ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.637.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 637/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. září 2016 o dovolání, které podal obviněný L. D. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 10 To 519/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 196/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 1 T 196/2013, byl obviněný L. D. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu I. stupně dopustil tím, že „dne 15. 7. 2013 ve 14.12 hod. jako řidič osobního automobilu tov. zn. Renault Clio, reg. zn. …, při jízdě po místní komunikaci ulice O. ve směru k ulici P. v B., na čtyřramenné křižovatce se silnicí č. … řízené světelným signalizačním zařízením, při odbočování vlevo na ulici P. ve směru na K. D., porušil ustanovení §4 písm. a), b) a §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších zákonů tím, že nedal přednost v jízdě protijedoucímu cyklistovi J. Č., jedoucímu na jízdním kole zn. Merida Whitewater 24 přes silnici … ve směru od ulice K. do ulice O., čímž donutil cyklistu k náhlému prudkému brzdění, což mělo za následek to, že cyklista při tomto manévru padl na vozovku, aniž by došlo ke střetu s osobním automobilem a následkem tohoto pádu J. Č. utrpěl nitrokloubní zlomeninu levého lokte postihující hlavičku vřetenní kosti, kožní oděrky na levém lokti, kožní oděrku na hřbetní straně levého zápěstí, oděrku na koleni velikosti 6x6 cm, pohmoždění levého ramene, kdy pro tato zranění byl podstatně omezen v obvyklém způsobu života delší 6ti týdnů, zejména pro komplikace, které se i v této době projevily bolestivostí a omezením hybnosti levého ramene, a to až do 3. 10. 2013“ .
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 10 To 519/2015, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. s tím, že rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dán již v řízení mu předcházejícím.
V odůvodnění obviněný namítl, že provedenými důkazy nebyla jednoznačně a bez pochybností prokázána objektivní stránka přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem, ani subjektivní stránka ve formě nedbalosti. Některá skutková zjištění, že nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a odvolací soud pouze vlastními úvahami hodnotí, že (pozn. obviněný) zastavil, až když poškozený začal prudce brzdit a padal na vozovku, že si zkontroloval protisměrný pruh, až když vjel do prostoru křižovatky a cyklista, že nejednal v průběhu nehodového děje riskantně a nemohl si být jist, že vozidlo stojí a v jízdě nepokračuje. Obviněný namítá, že tyto skutečnosti ale nevyplývají z žádného z provedených důkazů a proto jsou tato skutková zjištění soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy, když také odvolací soud uvedl, že jednoznačně bylo zjištěno pouze konečné postavení vozidla obviněného, nikoliv ale konečné postavení jízdního kola cyklisty a nehodový děj tak mohl být jen hypoteticky založen na podaných výpovědích, které jsou ale rozporné. O nehodovém ději tak podle obviněného neexistují dostatečné důkazy, které by objektivně prokazovaly významné skutečnosti, jako kudy jel cyklista, místo jeho dopadu, zda jel na červené, oranžové nebo zelené signalizační světlo semaforu, tento široký okruh neprokázaných skutečností vede k nejednoznačnému závěru o průběhu a zavinění dopravní nehody. Vzhledem k těmto pochybnostem považuje za neprokázané, že se skutek stal tak, jak je uvedeno v obžalobě a oběma soudy byla porušena zásada „in dubio pro reo“. Obviněný soudům také vytýká, že se nedostatečně vypořádaly s jeho tvrzením, že cyklista porušil ustanovení §57 odst. 2 a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích (dále jen zákon o silničním provozu), a tím si pád z kola zavinil sám. Odvolací soud však bez jakéhokoliv důkazu uzavřel, že rychlost cyklisty nemohla být nijak enormní a nebylo prokázáno, že by jel vlevo a hned v další větě uvádí, že jel od chodníku asi 1,5 m. Šířka jízdního pruhu cyklisty ale byla 2,75 m a proto musel jet minimálně středem svého jízdního pruhu, ač měl možnost jet při pravém okraji a bez obav, že by mohlo dojít ke střetu s jeho vozidlem. Nesprávné právní posouzení z hlediska uvedených ustanovení silničního zákona ve vztahu k cyklistovi, tak podle obviněného vedlo oba soudy k nesprávnému závěru o naplnění objektivní i subjektivní stránky daného trestného činu, protože porušením povinností vyplývajících z uvedených ustanovení a svojí neadekvátní reakcí si cyklista sám zavinil svůj pád.
Podle obviněného soudy také hodnotily odborné otázky, např. jakou rychlostí jel cyklista, jakým způsobem on odbočoval, na které ale nemají dostatečné odborné znalosti. Extrémní rozpor pak shledává v závěru o těžkém ublížení na zdraví cyklisty, když znalec MUDr. Beran kvalifikoval vážnost zranění cyklisty na základě tvrzení, která však ze zdravotní dokumentace nevyplývají a jeho návrh na revizní znalecký posudek ohledně závažnosti zranění odvolací soud pro nadbytečnost zamítl.
Nesprávné hmotněprávní posouzení pak obviněný namítá i ohledně otázky, zda se jedná o trestný čin, když podle jeho názoru se z materiálního hlediska o trestný čin jednat nemůže s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, což dovozuje i z toho, že ke zranění cyklisty došlo během několika málo minut v rámci plynulého dopravního provozu, kdy nelze dostatečně dopředu předvídat, jak budou reagovat ostatní účastníci dopravního provozu, po spatření protijedoucího cyklisty také okamžitě zastavil a měl v úmyslu vyčkat, až bude mít svůj koridor jízdy volný, de facto tak dal přednost cyklistovi, ale v v rámci plynulého dopravního provozu již částečně zasahoval svým vozidlem do jízdního pruhu cyklisty. Za těchto okolností podle obviněného nelze jeho jednání považovat za závažný případ protispolečenského jednání.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze v celém rozsahu, a věc vrátil Okresnímu soudu v Berouně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předně uvedl, že obviněný namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který ale může být důvodem dovolání jen výjimečně, ale neuvádí konkrétní důkazy, jichž se tento rozpor týká ani v čem tento rozpor spočívá. Namítaná zásada „in dubio pro reo“ je procesní povahy a její porušení v zásadě také nemůže být dovolacím důvodem, stejně jako námitka o nevyhovění návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku k povaze zranění poškozeného, přičemž odvolací soud nepřibrání revizního znalce také přesvědčivě odůvodnil na str. 7 usnesení. Ztotožnil se ale s námitkami obviněného o absenci nedbalostního zavinění, příčinné souvislosti, nesprávného právního posouzení povinností cyklisty podle §18 odst. 1 a §57 odst. 2 zákona o silničním provozu, jakož i ohledně uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Poukázal na okolnosti případu, kdy obviněný najel do jízdního pruhu cyklisty tak, že mu pouze o 1,3 m zúžil místo k projetí na výsledných 2,2 m, cyklista jel do křižovatky rychlostí dosahující 30 km/h., přičemž v době pádu cyklisty na zem již vozidlo řízené obviněným stálo a kolo poškozeného se s tímto vozidlem vůbec nestřetlo. Cyklista tak upadl přes řídítka v důsledku svého úleku a brzdění na nerovné vozovce z poměrně vysoké rychlosti své jízdy, přičemž soudy všechna tato zjištění vzaly za prokázané či za nevyvrácené. Za zřejmé, považuje státní zástupce především zjištění, že se cyklista pohyboval na kole rychlostí, při níž jsou již i u zkušeného cyklisty omezeny možnosti bezpečně ovládat jízdní kolo a včas reagovat na ostatní účastníky silničního provozu, což se projevilo i u poškozeného, který přes své zkušenosti nedokázal včas správně vyhodnotit dopravní situaci a přibrzdit nebo projet kolem vozidla obviněného bez pádu na zem. Tento případ považuje státní zástupce za velmi podobný skutkovému ději ve věci řešené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1070/2013, kde se rovněž rychle jedoucí cyklista ulekl protijedoucího vozidla odbočujícího vlevo, které částečně najelo do jeho jízdního pruhu, kdy rozdíl byl pouze v tom, že k nehodě došlo za soumraku a cyklista byl navíc nedostatečně osvětlen, což však nemělo žádný vliv na úvahy Nejvyššího soudu v uvedeném rozhodnutí, které odcitoval tak, že „ obviněný se sice do křižovatky rozjel se záměrem zahájit odbočení vlevo, nicméně poté znovu zastavil, přičemž protijedoucímu poškozenému cyklistovi zůstával dostatečný prostor na to, aby projel křižovatkou vedle vozidla obžalovaného, a podle dalšího zjištění odvolacího soudu zbývající vzdálenost k vozidlu obviněného umožňovala poškozenému i brzdění s menším zpomalením, které by nemuselo vést k jeho pádu na zem. Vzhledem k povinnostem řidiče při odbočování (§21 zákona o silničním provozu) pak také nelze pominout, že odbočující řidič nemůže po celou dobu odbočování soustředit svoji pozornost pouze na případná protijedoucí vozidla, když svoji pozornost musí věnovat i dalším skutečnostem významným pro bezpečné odbočení, a je třeba mít na zřeteli i skutečnost, že z hlediska viditelnosti je rozdíl v možnosti pozorovat automobil a výrazně menší vozidlo, jakým je bicykl… “. Státní zástupce pak odcitoval i další část odůvodnění uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, že za popsaných okolností „ nemůže obstát závěr soudu prvního stupně, že obviněný vytvořil poškozenému náhlou překážku“, neboť obviněný poškozeného jen vystrašil , „aniž by jej objektivně nutil náhle změnit směr nebo podstatně snížit rychlost jízdy. Takové jednání lze charakterizovat spíše jako nedbalostní vzbuzení obav ve druhém účastníku silničního provozu, že mu přednost v jízdě dána nebude. Pouhé nedbalostní vzbuzení takové obavy však lze „považovat jen za porušení obecné povinnosti řidiče podle §4 zákona č. 361/2000 Sb. chovat se při účasti na provozu na pozemních komunikacích ohleduplně a ukázněně“ , k čemuž státní zástupce dodal, že Nejvyšší soud v uvedeném usnesení vyslovil také pochybnost, zda byla vůbec dána příčinná souvislost mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu.
Na základě výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiné trestní věci, kterou státní zástupce považuje za téměř identickou s touto trestní věcí obviněného L. D., uvedl, že také tento obviněný vytvořil poškozenému pouze hypotetickou a nikoliv skutečnou překážku, přičemž poškozený upadl z kola vlivem úleku a nesprávné techniky brzdění v nepřiměřeně vysoké rychlosti, kterou státní zástupce považuje za zcela nepřiměřenou dané dopravní situaci a vlastnostem jízdního kola. Státní zástupce pak dodal, že vzbuzování takovýchto obav zpravidla nemívá za následek nebezpečí pro lidský život, a proto pouhé vzbuzení takové obavy zpravidla nemůže být porušením důležité povinnosti ve smyslu ustanovení §147 odst. 2 tr. zákoníku, když jiný postup by vedl k absurdním závěrům, kdy pachatelem trestného činu by byl každý chodec, cyklista či řidič, z jehož chování by taková obava mohla vyplynout, zvláště pokud by na takovou obavu reagovali řidiči zbrkle a nepřiléhavě například tím, že by v nepřiměřeně vysoké rychlosti 150 km/h v obci reagovali na přiblížení chodců k okraji vozovky stržením řízení na protější chodník.
Státní zástupce se ztotožnil také s námitkou obviněného o porušení povinností poškozeným, a ohledně vlivu spoluzavinění poškozeného na dovození porušení důležité povinnosti obviněným odkázal na odůvodnění usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, podle kterého spoluzavinění poškozeného může vést i k závěru, že povinnost porušená obviněným není povinností důležitou. Ohledně příčinné souvislosti pak státní zástupce uvedl, že z popisu skutku v rozsudku není podstata porušené povinnosti dostatečně zřejmá, když ve skutku není uvedeno, jakým konkrétním jednáním obviněný poškozenému nedal přednost, a zjištění příčinné souvislosti by záviselo na doplnění skutkových zjištění znaleckým posudkem z oboru dopravy ohledně fází pohybu kola poškozeného a vozidla obviněného. Příčinná souvislost, že by pak nebyla dána, pokud nebude vyvráceno, že vozidlo obviněného v době průjezdu poškozeného cyklisty křižovatkou již stálo, čímž by poškozenému dal dostatečně najevo, že mu dává přednost. Bylo by tedy nutno prokázat, že obava poškozeného vzešla z takového manévru obviněného, z něhož by bylo každému rozumně uvažujícímu člověku zřejmé, že obviněný nesplní svou povinnost dát poškozenému přednost v jízdě a takový manévr by musel být popsán ve skutkové větě.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, včetně navazujících rozhodnutí, která tím pozbydou podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu I. stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Nejvyšší soud zjistil, že námitky obviněného z části odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i na něj navazujícímu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Mimo uplatněné důvody dovolání jsou námitky obviněného o nedostatečném objasnění průběhu skutkového děje, kdy podle něj některá skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení a znalecký posudek ohledně povahy zranění poškozeného, že nemá oporu v lékařských zprávách, v čemž shledává extrémní rozpor. Těmto námitkám ale Nejvyšší soud nepřisvědčil a neshledal ve věci namítaný extrémní rozpor. Přesto, že na místě nehody nebyly zanechány žádné stopy po brzdění a pádu cyklisty, kdy kolo bylo také z místa dopadu odstraněno, jako významný objektivní důkaz byla zdokumentována konečná poloha vozidla řízeného obviněným a vedle vzájemně si odporujících výpovědí obviněného a poškozeného je k dispozici důkaz výpovědí svědka, který průběh nehody přímo sledoval. Za této důkazní situace soud I. stupně věnoval velkou pozornost řádnému objasnění věci, opakovaně prováděl prověrku na místě dopravní nehody a po řádném zhodnocení důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, která mají v těchto důkazech spolehlivý podklad. K námitkám obviněného se pak podrobně vyjádřil soud odvolací, s jehož argumentací se Nejvyšší soud ztotožnil a odkazuje na ni.
Podstata námitek obviněného spočívá v tvrzení, že povinnost dát přednost v jízdě neporušil, neboť poškozený měl ve svém jízdním pruhu dostatečný prostor potřebný k tomu, aby mohl křižovatkou bezpečně projet, aniž by musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy, když jen částečně zasahoval svým vozidlem do jeho jízdního pruhu. Podle jeho názoru tak právě cyklista porušil ustanovení §57 odst. 2 a §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, a tím si pád z kola zavinil sám.
Nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, který podle obviněného bez jakéhokoliv důkazu uzavřel, že rychlost cyklisty nemohla být nijak enormní, že nebylo prokázáno, že by jel vlevo a hned v další větě uvádí, že jel od chodníku asi 1,5 m. Šířka jízdního pruhu cyklisty ale byla 2,75 m a proto musel podle obviněného jet minimálně středem svého jízdního pruhu, ač měl možnost jet při pravém okraji a bez obav, že by mohlo dojít ke střetu s jeho vozidlem.
Z hlediska důkazní situace z trestního spisu Nejvyšší soud zjistil následující skutečnosti. Obviněný ve své výpovědi v přípravném řízení dne 28. 11. 2013 uvedl, že před ním v křižovatce stála dvě vozidla, protože dávala přednost chodcům na přechodu, zůstal stát za těmito vozidly, a v okamžiku kdy se rozjelo vozidlo před ním, zařadil 1. rychlostní stupeň. V momentě záběru spojky uviděl rychle jedoucího cyklistu, který stál na pedálech a v tom okamžiku zabrzdil, přičemž pohyb a rychlost jeho vozidla byly minimální. Vzdálenost od před ním odbočujícího vozidla odhadl asi na půl metru, toto vozidlo mu bránilo ve výhledu, přičemž poprvé spatřil cyklistu, když stál v křižovatce a čekal na odbočení vlevo, byl v minimálním pohybu, přičemž cyklista přijížděl rychle z pravé strany a podle něj byl asi na hranici křižovatky. Z této výpovědi obviněného vyplývá, že pokud v okamžiku kdy se rozjelo vozidlo před ním zařadil 1. rychlostní stupeň, a v momentě záběru spojky uviděl rychle jedoucího cyklistu a v tom okamžiku zabrzdil, že cyklistu uviděl až v okamžiku, kdy se s vozidlem rozjížděl a uvedl tedy toto vozidlo do pohybu, ač mu předtím ve výhledu bránilo před ním stojící vozidlo a tedy neměl dostatečný přehled o pohybu vozidel v protisměru, kterým byl povinen dát přednost. Tento nedostatečný přehled potvrzuje i jeho výpověď v hlavním líčení dne 17. 2. 2014 (č. l. 155 až 157 tr. spisu) kde uvedl, že když se pohnula vozidla před ním chtěl se rozjet a dokončit odbočovací manévr, ale v tom okamžiku spatřil rychle jedoucího cyklistu, tak na místě zabrzdil. Na rozdíl od jeho výpovědi v přípravném řízení kde uvedl, že když zabrzdil, tak pohyb a rychlost jeho vozidla byly minimální, tedy určitý pohyb vozidla při rozjezdu připustil, v hlavním líčení uvedl, že se vlastně nehnul, protože z nulového bodu kdy stál, nedošlo k žádnému pohybu. V přípravném řízení i v hlavním líčení ale obviněný shodně uvedl, že když se rozjelo vozidlo před ním, tak zařadil 1. rychlostní stupeň a v momentě záběru spojky uviděl rychle jedoucího cyklistu, tedy do tohoto okamžiku protijedoucího cyklistu neviděl, byť již od rozsvícení zeleného světelného signálu na semaforu, a to i pro protijedoucí vozidla, která musel v dané situaci očekávat, uplynula jistá doba, po kterou čekal v křižovatce za jiným vozidlem dávajícím přednost chodcům a nemohl tak křižovatku opustit. Proč poškozeného cyklistu přijíždějícího z protisměru neviděl dříve a reagoval na něj až v okamžiku rozjezdu, vysvětluje výpověď obviněného v přípravném řízení, že mu ve výhledu bránilo před ním stojící vozidlo, což v hlavním líčení zmírnil tak, že přes vozidlo stojící před ním měl zkreslený výhled.
K dotazu soudu na jakou vzdálenost poškozeného spatřil, obviněný uvedl, že si to přesně nepamatuje, ale zabrzdil, když poškozený vjel do křižovatky. V hlavním líčení také uvedl, že cyklistovi zůstal prostor skoro celého pruhu, čekal, že tímto pruhem cyklista projede bez problémů, ale místo toho viděl, jak přepadl přes řidítka. Zejména z fotografií č. 10, 14 a 15 fotodokumentace je přitom zřejmé, že vozidlo obviněného zasahovalo nejméně do ⅓ jízdního pruhu poškozeného, který by ale přesto mohl skutečně bez problémů křižovatkou projet v případě, že by prudkým brzděním nereagoval na jednání obviněného. Proč se tak nestalo poškozený ve své výpovědi odůvodnil tím, že mu obviněný vjel do jízdního pruhu, resp. „strčil mu tam čumák“. Způsob jízdy obviněného pak popsal tak, že obviněným řízené vozidlo rozhodně nestálo, křižovatkou projížděla dvě vozidla, obviněný jel také a on jel proti němu v domnění, že obviněný zabrzdí, ale „zašlápl to“ v posledním okamžiku. Když viděl, že auto obviněného jede, tak začal brzdit a upadl. Na rozdíl od verze obviněného, že v křižovatce stál za dalšími vozidly, která dávala přednost chodcům a až pak se chtěl rozjet, poškozený jednoznačně tuto verzi vylučuje tím, že vozidla před obviněným bez zastavení odjela, v křižovatce nikdo nestál, protože jinak by neměl kam jet.
Po odročení hlavního líčení soud I. stupně provedl dne 18. 3. a 15. 4. 2014 prověrku na místě nehody, která v podstatě potvrdila správnost plánku dopravní nehody zpracovaného policií, a následně byla provedena stejná prověrka dne 24. 10. 2014, kde byla prověřována poloha vozidla obviněného v křižovatce. V hlavním líčení dne 2. 10. 2014 byl proveden jako důkaz přečtením podle §213 odst. 2 tr. ř., dožádáním ze zahraničí opatřený protokol o výslech svědka M. M., který uvedl, že z pravé strany viděl stát na červenou vozidlo obviněného, přičemž z levé strany ještě žádného cyklistu neviděl. Následně viděl, jak se obviněný z pravé strany pomalu rozjížděl do křižovatky, projel asi 1,5 m a zastavil, asi když uviděl v křižovatce cyklistu, který se velkou rychlostí vřítil do křižovatky a začal prudce brzdit, v důsledku čehož upadl. Vzdálenost cyklisty a vozidla obviněného v době pádu odhadl asi na 5 m, přičemž vzhledem k této vzdálenosti, a zastavení vozidla obviněného ještě před hranicí křižovatky, vyslovil svědek názor, že v cyklistovi nemohl vzbudit obavu, že mu nedá přednost nebo jej nějak ohrozí. Výpověď tohoto svědka tak v podstatě potvrzuje výpověď poškozeného, že vozidlo obviněného bylo v pohybu a vjíždělo mu do jeho jízdního pruhu, kde pak náhle zastavilo, byť se nijak svědek nevyjádřil k ostatním odbočujícím vozidlům před obviněným.
V protokolu o nehodě v silničním provozu je pak uvedeno, že k dopravní nehodě došlo v denní době, bylo slunečno, viditelnost ani rozhledové podmínky nebyly zhoršeny vlivem povětrnostních podmínek, dále k příčině nehody, že obviněný nedal přednost v jízdě protijedoucímu jízdnímu kolu, v důsledku čehož musel cyklista náhle změnit rychlost jízdy, došlo k zablokování kola a následnému pádu cyklisty. Povrch místní komunikace je popsán jako dobrý, živice, suchý, bez poškození, když na komunikaci v levém jízdním pruhu ve směru jízdy poškozeného se nacházela nerovnost na vozovce, opravený povrch vozovky.
Odvolací soud pak ve veřejném zasedání dne 29. 12. 2015 provedl výslech znalce z odvětví silniční dopravy Ing. J. Slepičky, podle kterého bylo v době počátku pádu cyklisty kolizní vozidlo před vozidlem obviněného, pád cyklisty byl vyvolán nerovností vozovky a najetím obviněného do jeho jízdního pruhu levou přední částí. Křižovatka, že není přímá, ale točí se mírně vlevo z pohledu cyklisty, ten měl jet při pravém okraji vozovky, ale bohužel je běžné řezání vozovky, takže si vlastně nadjížděl vzhledem k jeho vyšší rychlosti do levé části svého jízdního pruhu, tím pádem se zřejmě lekl vozidla obviněného a intenzivním až panickým brzděním, včetně vlivu nerovností na vozovce, došlo k jeho pádu, aniž by došlo ke střetu s vozidlem obviněného. K dotazu soudu znalec uvedl, že posudek zpracoval pro obviněného, který mu ještě upřesňoval určité údaje a dále měl fotodokumentaci a protokol o nehodě. Jízdu cyklisty v levé části jeho jízdního pruhu, že pak dovodil z běžné praxe, když je zatáčka levá. Tyto skutečnosti podrobně uvedl také odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení a správně se neztotožnil se závěry tohoto znalce.
Nejvyšší soud se neztotožnil s argumentací ve vyjádření k dovolání rozhodnutím Nejvyššího soudu v jiné trestní věci sp. zn. 6 Tdo 1070/2013, kterou státní zástupce považuje za téměř identickou s touto trestní věcí a proto uvedl, že také obviněný L. D. vytvořil poškozenému pouze hypotetickou a nikoliv skutečnou překážku, a poškozený upadl z kola vlivem úleku a nesprávné techniky brzdění v nepřiměřeně vysoké rychlosti, kterou státní zástupce považuje za zcela nepřiměřenou dané dopravní situaci a vlastnostem jízdního kola. Tato argumentace sice z části přesahuje svým obsahem rámec námitek obviněného, které jsou pro rozsah dovolacího přezkumu rozhodné, ale k argumentaci státního zástupce je v zájmu odstranění možných pochybností přesto nutno především uvést, že Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1070/2013, zmínil obecně platnou zásadu, že každý případ je nutno hodnotit individuálně. Nejvyšší soud v nyní projednávané věci zjistil, že tato jiná věc je jen zdánlivě „téměř identická“ s uvedenou jinou trestní věcí, když podstatné rozdíly vyplývající z rozhodnutí soudů nižších stupňů v této jiné trestní věci, s kterými se Nejvyšší soud seznámil, a které našly svůj odraz právě ve způsobu rozhodnutí Nejvyššího soudu v této jiné věci, spočívají zejména v tom, že obviněný zasahoval do protisměrného jízdního pruhu cyklisty pouze 20 cm, což také namítal v dovolání, k dopravní nehodě došlo za ztížených pozorovacích podmínek již za šera v 16.45 hod. v listopadu, přičemž poškozený cyklista byl nevýrazně oblečen a byly pochybnosti také o řádném osvětlení bicyklu.
Vzhledem ke správnosti zjištění soudů, že poškozený reagoval prudkým brzděním na vozidlo řízené obviněným pohybující se směrem přes jeho jízdní pruh, do kterého mu v době zastavení zasahoval 1,3 m, je pak zřejmá i příčinná souvislost mezi jednáním a následkem, která by i podle názoru státního zástupce nebyla dána pouze v případě, že nebude vyvráceno, že vozidlo obviněného v době průjezdu poškozeného cyklisty křižovatkou již stálo, čímž by poškozenému dal dostatečně najevo, že mu dává přednost. Bylo tedy prokázáno, že obava poškozeného vzešla z takového manévru obviněného, z něhož by bylo každému rozumně uvažujícímu člověku zřejmé, že obviněný nesplní svou povinnost dát poškozenému přednost v jízdě. Jednání obviněného tak bylo podstatnou, rozhodující příčinou pádu poškozeného cyklisty a jeho zranění. Samotná rychlost jízdy poškozeného odhadována ve prospěch obviněného maximálně na 30 km/hod. jednak zdaleka nepřekračovala maximální povolenou rychlost v daném místě, a z hlediska obviněným namítaného porušení ustanovení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, upravujícího rychlost jízdy, nelze pominout jednak obecně zásadní rozdíl v možnostech bezpečného zvládnutí prudkého brzdění jednostopého a dvojstopého vozidla, přičemž tento manévr u cyklisty hrozí pádem i při výrazně nižších rychlostech. Podle zásady tzv. omezené důvěry v dopravě přitom řidič může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak, tedy pokud z konkrétních okolností neplyne obava, že tomu tak nebude. Taková okolnost dána nebyla a není ani tvrzena.
S ohledem na skutková zjištění soud I. stupně o jednání obviněného L. D., nelze obdobně jako ve výše zmíněné jiné trestní věci konstatovat, že soudem zjištěný způsob jízdy obviněného poškozeného jen vystrašil, aniž by jej objektivně nutil náhle změnit směr nebo podstatně snížit rychlost jízdy, kdy by takové jednání bylo možné charakterizovat spíše jako nedbalostní vzbuzení obav ve druhém účastníku silničního provozu, že mu přednost v jízdě dána nebude, a pouhé nedbalostní vzbuzení takové obavy by bylo možné považovat jen za porušení obecné povinnosti řidiče podle §4 zákona č. 361/2000 Sb. chovat se při účasti na provozu na pozemních komunikacích ohleduplně a ukázněně.
Pokud obviněný nesprávné hmotněprávní posouzení namítá i ohledně otázky, zda se jedná o trestný čin, když podle jeho názoru se z materiálního hlediska o trestný čin jednat nemůže s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, což dovozuje z toho, že ke zranění cyklisty došlo během několika málo minut v rámci plynulého dopravního provozu, kdy nelze dostatečně dopředu předvídat, jak budou reagovat ostatní účastníci dopravního provozu, po spatření protijedoucího cyklisty také okamžitě zastavil a měl v úmyslu vyčkat, až bude mít svůj koridor jízdy volný a fakticky tak dal přednost cyklistovi, ale v rámci plynulého dopravního provozu již částečně zasahoval svým vozidlem do jízdního pruhu cyklisty, a za těchto okolností podle obviněného nelze jeho jednání považovat za závažný případ protispolečenského jednání, Nejvyšší soud uvádí, že ani této námitce přisvědčit nelze. Obviněný předně tuto námitku zakládá na své verzi průběhu skutkového děje a na svém závěru o příčině dopravní nehody v jednání poškozeného, s čímž se ale ani Nejvyšší soud neztotožnil. K podmínkám použití zásady subsidiarity trestní represe pak lze odkázat na závěry uvedené ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu (ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012; publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) k výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“. Podle tohoto stanoviska je trestným činem podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně ( §13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V případě trestné činnosti v dopravě spáchané obviněným, navíc podle kvalifikované skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, se ale o méně závažný trestný čin nejedná.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjistil, že ve věci není namítaný extrémní rozpor, napadené usnesení z hlediska hmotněprávních námitek obviněného nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a dovolání tak shledal zjevně neopodstatněným. Proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. září 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu