ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.892.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 892/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. listopadu 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného I. M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 55 To 344/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 279/2014, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují :
I. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 55 To 344/2015, pokud jím zůstal nedotčen výrok rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 6 T 279/2014, jímž bylo obviněnému I. M. podle §85 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §48 odst. 4 tr. zákoníku uloženo, aby se ve zkušební době zdržel navazování jakéhokoliv kontaktu s poškozeným J. M., bytem L., O. a členy jeho rodiny, s výjimkou soudních a úředních jednání,
II. rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 6 T 279/2014, ve výroku jímž bylo obviněnému I. M. podle §85 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §48 odst. 4 tr. zákoníku uloženo, aby se ve zkušební době zdržel navazování jakéhokoliv kontaktu s poškozeným J. M., bytem L., O. a členy jeho rodiny, s výjimkou soudních a úředních jednání.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 6 T 279/2014, byl obviněný I. M. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a byl mu podle §353 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců, za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §48 odst. 4 tr. zákoníku, mu bylo uloženo, aby se v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení zdržel navazování jakéhokoliv kontaktu s poškozeným J. M., bytem L., O., a s členy jeho rodiny, s výjimkou soudních a úředních jednání. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest propadnutí věci, a to samonabíjecí expanzní pistole zn. RECK. Podle §99 odst. 2 tr. zákoníku pak bylo obviněnému uloženo také ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě.
Obviněný se uvedeného přečinu dopustil tím (zkráceně uvedeno), že dne 21. 9. 2014, v době kolem 10.47 hodin v O., na ul. L., na soukromém pozemku rodinného domu v prostoru před garáží, požadoval po svém synovi J. M. navrácení klíčů od vozidla tov. zn. Renault Megane, a když jeho požadavku nevyhověl, vytáhl plynovou pistoli se zásobníkem a dvěma náboji a její hlavní mířil na poškozeného, v okamžiku, když byl poškozený ohnutý dolů k zemi, zezadu k němu přistoupil, přiložil mu k hlavě uvedenou pistoli, přičemž zbraň nejméně dvakrát naprázdno promáčkl, kdy k výstřelu nedošlo a poté, co se poškozenému podařilo vytrhnout mu plynovou pistoli z ruky a odhodit ji na zem, vzal si do pravé ruky kovovou tyč o níž se následně s poškozeným přetahoval, přičemž se poškozenému podařilo zabránit dalšímu útoku. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 55 To 344/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Uvedl, že soudy vycházely pouze z údajů jeho syna a jeho manželky, ale nevzaly v úvahu další důležité okolnosti jako jejich rozdílný věk, že incidentu předcházel jiný incident, kdy on byl napaden synem, který jej bezprostředně ohrožoval kladivem, když rozbíjel dveře za kterými stál. Cítil se proto ohrožen případným dalším jednáním svého syna a inkriminovaného dne si pistoli vzal jako obranný prostředek. Jednání jeho syna i jeho manželky, že bylo v dané době účelové, když si pořizovali dokumentaci prostřednictvím telefonu, a to v situaci, jak tvrdí, že se cítili být ohrožení na životě. Soudy, že se také nezabývaly faktem, že byl opakovaně bezdůvodně a nedobrovolně hospitalizován v psychiatrické léčebně z podnětu právě jeho příbuzných, přičemž i znalci při posuzování jeho psychického stavu vycházeli pouze z účelových tvrzení jeho syna a jeho manželky, když jejich motivace je zřejmá, protože se jej potřebují zbavit, pokud jde o jeho bydlení v domě na ul. L., aby jej mohli bez problémů prodat. Ve světle těchto skutečností obviněný nepovažuje za správný výrok soudu o zákazu navazovat kontakt s poškozeným a jeho rodinou, který považuje za neurčitý a ve svém důsledku obcházející ustanovení §75 tr. zákoníku o zákazu pobytu, který nelze uložit k místu, kde má pachatel trvalý pobyt.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího krajského soudu a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že stejné námitky obviněný uplatnil v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a také v odvolání, takže se jimi zabývaly již soudy obou stupňů. Konflikt mezi obviněným a poškozeným, že měl určitý vývoj, ale z projednávaných přestupků je zřejmé, že iniciátorem jednotlivých jednání byl právě obviněný. Rozhodnutí soudů považuje za správná a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že v podstatě shodnými námitkami obviněného se již zabýval soud odvolací, a protože tyto námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud, lze v podrobnostech odkázat zejména na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, se kterým se Nejvyšší soud v tomto směru ztotožnil. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Obviněný neuvedl žádnou námitku proti právnímu posouzení skutku uvedenému ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Podstatou jeho dovolání jsou námitky týkající se způsobu hodnocení důkazů soudy a proti nesprávnosti, resp. neúplnosti dokazování, když podle jeho názoru měly být zohledněny jím namítané okolnosti ohledně jeho vztahů s poškozeným a jeho rodinou. Námitky obviněného tak spočívají pouze ve výhradách proti skutkovým zjištěním učiněným soudy na základě provedeného dokazování, proti způsobu, jímž soudy hodnotily provedené důkazy a v podstatě znamenají pouze prosazování jeho vlastní verze průběhu skutkového děje. Tím zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů. Pokud námitkou, že rozhodnutí obou soudů spočívají „na nesprávném posouzení“, míní obviněný nesprávné právní posouzení skutku, tak předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutkových závěrů, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů. Zejména pak, že on sám se cítil být synem ohrožen v důsledku jejich předchozího vzájemného konfliktu, kdy měl být synem napaden.
Výše uvedené námitky – skutkové – tedy nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Typicky se tak děje v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán především tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací soud, a provedenými důkazy, rozhodně není žádný rozpor, natož extrémní, přičemž ani obviněný výslovně žádný takový rozpor nenamítal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí i obsahu trestního spisu je zřejmé, že soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu (pozn. odvolací soud jej pouze doplnil odborným vyjádřením z oboru balistiky), posléze všechny ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu, a proto Nejvyšší soud považuje dokazování za provedené v souladu se zásadami vymezenými v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Obviněný tak sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho svým obsahem nenaplňují a nejsou pod tento dovolací důvod podřaditelné.
Obviněný uplatnil také dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož existenci shledává ve výroku soudu o zákazu navazovat kontakt s poškozeným a jeho rodinou, který považuje za neurčitý a ve svém důsledku obcházející ustanovení §75 tr. zákoníku o zákazu pobytu, který nelze uložit k místu, kde má pachatel trvalý pobyt. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz např. usnesení sp. zn. 6 Tdo 659/2013, 8 Tdo 174/2014) byla posouzena správnost napadeného usnesení a předcházejícího rozsudku z hlediska této námitky obviněného, která byla shledána důvodnou.
Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku může soud uložit podmíněně odsouzenému, nad kterým byl vysloven dohled, přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v §48 odst. 4 tr. zákoníku směřující k tomu, aby vedl řádný život. Smyslem tohoto ustanovení je podpořit vedení řádného života ve zkušební době uložením přiměřeného omezení nebo povinnosti nad rámec obvyklý. Podstatou přiměřených omezení a přiměřených povinností, které mohou být pachateli uloženy za tím účelem, aby vedl řádný život, jsou určité zásahy do svobody jednání a rozhodování pachatele ve zkušební době. Nejvyšší soud se ztotožnil s námitkou obviněného, že zdržení se navazovat kontakt s poškozeným a jeho rodinou je neurčité. Je také obtížně proveditelné, a to i s ohledem na nevyjasněné okolnosti společného bydlení v rodinném domě. Je-li smyslem přiměřeného omezení nebo povinnosti vedení řádného života ve zkušební době, lze pak v daném případě považovat za postačující již podmíněné odsouzení s dohledem, kdy tento dohled má zajistit zvýšenou kontrolu chování obviněného a poskytnout mu potřebnou péči a pomoc ve zkušební době, přičemž bylo obviněnému uloženo také ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě.
Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného I. M. rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu