ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.997.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 997/2016-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 31. srpna 2016 v Brně dovolání obviněného P. S ., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 9 To 361/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 143/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 16. 3. 2015, sp. zn. 2 T 143/2014, uznal obviněného P. S. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
v blíže nezjištěné době během prosince 2012 při rekonstrukci bytů č. ... a .. na adrese ......., M. p. B., v úmyslu podvodně vylákat finanční prostředky pro svoji vlastní potřebu, vydávaje se za společníka zhotovitele díla, podnikatele L. J., s místem podnikání B., podnikajícího pod firmou B., přesvědčil poškozeného V. K., aby za účelem pokračování v rekonstrukci bytů jako zálohu na další práce a zakoupení stavebního materiálu zaslal finanční částku ve výši 380 000 Kč na účet číslo ............., o kterém poškozenému V. K. tvrdil, že se jedná o druhý účet firmy B. L. J. Ve skutečnosti se však jednalo o účet majitelky Z. K., družky obviněného P. S., která na žádost obviněného P. S. mu umožnila tento účet za tímto účelem použít, a když dne 17. 12. 2012 převedl poškozený V. K. ze svého účtu číslo ......... finanční částku ve výši 380 000 Kč na účet číslo .........., vystavil obviněný P. S. poškozenému V. K. na jeho žádost jménem firmy B. písemné potvrzení označené jako „Zálohová faktura“ na příjem finanční částky ve výši 360 000 Kč. Skutečně převedenou finanční částku ve výši 380 000 Kč obviněný P. S., ale ve skutečnosti zhotoviteli díla podnikateli L. J. nikdy nepředal. Na rekonstrukci bytů a nákup stavebního materiálu ji nepoužil ani ji následně poškozenému V. K. již nevrátil, ale místo toho ji použil z části na úhradu svých dluhů a z části jiným způsobem pro vlastní potřebu a pro potřebu Z. K. a způsobil tak poškozenému V. K. škodu ve výši nejméně 380 000 Kč.
Podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu čtyřicetidvou měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému povinnost, aby podle svých sil uhradil škodu, kterou přečinem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozeného V. K. na náhradu škody ve výši 380 000 Kč.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 9 To 361/2015, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Martiny Jelínkové včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soud prvního stupně hodnotil veškeré důkazy v jeho neprospěch, a že se soudy spokojily s povrchním hodnocením zjištěných skutečností, přičemž podle obviněného soudy svá rozhodnutí učinily na základě toho, jak se celá trestní věc jevila na první pohled. Obviněný dále uvedl, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť nejednal v úmyslu vylákat od poškozeného V. K. finanční částku. Sdělil, že soud neprovedl důkaz (nezajistil předložení stavebního deníku, jakožto průkazného dokladu o skutečně provedených pracích), jejichž provedení navrhoval. Obviněný namítl, že na základě toho, že je se Z. K. v rodinném poměru, není možné ji považovat za nehodnověrnou. Obviněný je přesvědčen, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku citoval jeho výpověď, aniž by se zabýval otázkou její věrohodnosti. Uvedl, že rozsudek soudu je založen převážně na nevěrohodné výpovědi poškozeného L. J. Obviněný má za to, že není pravdivé ani tvrzení soudu prvního stupně o „smyšlené zámince“, pod kterou měl poškozený V. K. zaslat obviněnému předmětný finanční obnos. Dále obviněný uvedl, že za zcela nepodložený závěr soudu prvního stupně považuje skutečnost, že měl zneužít stavební deník. Obviněný namítl, že se nelze ztotožnit se závěrem nalézacího soudu, že „už jen připsáním částky na účet a nakládání s těmito finančními prostředky je dokonán trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku. K výroku o náhradě škody obviněný uvedl, že vznik škody, resp. především její výše nebyla v řízení prokázána, a soud prvního stupně nepřihlédl k tvrzením a důkazům obviněného, případně některé z nich neprovedl, čímž obviněného zbavil procesních práv. Obviněný se vůbec nevyjádřil k vylákání peněz od poškozeného.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 9 To 361/2015, stejně tak, aby zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. 3. 2015, sp. zn. 2 T 143/2014, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obviněného obžaloby. Obviněný dále navrhl, aby Nejvyšší soud dal současně podnět, aby předseda Okresního soudu v Příbrami podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu, aby rozhodl o odkladu vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 16. 3. 2015, sp. zn. 2 T 143/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 9 To 361/2015. Obviněný souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání uvedl, že je zcela na místě vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Příbrami rozvedených v jeho odůvodnění, jakož i v odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Neshledal ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že obviněný pouze jiným způsobem hodnotil a zpochybňoval provedené důkazy, na jejichž podkladě okresní soud odůvodnil své závěry; proto nejvyšší státní zástupce neshledal argumentaci obviněného relevantní, tedy podřaditelnou pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podřaditelnou pod uplatněný důvod dovolání je podle něj pouze námitka, že provedeným dokazováním nebyl náležitě prokázán úmysl obviněného podvodně od poškozeného vylákat finanční prostředky pro svoji vlastní potřebu. Nejvyšší státní zástupce doplnil, že obviněný byl provedenými důkazy jednoznačně usvědčen ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž jednoznačně došlo k naplnění všech jeho znaků. Provádění dalšího dokazování, jak obviněný navrhoval, by bylo zcela nadbytečné. Závěrem nejvyšší státní zástupce shrnul, že jednání obviněného představuje zcela standardní případ podvodného jednání, navíc naplňující znak kvalifikované skutkové podstaty (škoda výrazně přesahující 50 000 Kč); proto se nejvyšší státní zástupce nemohl ztotožnit s námitkami obviněného.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zmíněný rozpor může nastat i v případě, že skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech, které jsou zatíženy tak závažnými vadami, že tyto úkony nelze použít jako důkaz, a buď tu nejsou žádné další důkazy anebo zbývající důkazy nepostačují k tomu, aby jen na jejich podkladě obstála skutková zjištění soudů.
Podle §265f odst. 1 tr. ř. je Nejvyšší soud jako soud dovolací při rozhodování o dovolání vázán tím, které výroky rozhodnutí, v jakém rozsahu a z jakých důvodů dovolatel napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Takto podané dovolání vymezuje rozsah a obsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu. Východiskem pro existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud proto přezkoumává napadený rozsudek ve vztahu k těm skutkovým zjištěním, která jsou uvedena v tzv. skutkové větě výroku o vině. S odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí napadené dovoláním. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, s. 1642). Protože důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování. Postup soudu, jímž provádí dokazování v hlavním líčení (veřejném zasedání) je totiž upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotně právního posuzování.
Obviněný uplatnil v dovolání převážně skutkové námitky. Mezi tyto námitky patří námitka, že soud prvního stupně hodnotil veškeré důkazy v neprospěch obviněného, že se soudy spokojily v povrchním hodnocením zjištěných skutečností, že soud neprovedl důkaz, jehož provedení obviněný navrhoval, že na základě toho, že je se Z. K. v rodinném poměru, ji lze považovat za nehodnověrnou, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku citoval jeho výpověď, aniž by se zabýval otázkou její věrohodnosti, že je rozsudek založen převážně na nevěrohodné výpovědi svědka L. J., že není pravdivé ani tvrzení soudu prvního stupně o „smyšlené zámince“, pod kterou měl poškozený V. K. zaslat obviněnému předmětný finanční obnos, a že nebyla výše škody v řízení prokázána. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
IV. Důvodnost dovolání
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a že „už jen připsáním částky na účet a nakládání s těmito finančními prostředky je trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku dokonán.
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Podle §209 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin podvodu spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. Podle §209 odst. 3 tr. zákoníku bude pachatel potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného, neboť pachatelem přečinu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku je fyzická, případně právnická osoba, která vyvolala nebo užila omylu jiné osoby, popř. jí zamlčela podstatné skutečnosti, přičemž v důsledku dispozice oklamané osoby došlo ke škodě na cizím majetku a obohacení pachatele nebo jiné osoby. Cizím majetkem je majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu; přičemž ustanovení o trestném činu podvodu chrání všechny součásti majetku a ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Po subjektivní stránce je přitom vyžadován alespoň nepřímý úmysl podle §15 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž z hlediska zavinění u přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku postačí nedbalost ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Jako pokus by bylo možno posoudit jak jednání, jímž pachatel po uvedení jiného v omyl nedokonal obohacení, tak i jednání, jímž se pachatel teprve pokusil někoho jiného uvést v omyl. Škoda většího rozsahu je podle §138 odst. 1 tr. zákoníku taková škoda, která dosahuje nejméně částky 50 000 Kč (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 1194, s. 1205).
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný P. S. se v úmyslu obohatit vydával za společníka poškozeného, podnikatele L. J. (zhotovitele díla), podnikajícího pod firmou B. Svým jednáním uvedl v omyl poškozeného V. K., přičemž na základě „Zálohové faktury“ z něj vylákal finanční částku 380 000 Kč, kterou mu poškozený zaslal na bankovní účet Z. K. (družky obviněného), nikoliv na účet zhotovitele díla poškozeného L. J. Ke skutečnému předání peněz zhotoviteli díla – poškozenému L. J. však nikdy nedošlo. Obviněný peníze nevrátil ani poškozenému V. K., nýbrž finanční částku použil z části na úhradu dluhů a z části pro svoji potřebu a potřebu Z. K., čímž poškozenému způsobil škodu ve výši nejméně 380 000 Kč, tj. větší škodu.
Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný P. S. uvedeným jednáním naplnil nejen subjektivní stránku přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ale i všechny zákonné znaky uvedeného přečinu, neboť se obohatil tím, že někoho uvedl v omyl a způsobil tak na cizím majetku větší škodu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného P. S. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu