ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1031.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1031/2016-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2016 o dovolání obviněného T. H. , proti kterému je vedeno řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 67 To 40/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 105/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný T. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 6 T 105/2015, uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu se výše uvedeného trestného činu dopustil tím, že
dne 1. 10. 2012 v P., na V. n., v pobočce GE Money Bank, a. s., IČO: 256 72 720, uzavřel smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty, na základě které mu byla vydána kreditní karta typu MoneyCard Gratis MC Standard s úvěrovým rámcem ve výši 20 000 Kč, přičemž při sjednávání smlouvy o revolvingovém úvěru uvedl vědomě nepravdivé údaje, když předložil potvrzení o výši příjmu ze dne 28. 9. 2012, které vlastnoručně podepsal, ve kterém je uvedeno, že je od ledna roku 2010 zaměstnán jako manažer u obchodní společnosti Chequepoint, a. s., IČO: 005 41 389, se sídlem 28. října 13, 110 00 Praha 1, kdy pracovní poměr je sjednán na dobu neurčitou, a jeho průměrný čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce činil 50 000 Kč, ačkoli u této společnosti v této době nepracoval a jím deklarovaný příjem nepobíral, přičemž z následně poskytnutého úvěrového rámce prostřednictvím kreditní karty v období od 01. 10. 2012 do 17. 10. 2012 realizoval výběry z bankomatů a platby u obchodníků, čímž překročil úvěrový rámec o částku 212,50 Kč, přičemž následně neuhradil ani jednu ze splátek, tedy společnosti GE Money Bank, a. s., IČO: 256 72 720, se sídlem Vyskočilova 1422, Praha 4, způsobil přímou škodu ve výši 20 212,50 Kč, která byla následně, jako pohledávka, postoupena postupníkovi, společnosti I-Xon, a. s., IČO: 28 218 761, sídlem Husitská 344/63, 130 00 Praha 3.
2. Pro uvedený skutek a trestný čin soud obviněnému uložil podle §211 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
3. Proti citovanému rozsudku podal obhájce uprchlého obviněného Mgr. Ondřej Hampl odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 67 To 40/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal výše jmenovaný obhájce uprchlého obviněného dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), g) a l ) tr. ř. s tím, že soud druhého stupně rozhodl o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, přičemž současně vytkl jednak nesprávné právní posouzení skutku dané mimo jiné extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi, a dále porušení procesních pravidel spočívající ve vedení řízení proti obviněnému jakožto uprchlému, ač pro to nebyly splněny podmínky.
5. K námitce nesprávného právního posouzení skutku dovolatel rozvedl, že nesouhlasí se závěrem orgánů činných v trestním řízení (včetně odvolacího soudu), že v době sjednání úvěrového vztahu nepracoval ve společnosti Harada Ltd., ačkoliv tuto společnost jako svého zaměstnavatele uvedl v potvrzení o výši příjmů. Ke dvěma provedeným důkazům, na jejichž podkladě takový závěr dovodily, a to vysvětlení podanému svědkem R. N. a písemné zprávě společnosti Chequepoint, a. s., poukázal na to, že úřední záznam o podaném vysvětlení jmenovaným svědkem neobsahuje jedinou zmínku o společnosti Harada Ltd., když navíc tento svědek nebyl ani v pozici, kdy mohl mít o dané společnosti a jejích zaměstnancích přehled, a tudíž na podkladě tohoto důkazu nelze jakkoli uzavírat, že jeho pracovní poměr v rozhodné době netrval (lze z něj dovodit maximálně to, že se již nezdržoval v pražské pobočce společnosti Chequepoint, a. s.); ke skutečnosti, že jeho pracovní poměr ve společnosti Chequepoint, a. s., byl ukončen ke dni 3. 5. 2012, jak se podává z druhého důkazu, uvedl, že z tohoto nelze jakkoli dovodit jeho vztah ke společnosti Harada Ltd., natožpak to, že u této společnosti nebyl na podzim 2012 zaměstnán.
6. Vzhledem k uvedeným výhradám obviněný konstatoval, že orgány činné v trestním řízení pochybily, neboť v extrémním rozporu s provedenými důkazy dospěly k závěru, že budoucímu věřiteli úmyslně předložil nepravdivé potvrzení o výši svých příjmů, a tím naplnil skutkovou podstatu posuzovaného přečinu. Vyjádřil přesvědčení, že je nutné došetřit skutečnosti, jež jsou pro rozhodnutí v dané věci bez jakýchkoli pochybností významné, kdy zejména je třeba, aby policejní orgán adresoval kompetentní osobě ze společnosti Harada Ltd. přípis, v němž by se dotázal na to, zda byl v době předložení potvrzení o výši příjmů v této společnosti zaměstnán či nikoliv; bez takového šetření nebude možné připustit, že se orgány činné v trestním řízení se spisem v potřebném rozsahu vypořádaly. V této souvislosti ještě připomněl, že byť policejní orgán měl od počátku vyšetřování informaci o tom, že byl ve společnosti Harada Ltd. zaměstnán, a to počínaje lednem 2012 (tj. přibližně devět měsíců před vystavením potvrzení o výši příjmů), rezignoval (stejně jako jiné orgány činné v trestním řízení) na svoji povinnost objasňovat i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se trestní řízení vede.
7. Ve vztahu k námitce porušení procesních pravidel v posuzovaném případě dovolatel předně zdůraznil, že v řízení proti uprchlému jsou z povahy věci významně omezena práva obviněného na obhajobu, a toto řízení je proto možné vést pouze ve výjimečných případech za splnění příslušných zákonných podmínek. Vyslovil názor, že pokud orgány činné v trestním řízení konaly proti němu takové řízení proto, že nebydlí tam, kde má nahlášené trvalé bydliště, a policejnímu orgánu se nepodařilo o jeho současném pobytu ničeho zjistit, nepostačovaly takové okolnosti k vedení tohoto typu řízení, neboť z těchto se nijak nepodává, že by se vyhýbal danému trestnímu řízení tím, že by pobýval v zahraničí nebo se skrýval (zde odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 4 Tdo 4/2009). Uvedl, že popsané vady řízení významně zasáhly do jeho práv, včetně práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, když nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení byl zbaven účasti na hlavním líčení a veřejném zasedání o odvolání.
8. V závěru svého podání proto obviněný navrhl (aniž citoval příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí, přikázal věc příslušnému orgánu veřejné moci k novému projednání a rozhodnutí a zároveň nařídil provedení potřebných úkonů a doplnění.
9. K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění odůvodnil tvrzením, že v rozhodné době sice netrval jeho pracovní poměr ke společnosti Chequepoint, a. s., ale trval jeho pracovní poměr ke společnosti Harada Ltd., a proto nemohl být uznán vinným daným přečinem, především zdůraznila, že obviněný byl odsouzen pro tu variantu trestného jednání, která spočívá v tom, že při sjednání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje. V tomto směru poukázala na to, že obviněný uvedl prostřednictvím falza potvrzení o výši příjmu ze dne 28. 9. 2012, že je od ledna 2010 zaměstnán jako manažer u obchodní společnosti Chequepoint, a. s., kdy jeho pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou a jeho čistý měsíční příjem za poslední tři měsíce činil 50 000 Kč; uvedený údaj je třeba považovat v každém případě za nepravdivý, neboť na této skutečnosti nemění nic ani namítaná okolnost, že mohl být zaměstnancem jiné obchodní společnosti se srovnatelným jako deklarovaným příjmem. Obviněný byl v květnu 2012 odvolán z funkce ve společnosti Chequepoint, a. s., což potvrdila jednak sama jmenovaná společnost, a dále i Česká správa sociálního zabezpečení ve sdělení, podle kterého nebyl v dotčené době evidován jako zaměstnanec předmětné obchodní společnosti; navíc skutečnost, že šlo o falešné potvrzení o výši příjmu, vyplývá již z toho, že bylo podepsáno pracovníkem R. N., který v té době měl odepřen přístup do zaměstnání a takové potvrzení nemohl vůbec vystavit, neboť to ani nepatřilo do jeho kompetencí, a dále z toho, že rovněž razítko na něm je falešné. Stav uvedený obviněným v potvrzení tak neodpovídal skutečnosti, přičemž charakter jeho obhajoby navíc postrádá logiku, neboť lze jen stěží připustit, že by vynakládal úsilí na to, aby v rámci uzavírání úvěrové smlouvy předložil falešné potvrzení o příjmu, pokud mohl osvědčit svůj příjem řádným potvrzením; předložení falešného potvrzení muselo být vedeno nějakým motivem, jehož zjištění však není pro dané trestní řízení určující, souvisejícím však každopádně s tím, že obviněný nemohl v příslušném potvrzení uvádět skutečné údaje, neboť na jejich základě by mu zřejmě nebyl úvěr poskytnut.
10. Ve vztahu k dalšímu obviněným tvrzenému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., v jehož rámci namítl, že proti němu bylo vedeno řízení jako proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky (čímž došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu), neboť nebylo prokázáno, že by se vyhýbal trestnímu stíhání tím, že by se skutečně skrýval nebo zdržoval v cizině, a soudy nevyčerpaly všechny možnosti pro objasnění otázky, proč se nedostavoval na předvolání, státní zástupkyně poukázala na to, že již dne 30. 4. 2014 bylo po obviněném vyhlášeno celostátní pátrání na základě vydaného předchozího souhlasu se zadržením ze dne 8. 4. 2014, které vydalo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1, a dne 6. 2. 2015 Obvodní soud pro Prahu 1 vydal příkaz k zadržení podle §76a odst. 1 tr. ř. Bylo totiž prokázáno, že obviněný se nezdržuje v místě trvalého bydliště, žádný z rodinných příslušníků neví, kde se zdržuje, a existuje pouze domněnka, že cestuje po Evropě za prací. Obviněného nebylo možné kontaktovat telefonicky ani e-mailem, kdy na e-mail mu byla zaslána zpráva o vyhlášeném celostátním pátrání a informace, jak má postupovat, aby bylo možno celostátní pátrání odvolat, včetně kontaktů na policisty, a současně bylo zjištěno, že není veden na úřadu práce, není evidován u České správy sociálního zabezpečení, v poslední době nemá vykázanou žádnou lékařskou péči a lékařka, u níž je registrován, rovněž potvrdila, že poslední záznam o péči má u něj z roku 1997. Státní zástupkyně tudíž konstatovala, že zjištění konkrétního místa pobytu obviněného nebylo možno provést, neboť podmínky pro vydání evropského zatýkacího rozkazu nebo vyžádání obviněného z cizího státu podle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, nebyly splněny, avšak provedené šetření poskytuje dostatečně spolehlivý podklad pro závěr, že obviněný se skrývá, a to s největší pravděpodobností v cizině. Současně vyslovila názor, že u obviněného lze tedy usuzovat na splnění i druhé podmínky pro konání řízení proti uprchlému, a sice že tento se snaží vyhnout trestnímu stíhání svým pobytem v cizině, neboť byl za typově podobné jednání stíhán a pravomocně odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 67 T 10/2014 (dopouštěl se podvodů, včetně pobytu v hotelu se záměrem služby posléze neuhradit), a již dne 17. 5. 2013 byl v této věci vydán souhlas s jeho zadržením; na tomto podkladě lze dovodit, že obviněný si musel být vědom, že bude nutně trestně stíhán i pro toto jednání. Státní zástupkyně tudíž dospěla k závěru, že soudy obou stupňů za této situace nepochybily, pokud rozhodly o konání řízení proti obviněnému jako proti uprchlému.
11. Jestliže dovolatel ve svém podání odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 4 Tdo 4/2009, v němž bylo orgánům činným v trestním řízení vytýkáno, že se v rámci zjišťování pobytu obviněného neobrátily na Schengenský informační systém, státní zástupkyně uvedla, že dne 2. 5. 2014 dala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podle §38 zákona č. 104/2013 Sb., a čl. 98 odst. 1 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. 6. 1985, souhlas k zařazení údajů o osobě podezřelého T. H. do Schengenského informačního systému za účelem pátrání po místu pobytu podezřelého a doručení písemností v trestním řízení.
12. K poslednímu obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupkyně upozornila na to, že tento přicházel v úvahu pouze v jeho druhé zákonné alternativě, jež je vázána na některý z dalších důvodů dovolání a jen ve spojení s ním se může uplatnit. Jestliže dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a pokud jeho námitky obsahově neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného. Obviněný ve své replice k němu ze dne 17. 8. 2016 namítl, že pokud orgány činné v trestním řízení dovodily naplnění subjektivní stránky posuzovaného přečinu z toho, že v potvrzení o výši příjmu měl nepravdivě uvést, že je v rámci skupiny Chequepoint zaměstnán společností Harada Ltd., lživost takového tvrzení se z obsahu spisu nijak nepodává a orgány činné v trestním řízení tuto skutečnost nevědí, a těžko lze najít lepší příklad extrémního nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Dále považoval za nepřípadné až absurdní, aby Nejvyšší státní zastupitelství argumentovalo pro závěr o splnění podmínek pro vedení řízení proti němu jako uprchlému tak, že odkáže na závěry jiného řízení, které proti němu bylo vedeno též jako proti uprchlému, přičemž jakoby nebralo v potaz ustanovení §306a tr. ř., kterým zákonodárce umožnil dovolateli zvrátit závěry učiněné v jeho nepřítomnosti poté, kdy důvody pro vedení řízení proti uprchlému pominou. V dalším obviněný odkázal na obsah svého dovolání a setrval na svém v něm obsaženém procesním návrhu.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l ) tr . ř. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
16. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
17. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
18. Jak již bylo zmíněno, obviněný své dovolání výslovně opřel rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
19. Z tohoto pohledu ta část námitek, které dovolatel ve svém podání uplatnil s odkazem na právě citovaný dovolací důvod s tím, že soudy obou stupňů daný skutek nesprávně právně posoudily, nemohla obstát. Šlo o ty výhrady, jimiž zpochybňoval skutková zjištění soudu prvního stupně (jež shledal správnými a úplnými rovněž odvolací soud), že při sjednávání smlouvy o revolvingovém úvěru uvedl vědomě nepravdivé údaje, když předložil potvrzení o výši příjmu (které vlastnoručně podepsal), ve kterém je uvedeno, že je od ledna roku 2010 zaměstnán u společnosti Chequepoint, a. s., ačkoliv u této společnosti v této době nepracoval a jím deklarovaný příjem nepobíral, přičemž současně tvrdil, že v čase sjednání úvěrového vztahu byl zaměstnán u společnosti Harada Ltd., a soudy pochybily, pokud na podkladě dvou provedených důkazů, a to úředního záznamu o podaném vysvětlení svědkem R. N. a písemné zprávy společnosti Chequepoint, a. s., toto jeho tvrzení shledaly nepravdivým, když současně orgánům činným v trestním řízení vytkl, že měly došetřit skutečnosti významné pro rozhodnutí v posuzované věci, o nichž by nebyly jakékoli pochyby, a pokud tak neučinily, rezignovaly na svoji povinnost objasňovat i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se trestní řízení vede.
20. Takové námitky rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany obou soudů nižších instancí a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
21. Jelikož dovolatel spatřoval naplnění citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v jeho případě jsou skutková zjištění a následné právní závěry soudů obou stupňů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, je třeba k takové námitce (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
22. Obviněný své dovolání sice opřel o tvrzení o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry, avšak Nejvyšší soud shledal, že v posuzovaném případě se o takovou situaci nejednalo. Skutkový stav byl zjištěn především na podkladě listinných důkazů (zejména žádosti o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty ze dne 1. 10. 2012 – č. l. 38 spisu, potvrzení o výši příjmu ze dne 28. 9. 2012 – č. l. 39 spisu, smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty ze dne 1. 10. 2012 – č. l. 41 spisu, včetně dispozic k této smlouvě – č. l. 42 spisu, potvrzení o aktivaci kreditní karty ze dne 19. 10. 2012 – č. l. 43 spisu, odstoupení od smlouvy ze strany GE Money Bank, a. s., ze dne 1. 5. 2013 – č. l. 44 spisu, výpisů ke kreditní kartě, e-mailové korespondence s paní L. N., písemné zprávy společnosti Chequepoint, a. s., opatřené v rámci trestního řízení vedeného proti obviněnému pro pokračující trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 10/2014, sdělení České správy sociálního zabezpečení ohledně evidovaných zaměstnavatelů obviněného a pobíraného důchodu a nemocenských dávek) a úředního záznamu o podaném vysvětlení svědkem R. N. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. V rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou však řádně zdůvodněny závěry, které oba soudy nižších instancí učinily, přičemž tyto závěry odpovídají provedeným důkazům (srov. zejména strany 4 až 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strany 2 až 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nalézací soud ve svém rozhodnutí podrobně popsal průběh skutkového děje, odkázal na provedené důkazy, na jejichž podkladě ke skutkovým zjištěním dospěl, přičemž důkazy hodnotil v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a vypořádal se přesvědčivě rovněž s obhajobou obviněného. Odvolací soud se s uvedeným postupem soudu prvního stupně po právu plně ztotožnil.
23. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
24. Jestliže by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod nelze podřadit (jak ve svém vyjádření přiléhavě uvedla i státní zástupkyně), a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
25. Obviněný ovšem ve svém dovolání s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. rovněž vyslovil názor, že nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení byl zbaven účasti na hlavním líčení a veřejném zasedání, s tím, že toto pochybení spatřoval v tom, že proti němu bylo vedeno řízení jako proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. V tomto směru konkrétně namítl, že pro závěr soudů obou stupňů (a dalších orgánů činných v trestním řízení) o tom, že se vyhýbal danému trestnímu řízení tím, že se skrýval, v žádném případě nepostačovaly zjištěné skutečnosti, že nebydlí tam, kde má nahlášené trvalé bydliště, a policejnímu orgánu se nepodařilo o jeho současném pobytu ničeho zjistit.
26. Takovou námitku sice lze z hlediska tvrzeného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, považovat za relevantně uplatněnou, Nejvyšší soud však současně shledal (ve shodě s výstižným vyjádřením státní zástupkyně), že uvedená výhrada je zjevně neopodstatněná.
27. Podle §302 tr. ř. řízení proti uprchlému lze konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá.
28. Ve stručnosti lze připomenout, že trestní řád umožňuje vést výjimečně řízení v nepřítomnosti obviněného, kterého nelze postavit před soud, a který dokonce ani nebyl vyslechnut v žádném stadiu řízení, ani mu nebylo sděleno osobně obvinění z trestného činu, protože se trestnímu stíhání vyhýbá pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Řízení proti uprchlému lze konat jen proti obviněnému, jehož totožnost je známa, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou, nikoli proti neznámému pachateli. Osoba se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině zejména tehdy, opustila-li území České republiky, případně zdržuje-li se v cizině v tomto úmyslu. Samotný pobyt v cizině není důvodem pro řízení proti uprchlému, musí být zjištěn motiv, tj. snaha uprchnout nebo vyhnout se trestnímu stíhání. Skrývání je takové maření průběhu trestního řízení, kdy pachatel se na území republiky ukrývá, a brání tak dopadení a zajištění; způsob jednání lze částečně porovnat s důvody tzv. útěkové vazby [srov. §67 písm. a) tr. ř.]. Nestačí tedy pouhé zjištění, že se obviněný nezdržuje v místě svého bydliště a opakovaně si nevyzvedává obsílky a předvolání zasílané mu orgány činnými v trestním řízení. V takovém případě je namístě učinit veškeré úkony ke zjištění důvodů nepřítomnosti obviněného a k případnému vypátrání jeho pobytu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až §314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3452 až 3454).
29. Z obsahu spisu je zřejmé, že v posuzované věci bylo v dubnu roku 2014 vyhlášeno po obviněném celostátní pátrání, a to na základě předchozího souhlasu k zadržení obviněného vydaného státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 dne 8. 4. 2014 (č. l. 28 až 29 spisu). Dne 6. 2. 2015 Obvodní soud pro Prahu 1 podle §76a odst. 1 tr. ř. vydal příkaz k zadržení (sp. zn. 43 Nt 2506/2015, č. l. 32 spisu), neboť ve vztahu k obviněnému byl dán důvod vazby podle §67 písm. a) tr. ř., když v jeho případě byla dána důvodná obava, že se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání s ohledem na to, že od dubna roku 2014, kdy po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání, až do dne vydání příkazu k zadržení se mu nepodařil doručit opis usnesení o zahájení trestního stíhání vydaného podle §160 odst. 1 tr. ř. dne 23. 12. 2014 komisařem Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování. Z úředního záznamu ze dne 18. 8. 2015 (č. l. 85 spisu) vyplývá, že uvedeného dne bylo policejním orgánem rozhodnuto, že trestní řízení ve věci bude vedeno proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., a téhož dne policejní orgán požádal Obvodní soud pro Prahu 1 o ustanovení obhájce obviněnému. Jmenovaný soud ustanovil dne 19. 8. 2015 (č. l. 20 spisu) obviněnému obhájce Mgr. Ondřeje Hampla, jemuž bylo dne 26. 8. 2015 prostřednictvím datové schránky doručeno výše zmíněné usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 8 spisu).
30. Z úředního záznamu Policie ČR o pátrání po osobě ze dne 11. 9. 2015 (č. l. 88 až 89 spisu) je zřejmé, že obviněný se v místě trvalého bydliště nezdržoval (což bylo poprvé zjištěno ze zprávy OOP Most ze dne 27. 6. 2013 v rámci trestního řízení v jiné věci obviněného, jak již bylo zmíněno v odst. 22. výše a podrobněji bude uvedeno níže) a při pátrání byla zastižena jeho sestra paní Z. H., která sdělila, že se s ním nestýká ani ona, ani nikdo jiný z rodinných příslušníků, obviněný se v místě bydliště nezdržuje, má cestovat po Evropě, a aktuální kontakt na něj nemá. Ohledně matky obviněného bylo zjištěno, že tato si po prodeji domu jako svůj nový trvalý pobyt nechala zaregistrovat obecní úřad pod adresou V. a pracovnice tohoto úřadu ji však od té doby neviděla a neměla o ní žádné informace. Na obviněného bylo během pátrání zjištěno několik telefonních čísel, jež však byla mimo provoz, a rovněž e-mail, na který mu byla zaslána zpráva o vyhlášeném celostátním pátrání a informace, jak postupovat, aby bylo možno celostátní pátrání odvolat, včetně kontaktů na policisty (a to opakovaně, první zpráva byla zaslána dne 7. 6. 2013 v souvislosti s jiným trestním řízením vedeným proti obviněnému), avšak obviněný policisty nekontaktoval. U registrující lékařky obviněného bylo zjištěno, že již po delší dobu (poslední záznam byl z roku 1997) nemá vykázanou žádnou lékařskou péči. U příslušných institucí bylo dále zjištěno, že nebyl veden na úřadě práce, nebyl evidován jako osoba samostatně výdělečně činná, v letech 2012 až 2013 ve vztahu k němu nebyla evidována žádná osoba jako jeho zaměstnavatel a v daném období nepobíral žádný důchod ani nemocenské dávky (sdělení České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 2. 2014, č. l. 59 a 60 spisu, a ze dne 26. 2. 2014, č. l. 61 spisu). Opakovaně, dne 2. 4. 2014 a dne 30. 4. 2014 bylo provedeno šetření na adrese K., P., kterou obviněný uvedl jako korespondenční adresu v žádosti o smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty ze dne 1. 10. 2012, a na níž se měl zdržovat s přítelkyní Y. Y., avšak v obou případech s negativním výsledkem, přičemž bylo zjištěno, že ani on, ani jmenovaná na této adrese nikdy nebydleli. Konečně je třeba uvést, že podmínky pro vydání evropského zatýkacího rozkazu nebo vyžádání obviněného z cizího státu podle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, nebyly v případě obviněného splněny [srov. §79 odst. 2 písm. a) a §193 odst. 3 tohoto zákona].
31. Pro úplnost a dokreslení chování obviněného je zapotřebí také zmínit, že poprvé po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání již dne 7. 6. 2013 v rámci jiného trestního řízení vedeného proti němu jako uprchlému pro pokračující trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Toto řízení skončilo jeho pravomocným odsouzením, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 67 T 10/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 44 To 333/2014 (pro úplnost lze dodat, že tento odsuzující rozsudek je z hlediska případného uložení souhrnného trestu již bez významu, neboť usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 9. 2015 bylo vysloveno, že se obviněný osvědčil, tj. hledí se na něho, jako by nebyl odsouzen).
32. Dne 23. 10. 2015 státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podala u Obvodního soudu pro Prahu 1 v posuzované trestní věci obžalobu na obviněného a jmenovaný soud rozhodl usnesením ze dne 29. 10. 2015 podle §302 odst. 1, §305 tr. ř. o konání daného řízení jako řízení proti uprchlému, neboť soud dospěl k závěru, že obviněný se vyhýbá trestnímu stíhání tím, že se skrývá, a nelze vyloučit, že pobývá v cizině. Poté, co obhájce podal jménem obviněného odpor proti trestnímu příkazu vydanému Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 29. 10. 2015, bylo ve věci nařízeno hlavní líčení, přičemž předvolání k němu pro obviněného bylo dne 23. 11. 2015 vyvěšeno na úřední desce soudu a sňato dne 14. 12. 2015 (č. l. 141 a 142 spisu). Následné vyrozumění o veřejném zasedání (vzor „7a“ skupiny „tr. ř.“; seznam schválených vzorů je součástí sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001-org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř., doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení) Městský soud v Praze zasílal obviněnému jak prostřednictvím pošty na adresu trvalého pobytu i na korespondenční adresu uvedenou samotným obviněným, tak na jeho e-mail (vše neúspěšně), a rovněž bylo vyvěšeno na úřední desce soudu dne 1. 2. 2016 a sňato dne 16. 2. 2016 (č. l. 190 spisu).
33. S ohledem na shora uvedenou zákonnou úpravu dopadající na posuzovaný případ a zjištěné skutečnosti obsažené ve spisovém materiálu je zřejmé, že obviněný se nezdržoval na žádné ze známých adres, kdy zde opakovaně prováděná šetření byla vždy neúspěšná, s negativním výsledkem skončila i snaha kontaktovat jej prostřednictvím e-mailu a telefonicky, a dále též pátrání policie zahrnující dotazy na příslušné instituce (úřad práce, Českou správu sociálního zabezpečení, registrující lékařku), a místo jeho pobytu či kontakt na něj neznala ani jeho sestra, přičemž jeho matku se nepodařilo kontaktovat vůbec vzhledem k neúspěšnému pátrání po místě jejího pobytu. Provedené šetření, když podmínky pro vydání evropského zatýkacího rozkazu nebo vyžádání obviněného z cizího státu podle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, nebyly splněny (jak bylo uvedeno výše), tak poskytuje dostatečně spolehlivý podklad pro závěr, že obviněný se vyhýbá trestnímu řízení tím, že se skrývá; u obviněného lze přitom usuzovat i na to, že se trestnímu řízení vyhýbá pobytem v cizině. Nejvyšší soud se proto ztotožnil se závěrem obou soudů nižších instancí (a také státní zástupkyně v jejím výstižném vyjádření), že v případě dovolatele byly splněny zákonné podmínky pro konání řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř.
34. Dovolací argumentace obviněného je navíc i v této části jeho podání v naprosté většině opakováním jeho obhajoby uplatněné v rámci odvolání, a soud druhého stupně se s ní dostatečně a přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
35. Jestliže obviněný v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 4 Tdo 4/2009, je třeba uvést, že v této věci se orgány činné v trestním řízení, včetně soudů obou stupňů, spokojily pouze s poznatky zjištěnými v přípravném řízení, a to, že pobyt obviněného nebyl znám a jeho údajná sestra tvrdila, že by se měl nacházet v SRN a hodlal odcestovat do dalšího státu, aniž učinily jakékoliv další šetření za účelem vypátrání jeho pobytu. Z uvedeného je zřejmé, že odkaz obviněného v tomto směru je zcela nepřípadný, v posuzovaném případě byla opakovaně (neúspěšně) prováděna šetření prostřednictvím lustrací, dotazů u příslušných institucí a osob, šetření na obviněným uvedených adresách, a navíc státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 dala souhlas k zařazení údajů o osobě obviněného do Schengenského informačního systému za účelem pátrání po místu jeho pobytu a doručení písemností v trestním řízení.
36. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 8. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu