ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1056.2016.1
8 Tdo 1056/2016-I- 69
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2016 o dovolání obviněného mladistvého „X. Y.“*) proti rozsudku Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 13 Tmo 20/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 4 Tm 25/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 13 Tmo 20/2016, pokud jím zůstal nedotčen výrok o ochranném léčení psychiatrickém a sexuologickém, které bylo obviněnému mladistvému uloženo v ústavní formě, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně, soudu pro mládež, ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. 4 Tm 25/2015, ve výroku, jímž bylo uvedené ochranné léčení obviněnému mladistvému uloženo podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za užití §21 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Kladně, soudu pro mládež, přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně, soudu pro mládež, ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. 4 Tm 25/2015, byl obviněný mladistvý „X. Y.“ (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
1) dne 23. 4. 2013 v K., S., v Aquaparku při školním plaveckém výcviku v prostorách sprch, uskutečnil s poškozeným „X. X.“*) anální pohlavní styk tím způsobem, že přišel za poškozeným, který se sprchoval v oddělené sprše, začal ho omývat šamponem, přičemž zasunul svůj pohlavní úd do jeho análního otvoru, a po chvíli ejakuloval mimo tělo poškozeného, přičemž věděl, že poškozený je mladší patnácti let,
2) v přesně nezjištěné době v měsíci září 2014, v K., na blíže nezjištěném místě v S. ú., kudy procházel společně s poškozeným „X. X.“, „Y. Y.“*) a „Q. Q.“*) za kamarádem do ulice H., poté, kdy šel poškozený do křoví pro míč, za ním mladistvý přišel, svlékl si kalhoty a trenky a řekl poškozenému, že má rukou třít jeho pohlavní úd, přičemž uchopil ruku poškozeného a třel s ní svůj pohlavní úd, aniž by došlo k ejakulaci, neboť byl vyrušen kolem procházejícími lidmi, tohoto jednání se dopustil, přestože věděl, že poškozený je mladší patnácti let,
3) v přesně nezjištěné době v měsíci září 2014, v K., H., ve sklepní kóji uskutečnil s poškozeným „X. X.“ pohlavní anální styk tak, že řekl poškozenému, aby se svlékl, sám si stáhl kalhoty po kolena a začal se ukájet rukou, poté si nasadil kondom a poškozenému řekl, aby se ohnul přes stůl, přičemž zezadu vnikl do jeho análního otvoru, tohoto jednání zanechal, když poškozený zakřičel, že jej to bolí, následně začal poškozeného orálně uspokojovat, po nějaké době vložil poškozenému svůj pohlavní úd do úst, přičemž držel hlavu poškozeného a pohyboval mu s ní tak, aby se uspokojil, a poté ejakuloval mimo tělo poškozeného, uvedeného jednání se dopustil, přestože věděl, že poškozený je mladší patnácti let.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1) jako provinění pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2) a 3) jako pokračující provinění pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §187 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 218/2003 Sb.“) úhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců, a podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za užití §21 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb. ochranné léčení psychiatrické a sexuologické v ústavní formě. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného „X. X.“, zastoupeného zákonnou zástupkyní, matkou M. K., s nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na občanskoprávní řízení.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož základě Krajský soud Praze, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 13 Tmo 20/2016, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. částečně zrušil , a to ve výroku o trestním opatření . Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §12 písm. b) zákona č. 218/2003 Sb. se upouští od uložení trestního opatření .
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Simony Corradiniové proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dále uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , když trval na tom, že v napadeném rozhodnutí chybí výrok o faktickém zamítnutí jeho odvolání proti rozhodnutí o vině a uložení ochranného opatření. V návaznosti na to zvolil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , jelikož se domníval, že soud druhého stupně částečně zamítl jeho řádný opravný prostředek, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. , tedy že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
5. V dalším textu svého podání se obviněný nejdříve zaměřil na první uplatněný dovolací důvod. Ačkoliv připustil své povědomí o tom, že dovolání není určeno k nápravě skutkových vad, nýbrž právních vad rozhodnutí soudu druhého stupně, přesto vyslovil názor, že v jeho případě byly naplněny předpoklady zmiňované v rozhodnutích Ústavního soudu, podle kterých je Nejvyšší soud povinen vykládat podmínky připuštění dovolání tak, aby byla splněna Ústavou České republiky stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, a že námitky porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Zmíněná pochybení spatřoval dovolatel v tom, že oba soudy nižších stupňů, ač se obšírně zabývaly skutkovým stavem, pominuly okolnosti svědčící v jeho prospěch, a že při jejich náležitém zhodnocení důkazů mohly vést k opačnému závěru v otázce jeho viny. Konkrétně pak namítal, že se měly zaměřit též na prověření informací svědků „Q. Q.“ a P. M., z nichž vyplývá, že
a) v tomtéž období, kdy mladistvý poškozený „X. X.“ (dále jen „poškozený“) udává pohlavní zneužití ze strany obviněného, mělo dojít k jeho pohlavnímu zneužití třetí osobou, která na něm požadovala a vynutila si orální pohlavní styk,
b) poškozený se měl obnažovat na veřejnosti, měl svým spolužákům ukazovat vlastní přirození nafocené na mobilním telefonu a měl se obnažovat na policejní stanici před kamerou.
Tyto informace se vztahují k sexuálnímu životu poškozeného a jeho osobnosti ze sexuologického hlediska, a proto mají vliv na posouzení jeho věrohodnosti a zodpovězení otázky, zda posuzované skutky spáchal skutečně on (obviněný).
7. Poté se dovolatel v teoretické rovině věnoval možnostem uplatnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. k) a l) tr. ř. , a to v těch případech, kdy soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku jen částečně. Polemizoval s obecně přijímaným názorem právní teorie i soudní praxe, která nepřipouští částečné zamítnutí odvolání, a tedy ani uplatnění obou uvedených dovolacích důvodů v takové situaci. Vyslovil přesvědčení, že toto stanovisko je v rozporu s principy spravedlivého procesu. Podle něj není logické, aby obviněný, jehož odvolání nebylo vyhověno ani částečně, mohl podat dovolání z celé řady dovolacích důvodů, a obviněný, jenž byl v odvolacím řízení částečně úspěšný, byl co do rozsahu využitelných dovolacích důvodů omezen (právě co do výše zmíněných důvodů).
8. Dovolatel soudu druhého stupně vytkl, že vyhověl jeho odvolání ve výroku o uložení trestního opatření, samostatným výrokem ovšem nerozhodl o jeho odvolání do výroku o uložení ochranného léčení (byť se jedná o výroky zcela samostatné). To podle jeho názoru znamená, že byl v otázce ochranného léčení vyloučen z využití několika zásadních dovolacích důvodů. Shrnul proto, že soud druhého stupně měl do svého rozsudku pojmout výrok o zamítnutí jeho odvolání směřující do výroku o uložení ochranného léčení, anebo uvažoval o tom, že tento výrok je v napadeném rozsudku implicitně obsažen. Z tohoto důvodu uzavřel, že je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., anebo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
9. V rámci posledně uvedeného dovolacího důvodu brojil dovolatel proti ochrannému léčení psychiatrickému a sexuologickému v ústavní formě , jehož uložení považoval za rozporné se zásadou přiměřenosti podle §96 tr. zákoníku. V řízení podle něj nebylo prokázáno, že z jeho strany v budoucnu hrozí přiměřené nebezpečí pro zájmy chráněné trestním zákoníkem. Rovněž nebylo prokázáno splnění kritéria nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě podle §99 odst. 1 tr. zákoníku.
10. V této souvislosti dovolatel citoval odbornou právnickou literaturu, z níž plyne, že nebezpečnost pobytu pachatele na svobodě musí postavit najisto znalecký posudek vypracovaný právě k zodpovězení této otázky, musí být tedy prokázána jako jistá, nikoliv pouze možná či potenciální. Tak tomu ale v daném případě nebylo, neboť přizvaní znalci hodnotili nebezpečnost jeho pobytu na svobodě pouze jako potenciální .
11. V závěru svého podání dovolatel poukázal i na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, vypracovaný Doc. MUDr. Jaroslavem Zvěřinou, CSc., předložený obhajobou během řízení před soudem druhého stupně. Znalec u něho neshledal žádné projevy sexuální deviace, žádnou patologickou sexuální agresivitu, žádné sklony k efebofilii a preferenci prepubertálních chlapců; nepovažoval jej za nebezpečného a jako dostačující označil jeho ambulantní sexuologickou péči.
12. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel (bez odkazu na příslušná zákonná ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
13. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se v písemném vyjádření k podanému dovolání ze dne 31. 8. 2016 nejprve zaměřil na výhrady obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyslovil domněnku, že jde veskrze o výtky skutkového charakteru, které pod tento (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Jedinou výjimkou, která by odůvodňovala zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, by byl případ, kdy by se nesprávná realizace důkazního řízení dostala do kolize s principy spravedlivého procesu. Takovým nedostatkem však rozhodnutí soudů zatížena nejsou a je třeba vycházet ze soudy učiněných skutkových zjištění. Proto uzavřel, že uplatněné námitky stojí zcela mimo rámec dovolacích důvodů.
14. Ani námitku obviněného, vznesenou prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , nepovažoval státní zástupce za opodstatněnou. Při této příležitosti poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně na jeho usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 640/2006 a další), podle které zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo. Zruší-li tedy soud druhého stupně k odvolání obviněného pouze některý z výroků rozsudku soudu prvého stupně (např. jen výrok o trestu), nemůže již rozhodnout o zbytku odvolání dalším výrokem tak, že ohledně této zbylé části se podle §256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného tvoří zásadně jediný celek (jeden opravný prostředek).
15. Podle názoru státního zástupce tak rozhodně neobstojí námitka obviněného, že právě uvedené je v rozporu s principy spravedlivého procesu. Zmíněný postup, resp. takové rozhodnutí o podaném odvolání, mu nikterak nebrání v případě podání dovolání využít do úvahy přicházející dovolací důvody. Tím spíše za situace, kdy odvolací soud svým rozhodnutím vytvořil vůči nezrušeným výrokům odvoláním napadeného rozsudku v podstatě stejný právní stav, jako by ohledně nich podané odvolání de facto zamítl.
16. Nejvíce pozornosti věnoval státní zástupce argumentaci obviněného spadající do zákonného rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. , uplatněného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Vznesené námitky dovolatele sice považoval za podřaditelné pod oba uvedené dovolací důvody, nikoli však relevantní.
17. Tuto problematiku státní zástupce nejprve uvedl obecnou charakteristikou ochranného léčení, jeho smyslem a okruhem osob, kterým je tento druh ochranného opatření ukládán; poté s odkazem na §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku konstatoval, že v případě dovolatele byly splněny všechny podmínky pro jeho uložení , a to konkrétně:
- stal se předmětný skutek,
- tento skutek má znaky trestného činu (provinění),
- osoba, jíž se ochranné léčení ukládá, je pachatelem tohoto skutku,
- pachatel spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou (nejde však o případ, kdy by byl pachatel pro duševní poruchu trestně neodpovědný),
- a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
18. Dále se státní zástupce věnoval stěžejní námitce podaného dovolání, a to formě uloženého ochranného léčení . Deklaroval své povědomí o skutečnosti, že ochranné léčení v ústavní formě je vážným zásahem do osobní svobody léčeného a do jisté míry je postaveno na roveň výkonu trestu (trestního opatření) odnětí svobody. Vyslovil však domněnku, že oba soudy nižších instancí se uložením ochranného léčení v jeho konkrétní formě náležitě zabývaly a na jejich argumentaci proto odkázal (zejména na strany 14 a 15 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, potažmo na strany 6 až 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Při volbě formy takového léčení tedy byla brána v potaz povaha nemoci, aktuální stav obviněného mladistvého, nebezpečí z nemoci hrozící, a rovněž ta skutečnost, že jeho vývoj ještě není zcela ukončen, přičemž prioritní z hlediska léčebných možností, dalšího vývoje mladistvého a pokud možno jeho začlenění do běžného života je zejména nalezení správné a odpovídající medikace, jež by následně umožnila změnu způsobu výkonu ochranného léčení či jeho ukončení. Státní zástupce tak vyjádřil názor, že o způsobu výkonu ochranného léčení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §99 odst. 4 tr. zákoníku.
19. K námitce dovolatele, že by muselo být prokázáno , že v budoucnu pod vlivem duševní choroby opětovně spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem, státní zástupce pouze uvedl, že taková podmínka pro uložení ochranného léčení zákonem stanovena není [natož ve smyslu spáchání ještě závažnějšího trestného činu (činu jinak trestného)]. Prokázat, že duševně nemocný člověk v budoucnu najisto spáchá trestný čin (nebo čin jinak trestný), ani nelze. Podstatné pro uložení ochranného léčení však je, že taková možnost je pravděpodobná, což ze skutkových zjištění v dané věci vyplývá.
20. V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
21. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 5. 9. 2016). Její případnou repliku k němu však do dne svého rozhodnutí neobdržel.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v dané věci podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
24. První obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví), nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění , která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod , zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu . Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu publikované pod č. 40/2014 Sb.).
25. Dovolatel ve svém podání prostřednictvím výše citovaného zákonného ustanovení žádné námitky zaměřené proti právnímu posouzení daného skutku neuplatnil, naopak se soustředil výhradně na polemiku s hodnocením provedených důkazů, a to zejména věrohodnosti svědecké výpovědi poškozeného. Svou argumentací se tak ve své podstatě ocitl mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a Nejvyšší soud tím zavázal pouze k posouzení souladnosti postupu nižších soudů s jeho ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čehož se ostatně i domáhal.
26. K tomu je potřeba konstatovat, že především soud prvého stupně v dané věci věnoval dostatečnou pozornost náležitému zjištění skutkového stravu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., přičemž veškeré důkazy pečlivě zhodnotil s respektem k §2 odst. 6 tr. ř. Lze pouze připomenout, že pro věrohodnost poškozeného svědčí nejen vypracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se specializací na dětskou a dorostovou psychiatrii, ale i výpovědi dalších svědků, které jsou s jeho svědectvím v souladu. V tomto světle již poznámky dovolatele o sexuálním životě poškozeného (veřejném obnažování či orální styk s třetí osobou) postrádají relevanci.
27. Nejvyšší soud proto neshledal v procesu dokazování jakékoliv pochybení mající za následek porušení základních práv a svobod obviněného. V takové situaci nebyl povinen ani oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného nižšími soudy, byl jím naopak v dovolacím řízení – za účelem právního posouzení skutku – vázán. Jelikož však obviněný žádné hmotněprávní námitky nevznesl, je možno pouze uzavřít, že první uplatněný dovolací důvod naplněn nebyl, a proto výhradami jeho prostřednictvím formulovanými se Nejvyšší soud již více věcně nezabýval.
28. Dále obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , který je dán, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný . V jeho rámci lze namítat, že rozhodnutí neobsahuje určitý výrok jako celek anebo některou jeho podstatnou náležitost, ačkoliv by podle zákona měla být ve výrokové části zahrnuta. První variantu citovaného ustanovení, konkrétně chybějící výrok soudu druhého stupně o částečném zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, obviněný skutečně využil. Tu ovšem Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněnou.
29. Sám dovolatel ve svém podání připustil, že trestní řád nezná částečné zamítnutí odvolání. K tomu státní zástupce správně připomněl, že odvolání obviněného je nutno chápat jako jeden celek a jako o celku o něm soud druhého stupně také rozhoduje. To ve svém důsledku znamená, že pokud odvolací soud řádnému opravnému prostředku alespoň zčásti vyhoví, již nelze chybějící nebo neúplný výrok ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovodit (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 486 ve svazku 20/2003 aj.). Takový výklad zcela jistě není v rozporu s principy spravedlivého procesu, jak dovolatel namítal. Neexistence zamítnutí odvolání ohledně těch výroků rozsudku nalézacího soudu, které odvolací soud svým rozhodnutím de facto potvrdil, nijak nebrání obviněnému právě tuto (nezměněnou) část ve svém mimořádném opravném prostředku napadat za využití dalších dovolacích důvodů. V daném případě tedy nebyl dovolatel v řízení před Nejvyšším soudem jakkoliv omezen v možnosti (relevantně) rozporovat jak výrok o vině, tak i výrok o uloženém ochranném opatření.
30. V úzké souvislosti s tím obviněný zvolil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Přestože v posuzované věci soud druhého stupně odvolání obviněného nezamítl a ve věci rozhodl rozsudkem, lze extenzivním výkladem citovaného ustanovení s jistou mírou tolerance připustit i možnost uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé alternativě též vůči těm výrokům, jež odvolací soud svým rozhodnutím stvrdil, tedy vůči výroku o vině a ochranném opatření.
31. Tímto způsobem dovolatel postupoval, když výrok nalézacího soudu o uloženém ochranném léčení psychiatrickém a sexuologickém v ústavní formě napadl skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Ten je dán v případě že, bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení . Ty jsou v případě ochranného léčení upraveny v §99 tr. zákoníku, u zabezpečovací detence v §100 tr. zákoníku, pro zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty v §101 – §104 tr. zákoníku a též v §26 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim ve znění pozdějších předpisů, a v případě ochranné výchovy v §22 zákona č. 218/2003 Sb.
32. Hlavní výhradou obviněného vůči rozhodnutím soudů obou instancí nebylo uložení ochranného léčení jako takové, nýbrž jeho forma. Ústavní formu léčení označil za stanovenou v rozporu se zásadou přiměřenosti podle §96 tr. zákoníku, a za dostačující proto považoval spíše formu ambulantní. Takto vystavěná polemika zcela nepochybně do kontextu naposledy uvedeného dovolacího důvodu zapadá, neboť forma ochranného léčení je obligatorní náležitostí výroku, kterým bylo ochranné léčení uloženo a soud o ní musí vždy rozhodnout (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 12. 1971, sp. zn. 11 Tz 73/71, publikované pod č. 30/1972 Sb. rozh. tr.).
33. Jelikož Nejvyšší soud ve vztahu k námitkám uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. neshledal důvody pro odmítnutí podaného dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného výroku o uložení ochranného léčení psychiatrického a sexuologického v ústavní formě, a to v rozsahu a z (již zmíněného) důvodu uvedeného v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám ostatních výroků přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost předmětného výroku o ochranném opatření.
34. V obecné rovině je k této problematice vhodné uvést, že ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí ve zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života.
35. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo.
36. Ochranné léčení, zejména ve formě ústavní, je významným zásahem do ústavně garantovaných práv a svobod jednotlivce, a proto je při jeho ukládání nutno respektovat zásadu přiměřenosti upravenou v §96 tr. zákoníku (která je ve vztahu speciality k zásadě přiměřenosti trestních sankcí podle §38 tr. zákoníku). Podle prvního odstavce tohoto zákonného ustanovení ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům . Do druhého odstavce pak zákonodárce vtělil podmínku, podle níž újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu .
37. Soudy nižších instancí obviněnému uložily ochranné léčení v ústavní formě na základě §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku , podle něhož soud může uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný . Pojem duševní poruchy je vymezen v §123 tr. zákoníku. Nebezpečnost pobytu pachatele na svobodě je dána, je-li vysoce pravděpodobné, že znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní poruchy (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 8. 1973, sp. zn. 6 To 22/73, publikované pod č. 11/1974 Sb. rozh. tr.). Splnění této podmínky by mělo vyplývat zejména ze znaleckého zkoumání, ale v souladu s ním i z dalších provedených důkazů. Pouhé doporučení znalce není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 28/68, publikovaný pod č. 59/1968 Sb. rozh. tr.). Není-li nebezpečí dostatečně konkrétní, nehrozí-li aktuálně, postrádá-li nezbytnou míru reálnosti a má-li jen všeobecný a neurčitý charakter potenciálnosti, není splněna podmínka přiměřenosti uložení ochranného léčení, a to ani v ambulantní formě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 98/2013, publikované pod č. 73/2013 Sb. rozh. tr.).
38. K nebezpečnosti pachatele pro společnost i dalším podmínkám ochranného léční v ústavní formě se vyjádřil též Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02 (publikovaném pod č. 166/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), v němž konstatoval, že tato forma ochranného opatření je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Vyžadoval proto mimořádnou pečlivost při hodnocení, zda jsou splněny podmínky pro jeho uložení a určitou proporcionalitu mezi nebezpečím ze strany pachatele na straně jedné a omezením jeho svobody na straně druhé. Doporučil vzít v potaz i závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení, např. s ohledem na to, zda se jedná o skutek, za který by mohl být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody či nikoli, přičemž připadal-li by v úvahu pouze trest nespojený s přímým omezením na svobodě, bylo by možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi. V dalším svém nálezu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10 (publikovaném pod č. 35/2011 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu) podmínil tento soud nařízení ochranného léčení ve formě ústavní pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno, platí zde tedy princip subsidiarity ochranného léčení ve formě ústavní .
39. Před aplikací těchto zákonných předpokladů a teoretických východisek na přezkoumávaný případ je zapotřebí připomenout znalecké posudky vypracované pro účely rozhodnutí v této trestní věci. V řízení před soudem prvního stupně byly pro závěrečný verdikt rozhodující tyto dva znalecké posudky týkající se duševního stavu obviněného:
§Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, Prof. MUDr. Jiřího Rabocha, DrSc.
Z výsledků znaleckého zkoumání vyplynulo, že posuzovaný trpí závažnou duševní poruchou, pervazivní vývojovou poruchou, atypickým autismem a přechodně zaznamenána i porucha s bludy. Jeho sexuální vývoj zatím není dokončen. Homosexuální orientace s převahou reakcí na dospívající objekty (efebofilie), naznačena specifická sexuální agresivita. Rozpoznávací schopnosti podstatně snížené, ne však zcela vymizelé. Předvídat další vývoj mladistvého je velmi obtížné. Další pobyt na svobodě považoval znalec vzhledem k duševním a sexuálním poruchám za potenciálně nebezpečný, a proto navrhl uložení ochranného léčení psychiatrického a sexuologického ústavní formou .
§Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie, MUDr. Šárky Bínové
Podle této znalkyně posuzovaný trpí atypickým autismem, vysoce funkčním, který se projevuje nevyváženou osobností s egocentrickými a histrionskými rysy, emoční a sociální nezralostí, nereálným sebehodnocením, impulzivitou, povrchní labilní emotivitou, a tendencí zkreslovat skutečnost. Neshledán výskyt halucinací či bludů. Rozpoznávací i ovládací schopnosti mladistvého jsou (v obecné rovině) lehce snížené. V době činu však byly jeho rozpoznávací schopnosti sníženy lehce a ovládací schopnosti – vlivem autismu v kombinaci se sexuální anomálií – středně závažně. V době vypracování tohoto posudku jej znalkyně neshledala nepříčetným. Ústavní psychiatrická léčba proto není nutná, doporučila léčbu ambulantní. Vhodná je i sexuologická léčba . V době znaleckého zkoumání nebyl mladistvý nebezpečný pro společnost z důvodu atypického autismu vysoce funkčního, ale byl shledán potenciálně nebezpečným v kombinaci s prokázanou sexuální abnormalitou. Psychofarmakologická a sexuologická medikamentózní léčba se jeví jako potřebná.
Během svého výslechu u hlavního líčení tato znalkyně výše uvedený názor na formu léčení pozměnila, když uvedla, že měl-li mít obviněný skutečně halucinace, ochranná léčba by měla být ústavní (z opatrnosti) , a to i vzhledem k jeho sexuální anomálii. Díky kombinaci obou poruch by mohl být nebezpečný.
40. Výše popsané závěry obou znalců vedly soud nalézací k rozhodnutí o uložení požadovaného ochranného léčení ve formě ústavní. S tím se ovšem obviněný neztotožnil a nepravomocný rozsudek napadl řádným opravným prostředkem. Pro účely odvolacího řízení jeho obhájkyně předložila k otázce jeho psychického stavu další znalecký posudek:
§Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, Doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny CSc.
Vyšetřením byly zjištěny pozitivní reakce posuzovaného na dospělé muže a dospívající chlapce s vyjádřenými druhotnými pohlavními znaky. Homosexuální orientace bez výrazné deviantní složky. Vzhledem k jeho věku nelze hovořit o efebofilii jako o vyhraněné sexuální deviaci. Těžká pervazivní porucha osobnosti s opakovanými ataky paranoidní psychózy. Jeho sexuální chování a adaptace na minoritní orientaci jsou komplikovány zmíněnou těžkou poruchou osobnosti. Agresivní chování pod vlivem paranoidních bludů nemělo sexuální motivaci. Sexuální delikty, pro které je mladistvý stíhán, nebyly patologicky agresivní. V současné době je pod vlivem psychofarmak a psychiatrické ambulantní péče psychosociálně stabilizovaný. K prevenci opakování nevhodného chování je třeba zahájit hormonální útlum v ambulantní formě, který by byl vhodný, i kdyby se daných deliktů nedopustil. Nic nenasvědčuje pro patologickou sexuální agresivitu. Rozpoznávací a ovládací schopnosti byly ve vztahu k deliktu podstatnou měrou sníženy, a to kombinací těžké poruchy osobnosti a nezralou adolescentní sexualitou s nedokončeným homosexuálním coming-outem. Ochranné léčení je vhodné, ambulantní sexuologická péče splní svůj účel .
41. Odvolací soud se sice s tímto písemně vyhotoveným posudkem seznámil, ovšem následně pouze konstatoval, že zdravotní stav obviněného byl již spolehlivě objasněn dříve vypracovanými znaleckými posudky, a proto tento znalecký posudek považoval za nadbytečný, znalce v průběhu veřejného zasedání nevyslechl a s jeho závěry se nijak nevypořádal. Svým rozsudkem nově rozhodl pouze o zrušení trestního opatření (a o upuštění od jeho uložení), přičemž další výroky rozsudku nalézacího soudu – včetně toho o ochranném opatření – ponechal beze změn. Po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí nastoupil obviněný dne 20. 6. 2016 k výkonu ústavního léčení psychiatrického a sexuologického do Psychiatrické nemocnice H. B .
42. Nejen vzhledem k výše uvedeným obecným podmínkám pro ukládání ochranných léčení a dovolací argumentaci obviněného, ale i k nejednotným závěrům citovaných znaleckých posudků, poměrně rozporuplnému postoji MUDr. Šárky Bínové a dalším okolnostem posuzovaného případu (zejména dřívějšímu přístupu dovolatele k dobrovolné ambulantní psychiatrické léčbě i charakteru samotného deliktu) nabyl Nejvyšší soud důvodných pochybností o splnění všech kritérií pro uložení ochranného léčení v ústavní formě. Z tohoto důvodu si přípisem ze dne 12. 9. 2016 vyžádal zprávu Psychiatrické nemocnice H. B. o aktuálním zdravotním stavu obviněného, kdy lékařskému týmu zde působícímu položil následující dotazy:
1) Odpovídá skutečnosti, že obviněný mladistvý „X. Y.“ je od uvedeného data léčen ve Vašem ústavu? Pokud ano, jak léčení probíhá? Spolupracuje obviněný v průběhu léčení s lékaři, nebo jsou s ním nějaké problémy?
2) Pokud obviněný mladistvý byl po nástupu k léčení u Vás znovu vyšetřen, jakou diagnózu jste u něho stanovili?
3) Je v současné době u obviněného mladistvého i nadále potřebná ústavní forma ochranného léčení, nebo uvažujete o podání návrhu na jeho přeměnu na léčení ambulantní? Lze při druhé alternativě určit alespoň rámcově nějaký časový horizont?
4) Mohl by být (v současné době) případný pobyt obviněného mladistvého na svobodě nebezpečný?
43. Dne 3. 10. 2016 Nejvyšší soud obdržel písemnou zprávu této nemocnice vypracovanou a podepsanou prim. MUDr. Miladou Hyklovou a MUDr. Filipem Kaprasem, kteří po poradě terapeutického týmu a ve vzájemné shodě na vznesené dotazy odpověděli následujícím způsobem:
1) Pacient „X. Y.“ vykonává ochranné léčení sexuologické ústavní od 20. 6. 2016. Pacient se řádně podrobuje komplexní sexuologické léčbě. V léčebně spolupracuje s celým terapeutickým týmem, během hospitalizace zatím nedošlo k závažnému porušení režimu.
2) Na základě vyšetření pacienta a dlouhodobého pozorování během hospitalizace se přikláníme diagnosticky k závěrům znalce z oboru sexuologie doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc.
3) Terapeutický tým dospěl jednohlasně k názoru ve shodě se znalcem sexuologem doc. MUDr. Jaroslavem Zvěřinou, CSc. – ochranné léčení je vhodné, ale svůj účel dostatečně splní ambulantní sexuologická péče.
4) Vzhledem k tomu, že u pacienta jsme se shodli v diagnostickém závěru sexuologickém na tom, že není přítomna porucha sexuální preference (parafilie), je bezpředmětná úvaha o případné nebezpečnosti pacienta ze sexuologického hlediska.
44. Právě citovanou zprávu zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí a k případné replice jak obhájkyni obviněného, tak státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství (oběma bylo doručeno dne 7. 10. 2016). Obhájkyně obviněného na tyto nové informace do stanoveného data (17. 10. 2016) nijak nereagovala. Státní zástupce ve svém sdělení ze dne 13. 10. 2016 uvedl, že oba soudy měly v době rozhodování dostatek podkladů, tyto náležitě hodnotily a učinily z nich i odpovídající závěry. Proto vyjádřil názor, že současná zjištění sice odůvodňují změnu způsobu ochranného léčení, to však např. postupem podle §351a tr. ř. Ve vztahu k dovolání obviněného pak odkázal na své vyjádření ze dne 31. 8. 2016.
45. Na základě těchto nových informací a vzhledem k (níže rozvedeným) pochybením soudů nižších instancí při ukládání ochranného léčení předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl usnesením ze dne 13. 10. 2016, č. j. 8 Tdo 1056/2016-40, že podle §265o odst. 1 tr. ř. se obviněnému přerušuje výkon ochranného léčení psychiatrického a sexuologického, které mu bylo v ústavní formě uloženo výše konkretizovanými rozhodnutími soudů nižších stupňů. Následujícího dne (tedy 14. 10. 2016) byl obviněný z Psychiatrické nemocnice H. B. v doprovodu své matky propuštěn, přičemž byl předán do péče sexuologické ambulance této nemocnice, ošetřujícího lékaře MUDr. Filipa Kaprase. Zároveň se navrátil i do péče lékaře MUDr. Jiřího Macka, u něhož se již v minulosti dobrovolně podroboval ambulantnímu psychiatrickému léčení.
46. Nejvyšší soud si je vědom jak toho, že při své přezkumné činnosti musí posuzovat správnost a zákonnost rozhodnutí obou soudů nižších stupňů ve vztahu k době, kdy tyto soudy rozhodovaly, tak toho, že aktuálně má pro své rozhodnutí k dispozici více podkladů, než měly tyto soudy při svém rozhodování. Přesto je přesvědčen, že již v řízení před soudem prvního stupně nebyly bezezbytku splněny všechny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení obviněnému ve formě ústavní, přičemž odvolací soud tento nedostatek nejenže nenapravil, ale sám jej dokonce prohloubil, když se v podstatě vůbec nezabýval novými skutečnostmi svědčícími ve prospěch obviněného.
47. Významný problém obou napadených rozhodnutí spatřuje Nejvyšší soud v nesplnění jednoho za základních kritérií nejen pro závěr o zvolené formě ochranného léčení, nýbrž i pro uložení ochranného léčení jako takového, a to prokázání nebezpečnosti pobytu dovolatele na svobodě . Jak již bylo uvedeno v odstavci 37. tohoto usnesení, je tato rozhodná skutečnost prokázána v případě, že je vysoce pravděpodobné, že pachatel znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní poruchy. V posuzovaném případě však soudy vyšly pouze ze závěrů Prof. MUDr. Jiřího Rabocha, DrSc., a MUDr. Šárky Bínové, kteří označili pobyt obviněného na svobodě za potenciálně nebezpečný . Již to samo o sobě pro kategorický závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě nepostačuje, neboť pouze z něj nelze dovodit vysokou pravděpodobnost spáchání další, závažnější trestné činnosti z jeho strany.
48. V této souvislosti není možné odhlédnout od zákonné formulace §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, vyjadřující jasný požadavek, že pobyt pachatele na svobodě je nebezpečný, tedy nikoliv pouhou eventualitu, že jeho pobyt na svobodě by mohl být nebezpečný. Obdobně k této otázce přistupuje i konstantní judikatura (zejména již výše zmíněné rozhodnutí č. 73/2013 Sb. rozh. tr.), která nepřipouští uložení ochranného léčení, pokud hrozící nebezpečí není dostatečně konkrétní, nehrozí aktuálně, postrádá nezbytnou míru reálnosti a má jen všeobecný a neurčitý charakter potenciálnosti . Ze závěrů obou soudů nižších instancí v přezkoumávané věci (učiněných hlavně na základě tvrzení znalců) však plyne právě jen to, že dovolatel by mohl být v určitých situacích pro společnost nebezpečný. To ovšem možnost uložení ochranného léčení v jakékoliv formě nezakládá.
49. Nejvyšší soud ovšem na druhé straně nechce v žádném případě bagatelizovat zdravotní stav dovolatele, neboť je si vědom, že ten od dětství trpí velice závažnou duševní poruchou, že byl již v minulosti hospitalizován v psychiatrické léčebně a že u něj byly zjištěny určité sklony k agresivitě. Též nepominul, že všichni kompetentní znalci, včetně doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc., a nakonec i lékařský tým Psychiatrické nemocnice H. B., nějakou formu ochranného léčení doporučili. Neodhlédl nakonec ani od postoje samotného dovolatele, který se dlouhodobě, dobrovolně a s podporou své rodiny podrobuje psychiatrickému léčení, a po propuštění z výkonu ústavního ochranného léčení pokračuje v ambulantní léčbě (ostatně splnění obecných podmínek pro uložení ochranného léčení ve svém mimořádném opravném prostředku vůbec nenamítal). Z těchto důvodů dovolací soud nikterak nezpochybňuje možný závěr o nebezpečnosti obviněného na svobodě a nepožaduje to ani od soudů nižších stupňů.
50. Nejvyšší soud však trvá na tom, aby soudy dosud ve věci činné dostály požadavkům §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení obviněnému hodnotily mnohem pečlivěji, s přihlédnutím ke všem skutečnostem rozhodným pro daný případ. Jde zejména o nejnovější závěry lékařů Psychiatrické nemocnice H. B., znalecké posudky a výslechy znalců, dřívější lékařské zprávy, přístup obviněného ke své chorobě a léčení, poznatky o jeho životě, chování, rodinném zázemí, charakter spáchaného deliktu atd. Jen tak budou moci učinit závěr (o němž nebudou důvodné pochybnosti), že pobyt obviněného na svobodě je či není nebezpečný. Teprve poté, shledají-li reálnou hrozbu jeho pobytu na svobodě pro zájmy chráněné trestním zákoníkem, mohou uvažovat o uložení příslušného druhu ochranného léčení a následně o jeho formě.
51. Zatímco Nejvyšší soud a priori nevylučuje možnou nebezpečnost dovolatele pro společnost, rozhodnutí soudu prvého stupně, potvrzené soudem odvolacím, o uložení ochranného léčení v ústavní formě považuje ve shodě s dovolací argumentací za porušení zásady přiměřenosti podle §96 tr. zákoníku. Nejenže soudy přistoupily k takto významnému zásahu do základních práv a svobod dovolatele, aniž by nadevší pochybnost dostály požadavkům pro ukládání ochranného léčení obecně podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ale svá rozhodnutí učinily pouze na základě doporučení dvou znalců vyslechnutých u hlavního líčení, bez toho, že by vzaly v potaz další důležité okolnosti posuzovaného případu. K tomu je třeba opět připomenout, že to byli právě tito znalci (Prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc., a MUDr. Šárka Bínová), kteří hodnotili nebezpečnost setrvání obviněného na svobodě pouze jako potenciální . Nadto MUDr. Šárka Bínová ve svém písemném posudku nepovažovala ústavní psychiatrickou léčbu za nutnou a doporučovala léčbu ambulantní. Na tomto názoru setrvávala ještě na počátku svého výslechu u hlavního líčení a až v jeho průběhu svůj postoj změnila a přiklonila se k léčbě ústavní, což odůvodnila v podstatě jen tím, že by měla být uložena z opatrnosti .
52. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není na místě jakkoliv zpochybňovat výsledky odborného znaleckého zkoumání obviněného. Na druhou stranu je ovšem třeba rozlišovat mezi doporučeními lékařů z hlediska jejich specializace, a zákonnými podmínkami pro ukládání ochranných léčení, které je naopak oprávněn a povinen posoudit výhradně soud. Proto i v situaci, kdy znalec – lékař navrhne uložení ochranného léčení, popř. jeho formu, avšak z jeho závěrů (tj. že obviněný je potenciálně nebezpečný, ústavní léčba by měla být uložena z opatrnosti atd.) nevyplývá, že jsou splněny zákonné podmínky pro takové uložení ve smyslu §96 či §99 tr. zákoníku, nemůže soud tuto skutečnost ignorovat a doporučení znalce následovat. Jinými slovy vhodnost či dokonce nutnost uložení ochranného léčení v té či oné formě z hlediska lékařského nemusí bez dalšího zakládat oprávnění soudu k takovému postupu z hlediska právního .
53. Již soud prvního stupně a následně ani soud odvolací při posuzování výše zmíněné zásady přiměřenosti dostatečně nezhodnotily další okolnosti, které také mohly mít na rozhodnutí o formě ochranného léčení nezanedbatelný vliv. Jde zejména o přístup samotného obviněného (ale i jeho rodiny) ke svému zdravotnímu stavu a k potřebě léčení. Jak již bylo zmíněno výše, že dovolatel své duševní onemocnění, ani možné nebezpečí z něho plynoucí, nijak nebagatelizuje (a nikdy tak nečinil), naopak se již od svého dětství dobrovolně podrobuje ambulantní psychiatrické léčbě, v čemž jej jeho rodina podporuje a poskytuje mu dostatečné zázemí. Z tohoto důvodu by se jistě nedalo reálně předpokládat, že by například nařízenou ambulantní léčbu jakkoliv bojkotoval a doporučení lékařů nerespektoval. Ani v tomto světle se uložení ochranného léčení v ústavní formě nejeví jako souladné se zásadou přiměřenosti. V této souvislosti lze opět připomenout již výše zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3654/10, který připouští uložení ochranného léčení ve formě ústavní, jen pokud neexistuje jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno (srov. odstavec 38. tohoto usnesení).
54. K osobě dovolatele je dále třeba zdůraznit, že nebyl v minulosti soudně trestán, žil řádným životem, měl a stále má dobré rodinné zázemí (byť jde o rodinu neúplnou). Ačkoliv pobírá plný invalidní důchod, zřejmě se vyučil (nástup ochranného léčení mu byl odložen, aby mohl složit závěrečné zkoušky), navíc podle zprávy školy se jednalo o dobrého a snaživého studenta, s nímž nebyly žádné výchovné problémy. Dalšího protiprávního jednání se nedopustil ani v době soudního řízení ani po něm, až do nástupu k výkonu ústavního léčení v Psychiatrické nemocnici H. B. Všechny právě zmíněné informace vyznívají také ve prospěch dovolatele a jsou dalším argumentem pro závěr, že ústavní forma uloženého ochranného léčení není v souladu se zásadou přiměřenosti, neboť §96 odst. 1 tr. zákoníku (podobně jako obecné ustanovení §38 odst. 1 tr. zákoníku) stanoví soudům povinnost přihlédnout mimo jiné i k osobě pachatele a jeho poměrům .
55. Obdobně je třeba ve smyslu §96 odst. 1 tr. zákoníku vzít v potaz i povahu a závažnost spáchaného trestného činu , což je mimochodem významným kritériem i pro hodnocení nebezpečnosti dovolatele společnost. Zde považuje Nejvyšší soud za vhodné vyzdvihnout především nenásilný charakter jeho jednání. Ze skutkových zjištění učiněných nižšími soudy neplyne ani to, že by na poškozeného vyvíjel jakýkoliv nátlak. Soud prvního stupně mu stanovil podmíněné trestní opatření odnětí svobody, od jehož uložení následně odvolací soud upustil. I vzhledem k těmto skutečnostem je zjevné, že oba soudy nejenže nedodržely zákonné podmínky §96 odst. 1. tr. zákoníku, ale nerespektovaly ani požadavky zakotvené v judikatuře Ústavního soudu, která akcentuje i určitou závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení právě s ohledem na to, zda by přicházelo v úvahu uložení nepodmíněného trestu (trestního opatření) odnětí svobody či nikoli (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 502/02).
56. Ze všech okolností týkajících se osoby obviněného a posuzovaného skutku uvedených v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k přesvědčení, že ústavní forma ochranného léčení byla soudem nalézacím uložena v rozporu se zákonem i ústavně garantovanými právy a svobodami dovolatele. Při pečlivějším hodnocení kritérií jeho nebezpečnosti pro zájmy chráněné trestním zákoníkem by nepochybně postačovalo uložení ochranného léčení v ambulantní formě. Pro doplnění lze citovat i znění §38 odst. 2 tr. zákoníku (části obecného ustanovení k §96 tr. zákoníku), podle kterého, tam, kde postačí uložení trestní sankce pro pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější . Ani toto ustanovení tedy nebylo v daném trestním řízení respektováno.
57. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s postupem soudu odvolacího. Kromě výše rozebraných pochybení nelze pominout způsob, jakým se tento soud „vypořádal“ s novými skutečnostmi v podobě znaleckého posudku předloženého obhajobou. Uvedený posudek byl sice ve veřejném zasedání přečten, soud jej ovšem označil za nadbytečný, znalce doc. MUDr. Jaroslava Zvěřinu, CSc., k jeho obsahu a závěrům ani nevyslechl, a jako důkaz jej nijak nezhodnotil. Tím ovšem nedostál zákonným požadavkům vyplývajícím z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Je možné dokonce konstatovat, že tento poměrně významný důkazní prostředek ve své podstatě opomenul .
58. Nejvyšší soud proto k dovolání obviněného z důvodu ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. rozhodl způsobem podrobně uvedeným ve výroku tohoto usnesení. K tomu dodává (aby v tomto směru nevznikaly jakékoliv pochybnosti), že tímto rozhodnutím zůstal nedotčen výrok o vině obviněného z rozsudku soudu prvního stupně a na něj navazující výroky z rozsudku odvolacího soudu o zrušení výroku o uloženém trestním opatření a o upuštění od uložení trestního opatření. Věc obviněného, v části týkající se ochranného opatření, se tímto rozhodnutím vrací do stadia řízení před Okresním soudem v Kladně, soudem pro mládež.
59. Na tomto soudu prvního stupně bude, aby se znovu a daleko pečlivěji věnoval výše rozvedeným zákonným podmínkám pro uložení ochranného léčení obecně, tedy kritériu nebezpečnosti obviněného pro společnost, a následně zejména formě ochranného léčení, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem významným pro daný případ. Při svém novém rozhodnutí musí vzít v potaz všechny dříve i nově provedené důkazy. V úvahu přichází především výslech znalce doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc., a některého ze zpracovatelů lékařské zprávy z Psychiatrické nemocnice H. B. (prim. MUDr. Milady Hyklové, nebo MUDr. Filipa Kaprase), k jejichž obsahu by se měli vyjádřit znalci v této věci dříve činní (Prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc., a MUDr. Šárka Bínová). Bude-li nalézací soud považovat za potřebné provést dokazování ještě v dalším směru, Nejvyšší soud mu v tomto směru žádná omezení neklade. Požaduje však, aby posléze všechny provedené důkazy náležitě zhodnotil, jak mu ostatně ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
60. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
61. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 10. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.