ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.469.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 469/2016-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 4. 2016 o dovolání obviněného Mgr. P. N, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 8 To 379/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 172/2014 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. P. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 38 T 172/2014, byl obviněný Mgr. P. N. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §354 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest měsíců s tím, že výkon tohoto trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na dvě léta. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Skutek spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 5 v podstatě v tom, že obviněný nejméně od ledna 2010 do 8. 5. 2012 omezoval poškozenou, kterou byla S. R. P., v dosavadním způsobu života tím, že se pravidelně dostavoval do místa jejího bydliště v P., P., kde se dopouštěl schválností a hrubostí, přičemž toto jednání bylo pro poškozenou obtěžující, vyvolávalo u ní obavy o život a zdraví a v důsledku zhoršení psychického stavu byla nucena vyhledat odbornou psychiatrickou pomoc. Ve výroku o vině je specifikováno celkem 34 případů, ke kterým došlo od 4. 8. 2011 do 8. 5. 2012 a které záležely v tom, že obviněný bez souhlasu poškozené vstupoval na oplocený pozemek kolem jejího domu, smývatelnými nápisy popisoval rozvodnu elektřiny u domu, vozidlo poškozené a spodní část vrat, pozoroval a fotografoval dům, prohlížel poštovní schránku u domu a vozidlo poškozené, klepal na dveře domu, otevřel vrata oddělující pozemek u domu a ulici před domem apod.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 8 To 379/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V rozsáhle pojatých námitkách poukázal na to, že jeho jednání směřovalo k tomu, aby se mohl stýkat se svými dětmi. Vyjádřil názor, že byl oprávněn vstupovat do nemovitosti ve vlastnictví poškozené za účelem kontaktu se svými dětmi. Zdůraznil, že jeho jednání nemělo jiný cíl než kontakt s vlastními dětmi a že poškozená objektivně nemohla mít z jeho jednání žádnou obavu o život nebo zdraví. Odsuzující výrok o vině označil za porušení zásady trestní represe. Kromě toho uvedl, že důkaz výslechem poškozené cestou mezinárodní právní pomoci byl nezákonný, že odsuzující rozhodnutí se opírá o důkaz, který nebyl v hlavním líčení ani ve veřejném zasedání před odvolacím soudem proveden, a že ty důkazy, které byly provedeny řádně, jeho vinu neprokazují. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci nebo ho sám zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvody, je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v dané věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že dovolacím důvodem je porušení hmotného práva, ke kterému dojde tak, že na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, byl vadně aplikován trestní zákon nebo jiný hmotně právní předpis. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout změny skutkových zjištění soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. V této souvislosti je třeba připomenout povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 5, která v napadeném usnesení akceptoval také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor.
Skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, mají odpovídající obsahový podklad zejména ve svědecké výpovědi poškozené. Poškozená byla jako svědkyně vyslechnuta v hlavním líčení. Obviněný byl jejímu výslechu přítomen, měl možnost klást jí otázky a této možnosti také ve výrazné míře využil. S ohledem na to, že svědecký výslech poškozené se konal se značným časovým odstupem od doby, kdy se stal posuzovaný skutek, se poškozená k povaze jednání, kterému byla ze strany obviněného vystavena, vyjádřila tak, že toto jednání popsala spíše jen obecně včetně toho, jaký vliv mělo na její duševní zdraví. V tomto ohledu na svědeckou výpověď poškozené navazovaly lékařské zprávy o zdravotních obtížích poškozené z doby před činem a po činu. Poškozená se v hlavním líčení nevyjadřovala ke konkrétním útokům v konkrétních dnech, jak byly uvedeny v obžalobě a posléze i ve výroku o vině. Specifikace těchto útoků byla založena na tom, že poškozená v přípravném řízení doplnila trestní oznámení písemným přehledem, v němž uvedla, kdy přesně k tomu kterému útoku došlo a v jakém konkrétním jednání obviněného spočíval. Konkrétní údaje z tohoto přehledu pak byly přejaty do obžaloby a následně i do výroku o vině. Svědecká výpověď poškozené v hlavním líčení vyzněla jako potvrzení pravdivosti uvedeného přehledu. Tímto přehledem, který je ve spise založen na č. l. 99-106, byl proveden v hlavním líčení důkaz (viz č. l. 757 spisu) a obviněný měl možnost se k němu vyjádřit. Obhajoba obviněného nebyla v zásadě založena na tom, že by popíral jednání uvedené ve zmíněném přehledu, ale na tom, že toto jednání interpretoval jen jako způsob prosazení svých rodičovských práv, a to takový způsob, který byl legitimní a neměl povahu trestného činu. Pokud soudy založily skutková zjištění na svědecké výpovědi poškozené, kterou hodnotily jako věrohodnou, ve spojení s jejím písemným přehledem jednotlivých útoků, nelze tomu z hlediska principů spravedlivého procesu nic vytknout.
Námitky obviněného, které se týkají výslechu poškozené v USA cestou mezinárodní právní pomoci, se míjejí se skutečností, že podkladem rozhodnutí soudů byl výslech poškozené v postavení svědkyně v hlavním líčení, a nikoli její výslech provedený v USA.
Se skutečným průběhem hlavního líčení se míjejí také námitky, jimiž obviněný poukazoval na to, že rozhodnutí soudů se opírají o neprovedený důkaz. Obviněný tím mínil věcné důkazy, jimiž byly kamerové záznamy, na kterých poškozená zachytila některé útoky či jejich projevy. Obvodní soud pro Prahu 5 v hlavním líčení konstatoval předložení kamerových záznamů stranám s dotazem, zda strany trvají na přehrání pořízených záznamů. Státní zástupce na přehrání netrval a obviněný ponechal přehrání na úvaze soudu. Za tohoto stavu šlo o důkaz provedený podle §213 odst. 1 tr. ř. Podstatné je, že žádná ze stran nenavrhla přehrání záznamu, protože povinnost Obvodního soudu pro Prahu 5 přehrát záznamy byla z hlediska ustanovení §213 odst. 2 tr. ř. podmíněna právě takovým návrhem některé ze stran.
Nic z toho, co namítal obviněný, nemůže vést k úsudku, že celkový charakter řízení jako spravedlivého procesu byl dotčen způsobem, který by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou správnosti právního posouzení skutku z hlediska těch námitek, které lze vztahovat k aplikaci trestního zákona na skutkový stav, jak ho zjistil Obvodní soud pro Prahu 5 a jak z něho vycházel i Městský soud v Praze, tj. z hlediska námitek, které obsahově odpovídají deklarovaným dovolacím důvodům.
Přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, omezuje jej v obvyklém způsobu života, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku spáchá mimo jiné ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného.
Výrok o vině obviněného přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku je v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 konstruován tak, že v tzv. právní větě výroku není uveden zákonný znak „toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví“, nicméně znění této části ustanovení §354 odst. 1 tr. zákoníku je zahrnuto do skutkové části výroku. Tato neurovnanost výroku o vině nemá vliv na jeho meritorní správnost.
Z kontextu okolností posuzovaného případu je zřejmé, že skutek byl určitým vyústěním rozvráceného partnerského vztahu obviněného a poškozené a že jejich děti, které byly v péči poškozené, se staly záminkou k tomu, aby se obviněný vůči poškozené dopouštěl obtěžujícího jednání.
Obviněný – obecně vzato – byl oprávněn stýkat se s dětmi. Ovšem za situace, kdy se obviněný a poškozená jako rodiče nedohodli na styku obviněného s nezletilými dětmi, bylo o tom závazně rozhodnuto soudem. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 50 P 422/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 18 Co 517, 518/2010, bylo rozhodnuto, že obviněný je oprávněn stýkat se s dětmi za přítomnosti prarodičů dětí každou první sobotu v měsíci od 9,00 hodin do 19,00 hodin. Význam tohoto rozhodnutí nespočíval v tom, že by obviněnému byl zakázán styk s dětmi v jinou dobu nebo že by byl zbaven rodičovské zodpovědnosti, ale v určení doby, kdy má na styk s dětmi nárok. V jinou dobu, než která byla uvedena v citovaném rozsudku, se obviněný mohl s dětmi stýkat, avšak nemohl si to vynucovat proti vůli poškozené, tj. proti vůli matky dětí, která je měla ve své péči. Pokud bylo posuzované jednání obviněného motivováno snahou dosáhnout proti vůli poškozené kontaktu s dětmi a spadalo do jiné doby, než která je uvedena v citovaných rozsudcích, pak nelze dojít k jinému závěru, než že šlo o jednání protiprávní.
Námitky, které v této spojitosti uplatnil obviněný proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 5 v trestním řízení, kdy tento soud v hlavním líčení konaném dne 18. 6. 2015 rozhodl o předběžném opatření (jímž obviněnému zakázal stýkat se s poškozenou a osobami jí blízkými, a to i prostřednictvím sítě elektronických komunikací), se nijak netýkají správnosti právního posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině. Zmíněné předběžné opatření je institutem trestního řízení, avšak rozhodnutí o něm není rozhodnutím, proti kterému je přípustné dovolání podle §265a odst. 1, 2 tr. ř. Otázka meritorní opodstatněnosti tohoto předběžného opatření nemá žádný vliv na správnost výroku o vině obviněného přečiny nebezpečného pronásledování a porušování domovní svobody.
Vstup obviněného do obydlí poškozené bez jejího souhlasu či dokonce proti jejímu výslovnému nesouhlasu byl neoprávněný ve smyslu znaků přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku bez ohledu na to, že jeho účelem byl kontakt s dětmi. Z tohoto hlediska je podstatné, že obviněný si chtěl styk s dětmi vynutit v jiné době, než v které na to měl nárok podle rozsudků vydaných ve věci péče o nezletilé. Posuzované jednání obviněného spadalo do doby, kdy styku s dětmi nemohl legálně dosáhnout proti vůli poškozené jako jejich matky, která je měla v péči. Nesouhlas poškozené se stykem obviněného s dětmi v této době a s tím spojený nesouhlas s jeho vstupem do jejího obydlí je okolností, z které vyplývá protiprávnost jednání obviněného.
Naplnění subjektivní stránky přečinu nebezpečného pronásledování, kterou obviněný zpochybnil dalšími námitkami, jasně vyplývá již ze samotného způsobu posuzovaného jednání. Opakovaný neoprávněný vstup na oplocený pozemek u domu poškozené, opakované psaní nápisů na její osobní automobil, na elektrickou rozvodnu a vrata u domu poškozené, sledování, pozorování a fotografování jejího domu, obhlížení jejího osobního automobilu a prohlížení její poštovní schránky či klepání na dveře jejího domu byly dílčími akty jednání, které při četnosti, s jakou se obviněný těchto aktů dopouštěl, mělo jako celek evidentně obtěžující charakter, bylo očividně svévolné a svou povahou záměrné. Ze subjektivního hlediska obviněného bylo snadno seznatelné, že poškozená si toto jeho jednání nepřeje, že na ni působí jako obtěžování, že ho pociťuje jako omezující zásah do běžného způsobu života, že ji těžce irituje a že u ní může vzbudit obavu o vlastní duševní zdraví. Úmysl obviněného jako zákonný znak obou přečinů je z uvedených okolností zřejmý.
Závěr soudů, že posuzované jednání bylo způsobilé vzbudit u poškozené důvodnou obavu o své duševní zdraví, plně koresponduje s povahou, rozsahem a intenzitou obtěžujícího jednání obviněného. Důvodnost obavy poškozené je potvrzována zjištěním, že již v době před spácháním posuzovaného činu se obrátila na lékaře s psychickými obtížemi, které souvisely s traumatizujícím vztahem s obviněným, a že v době po spáchání posuzovaného činu u ní byly psychické obtíže diagnostikovány jako stav úzkosti a situační deprese. Je však nutno zdůraznit, že k naplnění znaků přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku není nutné, aby v příčinné souvislosti s jednáním pachatele skutečně vznikla nějaká porucha na zdraví pronásledované osoby. Postačí, že jednání pachatele „je způsobilé vzbudit … důvodnou obavu o … zdraví“, a tato podmínka byla v dané věci splněna.
Výrok o vině není v žádném rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, jak je vyjádřena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Rozhodně nejde o žádnou nepodloženou kriminalizaci legitimní snahy obviněného o styk s vlastními dětmi. Pokud se obviněný a poškozená jako rodiče nedohodli na styku obviněného s nezletilými dětmi, které měla ve své péči poškozená, a o úpravě styku obviněného s dětmi rozhodl soud, pak si obviněný nemohl styk s dětmi nad rámec stanovený soudním rozhodnutím vynucovat proti vůli poškozené jednáním, které svou povahou, rozsahem a intenzitou nabylo vyloženě kriminálního charakteru.
Výrok o vině obviněného oběma přečiny je v souladu se zákonem. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl výrok o vině ponechán nedotčen a jímž bylo odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto, není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu