ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.420.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 420/2016-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 26. dubna 2016 v Brně dovolání obviněného M. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 8 To 58/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 8/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 2 T 8/2014, uznal obviněného M. H. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, které podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
dne 11. 2. 2014 v době od 16:30 hod. do 17:00 hod. přišel k bytu poškozené H. D. , v P. , P. , s tím, že učinil dotaz, zda by u poškozené jako v minulosti nemohl bydlet. Poškozená H. D. jej vpustila do bytu a na dotaz odpověděla, že se zeptá své dcery, ale nejdříve musí uhradit dluh na nájemném ve výši 10 550 Kč z minulosti, na který má poškozená dlužní úpis, přičemž obviněný začal nejprve ústně požadovat vydání dlužního úpisu na částku 10 550 Kč, což poškozená odmítla. Následně v obývacím pokoji zezadu uhodil poškozenou skleničkou do hlavy, až se rozbila a uřízla poškozené pramen vlasů, potom vytáhl z kapsy vystřelovací nůž o délce ostří cca 10 cm, kterým poškozenou v chodbě opakovaně bodal do obličeje, krku a rukou. Následkem tohoto jednání poškozená upadla na zem, obviněný vzal ve vedlejší místnosti plnou láhev sektu v hodnotě 119 Kč a touto plnou láhví sektu začal poškozenou H. D. bít po hlavě, až došlo k rozbití láhve, přičemž pokračoval v bití poškozené, která ležela na zemi bezvládně a se slovy „babizno“ pokračoval v tomto jednání. Poškozená mu nejprve nabízela peníze a prosila ho „ať ji nechá“, avšak obviněný trval na vydání dlužního úpisu, a když se poškozená na zemi přestala hýbat, došel do obývacího pokoje, kde ze skříně odcizil desky s písemnostmi, neboť předpokládal, že v nich bude uvedený dlužní úpis, odcizil peněženku v hodnotě 40 Kč s částkou 800 Kč, přetrhl telefonní přívod, aby poškozená nemohla přivolat pomoc, v předsíni bytu se zmocnil dvou svazků klíčů v celkové hodnotě 228 Kč, kterými poškozenou H. D. v bytě uzamkl a z bytu odešel. Poškozená byla v tomto stavu v bytě nalezena až podnájemníkem V. R. Obviněný shora uvedenými útoky nožem, bitím a kopáním způsobil poškozené H. D. mnohočetné řezné rány v obličeji a krku, odlomení boční stěny křídlovitého výběžku klínové kosti vlevo, krevní podlitinu v temenní krajině hlavy vlevo, tři řezné rány hlavy (správně zřejmě: na hlavě) v temenotýlní krajině o délce celkem 13 cm zasahující do podkoží, řeznou ránu délky 7 cm na palcovém valu dlaně levé ruky, 4 tržnězhmožděné rány na hřbetu levé ruky, zápěstí a předloktí v celkové délce 22 cm zasahující do podkoží, 4 řezné rány na hřbetu pravé ruky, zápěstí a dolní části levého předloktí v celkové délce 20 cm zasahující do podkoží, odlomení velkého rohu jazylky vpravo, podslizniční krevní podlitinu spodiny dutiny ústní, rány tvářové sliznice vlevo, tvrdého patra a hřbetu jazyka, krevní podlitiny a otoky víček obou očí s průnikem vzduchu do prostoru pod strop pravé očnice, přičemž tato poranění si vyžádala hospitalizaci poškozené H. D. na Jednotce intenzivní péče Traumatologického centra Fakultní nemocnice v P. – M. Po napadení, i přes odbornou lékařskou péči, došlo dne 12. 2. 2014 ke zhoršení zdravotního stavu poškozené; zhoršil se zvětšováním krevní podlitiny a emfyzému (podkožního hromadění vzduchu) na krku natolik, že byl nutný chirurgický zákrok otevřením průdušnice poškozené (tracheostomií) a zajištění dechové podpory ventilátorem, přičemž bez lékařské pomoci byla poškozená bezprostředně ohrožena na životě. Úderem plnou láhví sektu o velké síle by bylo možno (zejména při úderu okrajem dna láhve do hlavy poškozené) způsobit vpáčenou zlomeninu lebky s nitrolebním krvácením, přičemž takové poranění by bezprostředně ohrožovalo život poškozené a šlo o vážnou újmu na zdraví, ve smyslu těžké újmy na zdraví, pro poškození důležitého orgánu (mozku); bodnutím do oka mohlo dojít i např. k průniku nože do dutiny lební a poranění mozku, přičemž takové poranění by značilo vážnou poruchu zdraví ve smyslu poškození důležitého orgánu (mozku či oka), neboť by bezprostředně ohrožovalo život poškozené (poraněním mozku), nebo by zanechalo závažný trvalý následek (ztrátu zraku na poraněném oku), přičemž shora uvedeným jednáním způsobil obviněný poškozené H. D. , i další škodu na odcizených věcech a poškozených předmětech uložených v bytě (odložený telefon vytržením ze zdi 598 Kč, poškozené povlečení 1 143 Kč, poškozená sklenice 150 Kč, zničené hodinky 50 Kč, výměna zámků 2 600 Kč, mytí skříněk a čištění koberců 3 838 Kč) v celkové výši 9 576 Kč.
Podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému nahradit majetkovou škodu poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočka Praha, pobočka pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj se sídlem Na Perštýně 6, Praha 1, IČ: 41197518, částkou 290 894 Kč a H. D. , částkou 9 576 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému nahradit nemajetkovou újmu poškozené H. D. , částkou 103 025 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou H. D. , se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 8 To 58/2015, podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil z podnětu odvolání obviněného podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, a ve výroku o náhradě škody v části týkající se poškozené H. D. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ho zařadil pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému nahradit poškozené H. D. , majetkovou škodu ve výši 8 776 Kč.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Davida Černého včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný nesouhlasil s tvrzením odvolacího soudu, že pasáže citované v jeho odvolání jsou vytrženy z celkového kontextu vyjádření znalce. Uvedl, že mezi písemným znaleckým posudkem a výpovědí znalce MUDr. Vlastimila Tichého existuje rozpor, který nebyl v řízení odstraněn, přičemž obviněný dodal, že v důsledku toho by bylo možné jeho zavinění posoudit jako zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pouze v případě, když by jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly zachovány. Dále uvedl, že se odvolací soud nevypořádal s tím, že když z bytu poškozené odcházel, byla poškozená v kuchyni (obviněný ji viděl odcházet směrem od chodby do pokoje sousedícího s kuchyní), a proto se nedomníval, že by následkem jeho jednání utrpěla poranění ohrožující život. Své tvrzení opět podložil částí výpovědi znalce. Obviněný namítl, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou, že se v době spáchání skutků mohl nacházet ve stavu tzv. komplikované opilosti. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu má za to, že jednání, kterého se dopustil vůči poškozené, alespoň navenek vykazuje znaky tzv. komplikované opilosti, v důsledku níž absolutně ztratil kontrolu nad svým jednáním. Podle obviněného je právní kvalifikace skutku jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku nesprávná také proto, že skutek spáchal ve stavu nepříčetnosti podle §26 tr. zákoníku, vyvolané tzv. komplikovanou opilostí. Nesouhlasí s tím, že čin vůči poškozené spáchal zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, natož v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch. Obviněný vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že motivem jeho jednání bylo získání dlužního úpisu, protože mu nešlo o získání majetkového prospěchu. Namítl také nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedl, že i kdyby naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu, došlo by k faktické konzumpci vylučující jednočinný souběh se zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku. Ve vztahu k uloženému trestu se obviněný domnívá, že neodpovídá zákonným kritériím a že je nepřiměřeně přísný.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 8 To 58/2015, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že z hlediska uplatněných námitek, jakými byla zpochybněna správná právní kvalifikace skutků, naplnění subjektivní stránky předmětného zločinu (především pak toho zda se obviněný nacházel ve stavu tzv. komplikované opilosti) a namítané nepříčetnosti v době spáchání činu; jsou námitky obviněného podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, byť se částečně jedná o námitky proti provedeným důkazům, resp. jejich kvalitě, nebo hodnocení ze strany soudů. Nicméně i tak považuje námitky za zásadně relevantní, avšak nedůvodné, neboť obviněný v dovolání pouze opakuje námitky, které již uplatnil v odvolání. Co se týče naplnění subjektivní stránky jednání obviněného, nejvyšší státní zástupce uvedl, že vrchní soud se jejím zkoumáním a posouzením pečlivě zabýval (viz str. 6-8 napadeného rozhodnutí), přičemž dospěl ke správnému závěru, že obviněný ve vztahu k usmrcení poškozené jednal minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K tomu dodal, že námitky obviněného popírající úmysl a opírající se o některá vyjádření znalců, případně o údajnou rozpornost výpovědi znalce a znaleckých posudků jsou neopodstatněné, protože vytrhávají vyjádření znalců z kontextu a pomíjejí jejich jednoznačná stanoviska, že si obviněný byl schopen uvědomit, že poškozená může v důsledku jeho jednání zemřít; nebyl pouze schopen se v plné míře ovládnout, a dále že při znaleckém zkoumání nebyla u obviněného shledána tzv. komplikovaná opilost. Nejvyšší státní zástupce odkázal na napadený rozsudek (viz str. 6-8), v němž je obsažen jednoznačný závěr o naplnění subjektivní stránky předmětného zvlášť závažného zločinu spáchaného obviněným, přičemž v tzv. komplikované opilosti nejednal; oslabena byla pouze jeho ovládací schopnost, nikoliv rozpoznávací. K námitkám obviněného, že nedošlo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle §140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že se jedná o opakovaně vznesené námitky obviněného, se kterými se již odvolací soud dostatečně a správně vypořádal, když je označil za neopodstatněné (taktéž na str. 6-8 rozsudku). Co se týče naplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby (zvlášť surový nebo trýznivý způsob a snaha o získání majetkového prospěchu), se nejvyšší státní zástupce s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ztotožnil s názorem vrchního soudu, tj. že byly tyto okolnosti naplněny. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil s tvrzením obviněného, že nebyly dány podmínky pro naplnění skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že nemohlo dojít ani k faktické konzumpci skutkových podstat přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť závažnost spáchaného přečinu nebyla zanedbatelná a nenastal jednočinný souběh zmíněných trestných činů. Námitku nepřiměřenosti uloženého trestu obviněnému nejvyšší státní zástupce pokládá za irelevantní. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že uložený trest nelze považovat za nepřiměřený (spíše naopak). Závěrem poznamenal, že nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. právním posouzením.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zmíněný rozpor může nastat i v případě, že skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech, které jsou zatíženy tak závažnými vadami, že tyto úkony nelze použít jako důkaz, a buď tu nejsou žádné další důkazy anebo zbývající důkazy nepostačují k tomu, aby jen na jejich podkladě obstála skutková zjištění soudů.
Podle §265f odst. 1 tr. ř. je Nejvyšší soud jako soud dovolací při rozhodování o dovolání vázán tím, které výroky rozhodnutí, v jakém rozsahu a z jakých důvodů dovolatel napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Takto podané dovolání vymezuje rozsah a obsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu. Východiskem pro existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud proto přezkoumává napadený rozsudek ve vztahu k těm skutkovým zjištěním, která jsou uvedena v tzv. skutkové větě výroku o vině. S odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí napadené dovoláním. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, s. 1642). Protože důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování. Postup soudu, jímž provádí dokazování v hlavním líčení (veřejném zasedání) je totiž upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotně právního posuzování.
Obviněný uplatnil v dovolání převážně skutkové námitky. Mezi ně patří námitka, že mezi písemným znaleckým posudkem a výpovědí znalce MUDr. Vlastimila Tichého existuje rozpor, který nebyl v řízení odstraněn a že se odvolací soud nevypořádal s tím, že když z bytu poškozené odcházel, tak poškozená byla v kuchyni, proto se nedomníval, že by následkem jeho jednání utrpěla poranění ohrožující její život. Obviněný těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dále pak že jeho zavinění ve vztahu k zvlášť závažnému zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku by bylo možné posoudit jako zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pouze v případě, když by jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly zachovány, tj. že se nenacházel ve stavu tzv. komplikované opilosti, tudíž nebyl nepříčetný podle §26 tr. zákoníku. Dále pak, že čin vůči poškozené nespáchal zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, natož v úmyslu pro sebe získat majetkový prospěch. Zpochybnil také právní kvalifikaci skutku jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle něj nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty tohoto přečinu. Má za to, že v souvislosti s tímto přečinem mělo dojít k faktické konzumpci vylučující jednočinný souběh se zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku.
Podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Podle §140 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin vraždy spáchá ten, kdo jiného úmyslně usmrtí, přičemž bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let. Podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odnětím svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v §140 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku.; a to podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, a podle §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky.
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §26 tr. zákoníku nepříčetný je ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání; proto není za tento čin trestně odpovědný.
Podle §178 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu porušování domovní svobody dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá, přičemž bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného. Právní úprava trestných činů proti životu a zdraví, mezi které patří i trestný čin vraždy podle §140 tr. zákoníku vychází z čl. 6 odst. 1, 2 Listiny. Objektem jejich ochrany je lidský život, přičemž předmětem je živý člověk. Co se týče usmrcení jiného úmyslně – může se jednat o úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, anebo nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přičemž při posuzování subjektivní stránky činu je nutné mít na zřeteli i její „ohraničení“ dalšími charakteristikami subjektivní stránky na straně jedné v §140 odst. 2 tr. zákoníku a na straně druhé v §141 tr. zákoníku. V §140 odst. 1 tr. zákoníku se tedy bude jednat o situaci, kdy činu nepředchází byť i jen krátká úvaha. Půjde tedy o okamžité, spontánní rozhodnutí zpravidla vyvolané situačními okolnostmi (např. reakce na urážku). Vztah lhostejnosti k tomu, zda následek v podobě usmrcení poškozeného nastane, či nikoliv, zahrnuje-li jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem, je soudní praxí posuzován jako srozumění s následkem, a tedy zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 849-850). Zjišťování subjektivní stránky u trestných činů vraždy bývá ztíženo tím, že pachatel ve většině případů úmysl usmrtit jiného popírá, přičemž oběť činu, je-li dokonán, nemůže vypovídat. Nicméně na zavinění pachatele lze usuzovat z okolností, za nichž k činu došlo – motivu, intenzity a cílení útoku, použité zbraně, jednání pachatele před a po činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010).
Ustanovení §140 odst. 3 tr. zákoníku obsahuje taxativní výčet zvlášť přitěžujících okolností – kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu vraždy. Uplatní se na vztah k trestnému činu vraždy podle obou předchozích odstavců, tj. podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a §140 odst. 2 tr. zákoníku. Zvlášť přitěžující okolností podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku je to, že pachatel čin spáchá zvlášť surovým způsobem. Při hodnocení míry surovosti přitom bude třeba mít na zřeteli, že každý útok na lidský život je ve své podstatě surový. Naplnění znaku zvlášť surového způsobu spáchání činu bude proto vyžadovat vyšší míru brutality, než je typická pro běžné trestné činy vraždy. Takový závěr bude možné učinit například u útoků s užitím zvlášť razantního násilí vedoucích k nápadnější devastaci těla oběti, u útoků déletrvajících, zahrnujících větší počet střelných, sečných či bodných ran, jakož i u útoků charakterizovaných užitím většího počtu násilných mechanismů postupně působících na tělo oběti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 11. 1991, sp. zn. 7 To 62/91), přičemž pro naplnění tohoto znaku není relevantní, do jaké míry oběť surovost útoku vnímala. Pro spáchání činu zvlášť trýznivým způsobem je rozhodné zjištění, jak útok pachatele prožívala oběť. Zvlášť trýznivý způsob spáchání činu může spočívat v působení těžce snesitelné bolesti po kratší dobu, nebo naopak v dlouhodobém působení bolesti méně intenzivní. Může se jednat o působení útrap fyzických nebo psychických, zpravidla ale půjde o jejich kombinaci. Na rozdíl od zvlášť surového způsobu spáchání zde bude relevantní, zda oběť byla s to trýznění pachatele vnímat, tj. pociťovat útrapy. Výjimkou není jednání pachatele naplňující svým jednáním současně oba uvedené způsoby. Podle §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku může pachatel získat majetkový prospěch jak bezprostředně po činu, ale i v budoucnu, přičemž znaky tohoto trestného činu naplní, i když žádný prospěch nezíská, postačí, že oběť usmrtil v úmyslu jej získat. Může jít o majetek oběti, ale i jiného subjektu (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 855-856).
Zavinění, které představuje vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, obsahuje dvě složky: intelektuální (vědění) a volní (vůle), přičemž se vyskytuje ve dvou formách, a to úmyslu a nedbalosti. Trestní zákoník v zásadě vyžaduje k trestnosti činu úmyslné zavinění. Zavinění z nedbalosti postačí jen v případech trestných činů, ve vztahu k nimž to výslovně stanoví zákon. Úmyslné zavinění podle §15 tr. zákoníku, může mít dvě formy: úmysl přímý (dolus directus) a nepřímý (dolus eventualis). Podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je přímý úmysl vymezen a charakterizován jen pomocí složky volní a v jejím rámci je s ní spojeno i chtění porušit nebo ohrozit chráněný zájem. Vůli něco porušit nebo ohrozit musí v představě pachatele provázet uvědomění si toho, co chce porušit nebo ohrozit. Musí mít tedy konkrétní představu o chráněném zájmu, který chce porušit nebo ohrozit. Vůle porušit nebo ohrozit chráněný zájem se musí projevit v jednání pachatele, avšak nemusí být navenek demonstrována žádným výslovným prohlášením; vyplývat může ze souhrnu učiněných kroků vedoucích k takovému následku. Podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se v případě nepřímého úmyslu předpokládá nižší míra volní stránky jednání než je nezbytná pro přímý úmysl. Porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem není při této formě zavinění chtěným následkem jednání pachatele, ale ten ho ve svých představách vnímá jako možný a počítá s eventualitou jeho způsobení (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 101-103).
Pokus, jakožto časově druhé stadium trestné činnosti – následující po přípravě a předcházející dokonání – je na rozdíl od přípravy obecně trestný. Pokus trestného činu je blízký jeho dokonání, tím že pachatel již může v jeho rámci naplňovat určité znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, nikoliv však všechny. Pokus trestného činu je trestným podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin (§21 odst. 2 tr. zákoníku), přičemž z tohoto pravidla nejsou žádné výjimky; jeho pojmovými znaky jsou jednání pachatele bezprostředně směřující k dokonání trestného činu a úmysl spáchat zamýšlený trestný čin. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je charakterizován jako jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, vedené úmyslem takový čin spáchat, ovšem nedokonaně, a to s ohledem na to, že ještě nenaplňuje všechny znaky jeho skutkové podstaty. Trestnost pokusu není omezena na určitou kategorii trestných činů, jako je tomu u přípravy, ale týká se v zásadě všech trestných činů. Úmysl pachatele spáchat zamýšlený trestný čin musí pokrývat všechny okolnosti naplňující znaky takového trestného činu a musí směřovat k jeho dokonání, přičemž pokusit se přitom lze jen o spáchání úmyslného trestného činu (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 160-162).
Příčetností se rozumí subjektivně daná způsobilost být z hlediska duševních schopností, tj. schopností rozpoznávacích a rozumových a schopností určovacích a ovládacích, pachatelem trestného činu. V souladu s §26 tr. zákoníku má-li být pachatel příčetný, musí u něj být kumulativně dány obě uvedené schopnosti (rozpoznávací a ovládací). Příčetnost je dána za předpokladu, že u pachatele trestného činu je dána způsobilost rozpoznávací, to je schopnost vnímat a pochopit protiprávnost svého jednání (schopnost rozumová), a způsobilost určovací, tedy schopnost určit volní zaměření svého jednání a ovládnout ho (schopnost ovládací). V případech trestných činů spáchaných pod vlivem návykové látky je nutné zkoumat jednak stav pachatele před požitím nebo aplikací návykové látky, jednak vliv požití nebo aplikace návykové látky na jeho příčetnost. Jestliže si pachatel požitím nebo aplikací návykové látky přivodil stav nepříčetnosti nezaviněně, pak není trestně odpovědný. Naopak vyvinění z důvodu nepříčetnosti nepřichází v úvahu v případě, že se do stavu nepříčetnosti přivedl požitím nebo aplikací návykové látky zaviněně, ať už úmyslně nebo z nedbalosti (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 231-233).
Objektem trestného činu porušování domovní svobody podle §178 tr. zákoníku je domovní svoboda označující obydlí za nedotknutelné s tím, že není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí (čl. 12 odst. 1 Listiny). Zásah do nedotknutelnosti obydlí je zákonem dovolen jen, je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Podle §178 odst. 1 tr. zákoníku je chráněn oprávněný uživatel obydlí, a proti komukoliv (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 23. 2. 1965, sp. zn. 10 Tz 7/65); přičemž neoprávněným vniknutím je vstup do obydlí uživatele, uskutečněný bez jeho souhlasu nebo proti jeho vůli, aniž by byl dán zákonný důvod k takovému vstupu. Neoprávněným setrváním je situace, kdy pachatel, který se do obydlí jiného dostal oprávněně, tj. se souhlasem uživatele, odmítá v rozporu s projevenou vůlí (ať již výslovně nebo konkludentně) oprávněné osoby opustit obydlí. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 985-987). Pachatel vnikne neoprávněně do bytu jiného ve smyslu §178 odst. 1 tr. zákoníku také tehdy, vstoupí-li do něj sice se souhlasem osoby bydlící oprávněně v bytě, avšak tohoto souhlasu dosáhne lstí založenou na nepravdivém tvrzení o své totožnosti, popřípadě o důvodech či účelu svého vstupu do bytu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1147/2007). Pokud je čin spáchán za použití násilí a tímto násilím je způsobeno ublížení na zdraví nebo smrt, je třeba jednání kvalifikovat jako jednočinný souběh trestných činů porušování domovní svobody a ublížení na zdraví nebo vraždy (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 987).
Faktickou konzumpcí je rozuměn případ, kdy porušení či ohrožení zájmů chráněných jedním ustanovením v konkrétním případě je bezvýznamným prostředkem nebo podřadným vedlejším produktem hlavní (závažnější) trestné činnosti postižené druhým ustanovením. Zde se konzumuje posouzení skutku jako podstatně závažnějšího trestného činu jeho posouzení jako činu málo závažného (srov. Jelínek, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 341), přičemž předpoklady tzv. faktické konzumpce jsou vytvořeny faktickým průběhem činu a nevyplývají z poměru skutkových podstat trestných činů nebo jejich trestních sankcí (srov. č. 10/1987 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný M. H. poškozenou H. D. po předchozím dotazu napadl v jejím bytě, do kterého ho poškozená vpustila. Jak vyplývá z výpovědí znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, u obviněného byly v době spáchání trestného činu rozpoznávací schopnosti zachovány zcela, schopnosti ovládací byly částečně sníženy, a to vlivem prosté opilosti a prostého afektu, nebyly však vymizelé (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). K tomu znalec MUDr. Vlastimil Tichý uvedl, že řada znalců by u obviněného neurčila ani podstatné snížení ovládacích schopností (viz str. 10 rozsudku soudu prvního stupně). V případě prosté opilosti není možné úplné vymizení schopností ovládacích a rozpoznávacích, takový stav by byl výlučně možný jen v případě existence patologické opilosti či opilosti komplikované. Obviněný byl tedy v době spáchání činu příčetný, neboť u něj byly kumulativně dány schopnosti rozpoznávací i ovládací. Nepříčetnost podle §26 tr. zákoníku byla vyloučena, neboť nebyl a tudíž ani nejednal ve stavu patologické opilosti, ani tzv. opilosti komplikované, jakožto stavu který vyplňuje mezeru mezi opilostí prostou a patologickou. Záminkou příchodu obviněného k poškozené bylo vydání dlužního úpisu, který poškozená měla u sebe, čímž pro sebe obviněný chtěl získat majetkový prospěch spočívající v tom, že by poškozené nemusel v budoucnu dluh splatit, neboť by v její dispoziční sféře již nebyl důkaz prokazující dluh obviněného. Obviněný ji napadl s úmyslem usmrtit, avšak k dokonání trestného činu vraždy podle §140 tr. zákoníku nedošlo. Nejprve ji uhodil sklenicí do hlavy a poté co z kapsy vytáhl vystřelovací nůž, ji začal opakovaně bodat do obličeje, krku a rukou. V útoku vůči ní pokračoval tak, že jí bil láhví sektu do hlavy, až se láhev rozbila, přičemž ve svém útoku pokračoval i tehdy, když poškozená ležela na zemi a prosila ho, aby svého útoku zanechal, a to za současného nabízení peněz obviněnému. Útok vůči poškozené byl tedy zvlášť surový a provedený trýznivým způsobem. Poté co se poškozená přestala hýbat, obviněný neoprávněně setrvávající v jejím bytě z něj odcizil desky s písemnostmi, mezi kterými podle něj měl být i dlužní úpis. Odcizil také peněženku s penězi a svazek klíčů. Při svém odchodu ještě přetrhl telefonní kabel, čímž telefon uvedl do nefunkčního stavu, a poškozenou v bytě uzamknul. Poškozené jednáním obviněného vznikla škoda v celkové výši 8 776 Kč.
Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný M. H. uvedeným jednáním naplnil nejen subjektivní stránku zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, ale i všechny zákonné znaky uvedených trestných činů, neboť se jednak dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému usmrcení jiného, přičemž čin spáchal zvlášť surovým a trýznivým způsobem v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, avšak k dokonání trestného činu nedošlo a dále pak neoprávněně setrval v obydlí jiného. Nejvyšší soud odkazuje na závěry soudů obou stupňů, především pak na to, že skutek byl správně právně posouzen, a to i se zřetelem ke všem zásadám trestního práva.
K námitce obviněného, že uložený trest neodpovídá zákonným kritériím, a že je nepřiměřeně přísný, Nejvyšší soud uvádí, že nepřiměřenost trestu není dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002), přičemž obviněný tuto námitku v dovolání ani neodůvodnil. Námitka nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že trest uložený obviněnému za spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i), j) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku byl uložen v zákonné výměře, a to jako trest úhrnný podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku. Za takový trestný čin trestní zákoník umožňuje uložit trest odnětí svobody v trvání patnáct až dvacet let nebo výjimečný trest. Trest uložený obviněnému v trvání třinácti let je trestem uloženým podle zákona.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. H. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu