ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1039.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1039/2016-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2016 o dovolání obviněného M. M. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 4 To 162/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 3 T 38/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 3 T 38/2015, byl obviněný M. M. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §175 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku, jehož výkon byl podle §84, §81 odst. 1, §85 odst. 1, 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let s tím, že nad obviněným byl vysloven dohled a byla mu uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou přečinem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené J. P., bytem Č. B., S., na náhradě škody částku 2.000 Kč.
2. Označený rozsudek napadla odvoláním státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci, která v neprospěch obviněného brojila proti výrokům o vině a trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 4 To 162/2016, byl rozsudek soudu prvního stupně k odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem loupeže podle 173 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 12. 2015, sp. zn. 1 T 182/2015, doručeným dne 5. 1. 2016, byl podle §173 odst. 1, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 12. 2015, sp. zn. 1 T 182/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené J. P., bytem Č. B., S., škodu ve výši 2.000 Kč.
3. Podle skutkových zjištění soudů se obviněný zločinu loupeže podle 173 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 2. 9. 2015 kolem 16:30 hod. v obci S., okr. J. H., v ulici N. Š. poblíže domu, v zaparkovaném vozidle tov. zn. Citroen Xantia, nejdříve požadoval po své tehdejší družce J. P., aby mu dala částku 500 Kč na pohonné hmoty, a když ta mu odmítla peníze vydat, snažil se vzít si je násilím tak, že se jí pokoušel strhnout přes rameno zavěšenou kabelku, což se mu však nepodařilo, proto ji dvakráte udeřil pěstí do obličeje a následně jí strhl z ramene tuto kabelku obsahující finanční hotovost ve výši 500 Kč, mobilní telefon zn. Samsung Galaxy S2 se SIM kartou Tesco Mobil v hodnotě 1.500 Kč, občanský průkaz a průkazku pojištěnce na jméno poškozené, následně pak poškozenou vystrčil z auta a z místa odjel.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 4 To 162/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný nesouhlasil s právním posouzením skutku jako zločinu loupeže. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že jeho jednání nesměřovalo ke zmocnění se kabelky poškozené J. P. a jejího obsahu, ale pouze k přisvojení si částky 500 Kč, kterou chtěl použít na zaplacení pohonných hmot a o níž se domníval, že náleží jemu a poškozené společně (ne-li jemu výlučně). O tom, že neměl v úmyslu získat ani kabelku, ani věci v ní obsažené, svědčí skutečnost, že si nic z toho neponechal.
6. Odvolací soud nereflektoval, že s poškozenou žili jako druh a družka pět let ve společné domácnosti a že po celou dobu měli společné finanční prostředky, které vynakládali na společné potřeby. Tyto finanční prostředky zajišťoval obviněný, poškozená nikdy nepracovala, toliko pobírala sociální dávky. Jedním ze společných nákladů byl nákup pohonných hmot do osobního automobilu, který užívali pro potřeby obou dvou.
7. Inkriminovaného dne si vyjeli za cílem, který si domluvili. Po příjezdu na čerpací stanici požadoval po poškozené částku 500 Kč na zaplacení pohonných hmot tak, jak to činil vždy, když u sebe měla finanční prostředky ona a nikoliv on. Vzhledem k tomu, že mezi nimi došlo v důsledku narušení jejich vztahu k rozepři, odmítla mu peníze vydat. Jelikož jej to rozčílilo, dopustil se za účelem získání požadovaných 500 Kč jednání popsaného ve spise.
8. Podle obviněného je třeba zhodnotit a zohlednit skutečnost, že s poškozenou žili tolik let ve společné domácnosti a věci, se kterými disponovali, nakoupili ze společných prostředků. Uvedené je třeba zhodnotit a zohlednit navzdory tomu, že některé věci s ohledem na jejich charakter věcí osobní potřeby nespadají do podílového spoluvlastnictví.
9. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 4 To 162/2016, zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby sám ve věci rozhodl rozsudkem.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že se s argumentací obviněného neztotožňuje. Podle něj se obviněný prokazatelně za užití násilí zmocnil kabelky poškozené obsahující finanční hotovost ve výši 500 Kč, její mobilní telefon, občanský průkaz a průkaz zdravotní pojišťovny, s těmito věcmi následně z místa činu odjel, částku ve výši 500 Kč si ponechal a kabelku i s doklady vyhodil u své garáže, kde je poškozená následně nalezla (svůj mobilní telefon přitom nadále postrádala). Jeho jednání tak směřovalo i ke zmocnění se věcí, které byly výlučným vlastnictvím poškozené (kabelka, doklady, mobilní telefon) a které pro něj byly jednoznačně věcí cizí. Tvrzení, že si chtěl pouze opatřit peníze, neobstojí. Násilím si zjednal možnost, byť pouze po přechodnou dobu, nakládat i s dalšími osobními věcmi poškozené, která je měla do té doby ve své moci. Státní zástupce připomněl, že z hlediska zločinu loupeže není rozhodné, zda si chtěl pachatel věc trvale přivlastnit nebo ji jen přechodně užívat, popř. s ní jinak naložit (viz rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
11. Ze způsobu konání obviněného je navíc evidentní, že jednal zištně a že se chtěl zmocnit primárně kabelky poškozené, ve které předpokládal uloženou finanční hotovost, aniž by pro něho bylo důležité, z jakého zdroje takové peníze, které chtěl užít pro svou potřebu, pocházejí. To je zřejmé i z výpovědi poškozené, ze které vyplývá, že po ní požadoval peníze, aniž by se zajímal o jejich původ. Musel být proto přinejmenším srozuměn s tím, že poškozená u sebe může mít nejen společné prostředky, ale i takové peníze, které patří výlučně jí nebo i jiné osobě. Přesto se za užití násilí zmocnil všech peněz, které měla poškozená v tu chvíli u sebe, a nadto i dalších jejích osobních věcí. Státní zástupce naznal, že na posuzovanou věc lze vztáhnout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1367/2014, podle kterého se věcí cizí – z hlediska přečinu krádeže – rozumí i věc, která zčásti pachateli nenáleží, tedy i věc, kterou má pachatel například ve spoluvlastnictví. Státní zástupce přitom akcentoval, že oba soudy s ohledem na znění výroku o náhradě škody dospěly k závěru, že částka 500 Kč náležela výlučně poškozené (byť se v případě nalézacího soudu jednalo vzhledem k jím užité právní kvalifikaci o závěr poněkud rozporuplný).
12. Ačkoliv ke spáchání činu došlo mezi osobami blízkými, které do určité míry společně hospodařily, nelze podle státního zástupce dovodit takové výjimečné skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly kvalifikovat jednání obviněného mírněji. Obviněný se totiž poměrně surovým a nevybíravým způsobem, zahrnujícím i opakované údery do hlavy, zmocnil peněz a dalších osobních věcí své družky, a to se zištným motivem spočívajícím v opatření si prostředků k uspokojení pouze vlastních potřeb.
13. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Z hlediska napadeného rozsudku odvolacího soudu a obsahu dovolání je významnou otázkou, zda obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle 173 odst. 1 tr. zákoníku.
18. Označeného zločinu se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
19. Objektem trestného činu loupeže je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.
20. Pojem násilí sice není v trestním zákoně definován, při jeho výkladu je třeba vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku „násilí“ použito. V tomto kontextu lze rozlišovat násilí ve formě vis absoluta, tj. násilí, které zcela vylučuje volní chování napadeného (například po jeho svázání), a násilí ve formě vis compulsiva, tj. násilí, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli napadeného, ale působit na jeho psychiku s cílem přinutit jej, aby se podrobil nátlaku a ukončil svůj odpor (například bitím doprovázeným určitými požadavky).
21. V obou případech je přitom pro násilí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku charakteristické použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu, a to bez ohledu na to, zda už kladeného nebo jen očekávaného. Násilím proti jinému je zde především útok přímo proti tělu určité napadené osoby, i když nemá za následek újmu na jejím zdraví. Zpravidla přitom takový útok směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe. Rozhodující v daných souvislostech není to, na koho nebo na co použitá fyzická síla přímo působí, ale že jí je použito jako prostředku nátlaku na vůli napadeného s cílem překonat nebo zamezit jím kladený nebo očekávaný odpor. Přitom není nezbytnou podmínkou, aby poškozený skutečně kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003).
22. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tudíž zmocnění se věci předcházet. Cizí věcí je movitá věc, která pachateli nenáleží, přičemž zmocnění se cizí věci představuje převedení faktické moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Pokud jde o subjektivní stránku, úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1728,1729, č. 1/1980, 11/2011 Sb. rozh. tr. aj.).
23. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Není rozhodné, zda si pachatel chtěl věc přivlastnit nebo ji jen přechodně užívat, popř. jinak s ní naložit, např. odevzdat jiné osobě a zničit ji (srov. č. 1/1980, č. 51/1976-III., č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
24. Pro pachatele musí jít o cizí věc. Jestliže pachatel odejme jinému násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí věc, která mu patří a kterou předtím napadenému svěřil, jde o vydírání podle §175 tr. zákoníku (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Věc, která patří do společného jmění manželů, není ve vztahu k oběma manželům cizí věcí, která by mohla být způsobilým předmětem trestného činu krádeže či loupeže spáchaného jedním z manželů (srov. usnesení Nejvyššího ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 7 Tz 120/2001). Naproti tomu je cizí věcí věc, která zčásti pachateli nenáleží, tedy i věc, kterou má pachatel například ve spoluvlastnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1367/2014).
25. Podstata jednání obviněného spočívala podle skutkových zjištění soudů v tom, že v zaparkovaném vozidle požadoval po své tehdejší družce J. P. částku 500 Kč na pohonné hmoty, a když ta mu odmítla peníze vydat, snažil se je vzít násilím tak, že se poškozené pokoušel strhnout přes rameno zavěšenou kabelku, což se mu však nepodařilo, proto poškozenou dvakrát udeřil pěstí do obličeje, kabelku, obsahující finanční hotovost ve výši 500 Kč, mobilní telefon zn. Samsung Galaxy S2 se SIM kartou Tesco Mobil v hodnotě 1.500 Kč, občanský průkaz a průkaz pojištěnce, jí strhl z ramene, poškozenou vystrčil z auta a z místa odjel.
26. Takto zjištěné a popsané jednání obviněného i podle Nejvyššího soudu vykazuje charakteristické rysy zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
27. Obviněný tím, že svou tehdejší družku opakovaně udeřil pěstí do obličeje, proti jinému užil násilí. Násilí proti jinému užil také tím, že se své družce navzdory její vůli pokoušel strhnout z ramene kabelku a že jí tuto kabelku přes její snahu o uchránění nakonec z ramene i strhl. Za násilí je totiž třeba považovat rovněž takové počínání pachatele, při kterém například tím, že věcí cloumá, překonává odpor napadeného, který věc pevně svírá a snaží se klást odpor (srov. č. 1/1980, č. 19/1979 Sb. rozh. tr.). Obviněný se uvedeného násilného jednání dopustil v úmyslu zmocnit se cizí věci. Údery pěstí do obličeje, cloumání s kabelkou a strhnutí kabelky z ramene sloužily jako prostředky ke zmocnění se cizí věci – k tomu, aby si zjednal možnost se zmíněnou kabelkou, která kromě finanční hotovosti obsahovala i mobilní telefon, občanský průkaz a průkaz pojištěnce, volně nakládat; aby na sebe převedl faktickou moc nad touto kabelkou a jejím obsahem. Dovolací soud nepřisvědčil obviněnému, že jeho jednání směřovalo výlučně k přisvojení si částky 500 Kč. Tím, že se kabelky své družky za použití násilí zmocnil, zjednal si možnost nakládat nejen s požadovanou finanční hotovostí, ale i s případnou finanční hotovostí další, která mohla být v kabelce uložena, a rovněž s ostatním obsahem kabelky a s kabelkou samotnou; to vše s vyloučením osoby, která měla uvedené věci dosud ve své moci, tj. s vyloučením své družky. Obviněný si musel být vědom, že kabelka, kterou si uzurpoval, patří jeho družce a nikoliv jemu. Současně musel předpokládat, že tato kabelka může kromě jím požadované finanční hotovosti, o níž, jak tvrdí, se domníval, že spadá do jejich společných finančních prostředků, obsahovat i další finanční hotovost a jiné věci patřící výhradně jeho družce. Navzdory tomu však kabelku družce násilím odejmul, z místa odjel, kabelku posléze prohledal, v ní nalezenou finanční hotovost si přisvojil a až na mobilní telefon, který následně zahodil na pole, kabelku i s jejím obsahem odhodil před svou garáží (srov. výpověď obviněného na č. listu 30 a 31).
28. O tom, že kabelka a v ní uložený mobilní telefon, občanský průkaz a průkaz pojištěnce byly pro obviněného cizími věcmi, nelze pochybovat. Jednalo se o věci ryze osobní povahy náležící výlučně poškozené J. P., které nespadaly mezi věci, jež obviněný a poškozená, kteří sdíleli společnou domácnost, společně užívali. Pokud jde o finanční hotovost ve výši 500 Kč, dovolací soud má za to, že i ta byla pro obviněného cizí věci. V této souvislosti nelze pustit ze zřetele povahu vzájemného soužití obviněného a poškozené. Nutno poukázat jednak na shora citované usnesení Nejvyššího soudu, podle něhož je pro pachatele cizí věcí i věc, kterou má například ve spoluvlastnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1367/2014), jednak nutno zdůraznit, že finanční hotovost, kterou měla poškozená uloženou v kabelce, pocházela z jejích pravidelných státních příspěvků (srov. výpověď poškozené na č. listu 104 ve spojení se sdělením úřadu práce na č. listu 112 a 113). Jestliže poškozená a obviněný žili u rodičů obviněného, poškozená rodičům obviněného hradila ze své sociální dávky náklady na živobytí, s obviněným neměla „společné peníze“ (srov. výpověď poškozené na č. listu 104) a v případě nedostatku finančních prostředků na uspokojení svých potřeb se obrátila buď na svou babičku J. I. (srov. výpověď svědkyně J. I. na č. listu 54), popřípadě se jí dostalo pomoci právě ze strany rodičů obviněného, kteří v tomto směru podporovali i svého syna (srov. výpověď svědkyně J. M., matky obviněného, na č. listu 105), je zjevné, že navzdory faktickému soužití poškozené s obviněným neexistovala v jejich domácnosti žádná „společná kasa“, z níž by každý z nich podle své libosti čerpal peníze na uspokojení společných potřeb. Navíc nelze přehlédnout, že obviněný svým požadavkem, aby mu poškozená vydala peníze, a svým následným chováním jednoznačně demonstroval, že je mu jedno, odkud peníze, o něž usiloval, pocházejí. Nestaral se, zda má poškozená v kabelce peníze patřící jim oběma, náležící výhradně jí samé, potažmo třetí osobě.
29. Nejvyšší soud závěrem shodně se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství akcentuje, že je nerozhodné, zda si chtěl obviněný dotčenou kabelku a její obsah přivlastnit či s nimi jinak naložit. Podstatné je, že si za pomoci násilí vynutil volné nakládání s věcmi, které mu prokazatelně nenáležely, a že tímto svým jednáním znemožnil osobě, které věci patřily a která je měla do té chvíle ve své moci, aby s nimi jako vlastník v souladu se svou vůlí naložila.
30. Napadený rozsudek odvolacího soudu tedy nespočívá ani na nesprávném právním posouzení skutku, ani na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
31. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odložení „nástupu“ výkonu trestu odnětí svobody, který též podal, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 8. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu