ze dne 8. 3. 2008 nebylo doručeno, je toto tvrzení zjevně v rozporu se skutečností a lze jej odkázat na uvedené č. l. 60 a 271 tr. spisu. Námitce obviněného, že pro dané skutky nebylo trestní stíhání řádně zahájeno nelze proto přisvědčit.
Obviněný P. D. již v souladu s uplatněným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítá, že s ohledem na ustanovení §67 odst. 1 písm. d) tr. zákona je jeho trestní stíhání pro dané skutky promlčeno a tedy nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněným namítané „skutky“ 40) a 41) jsou dílčími útoky pokračujícího trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, jímž byl obviněný P. D. uznán vinným soudem I. stupně, když výrok o vině ohledně nich zůstal beze změny, a to po zrušení rozsudku soudu I. stupně odvolacím soudem pouze ve výrocích o vině pod body 25) 26) 28) a 39), ohledně kterých byl obviněný následně soudem I. stupně zproštěn obžaloby (pozn. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 9 T 442/2008, viz č. l. 3721 tr. spisu). Obviněný P. D. v dovolání pouze namítá, že se domnívá, že s ohledem na ustanovení §67 odst. 1 písm. d) tr. zákona je jeho trestní stíhání pro tyto skutky promlčeno a tedy nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž nijak blíže nekonkretizuje, z čeho tento závěr dovozuje.
Podle §67 odst. 1 tr. zákona (promlčení trestního stíhání) trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí: a) dvacet let, jde-li o trestný čin, za který tento zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu a trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, b) dvanáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let, c) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta, d) tři léta u ostatních trestných činů.
Protože obviněný odkazuje na §67 odst. 1 písm. d) tr. zákona, kde je tříletá promlčecí doba stanovena u trestných činů kde je horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta, je zřejmé, že jeho námitka promlčení vychází z jím namítané mírnější právní kvalifikace jeho jednání jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zákona, jak to také uvádí v dovolání, kde je trestní sazba 6 měsíců až 3 léta odnětí svobody. Obviněný P. D. byl ale správně uznán vinným tímto trestným činem podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zákona, kde je trestní sazba od 2 až do 8 let odnětí svobody a promlčecí doba je tak nikoliv 3 ale 5 let. Přitom nelze pominout ani ustanovení §67 odst. 3 tr. zákona [též §34 odst. 4 tr. zákoníku] o přerušení promlčení trestního stíhání, resp. přerušení promlčecí doby, kdy přerušením promlčecí doby počíná nová promlčecí doba. Vzhledem k době spáchání tohoto trestného činu v roce 2007, zahájení trestního stíhání již dne 25. 9. 2007, a postupně rozšířeného v průběhu roku 2008, tak promlčení trestního stíhání obviněného P. D. nepřichází v úvahu a tato námitka je zjevně neopodstatněná.
IV.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který uplatnili všichni tři obvinění, je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že obvinění v dovolání uplatnili z velké části shodné námitky, jimiž se již zabýval a vypořádal soud I. stupně a v rámci řízení o jejich odvoláních jim nepřisvědčil ani soud odvolací v části potvrzeného výroku o vině. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že obvinění svými námitkami proti skutkovým zjištěním obsahově nenaplnili uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění sami k trestné činnosti nic neuvedli a využili svého práva nevypovídat. Svoji obhajobu proto založili pouze na zpochybňování provedených důkazů svědčících o jejich vině, které sami hodnotí odlišně od závěrů soudů s tím, že jejich vinu bez pochybností neprokazují.
Z obsahu dovolání obviněných je zřejmé, že v dovolání napadených bodech výroku o vině popírají skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy obvodní a městský soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů (zejména s hodnocením obsahu odposlechů, tzv. lokalizace mobilních telefonů a znaleckého posudku k výši škody) obsáhle polemizují, dokazování považují za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Obvinění tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňují za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí zásadně pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považují obvinění. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi obviněnými namítanými skutkovými zjištěními obvodního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také městský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní jak namítají obvinění. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Soud I. stupně se ke všem jednotlivým bodům výroku o vině podrobně vyjádřil v odůvodnění rozsudku, uvedl jednotlivé důkazy, jasně uvedl úvahy, kterými se při jejich hodnocení řídil a dostatečně odůvodnil, proč považuje na základě těchto důkazů vinu obviněných za spolehlivě prokázanou. S tímto odůvodněním a závěry soudu I. stupně, korigovanými soudem odvolacím, se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Přitom právě z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že pokud oproti soudu I. stupně nepovažoval i v některých dalších jednotlivých případech vinu obviněných za spolehlivě prokázanou bez důvodných pochybností a částečně výrok o vině zrušil, postupoval přísně důsledně podle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. Bylo by tedy zcela nadbytečné znovu opakovat argumentaci soudů nižších stupňů, ve které obvinění najdou odpovědi na všechny svoje skutkové dovolací námitky, protože touto jejich obhajobou se soudy obou stupňů zabývaly a správně vypořádaly. Proto Nejvyšší soud zcela odkazuje zejména na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně.
Pouze na doplnění uvádí k námitce obviněného J. K. , poukazujícího na podle něj rozporné závěry odvolacího soudu o vině v bodě ad 14). V tomto bodě odvolací soud pro pochybnosti zrušil rozsudek soudu I. stupně, ale podle obviněného J. K. u skutku ad 8) pochybnosti neměl, ač důkazní situace byla obdobná, když jediným nepřímým důkazem byly odposlechy a lokalizace na místě činu chyběla, což obviněný považuje za libovůli při hodnocení důkazů. K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že důkazní situace nebyla obdobná, jediným nepřímým důkazem nebyly odposlechy a lokalizace na místě činu nechyběla. Je sice skutečností, že v tomto případě nebyl lokalizován mobilní telefon obviněného J. K. Vedle odposlechu ale měl soud k dispozici lokalizaci mobilního telefonu obviněného P. B. Zásadní rozdíl je pak také v obsahu záznamu telefonického hovoru, který v bodě ad 8) bezprostředně spojuje časově obviněného J. K. s pachatelem, a místně jej pak s pachatelem spojuje lokalizace mobilního telefonu obviněného P. B., kterého obviněný J. K. na místo činu zavolal a nacházeli se tak na tomto místě oba. Pokud pak obviněný J. K. poukazuje ohledně jednání v bodě ad 13) na rozdíly ohledně typu odcizené navigace a navigace, kterou i s obviněným P. B. nabízeli k prodeji (Garmin Nuvi 350, Garmin Lumix 350, Garmin 650), podstatné je, že k odcizení navigace typu Garmin z daného vozidla dvěma osobami došlo, tito pachatelé byli na místě automobilem užívaným obviněným P. B. a v bezprostřední časové návaznosti na toto odcizení oba obvinění nabízeli navigaci Garmin k prodeji neztotožněnému muži, což umožňuje spolehlivý závěr o jejich vině. Obdobná situace je také v případě namítané viny obviněného J. K. v bodě ad 31) výroku o vině, kde namítá nemožnost prokázání jeho viny pouze na základě lokalizace jím užívaného telefonního čísla a odposlechu telefonního hovoru, ve kterém „osoba, jejíž hlas byl zaznamenán“ nabízela k prodeji malou přísavkovou navigaci bez uvedení konkrétního typu navigace. V tomto případě podle zjištění soudů poškozená zaparkovala vozidlo dne 1. 9. 2007 v 19.00 hodin, a zjistila vloupání do vozidla a odcizení mobilní navigace NAV MAN F20 v 08.45 hodin dne 2. 9. 2007. Z telefonního odposlechu přitom vyplývá, že obviněný J. K. se dne 2. 9. 2007 v časných ranních hodinách (04.30 hod.) zdržoval v dané části P. v blízkosti místa vloupání do vozidla, což koresponduje s tím, že v bezprostřední časové návaznosti v 05.28 a v 06.20 hodin telefonicky nabízel dvěma nezjištěným osobám k prodeji malou přísavkovou navigaci, což bylo provedení shodné právě s navigací odcizenou krátce předtím z vozidla poškozené (mobilní navigace). Provádění vloupání do aut v pozdních nočních nebo časných ranních hodinách je přitom, až na jedinou výjimku v bodě ad 13) výroku o vině, typické pro všech šest ostatních případů vloupání do aut, jimiž byl obviněný J. K. uznán vinným, všechny tyto případy popírá a nepovažuje za prokázané nade vší pochybnost, že se jich dopustil. Obviněný J. K. se zjevně a zcela mylně domnívá, že pokud odmítne k věci vypovídat a není přistižen přímo při vloupání do jednotlivých aut, je nepostižitelný. O tom svědčí také jeho námitky v případě jednání uvedeného v bodě ad 16) výroku o vině, kde byl společně s obviněným P. B., který sám dané jednání doznal, uznán vinným vloupáním do osobního motorového vozidla Renault Kangoo dne 29. 6. 2007 v podzemních garážích domu v době od 02.10 do 03.10 hodin, a z odcizení 30 párů pánské a dámské obuvi z tohoto vozidla. V té době již bylo povoleno sledování obviněných a bylo zjištěno, že dne 29. 6. 2007 v době kolem 02.10 hodin zaparkovali oba poblíž daných garáží s vozidlem BMW RZ .... (pozn. vozidlo registrované na obviněného P. B. a bylo použito m. j. i v případě vloupání do auta v bodě ad 13 výroku o vině), zašli do garáží a v 02.40 hodin obviněný J. K. garáže opustil, nastoupil do uvedeného vozidla, zajel s ním do garáží a v 02.50 hodin oba vozidlem z garáží vyjeli. Z úředního záznamu policie o silniční kontrole uvedeného vozidla BMW v dané době, z důvodu jeho vadného osvětlení, přitom vyplývá, že ve vozidle byli oba obvinění a v zavazadlovém prostoru vozidla se nacházelo asi 30 párů bot, o kterých obviněný P. B. tehdy policejní hlídce uvedl, že je zakoupil v tržnici. Podle obviněného J. K. ale tyto skutečnosti pouze prokazují, že se pohyboval v garážích, kde došlo k odcizení bot, ale nebylo prokázáno, že boty zjištěné při následné silniční kontrole vozidla ve kterém jeli, jsou totožné právě s těmi, které byly v garážích odcizeny, když nebylo ani zjištěno, co v garážích dělal a zda o botách v autě vůbec věděl. S tímto názorem obviněného se Nejvyšší soud neztotožnil a závěry soudů o prokázání jednání považuje za správné.
Souhrnně ke všem skutkovým námitkám obviněných je také třeba uvést, že jednotlivé případy a jednotlivé důkazy k těmto případům nelze posuzovat zcela izolovaně, ale také v kontextu celé jejich majetkové trestné činnosti, jíž byli v této trestní věci uznáni vinnými.
K námitce obviněného J. K. , že záznam o lokalizaci uvedeného telefonního čísla považuje za důkaz nepřípustný, když protokol na č. l. 735-736 tr. spisu neobsahuje všechny podstatné náležitosti podle §88 odst. 4 tr. ř., a to o čase jednotlivých hovorů, číslech a osobách uživatelů účastnických stanic, tedy o osobách volajících a volaných, Nejvyšší soud uvádí, že podle §88 odst. 4 tr. ř. (ve znění v době pořízení protokolu dne 28. 11. 2007), má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o osobě, která záznam pořídila. Ostatní záznamy je třeba označit, spolehlivě uschovat a v protokolu založeném do spisu poznamenat, kde jsou uloženy. Tyto náležitosti daný protokol obsahuje, když nelze přehlédnout, že daný záznam byl pořízen automatickým záznamovým zařízením bez přímé účasti konkrétní osoby a po delší dobu tří měsíců, takže se jedná o značné množství dat a obviněným namítané obsahové náležitosti jsou zachyceny na CD nosiči záznamu, který je přílohou protokolu. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl nařizován ohledně daného telefonního čísla již se znalostí jména obviněného J. K. přezdívaného „J.“, jako osoby, která by měla toto telefonní číslo používat a v řízení ve věci trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona (č. l. 682 a násl. tr. spisu). Jak již uvedl soud I. stupně, jednotliví mluvčí byli označeni jménem „V.“, přičemž obviněný J. K. měl označení „V. ...“ a záznamy telefonních hovorů byly přehrány jako důkaz v hlavním líčení. Pokud obviněný J. K. za této situace také namítá, že užívání telefonního čísla ... právě jím nebylo prokázáno, nelze mu proto přisvědčit. Soud I. stupně přitom měl v průběhu hlavního líčení také dostatek možností pro posouzení totožnosti jednotlivých obviněných s osobami mluvícími v odposleších, neměl v tomto směru žádné pochybnosti a jejich totožnost vyplývá i z dalších zjištění a okolností celého případu. Nelze proto přisvědčit ani další skutkové námitce tohoto obviněného, který nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že soud I. stupně správně ztotožnil jejich hlasy na základě jejich poslechu v jednací síni.
Pokud obvinění namítají, že všechny důkazy byly pouze nepřímé, Nejvyšší soud uvádí, že trestně právní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy zejména u poměrně složitých případů, nejsou opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé, než jsou důkazy přímé. (Srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 394-396 s.). Jinak řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy jen za situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují, navazují na sebe, a k prokazované skutečnosti jsou v takovém příčinném vztahu, že umožňují nejen závěr o pachatelství určité osoby, ale současně také vylučují reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná osoba. V daném případě, byť to obvinění stále považují za nedostatečné, se podle přesvědčení Nejvyššího soudu o takovýto souhrn nepřímých důkazů jedná.
Uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá námitka obviněného P. D. , že soudy vůbec neuvážily materiální hledisko podle §3 odst. 1, 4 tr. zákona, zejména pak v případě kvalifikované skutkové podstaty podle §88 odst. 1 tr. zákona u trestného činu krádeže, když hranice značné škody byla překročena jen mírně. Obviněný tím namítá nenaplnění materiální stránky skutkové podstaty trestného činu, jak byla upravena v trestním zákoně (zák. č. 140/1961 Sb.). Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zákona), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. Podle §88 odst. 1 tr. zákona se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, je-li splněna tzv. materiální podmínka, tj. jestliže tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Z vyšší trestní sazby, stanovené v §247 odst. 3 tr. zákona vyplývá, že zákonodárce zavedením kvalifikované skutkové podstaty sledoval postih závažnějších případů krádeží, kdy tuto závažnost představuje tzv. značná škoda, tedy škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (viz §89 odst. 11 tr. zákona). Z celkové výše škody zjištěné soudem I. stupně v částce 728 600 Kč, i po odečtení škody za skutky, pro které byl obviněný P. D. následně zproštěn obžaloby, a kterou sám vyčíslil na 115 000 Kč, se výše škody rapidně nepřiblížila hranici značné škody, jak to uvádí obviněný v dovolání, protože výše způsobené škody je 613 600 Kč. Vzhledem k rozsahu pokračující trestné činnosti obviněného P. D., spočívající ve vloupávání do motorových vozidel a odcizování věcí v nich uložených nebo i vozidel samotných, zjištěná výše škody podstatně zvyšuje společenskou nebezpečnost jeho jednání a tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
Pokud obviněný P. D. , který navíc také popírá, že by vůbec dané telefonní číslo používal, odposlechy telefonických hovorů považuje za nezákonně nařízené a nepoužitelné ve vztahu k němu, protože nebyl stíhán pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, a maximální trestní sazba, jíž byl ohrožen, činila 3 roky, jedná se o námitku procesní, která nespadá pod žádný důvod dovolání. Protože tato otázka zákonnosti odposlechů ale již byla předmětem přezkoumání Nejvyšším soudem a byla tedy vyřešena, postačí odkázat na předchozí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 4 Pzo 3/2016, kterým k návrhu spoluobviněného V. D. na přezkoumání zákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §314l tr. ř., nebylo v této trestní věci Nejvyšším soudem zjištěno žádné porušení zákona. Pouze k argumentaci obviněného P. D., že nebyl stíhán pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, lze připomenout, že je třeba rozlišovat pojmy „trestní řízení“ a „trestní stíhání“ (viz §12 odst. 10 tr. ř.). Podle §88 odst. 1 tr. ř. (ve znění v době vydání daných nařízení) je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. I v současné době je znění tohoto ustanovení stejné v tom, že je „vedeno trestní řízení“ pro dané trestné činy, nikoliv tedy, je-li obviněný trestně stíhán pro dané trestné činy. Není proto podstatné, že proti obviněnému P. D. bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání zahájeno na základě usnesení ze dne 24. 9. 2007, ČTS: OR II-1698/OOK3-2006 (č. l. 7 tr. spisu), pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona, a až následně pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 3 písm. b) tr. zákona (s trestní sazbou od 2 až do 8 let odnětí svobody) na základě rozšíření jeho trestního stíhání usnesením ze dne 5. 1. 2008 (č. l. 51 tr. spisu).
Jako námitku odpovídající důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud hodnotil také námitku obviněného P. D. o nesprávném uložení úhrnného trestu odnětí svobody, když podle jeho názoru soud I. stupně správně uložil souhrnný trest odnětí svobody ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 4 T 17/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 10 To 65/2010. Obviněný opět neuvedl žádné bližší námitky, proč by tomu tak mělo být. Nejvyšší soud tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou. Obviněný tuto námitku uplatnil nesprávně v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který ale dopadá pouze na případy uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na daný trestný čin. Souhrnný nebo úhrnný trest nejsou druhy trestů (viz §27 tr. zákona), ale ukládání souhrnného trestu souvisí s posuzováním souběhu trestných činů, což je otázka hmotně právní, spadající pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. D. uplatnil, byť v jiné souvislosti.
Podle §35 odst. 1 tr. zákona (ukládání trestu za více trestných činů), odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; vedle trestu přípustného podle takového zákonného ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Neumožňuje-li tento zákon za některý z takových trestných činů uložit jiný trest, než je trest odnětí svobody, nemůže být úhrnným trestem jiný z trestů uvedených v §27 jako trest samostatný.
Podle §35 odst. 2 tr. zákona soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
Pokud se obviněný P. D. domáhá uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 4 T 17/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 10 To 65/2010, je sice skutečností, že v této nyní projednávané trestní věci sp. zn. 9 T 442/2008 byl odsouzen za trestný čin spáchaný v roce 2007, tedy ho spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 4 T 17/2009, za jiný jeho trestný čin spáchaný od 19. 12. 2008. V období mezi trestnou činností, za kterou byl odsouzen v této nyní projednávané trestní věci, a za kterou byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 4 T 17/2009, za trestnou činnost spáchanou od 19. 12. 2008, byl ale obviněný odsouzen za další jinou trestnou činnost, jak na ní odvolací soud poukázal na str. 38 rozsudku, ve vztahu k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 2 T 315/2007, který mu byl ale doručen až 9. 1. 2008. Podle §314e odst. 7 tr. ř. má trestní příkaz povahu odsuzujícího rozsudku a účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému. Není proto rozhodné datum vydání trestního příkazu, ale datum jeho doručení obviněnému. Lze ještě uvést, že uložení souhrnného trestu k namítanému rozsudku by vylučovalo i odsouzení obviněného následným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 8 T 150/2007, který nabyl právní moci dne 9. 5. 2008, což rovněž vylučuje souběh trestných činů spáchaných trestnou činností obviněného P. D., za kterou byl odsouzen namítaným rozsudkem Městského soudu v Praze a rozsudkem napadeným v této trestní věci dovoláním, protože již jde o recidivu. Nejsou tak splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
Zjevně neopodstatněná je pak také námitka obviněného P. D. , že část skutků byla spáchána samostatně a část ve spolupachatelství, nelze proto podle něj sčítat škody a také z tohoto důvodu, že nemohlo dojít k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 3 písm. b) tr. zákona. K tomu postačí uvést ustanovení §9 odst. 1, 2 tr. zákona, podle kterého je pachatelem trestného činu ten, kdo trestný čin spáchal sám, a byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jakoby trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá u obviněného J. K. pouze jeho námitka, že mu byl odvolacím soudem nesprávně uložen úhrnný trest odnětí svobody a domáhá se uložení trestu souhrnného. Obviněný ohledně neexistence podmínek pro uložení souhrnného trestu nesouhlasí s odvolacím soudem a namítá, že soud I. stupně správně vyložil, že měl trestné činy projednávané v této trestní věci spáchat ještě předtím, než byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 3. 2008, sp. zn. 3 T 209/2007. Proč by tomu tak mělo být obviněný neuvádí, ale asi vychází pouze z data vyhlášení tohoto rozsudku dne 14. 3. 2008. Je sice skutečností, že pokud se v nyní projednávané trestní věci obviněný J. K. dopouštěl trestné činnosti v období od 31. 5. 2007 do 2. 9. 2007, bylo to v době před vyhlášením uvedeného rozsudku dne 14. 3. 2008. Ale odvolací soud nepřehlédl, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 3. 2008, sp. zn. 3 T 209/2007, byl obviněnému, vzhledem k souběhu trestné činnosti v těchto jiných věcech, ukládán souhrnný trest i za trestnou činnost, za kterou byl odsouzen již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 2 T 263/2006, jehož výrok o trestu byl proto zrušen, tedy podle §35 odst. 2 tr. zákona mu ukládal souhrnný trest za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem I. stupně dne 30. 5. 2007 vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin. Vzhledem k vyhlášení tohoto předchozího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 30. 5. 2007, tak již nemůže být v souběhu další trestná činnost páchaná po tomto datu (konkrétně od 31. 5. 2007), za kterou byl obviněný J. K. odsouzen v této nyní projednávané trestní věci téhož soudu sp. zn. 9 T 442/2008, protože již nejde o souběh trestných činů (vícečinný) ale o recidivu. Tyto skutečnosti ostatně vyplývají již z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu na str. 39, kde odvolací soud uvedl, že obviněný spáchal pokračující trestné činy (pozn. míněno v této nyní projednávané trestní věci) až po datu 30. 5. 2007. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
K další námitce obviněného J. K. ohledně neuložení souhrnného trestu, že odvolací soud nesprávně z důvodu zahlazení odsouzení neuložil souhrnný trest i ve vztahu k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 6 T 246/2007, a pokud v průběhu nepřiměřené délky řízení došlo k zahlazení odsouzení, které brání uložení souhrnného trestu, nelze mu to klást k tíži, postačí poukázat na ustanovení §35 odst. 3 tr. zákona. Podle tohoto ustanovení se ustanovení o souhrnném trestu neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Došlo-li k zahlazení uvedeného odsouzení, což obviněný nezpochybňuje, tato zákonná překážka bez ohledu na důvod jejího vzniku brání uložení souhrnného trestu, protože podle §70 odst. 1 tr. zákona, bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen. Tato námitka by proto byla zjevně neopodstatněná, ale protože se jí obviněný v podstatě domáhá rozhodnutí v jeho neprospěch, jde o námitku nepřípustnou.
V.
Obvinění P. D. a V. D. uplatnili v dovolání také důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Žádnou z námitek obviněného P. D. týkajících se výroku o trestu, nelze podřadit pod jím uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný P. D. existenci tohoto důvodu dovolání zakládá na svém názoru, že měl být správně uznán vinným trestným činem krádeže pouze podle §247 odst. 2 tr. zákona a trest mu tak měl být ukládán pouze v trestní sazbě trestu odnětí svobody do 3 let. Této námitce ohledně právní kvalifikace, která vychází z názoru obviněného, že jeho trestná činnost nebyla důkazy prokázána, ale Nejvyšší soud nepřisvědčil. V posuzovaném případě byl obviněnému uložen trest odnětí svobody, tedy takový druh trestu, který zákon připouští, a tento trest mu byl uložen ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené v §247 odst. 3 tr. zákona. Námitka, že uložený trest nezohledňuje ve své výměře délku trestního řízení a jeho průtahy, tedy je v podstatě nepřiměřeně přísný, pak obsahově také nelze podřadit pod uvedený dovolací důvod. Obecně lze uvést, že k řádnému a ústavně souladnému výkonu spravedlnosti náleží i povinnost státu, aby spravedlnost byla vykonána bez zbytečných průtahů, v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a v přiměřené lhůtě podle čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech , jimiž je Česká republika ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR (ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ) vázána. V případě obviněného sice celkově doba trestního stíhání přesáhla 7 let, ale tato doba byla výrazně ovlivněna zejména větším počtem obviněných (obžaloba byla podána na 11 obviněných), poškozených, jakož i rozsahem žalované trestné činnosti, a z toho vyplývajícího časově náročného objasňování věci. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku přitom za nepřiměřenou délku řízení obecně považuje dobu jeho trvání přesahující 8 let, přičemž ale považuje za nutné při jejím hodnocení přihlížet m. j. ke složitosti projednávané věci.
Výše uvedené pak platí i ohledně obdobné námitky k výroku o trestu obviněného V. D. v rámci dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že mu byl uložen zcela nepřiměřený trest odnětí svobody odvolacím soudem, který podle něj neodpovídá účelu trestu podle §23 odst. 1, 2 tr. zákona, že nebyla zohledněna doba téměř 8 let, která již uplynula od spáchání skutků, a nebylo přihlíženo ani k trestům odnětí svobody, které mu byly uloženy v mezidobí, nebyly dosud vykonány a neúměrně tak zvyšují jeho potrestání. K této námitce obviněného V. D. je nutno předně uvést, že pokud mu byly uloženy i jiné tresty, není to vinou soudů, ale důsledkem jeho způsobu života, kdy přes řadu odsouzení soustavně dál páchá další trestnou činnost. Protože námitka nepřiměřenosti trestu neodpovídá žádnému důvodu dovolání, pouze nad rámec rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud souhrnně k námitkám obviněných o nepřiměřenosti trestu uvádí, že jim uložené tresty odnětí svobody v rámci trestní sazby od 2 až do 8 let, nelze v žádném případě považovat za tresty nepřiměřeně přísné. Obvinění jsou nezaměstnaní, zjevně nemají zájem opatřovat si prostředky k životu vlastní prací, ale bezohledně si je opatřují tím, že okrádají jiné lidi a činí tak dlouhodobě a opakovaně, jak o tom svědčí řada záznamů v rejstříku trestů o jejich dosavadních odsouzeních (k datu 28. 1. 2015 J. K. 17 záznamů, V. D. 26 záznamů a P. D. 24 záznamů). Předchozí tresty tedy zjevně na ně neměly vůbec žádný výchovný vliv, a pokud se ani z tohoto odsouzení nepoučí, v budoucnu zásadním způsobem nezmění svůj dosavadní způsob života a budou nadále páchat trestnou činnost, musí počítat s tím, že v zájmu ochrany společnosti před takovýmito pachateli se bude trestní represe vůči nim ještě víc zpřísňovat. U pachatelů trestné činnosti, u kterých soustavně dlouhodobě zcela selhává výchovný účinek trestu, v zájmu zabránění v páchání trestné činnosti nastupuje do popředí jejich přísnější trestní postih.
V souvislosti s námitkou obviněných o nepřiměřenosti trestu, která neodpovídá žádnému důvodu dovolání, a námitkami ohledně ukládání trestu souhrnného, lze také poukázat na názor, který Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona uvedl v usnesení ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 7 Tz 83/2000, že neuložení souhrnného trestu, byť jsou splněny všechny podmínky uvedené v zákoně, samo o sobě neodůvodňuje závěr, že nesprávně uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo že uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Ani každý samostatně uložený trest, jehož součet s jiným samostatně uloženým trestem přesahuje svojí výměrou horní hranici trestní sazby, nelze bez dalšího považovat za trest uložený ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost, byť měl být správně ukládán v rámci trestu souhrnného (srov. též č. 22/1998 Sb. rozh. trest., a obdobně též usnesení Nejvyššího soudu z 20. 2. 1997, sp. zn. 2 Tzn 14/97, a usnesení téhož soudu z 12. 4. 2000, sp. zn. 7 Tz 67/2000).
K výroku o trestu obviněný V. D. v rámci dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. také namítá, vedle uložení zcela nepřiměřeného trestu odnětí svobody, bez bližší konkretizace a tedy zcela formálně, že mu mohl být uložen pouze souhrnný trest za současného zrušení i všech jeho dalších pozdějších odsouzení, a to v sazbě maximálně do tří let. Je zjevné, že tato námitka jednak vychází z jeho skutkových námitek, že mu trestná činnost nebyla prokázána a je zaměřená na dosažení mírnějšího trestu. Jak již bylo výše uvedeno ohledně obdobné námitky obviněného P. D., obviněný tuto námitku uplatnil nesprávně v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který ale dopadá pouze na případy uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na daný trestný čin. Souhrnný nebo úhrnný trest nejsou druhy trestů (viz §27 tr. zákona, resp. §52 tr. zákoníku), ale ukládání souhrnného trestu souvisí s posuzováním souběhu (vícečinného) trestných činů, což je otázka hmotně právní, spadající pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný V. D. uplatnil, byť v jiné souvislosti. Odvolací soud na str. 39 rozsudku jasně uvedl důvody, které jej vedly k uložení trestu tomuto obviněnému. Nejvyšší soud se s nimi ztotožnil, neshledal žádné pochybení a plně na ně odkazuje, včetně zásad pro posuzování podmínek uložení souhrnného trestu, jak jsou v tomto usnesení uvedeny ohledně obdobných námitek spoluobviněných P. D. a J. K. Tato námitka obviněného V. D. je proto zjevně neopodstatněná.
VI.
Obviněný P. D. uplatnil také důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , který je dán tehdy, když v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Konkrétně k tomuto důvodu dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá zrušující výrok o nároku poškozeného v souvislosti se zrušením výroku o jeho vině pod bodem ad 39) odvolacím soudem, protože soud I. stupně jej podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal uhradit M. J. škodu ve výši 2 000 Kč. Odvolací soud ale tento výrok o povinnosti k náhradě škody nezrušil. Pod tímto důvodem dovolání také namítá, že mu byl trest uložen odvolacím soudem i za trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona, kterého se ale měl dopustit pouze odvolacím soudem zrušeným jednáním v bodě ad 39) rozsudku soudu I. stupně a ohledně tohoto jednání byl následně soudem I. stupně obžaloby zproštěn.
Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Z tohoto pohledu lze za chybějící výrok označit obviněným P. D. namítanou absenci výroku v rozsudku odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu I. stupně v souvislosti se zrušením výroku o vině ad 39), a to ve výroku, jímž byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému P. D. uložena povinnost zaplatit poškozenému M. J. škodu ve výši 2 000 Kč. Tato námitka obviněného P. D. je důvodná. Nejvyšší soud proto tento výrok zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., přičemž již nepostupoval podle §265m odst. 2 tr. ř., tedy neužil přiměřeně ustanovení §265 tr. ř., protože výrok o odkázání uvedeného poškozeného na občanskoprávní řízení již byl učiněn soudem I. stupně podle §229 odst. 3 tr. ř. v následném řízení v rámci nového projednání věci, po částečném zrušení rozsudku soudu I. stupně odvolacím soudem, kdy došlo soudem I. stupně k pravomocnému zproštění obviněného P. D. obžaloby ohledně daného jednání (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 9 T 442/2008, na str. 3724 tr. spisu).
Námitka obviněného P. D., že mu byl trest uložen odvolacím soudem i za trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona, kterého se ale měl dopustit pouze odvolacím soudem zrušeným jednáním v bodě ad 39) rozsudku soudu I. stupně, ohledně kterého byl následně soudem I. stupně obžaloby zproštěn, pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nespadá, protože nesouvisí s chybějícím ani neúplným výrokem. Jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání ze dne 19. 3. 2015 (č. l. 3567 tr. spisu), odvolací soud takto rozsudek také vyhlásil. V tomto případě se ale jedná o zjevný omyl odvolacího městského soudu, který však nemá na uložený trest žádný vliv. Z výrokové části jeho rozsudku je zřejmé, že ohledně obviněného P. D. byl rozsudek soudu I. stupně zrušen m. j. i ve výroku o vině v bodě 39), tedy ohledně jediného jednání, kterým měl spáchat trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona (viz str. 10 a 12 výroku o vině rozsudku soudu I. stupně). Ve výroku napadeného rozsudku odvolacího Městského soudu v Praze o nově uloženém trestu obviněnému P. D. (viz str. 2 tohoto rozsudku) je pak uvedeno, že se odsuzuje při nezměněném výroku o vině tam uvedenými čtyřmi trestnými činy, m. j. poškozování cizí věci §257 odst. 1 tr. zákona, přičemž jsou následně přímo uvedeny jednotlivé body výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, kterými byly tyto trestné činy spáchány. Bod ad 39), kterým měl být podle rozsudku soudu I. stupně spáchán trestný čin poškozování cizí věci §257 odst. 1 tr. zákona, mezi nimi ale uveden není. Tento trestný čin tak byl zjevně omylem uveden ve výčtu trestných činů číslem paragrafu, za které byl obviněnému P. D. nově ukládán trest odvolacím soudem, ač tomu tak nebylo.
Protože podstatná část námitek obviněných byla zaměřena na zpochybnění skutkových zjištění soudů, a proto neodpovídala uplatněným důvodům dovolání, přičemž ve věci Nejvyšší soud neshledal namítaný extrémní rozpor, a námitky odpovídající uplatněným důvodům dovolání shledal Nejvyšší soud u obviněných V. D. a J. K. zjevně neopodstatněnými, byla dovolání těchto obviněných odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Stejná situace ohledně povahy námitek byla i u obviněného P. D. , který ale důvodně uplatnil námitku ohledně nezrušení výroku o povinnosti k náhradě škody. Pouze z tohoto důvodu nebylo dovolání tohoto obviněného také odmítnuto, ale bylo k jeho dovolání rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu