ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.676.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 676/2016-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 19. října 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného V. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 6 To 354/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 152/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 9 T 152/2014, byl obviněný V. R. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Zároveň byl obviněný podle §226 písm. e) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další skutek uvedený v obžalobě.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 6 To 354/2015, podle §258 odst. 1 písm. b), f) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v odsuzující části. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsoudil ho podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let nepodmíněně. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný se trestných činů dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v přesně nezjištěné době dne 15. 10. 2013 v K. v ulici O., po překonání uzamčení dosud nezjištěným způsobem vniknul nejprve na dvůr u domu č. p. …, a odtud neuzamčenými dveřmi dovnitř domu, kde vyčkal za dveřmi příchodu poškozeného T. R. domů a ihned po vstupu poškozeného dovnitř jej v obývacím pokoji v době kolem 17:00 hodin téhož dne bezdůvodně udeřil pěstí do obličeje tak silně, až poškozený upadl do křesla, a v něm sedícího poškozeného opakovaně udeřil pěstí do obličeje, následně poškozeného jednou rukou uchopil pod krkem a zeptal se ho, kde má svoje telefony a nečekaje na odpověď druhou rukou prohledal kapsy poškozeného, až z kapsy vesty, kterou měl poškozený na sobě, vytáhnul dva mobilní telefony poškozeného (konkretizované ve skutkové větě), které hodil na podlahu a rozdupal je, poté z krku poškozeného strhnul a sebral zlatý řetízek v hodnotě 8.500 Kč a z levé ruky mu strhl a sebral náramkové hodinky nezjištěné značky v hodnotě 700 Kč, poté z rozbitých telefonů vyjmul a odcizil dvě dobíjecí SIM karty mobilního operátora Vodafone s kreditem v celkové výši 330 Kč, dále poškozenému odcizil z police u dveří plastové pouzdro v hodnotě 50 Kč s občanským průkazem, řidičským průkazem a dalšími osobními doklady poškozeného, a z věšáku u dveří vzal pověšený svazek klíčů od domu v hodnotě 35 Kč, a poté zanechaje poškozeného bez pomoci těmito klíči uzamknul vstupní dveře domu a odešel pryč, čímž poškozenému způsobil otřes mozku, zlomeniny nosních kůstek a pohmoždění obličeje s hospitalizací do 22. 10. 2013 s nutností operace nosu, další škodu poškozenému způsobil na věcech ve výši 10.315 Kč.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný si je vědom toho, že činnost Nejvyššího soudu nespočívá v hodnocení provedených důkazů a hodnocení skutkového stavu věci, avšak má za to, že v případě, že existují zcela zjevně nedostatečná skutková zjištění a zásadní rozpory v dokazování, pak trpí řízení i procesními a formálními vadami, které se nutně musí odrazit v nesprávném právním či hmotněprávním posouzení věci. Závěry soudů jsou podle obviněného postaveny na výpovědi poškozeného, pachových stopách, listinných výpisech z telekomunikačního provozu a výpovědi svědka J. Ž. Obviněný v podrobnostech odkázal na svá dřívější vyjádření v rámci trestního řízení. Poukázal na to, že dechovou zkouškou poškozeného T. R. provedenou po nahlášení napadení bylo poškozenému naměřeno 2,54‰ alkoholu v krvi. Podle obviněného mohlo mít a mělo takové množství alkoholu v krvi vliv na rozpoznávací schopnosti poškozeného. Obhajoba navrhovala provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie k osobě poškozeného, zejména k posouzení jeho rozpoznávacích možností a schopnosti zapamatovat si skutkový děj s ohledem na zjištění hladiny alkoholu v krvi přesahující 2,5‰. Dále bylo navrhováno provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, co do posouzení obecné věrohodnosti poškozeného v souvislosti s jeho abúzem alkoholu. Tyto důkazy nebylo možno provést s ohledem na úmrtí poškozeného. Podle obviněného také nalézací soud považoval vyhotovení uvedených znaleckých posudků za potřebné, když jejich vyhotovení zadal konkrétním soudním znalcům. Před jejich vyhotovením však poškozený zemřel. Obviněný tak opakovaně namítá, že poškozený se v době incidentu nacházel ve stavu vylučujícím rozpoznávací složky jeho vědomí, a tak si z objektivních příčin nemohl pamatovat a následně podrobně popisovat způsob útoku, osobu útočníka a zjevně se tak podle obviněného jedná o bludy či vykonstruované představy poškozeného v důsledku jeho abúzu alkoholu. Tato tvrzení obhajoby nebyla podle obviněného nikterak zpochybněna. V této souvislosti výpověď svědka J. Ž., že „se mu nezdálo, že by poškozený byl nějak ovlivněn alkoholem, neboť mluvil srozumitelně,“ považuje obviněný za obecnou a strohou. Tento jediný usvědčující důkaz odstraňující pochybnosti o stavu poškozeného nemůže podle obviněného obstát ve vztahu k jeho vině a uloženému trestu 3 let odnětí svobody. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že mu „nezbylo než vycházet z výpovědi poškozeného, kterou učinil v hlavním líčení“. Podle obviněného toto tvrzení soudu porušuje zásadu trestního řízení in dubio pro reo. Je přesvědčen, že absence důkazu znaleckým posudkem o stavu obviněného mu byla přičtena k tíži a soudy se spokojily s výpovědí svědka J. Ž. Podle obviněného pochybnosti o tom, zda se poškozený T. R. nacházel v době skutku ve stavu vylučujícím jeho rozpoznávací složky, ve spojení s jeho abúzem alkoholu a zjištěnou hladinou alkoholu v době ošetření (která mohla být v době skutku ještě vyšší), nebyly jakkoli odstraněny či vyvráceny. Soudy těmto skutečnostem nevěnovaly při hodnotící činnosti hlubší pozornost. Nezabývaly se ani námitkou absence jeho motivu k činu. Soudy se tak podle obviněného neřídily zásadou in dubio pro reo a nerespektovaly ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Rozsudky obou soudů podle něj stojí na nesprávně zjištěném skutkovém stavu. V rozhodnutích soudů shledává existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 448/2010, 7 Tdo 39/2010, zabývající se otázkou extrémního nesouladu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že s ohledem na obsah dovolání se k němu věcně vyjadřovat nebude. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že obviněný postavil své dovolání na obdobných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání (č. l. 319 tr. spisu a 330 a násl. tr. spisu). Shodnými námitkami obviněného se proto již zabýval a vypořádal soud II. stupně. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si je ostatně vědom sám obviněný, když v dovolání poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se existencí extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy. V tomto směru jsou ale rozhodnutí soudů v souladu s uvedenými usneseními Nejvyššího soudu (viz níže tzv. extrémní rozpor).
Základní obhajobou obviněného po celé trestní řízení je, že se nedopustil jednání, jež mu je kladeno za vinu. Také v dovolání obviněný svou vinu popírá, a to především s poukazem na nevěrohodnost výpovědi samotného poškozeného. Tu obviněný vyvozuje z toho, že poškozený byl osobou nadměrně užívající alkohol a v době po útoku mu provedením dechové zkoušky bylo naměřeno 2,54‰ alkoholu. Tento stav poškozeného, pod vlivem alkoholu, podle obviněného mohl mít a měl vliv na rozpoznávací schopnosti poškozeného a na jeho schopnost zapamatovat si průběhu skutkového děje. Má tedy za to, že neprovedením jím navrhovaných důkazů znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví toxikologie na osobu poškozeného, zůstalo dokazování neúplným a soudy nemohly bez takového důkazu rozhodnout o jeho vině. Soudy také podle obviněného nesprávně hodnotily provedené důkazy a porušily základní zásady trestního řízení stanovené v §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i zásadu in dubio pro reo.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy okresní a krajský soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v podstatě v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozeného, kterou soudy po pečlivém hodnocení, jednotlivě i v souvislosti s ostatními důkazy, shledaly věrohodnou. Při hodnocení její věrohodnosti postupovaly obezřetně právě s vědomím, že poškozený byl osobou, která ve větší míře požívala alkoholické nápoje. Z provedeného dokazování však vyplývá, že poškozený během celého trestního řízení vypovídal podrobně, logicky a neměně o průběhu útoku i o osobě pachatele. Obviněného jako útočníka poškozený označil bezprostředně po útoku, již při lékařské prohlídce ze dne 15. 10. 2013 v 18:35 hodin, jak vyplývá z lékařské zprávy prim. MUDr. I. P. na č. l. 41 tr. spisu (zpráva byla provedena jako důkaz při hlavním líčení dne 29. 7. 2015, č. l. 296 a násl. tr. spisu). Na této výpovědi poškozený setrval po celou dobu trestního řízení. Podle výpovědi svědka J. Ž., který poškozeného viděl a vnímal bezprostředně po útoku a zajistil mu přivolání pomoci, na poškozeném neshledal výrazné znaky ovlivnění alkoholem a tento hovořil srozumitelně. Výpověď poškozeného dále nestála osamoceně, ale byla podpořena rovněž dalšími provedenými důkazy, a to lékařskými zprávami o zdravotním stavu poškozeného, protokolem o ohledání místa činu, při němž byly zajištěny stopy (č. l. 17 tr. spisu) a dále výsledky odborného vyjádření z oboru metody pachové identifikace (č. l. 32 a násl. tr. spisu). Z tohoto odborného vyjádření vyplývá, že na dvou předmětech (mobilních telefonech, které obviněný vytáhl z kapes poškozenému, hodil je na zem a rozdupal), byly nalezeny pachové stopy náležející obviněnému V. R. Poškozený přitom ve své výpovědi u hlavního líčení uvedl, že obviněnému telefony do ruky nikdy nedal (č. l. 222 a násl. tr. spisu). Dále soudy poukázaly na výpisy z telekomunikačního provozu, z nichž vyplývá, že obviněný dne 15. 10. 2013 svědku S. D. (taxikáři) nevolal, vyplývá z ní také komunikace obviněného s manželkou, svědkyní J. R., a zejména z ní vyplývá, že se obviněný dne 15. 10. 2013 v 17:19 pohyboval v K. v okolí ulice O., tedy poblíž místa bydliště poškozeného, poblíž místa činu. Nutno zdůraznit, že hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného náleží toliko soudu. Soudy hodnotí věrohodnost jednotlivých důkazů jak samostatně tak v souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy. Pokud v průběhu trestního řízení došlo k tomu, že nebylo možné vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, popř. toxikologie na osobu poškozeného (jak navrhovala obhajoba), neboť tento zemřel, posoudily soudy věrohodnost výpovědi poškozeného na základě dalších ve věci provedených důkazů. Není tedy pravdou, že by znalecký posudek z oboru zdravotnictví na osobu poškozeného byl jediným důkazem k posouzení věrohodnosti výpovědi poškozeného. Soudy postupovaly při hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného pečlivě a je zřejmé, že provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Skutečnost, že poškozený byl schopen, i přes naměřené množství alkoholu, popsat průběh útoku vyplývá z jeho výpovědí které, jak bylo uvedeno výše, byly podrobné a neměnné. Věrohodnost výpovědi pak byla podpořena dalšími provedenými důkazy. Na základě dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. soudy oprávněně shledaly naopak výpověď obviněného nevěrohodnou.
V odůvodnění svých rozhodnutí soudy řádně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. S ohledem na námitku obviněného o porušení zásady in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle §265b tr. ř. Protože ve věci nebyl shledán ani obviněným namítaný extrémní rozpor, bylo dovolání posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného V. R., tedy jeho posouzení jako podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v důsledku toho k jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci Ústavního soudu k tomuto způsobu rozhodnutí o dovolání, jak jej prezentoval v nálezu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15, uvádí následující. Tento způsob rozhodnutí o dovolání v žádném případě neznamená, že by se Nejvyšší soud „věcí odmítl meritorně zabývat, neboť dovolání považoval za podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.“, jak bylo Ústavním soudem konstatováno v uvedeném nálezu. To ostatně jednoznačně vyplývalo z obsahu podrobného odůvodnění na str. 5 až 8 usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1338/2014), které bylo m. j. předmětem řízení o ústavní stížnosti v uvedené jiné trestní věci, a ve kterém Nejvyšší soud uvedl, stejně jako i v této věci, že zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je totiž zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby bylo zachováno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se proto vždy zabývá i procesními námitkami obviněných, kterými napadají proces dokazování a skutková zjištění soudů, byť tyto námitky přímo důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Pokud mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je shledán namítaný extrémní rozpor, jsou pak napadená rozhodnutí na podkladě uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem zrušena. V opačném případě je dovolání odmítáno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu