ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.475.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 475/2016-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 4. 2016 o dovolání obviněného P. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 9 To 5/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 79/2014 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 3 T 79/2014, byl obviněný P. S. uznán vinným v bodě I výroku přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 3 tr. zákoníku a v bodě II přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců s tím, že pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Části obžaloby (správně návrhu na potrestání) pro přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn.
Odvolání obviněného, podané proti odsuzujícímu výroku o vině a proti výroku o trestu, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 9 To 5/2015, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu a smyslu uplatněných námitek vyplývá nesouhlas obviněného s napadeným usnesením v tom, že jím zůstal nedotčen výrok o vině přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku a výrok o trestu. Proti výroku o vině obviněný uplatnil námitky, v nichž vytýkal nedostatek subjektivní stránky trestného činu podvodu. Proti výroku o trestu zaměřil námitky v tom smyslu, že uložený trest je nepřiměřený. Dále vytkl, že Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl v senátě, ačkoli měl rozhodnout samosoudce, a že ani nebyla dána místní příslušnost tohoto soudu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že námitky obviněného nezakládají dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a navrhl, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Argumentace, o kterou se vyjádření opíralo, nevyžadovala, aby vyjádření bylo předloženo obviněnému, resp. obhájci k případné replice.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ta část dovolání, která směřuje proti výroku o vině přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku a zakládá se na námitkách ohledně subjektivní stránky tohoto přečinu, obsahově odpovídá zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zároveň však Nejvyšší soud shledal, že dovolání je v tomto ohledu zjevně neopodstatněné.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou a byl za takový čin v posledních třech letech potrestán. Škodou nikoli nepatrnou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč. Z hlediska subjektivní stránky jde o trestný čin, k jehož spáchání se vyžaduje úmysl (§13 odst. 2 tr. zákoníku).
Jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 7 uvedených ve výroku o vině spočíval v tom, že obviněný dne 24. 1. 2014 v P., Z., kde v té době bydlel, prostřednictvím webové stránky obchodní společnosti creditON.cz, s.r.o., se sídlem v Praze 7, Argentinská 38, uzavřel s touto společností smlouvu o půjčce ve výši 5 500 Kč se splatností dne 8. 2. 2014, při uzavírání smlouvy se vydával za D. I., jehož osobní údaje bez jeho vědomí do smlouvy opsal z jeho občanského průkazu, smlouvu uzavíral s vědomím a srozuměn s tím, že ji nebude schopen v dohodnuté lhůtě splácet, uvedeným jednáním dosáhl toho, že poškozená obchodní společnost zaslala částku 5 500 Kč na jeho bankovní účet, a činu se dopustil, ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 1 T 129/2009, odsouzen mimo jiné pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) k trestu odnětí svobody na tři léta a šest měsíců, který částečně vykonal dne 6. 11. 2013. Z odůvodnění rozsudku pak je patrno zjištění, že obviněný částku 5 500 Kč ve stanovené lhůtě nevrátil a že tak učinil až dne 27. 3. 2014 na podkladě pohrůžky poškozeného (míněn D. I., na němž se poskytovatel půjčky dožadoval splacení půjčky), že věc oznámí na policii.
Uvedený skutek vykazuje znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to i z hlediska úmyslného zavinění obviněného. Jednání obviněného obsahovalo podvodný prvek již tím, že při uzavírání smlouvy o půjčce předstíral, že je někdo jiný. Tato okolnost sama o sobě nestačí k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť je nutné, aby úmysl obviněného již v době uzavírání smlouvy zahrnoval i okolnost, že prostředky získané navenek formou půjčky nevrátí. Obviněný uzavřel smlouvu o půjčce za situace, kdy neměl stálé zaměstnání, byl bez stabilního příjmu, měl dluhy z minulosti, byl vystaven několika exekucím, prostředky k obživě si opatřoval příležitostnými brigádami a pobíral sociální dávku ve formě příspěvku na bydlení. Příjem obviněného z příležitostných brigád činil asi 9 000 Kč měsíčně a stačil jen na pokrytí jeho životních nákladů (viz výpověď obviněného v hlavním líčení dne 4. 11. 2014 – čl. 175 spisu). Za tohoto stavu bylo ze subjektivního hlediska obviněného snadno předvídatelné, že půjčku – nota bene s velmi krátkou dobou splatnosti – nebude schopen splatit a že ji nesplatí. Jestliže obviněný uzavřel smlouvu o půjčce s vědomím všech skutkových okolností, vzhledem k nimž zcela reálně vyvstávala možnost, že získané prostředky nevrátí, pak není nic nelogického a nepřijatelného na závěru soudů, že byl s tímto následkem také srozuměn a že jednal v tzv. nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Dodatečné vrácení peněz vynucené pohrůžkou D. I., jehož občanský průkaz obviněný zneužil, že věc oznámí policii, má povahu náhrady škody způsobené trestným činem a není v žádném rozporu s posouzením skutku jako trestného činu.
V podaném dovolání obviněný poukázal na to, že pro obdobné dva útoky, v nichž byl podle návrhu na potrestání spatřován přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, byl zproštěn. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 7 opřel zprošťující výrok o zjištění, že obviněný obě půjčky v dohodnuté lhůtě splatil, a o navazující závěr, že nelze dovodit jeho úmyslné zavinění. K tomu je třeba dodat, že v prvním případě šlo o půjčku ze dne 18. 12. 2013 ve výši 1 000 Kč se splatností dne 16. 1. 2014 a v druhém případě o půjčku ze dne 8. 1. 2014 ve výši 4 500 Kč se splatností dne 23. 1. 2014, přičemž obě smlouvy o půjčce obviněný uzavřel s obchodní společností creditON.cz, s.r.o. Z namítaného splacení těchto dvou půjček nelze vyvozovat nic ve vztahu k jednání, jímž byl obviněný uznán vinným. Toto jednání spadalo do doby po splacení předcházejících dvou půjček a týkalo se částky, jejíž výše přesahovala výši předcházejících půjček. Jednáním, jímž byl uznán vinným, obviněný již překročil meze, v nichž mu jeho osobní poměry umožňovaly dostát menším závazkům, a rozhodl se opatřit si formou půjčky takovou peněžní částku, jejíž vrácení mu jeho poměry neumožňovaly (sám obviněný to ve své výpovědi v hlavním líčení vyjádřil tím, že „přecenil svoje možnosti“ – viz č. l. 175 p.v. spisu). Odsuzující výrok tudíž nepředstavuje žádný logický či jiný rozpor se zprošťujícím výrokem.
Právní posouzení skutku uvedeného v bodě II výroku o vině jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku je v souladu se zákonem. Jestliže Městský soud v Praze ponechal tento výrok nedotčen, pak napadené usnesení není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky obviněného zaměřené proti výroku o trestu a koncipované v tom smyslu, že uložený trest je nepřiměřený, nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jinak je nutno konstatovat, že výrok o trestu mezitím byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen v souvislosti s uložením souhrnného trestu rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 3 T 246/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 10 To 232/2015. Dovolání týkající se trestu tudíž směřuje proti výroku, který již neexistuje.
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Námitky obviněného, které se týkají obsazení soudu a jeho místní příslušnosti, nejsou z hlediska svého obsahu pod tento dovolací důvod vůbec podřaditelné, takže se jimi Nejvyšší soud dále nezabýval.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Vzhledem ke značnému časovému odstupu od vyhlášení napadeného usnesení (29. 1. 2015) pokládá Nejvyšší soud za nutné uvést, že věc mu byla ve stavu umožňujícím rozhodnout o podaném dovolání předložena dne 1. 4. 2016. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu