ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.376.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 376/2016-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 13. dubna 2016 v Brně dovolání obviněných P. S. , a B. S. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 12 To 278/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 36/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. S. a B. S. odmíta j í .
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 5 T 36/2015, uznal obviněného P. S. vinným pod body 2) a 3) rozsudku zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a obviněnou B. S. vinnou pod bodem 2) rozsudku přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a pod bodem 3) rozsudku přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, které podle skutkových zjištění soudu spáchali tím, že
obviněný P. S. a obviněná B. S.:
1) v měsíci září 2010 v H. K., ul. Č. ..., v zastavárně U Zimáku, obviněný P. S. za blíže nezjištěných podmínek za přítomnosti své matky obviněné B. S., přijal od obviněného V. D., do zástavy motorové vozidlo zn. Mercedes-Benz, reg. zn. …, vin: …, společnosti UniLeasing, a. s., se sídlem Randova 214, Klatovy, IČ: 25205552, v hodnotě nejméně 301 400 Kč, o kterém oba věděli, že není majetkem obviněného V. D., ale patří leasingové společnosti, které bylo zpronevěřeno obviněným J. M., stíhaným ve věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 82/2013, přičemž obviněná B. S. na pokyn svého syna, obviněného P. S., při převzetí vozidla vyplatila obviněnému V. D. částku 85 000 Kč, přičemž poté s vozidlem nakládal obviněný P. S., a to až do přesně nezjištěné doby na počátku roku 2011, kdy od něj obviněný V. D. vozidlo ze zástavy vyplatil za částku ve výši 125 000 Kč;
obviněný P. S. a obviněná B. S.:
2) v měsíci říjnu roku 2010, v H. K., ul. Č. ..., v zastavárně U Zimáku, obviněný P. S. za blíže nezjištěných podmínek za přítomnosti své matky obviněné B. S., přijal od obviněného V. D., do zástavy motorové vozidlo zn. VW Transporter, reg. zn. …, vin: …, společnosti UniLeasing, a. s., se sídlem Randova 214, Klatovy, IČ: 25205552, v hodnotě nejméně 306 700 Kč, o kterém oba věděli, že není majetkem obviněného V. D., ale patří leasingové společnost, které bylo zpronevěřeno obviněným J. M., stíhaným ve věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 82/2013, přičemž obviněná B. S. na pokyn svého syna, obviněného P. S. při převzetí vozidla, obviněnému V. D. vyplatila částku 90 000 Kč, a poté s vozidlem obviněný P. S. naložil blíže nezjištěným způsobem.
Podle §214 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil obviněného P. S. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle §214 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněnou B. S. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 12 To 278/2015, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání obviněných P. S. a B. S. podaná proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podali obvinění prostřednictvím společného obhájce JUDr. Ladislava Sádlíka včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění podali samostatná dovolání, jejich námitky jsou však shodné. Namítli, že soudy porušily zákon, neboť trestní věc neposuzovaly nestranně a přikláněly se k hmotněprávním důvodům, které nebyly ničím prokázány. Obvinění jsou přesvědčeni, že bylo porušeno právní pravidlo in dubio pro reo; mají za to, že ve věci je v extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů obou stupňů a zjištěnými skutečnostmi. Namítli, že soudy o jejich vině rozhodly zcela nesprávně. Obvinění mají za to, že chybí jakékoliv předpoklady vzniku trestní odpovědnosti, a že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jejich jednáním a následkem. Nesouhlasí s právní kvalifikací skutku. Dále uvedli, že hodnocení důkazů v jejich trestní věci představuje exces, v němž se projevila svévole soudní moci, přičemž samotné hodnocení důkazů bylo podle nich provedeno za stavu naprosté důkazní nouze, že jejich trestná činnost byla prokazována pouze na základě výpovědi jediného svědka, přičemž byla plná rozporů a ničím nepodložených tvrzení. Obviněná B. S. nadto podotkla, že v jejím případě není možné dovodit (a to ani hypoteticky) vinu, neboť o automobilech nemá žádné povědomí, a její jednání zcela postrádá motiv předmětné trestné činnosti (uvedla, že s obviněným V. D. nejednala, neuzavírala žádné zástavní smlouvy, jejichž předmětem měla být motorová vozidla uvedená ve skutku a že nikomu nikdy žádné peníze nevyplácela). Absenci motivu trestné činnosti uvedl i obviněný P. S. Oba obvinění shodně poukázali na rozpory ve výpovědi obviněného V. D. Dále pak nesouhlasí s tím, že by předmětné automobily pocházely z trestné činnosti, proto podle nich nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu podílnictví podle §214 tr. zákoníku. Obviněný P. S. uvedl, že se nedovolává pouze nesprávných skutkových závěrů plynoucích z hodnocení důkazů, ale současně poukazuje i na neexistenci jediného důkazu prokazujícího jeho vinu.
Obvinění z těchto důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud shledal jejich dovolání důvodnými, a aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 12 To 278/2015, a aby zprostil oba obviněné P. S. i B. S. obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání obviněných obsahují z velké části argumentaci podobnou té, kterou uvedli v odvoláních, přičemž jde zejména o námitky proti skutkovým zjištěním, procesu dokazování a hodnocení důkazů. Tyto námitky nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Nejvyšší státní zástupce shrnul, že byly zajištěny a provedeny všechny důležité a pro rozhodnutí podstatné důkazy, které byly získány a následně provedeny v souladu s procesními předpisy; proces dokazování nebyl svévolný a v trestní věci obviněných se nejedná ani o tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Co se týče zpochybnění naplnění subjektivní stránky trestných činů, které obvinění spáchali, je přesvědčen, že obvinění tak učinili opět pouze prostřednictvím námitek směřujícím proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů. Nejvyšší státní zástupce má za to, že pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku obviněných, že automobily nepocházely z trestné činnosti, a proto nemohlo dojít k naplnění znaků trestného činu podílnictví podle §214 tr. zákoníku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu je přesvědčen o tom, že tato jejich námitka není důvodná, přičemž doplnil, že v posuzované trestní věci skutečnost, že i po zastavení vozidel byly ještě několik měsíců leasingové splátky hrazeny, nemění nic na tom, že byl trestný čin podle §214 tr. zákoníku spáchán.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzených obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněných na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zmíněný rozpor může nastat i v případě, že skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech, které jsou zatíženy tak závažnými vadami, že tyto úkony nelze použít jako důkaz, a buď tu nejsou žádné další důkazy anebo zbývající důkazy nepostačují k tomu, aby jen na jejich podkladě obstála skutková zjištění soudů.
Podle §265f odst. 1 tr. ř. je Nejvyšší soud jako soud dovolací při rozhodování o dovolání vázán tím, které výroky rozhodnutí, v jakém rozsahu a z jakých důvodů dovolatel napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Takto podané dovolání vymezuje rozsah a obsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu. Východiskem pro existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud proto přezkoumává napadený rozsudek ve vztahu k těm skutkovým zjištěním, která jsou uvedena v tzv. skutkové větě výroku o vině. S odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí napadené dovoláním. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, s. 1642). Protože důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování. Postup soudu, jímž provádí dokazování v hlavním líčení (veřejném zasedání) je totiž upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotně právního posuzování.
Obvinění uplatnili v dovolání převážně skutkové námitky. Mezi ně patří námitka, že soudy porušily zákon, neboť trestní věc neposuzovaly nestranně a přikláněly se k hmotněprávním důvodům, které nebyly ničím prokázány, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutečnostmi a právními závěry soudů, že hodnocení důkazů v jejich trestní věci představuje exces, v němž se projevuje svévole soudní moci, že ve výpovědi obviněného V. D. byly rozpory, a dále pak že neexistuje jediný důkaz prokazující vinu obviněného P. S. Obvinění těmito námitkami napadli rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním soudů.
Obvinění právně relevantně namítli, že chyběly předpoklady vzniku trestní odpovědnosti, nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněných a jejich následky. Dále pak, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován (automobily podle jejich tvrzení nepocházely z trestné činnosti, proto nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §214 tr. zákoníku), a že u obou obviněných chyběl motiv ke spáchání trestného činu podílnictví podle §214 tr. zákoníku.
Podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj bude potrestán odnětím svobody až na čtyři léta, peněžitým trestem, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty; spáchá-li však čin ve vztahu k věci, která pochází z trestného činu, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán tímto trestem mírnějším. Podle §214 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 (§214 odst. 1 tr. zákoníku) ve vztahu k věci, která má větší hodnotu. Podle §214 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku odnětím svobody na dvě léta až šest let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, spáchá-li takový čin ve vztahu k věci, která má značnou hodnotu.
Podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Podle §17 tr. zákoníku k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne a) jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné, nebo b) jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněných, že chyběly předpoklady vzniku trestní odpovědnosti a že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněných a následky jejich jednání. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem pouze takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a současně vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Jedním z formálních znaků trestného činu je skutková podstata trestného činu, vyjadřující typové znaky trestného činu uvedeného v zákoně, přičemž jednotlivými znaky skutkové podstaty trestného činu jsou objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka (zavinění). Objektivní stránka trestného činu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spočívá v úmyslném jednání pachatele, který ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj, nebo věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla opatřena za věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou v písmeně a) tr. zákoníku. Subjekt trestného činu resp. jeho pachatel (fyzická nebo právnická osoba) musí mít možnost s předmětem útoku (cizí věci nebo jinou majetkovou hodnotou, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou), disponovat. Objektem trestného činu podílnictví je cizí majetek, resp. cizí věc získaná trestným činem jiné osoby než podílníka, přičemž není rozhodné, jakým trestným činem se tak stalo. Převedení na sebe nebo na jiného podílník získává dispoziční moc nad věcí, která byla získána trestným činem, a směřuje k realizaci užitku z věci, ať už pro sebe, nebo pro jiného. Jde však vždy o převedení s vědomím nebo souhlasem osoby, která ji získala trestným činem. Pokud by jednání, jímž dochází k převodu dispoziční moci na podílníka, bylo samostatným trestným činem proti majetku, nejde o podílnictví, ale o příslušný jiný trestný čin (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 46/2009). Z hlediska zavinění postačuje nevědomá nedbalost ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku, přičemž kritériem vědomé i nevědomé nedbalosti je zachování určité míry opatrnosti pachatelem, která je zpravidla charakterizována jako potřebná míra opatrnosti. Ta je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení těchto dvou hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 540/2012).
Podle §214 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle písmene a) je zde spáchání podílnictví ve vztahu „k věci nebo jiné majetkové hodnotě větší hodnoty“. Věc nebo jiná majetková hodnota větší hodnoty je taková věc nebo hodnota, jejíž hodnota činí nejméně 50 000 Kč, což plyne z ustanovení §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, s. 2141).
Podle §214 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku bude pachatel potrestán odnětím svobody na dvě léta až šest let nebo propadnutím majetku, pokud takový čin spáchá ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě, která má značnou hodnotu. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle písmene c) je zde spáchání podílnictví ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě značné hodnoty. Věc nebo jiná majetková hodnota značné hodnoty je věc nebo jiná majetková hodnota, jejíž hodnota činí nejméně 500 000 Kč, jak vyplývá z §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, s. 2142-2143). Z hlediska zavinění postačuje nedbalost nevědomá ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku. (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 1296).
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že v souladu s §24 tr. zákoníku je účastenství jedna z forem trestné součinnosti, a to vedle spolupachatelství. Rozumí se jím organizátorství (organizátor), návod (návodce) a pomoc (pomocník). Pomoc je nejběžnější a obecně také nejméně závažnou formou účastenství na trestném činu, jejímž smyslem je umožnit nebo usnadnit hlavnímu pachateli spáchání trestného činu nebo ho v jeho záměru alespoň podpořit, přičemž pomoc může být jak ve formě pomoci fyzické, tak i psychické (intelektuální) (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 6. 5. 1943, sp. zn. 9 Tz 16/63). Pomoci je možné i opomenutím určitého jednání. Pomoc k trestnému činu tedy nemusí být vždy aktivním jednáním podporujícím hlavního pachatele (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 212).
K námitce obviněných, že chyběl motiv pro spáchání trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, Nejvyšší soud uvádí, že motiv (pohnutka) trestného činu, jakožto vnitřní psychický podnět, který vede pachatele k rozhodnutí spáchat trestný čin je fakultativním znakem subjektivní stránky trestného činu. Fakultativní znaky subjektivní stránky trestného činu vykazují jen některé činy, z toho důvodů je požadavek jejich naplnění jen u těchto trestných činů. Motiv však není obligatorním fakultativním znakem skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §214 tr. zákoníku, z toho důvodu je tato námitka obou obviněných zcela nedůvodná.
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obou obviněných, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný P. S. opakovaně za přítomnosti obviněné B. S. přijal od obviněného V. D. do zástavy motorová vozidla, a to Mercedes-Benz, reg. zn. …, (v hodnotě nejméně 301 400 Kč) a VW Transporter, reg. zn. …, (v hodnotě nejméně 306 700 Kč), tehdy patřící leasingové společnosti, přičemž vozidla byla předtím zpronevěřena obviněným ve věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 82/2013, J. M.; vozidla tedy pocházela z trestné činnosti spáchané na území České republiky, přičemž obviněný P. S. i obviněná B. S. věděli, že automobily obviněnému V. D. nepatří. Obviněný P. S. vždy dal obviněné B. S. pokyn k vyplacení peněžitých částek v celkové výši 175 000 Kč obviněnému V. D., čímž obviněná B. S. napomáhala k realizaci převodu motorových vozidel. Tímto usnadnila obviněnému P. S. jejich užívání stejně jako jejich následný převod na něj resp. na obviněného V. D. S automobilem Mercedes-Benz, reg. zn. …, P. S. nakládal, resp. užíval jej až do přesně nezjištěné doby, a to na počátku roku 2011, kdy od něj obviněný V. D. vyplatil vozidlo ze zástavy. S automobilem VW Transporter, reg. zn. …, obviněný P. S. naložil blíže nezjištěným způsobem. Hodnota obou vozidel byla v celkové částce 608 100 Kč, tj. jednalo se tak o motorová vozidla značné hodnoty.
Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný P. S. uvedeným jednáním naplnil nejen subjektivní stránku zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ale i všechny zákonné znaky uvedeného zločinu, neboť užíval a na sebe nebo jiného převedl věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky, a takový čin spáchal ve vztahu k věci, která má značnou hodnotu. Obviněná B. S. uvedeným jednáním naplnila pod body 2) a 3) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu shodně jako obviněný nejen subjektivní stránku přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (pod bodem 2 rozsudku) a přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (pod bodem 3 rozsudku), ale i všechny zákonné znaky uvedených přečinů, neboť usnadnila jinému, aby užíval věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky, a takový čin spáchala ve vztahu k věci, která má větší hodnotu (bod 2 rozsudku) a usnadnila jinému, aby užíval a na sebe nebo jiného převedl věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky, a takový čin spáchala ve vztahu k věci, která má větší hodnotu (bod 3 rozsudku). Jednáním obou obviněných v době spáchání skutků uvedených ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu byla ve všech svých znacích naplněna skutková podstata trestných činů, za které byli odsouzeni, přičemž mezi jejich jednáním a následkem trestného činu, tj. škodou, která vznikla, byl příčinný vztah. Nejvyšší soud odkazuje na závěry soudů obou stupňů, především pak na to, že skutky byly správně právně posouzeny, a to i se zřetelem ke všem zásadám trestního práva.
K námitce obviněných týkající se údajného porušení pravidla in dubio pro reo, Nejvyšší soud podotýká, že jde o pravidlo procesní, nikoli hmotněprávní, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících na nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných P. S. a B. S. jsou zjevně neopodstatněná, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovoláních obou obviněných rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. dubna 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu