ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1062.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1062/2016-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2016 o dovolání obviněného Mgr. T. P. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 13 To 495/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 100/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. T. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 1 T 100/2015, byl obviněný Mgr. T. P. uznán vinným pod bodem 1) přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinem vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, přečinem pohrdání soudem podle §336 písm. b) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 3) přečinem přisvojení pravomoci úřadu podle §328 tr. zákoníku, pod bodem 4) přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 5) zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §345 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku mu bylo dále uloženo ochranné ústavní psychiatrické léčení.
2. Proti rozsudku nalézacího soudu směřovalo odvolání, jež měl podat obviněný prostřednictvím obhájce obviněného Mgr. Milan Bureš. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 13 To 495/2015, bylo toto odvolání jako odvolání obhájce podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný Mgr. T. P. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Pokorného dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
4. Dovolatel v podání, jež bylo doručeno do datové schránky soudu prvního stupně dne 9. 2. 2016, rekapituloval, že jeho odvolání bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 13 To 495/2015, zamítnuto podle §253 odst. 1 tr. ř. s odůvodněním, že obviněný se práva na odvolání výslovně vzdal a odvolání tak bylo podáno neoprávněnou osobou (obhájcem obviněného). V této souvislosti však obviněný namítl, že tento závěr odvolacího soudu není správný a nezakládá se na pravdě. Obviněný Krajskému soudu v Praze nikdy nepotvrdil, že by se práva na odvolání vzdal, a proto podle něj nebyly splněny zákonné podmínky pro zamítnutí odvolání dle §253 odst. 1 tr. ř.
5. V doplnění odůvodnění podaného dovolání dále rozvedl, že Krajský soud v Praze usnesení o zamítnutí odvolání podle §253 odst. 1 tr. ř. opřel o protokol z hlavního líčení konaného u Okresního soudu v Kladně dne 22. 9. 2015. Z tohoto protokolu by podle odvolacího soudu mělo být patrné, že se obviněný práva na odvolání výslovně vzdal. Podle obviněného však tento protokol nekoresponduje se zvukovým záznamem z hlavního líčení. Obviněný vytkl nesprávnou protokolaci týkající se jeho projevu vůle ve vztahu ke vzdání se práva na odvolání. Pokud by odvolací soud konfrontoval zápis protokolu se zvukovou nahrávkou z hlavního líčení, muselo by být odvolacímu soudu zcela zřejmé, že již u předmětného hlavního líčení prostřednictvím svého obhájce odvolání podal.
6. V podrobnostech komentoval zvukový záznam z hlavního líčení konaného u nalézacího soudu dne 22. 9. 2015. Konstatoval, že po poučení o opravných prostředcích proběhla jeho porada s obhájcem. Při této poradě sice obviněný svému obhájci sdělil, že se práva na odvolání vzdává, toto prohlášení však nebylo adresováno soudu, ale bylo součástí porady obviněného s jeho právním zástupcem. V reakci na toto prohlášení se však předsedkyně senátu nalézacího soudu táže obviněného, zda má toto prohlášení obviněného o vzdání se práva na odvolání zaprotokolovat. Obviněný v reakci na tento dotaz odpovídá, že si soud má zaprotokolovat, co uzná za vhodné, a následně ironicky dodal, že chce být profesionálním kriminálníkem a stát se profesionálním vrahem a že chce zabíjet. Na to dává předsedkyně senátu pokyn k zápisu výsledku porady obviněného s jeho obhájcem ve znění: „po poradě s obžalovaným podáváme do rozsudku odvolání a do usnesení stížnost…“. Obviněný na tento pokyn k zápisu směrem ke svému obhájci ironicky reaguje tak, že se přeci práva na odvolání vzdal. Podle mínění obviněného je zřejmé, že těmto projevům obviněného předsedkyně senátu nevěnovala pozornost a tato vyjádření obviněného nevnímala jako vyjádření učiněná vážně a adresovaná soudu. Podle protokolace i zvukového záznamu následuje vyjádření státního zástupce, po jehož prohlášení předsedkyně senátu ještě uvádí, že je zapsáno, že je podáno odvolání a stížnost s poučením, že kdyby obviněný na těchto opravných prostředcích netrval, může je vzít kdykoliv zpět.
7. Zatímco tedy z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že se obviněný práva na odvolání vzdal, ze zvukového záznamu je evidentní, že tak neučinil. Vyjádření obviněného o vzdání se práva na odvolání nesměřovala vůči soudu, ale vůči obhájci, navíc nebyla myšlena vážně. Odvolací soud však vycházel pouze z protokolu o hlavním líčení a nepřehrál si zvukový záznam z hlavního líčení, v jehož závěru je přitom jasně řečeno, že odvolání podáno bylo a z jehož závěru jasně plyne, že k výrokům obviněného o vzdání se práva na odvolání nebyl brán zřetel, neboť tyto výroky nebyly adresovány soudu a nebyly míněny vážně, byly proneseny v rozrušení a v reakci na emočně vypjaté okamžiky u hlavního líčení.
8. V reakci na odůvodnění usnesení odvolacího soudu o zamítnutí odvolání pak obviněný ještě dodal, že ve svých následných písemných podáních adresovaných soudu nikdy neuvedl, že se práva na odvolání vzdal či že nesouhlasí s podáním odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Toliko opakovaně uváděl, že nesouhlasí s odůvodněním podaného odvolání, které za obviněného podal jeho obhájce.
9. Obviněný uzavřel, že je nepřípustné odepřít mu právo řádného opravného prostředku poukazem na to, že odvolání bylo podáno osobou neoprávněnou, jak učinil odvolací soud. Odvolací soud postupoval chybně, když si za této situace nepřehrál zvukový záznam z hlavního líčení a vycházel pouze z nesprávně vyhotoveného protokolu.
10. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 13 To 495/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na napadené usnesení obsahově navazující zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl odložit, popř. přerušit výkon rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř., eventuálně §265o odst. 1 tr. ř.
11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání sdělil, že nepovažuje za nezbytné k němu zaujímat stanovisko nebo se jakkoliv vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. V této souvislosti toliko poznamenává, že obviněný sám učinil rovněž podání označené jako dovolání, které však ve smyslu §265d odst. 2 tr. ř. za dovolání považovat nelze, byť bylo takto označeno. Současně nutno také dodat, že obsah tohoto podání v podstatě koresponduje s obsahem dovolání, které bylo podáno prostřednictvím obhájce a tvoří těžiště zde prezentovaných dovolacích námitek. Potřebné je dále uvést, že Nejvyšší soud považuje dovolání obviněného za podané včas, třebaže zaznamenal jistou disproporci mezi údajem o doručení usnesení odvolacího soudu, jak ho prezentoval obviněný v dovolání, a mezi údajem vyplývajícím z doručenky připojené k č. listu 939, přičemž právě doručení obviněnému bylo provedeno nejpozději (obhájci bylo doručeno dne 4. 12. 2015, č. listu 923) a je tedy pro závěr o včasnosti jeho podání určující (§265e odst. 2 tr. ř.). Obviněný konstatuje, že mu byl opis napadeného usnesení odvolacího soudu doručen dne 9. 12. 2015, na doručence připojené k č. listu 939 je však u podpisu obviněného razítko s datem 7. 12. 2015. Nezbytné je ale upozornit, že ostatní údaje obsažené v této doručence (datum na razítku Vězeňské služby ČR, Vazební věznice Praha-Ruzyně, prohlášení doručujícího orgánu o o dodání zásilky) obsahují datum 9. 12. 2015. Nejvyšší soud proto při pochybnostech o skutečném datu doručení předmětného usnesení odvolacího soudu uzavřel, že nemohlo být obviněnému doručeno dříve než 9. 12. 2015. Dále však shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
14. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174, 3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. K zamítnutí odvolání obviněného došlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., a proto se na daný případ vztahuje první část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu meritorně nepřezkoumával.
17. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení a v reakci na námitku obviněného ohledně nesouhlasu obsahu protokolu z hlavního líčení u nalézacího soudu konaného dne 22. 9. 2015 a zvukového záznamu zkoumal jednak obsah příslušné části protokolu o konaném hlavním líčení, jak je založen v trestním spise (č. listu 736 až 772), a jednak i obsah zvukového záznamu pořízeného v tomto hlavním líčení (č. listu 773). Po prozkoumání obsahu písemného protokolu i zvukové nahrávky je nutné konstatovat, že protokolace zcela odpovídá tomu, co je obsaženo na zvukovém záznamu. Je tedy třeba zdůraznit, že skutečná slova slyšitelně zachycená na zvukovém nosiči jsou relevantně zaznamenána i ve vyhotoveném protokolu o hlavním líčení. V protokolu o hlavním líčení je jasně uvedeno, že obhájce obžalovaného uvádí: „Po poradě s obžalovaným podáváme do rozsudku odvolání a podáváme do usnesení stížnost, odvolání a stížnost odůvodníme v zákonem stanovených lhůtách“. V protokolu je uvedeno následné vyjádření obžalovaného, který mimo jiné uvedl: „Vzdal jsem se práva na odvolání, já chci být kriminálník“ (č. listu 772). Přitom ze zvukové nahrávky není patrné, že by obviněný toto prohlášení nečinil vůči soudu, ale pouze vůči obhájci. Lze tedy uzavřít, že prohlášení obhájce obviněného i obviněného samotného zaznamenaná v protokolu z hlavního líčení zcela odpovídají zvukovému záznamu.
18. Úvaha obviněného, že Krajský soud v Praze jeho odvolání zamítl pouze na základě prohlášení uvedeného v protokolu z hlavního líčení u nalézacího soudu, není zcela správná. Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 13 To 495/2015, vyplývá, že odvolací soud nevycházel pouze z prohlášení obviněného učiněného u hlavního líčení před nalézacím soudem. Odvolací soud ve svém odůvodnění zrekapituloval, že: „…obžalovaný v hlavním líčení po poučení o právu odvolání prohlásil, že práva na odvolání se vzdává, poté jeho obhájce prohlásil, že po poradě s obžalovaným odvolání proti napadenému rozsudku podává a na to obžalovaný v hlavním líčení konstatoval, že se práva odvolání vzdal, přičemž své stanovisko naprosto jednoznačně upřesnil, potvrdil i ve vysvětleních zaslaných zdejšímu soudu, není pochyb o tom, že obžalovaný nesouhlasí s podáním odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 9. 2015, č. j. 1 T 100/2015-797. Proto podal-li jeho obhájce odvolání proti uvedenému rozsudku, jedná se o odvolání podané osobou neoprávněnou. Obžalovaný totiž není osobou zbavenou způsobilosti k právním úkonům, a proto dle §247 odst. 2 tr. ř. není obhájce oprávněn podat v jeho prospěch odvolání proti jeho vůli “. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je tedy patrné, že tento přihlížel nikoliv pouze k obsahu protokolu z hlavního líčení u nalézacího soudu, ale rovněž k přípisům obviněného zaslaných soudu. Obviněný ve svém přípise ze dne 23. 11. 2015 uvádí, že se distancuje od dokumentu Mgr. Bureše, advokáta, „odůvodnění odvolání obžalovaného“ (č. listu 918), stejné opakuje i ve svém přípise ze dne 25. 11. 2015 (č. listu 920).
19. Odvolací soud postupoval správně a v souladu s ustálenou judikaturou, když při zkoumání zákonného požadavku na výslovnost vzdání se odvolání ve smyslu §250 odst. 1 tr. ř. posuzoval vyjádření vůle k využití opravného prostředku oprávněnou osobou v souladu s dalšími projevy, jež taková osoba ve vztahu ke svému právu na provedení řízení u soudu druhého stupně učinila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 883/2014). V této souvislosti je rovněž vhodné připomenout, že obhájce vykonával v daném řízení své povinnosti ve smyslu §41 odst. 2 tr. ř., vystupoval tudíž v zastoupení obviněného bez samotného práva k úkonům proti vůli obviněného.
20. Obviněný argumentuje tím, že jeho případná vyjádření o vzdání se odvolání nebyla myšlena vážně, nesměřovala vůči soudu a ve svých následných písemných podáních adresovaných soudu a týkajících se jeho odvolání nikdy neuvedl, že se vzdává práva na odvolání, nebo že nesouhlasí s podáním odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, pouze uváděl, že nesouhlasí s odůvodněním odvolání svého tehdejšího obhájce. K tomu je nezbytné uvést, že obviněný ve svých písemných podáních ze dne 23. 11. 2015 (č. listu 918, totéž 943) a ze dne 25. 11. 2015 (č. listu 920) skutečně explicitně neuvedl, že se vzdává odvolání, vždy uvádí, že se distancuje od odůvodnění odvolání, ale současně též uvedl, že tento dokument (tj. odůvodnění odvolání obžalovaného) „bere výslovně zpět“ (č. listu 918). Obviněný si nicméně musel být vědom toho, že svým prohlášením, že se odvolání vzdal, a následným vyjádřením nesouhlasu s odůvodněním odvolání (a dokonce jeho zpětvzetím) ustavil procesní situaci, kdy k odvolání odvolací soud nemůže přihlížet, resp. kdy nemohl než uzavřít, že odvolání bylo obhájcem podáno proti vůli obviněného a takové odvolání jako podané osobou neoprávněnou z formálních důvodů zamítnout. Odvolací soud správně všechna podání obviněného posuzoval nikoliv jen z formálního, ale i z materiálního hlediska. Pokud chtěl obviněný, jak uvádí, v odvolání uvést jinou, mnohem obsáhlejší odvolací argumentaci (č. listu 1003), měl tak učinit v rámci svého písemného podání, kterým vyjádřil svůj nesouhlas s „odůvodnění odvolání obžalovaného“. Odvolání na rozdíl od dovolání není natolik kvalifikovaným podáním, které by podle trestního řádu muselo být podáno pouze prostřednictvím obhájce. Obviněný, zvláště za situace, kdy se jedná o osobu s právnickým vzděláním, mohl odvolání, resp. jeho odůvodnění, podat sám. Pokud tedy v jednom ze svých přípisů uvádí, že se od „odůvodnění odvolání obžalovaného“ distancoval z toho důvodu, že v něm bylo uplatněno jen velmi málo jeho námitek, a to ještě těch nejméně pádných, nic mu nebránilo v tom, aby odvolání rozšířil a uvedl v něm odvolací námitky vlastní. Na místo zvolení tohoto řešení se však obviněný pouze „distancoval“ od odůvodnění odvolání, aniž by jej jakkoliv doplnil či rozšířil.
21. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení správně poznamenal, že obviněný nebyl zbaven nebo omezen ve způsobilosti k právním úkonům, a proto proti jeho vůli nemůže jeho obhájce v jeho prospěch podat odvolání. Odvolací soud tudíž musel k písemným podáním obviněného ze dne 23. 11. 2015 (č. listu 918) a ze dne 25. 11. 2015 (č. listu 920) přihlížet a jejich obsah při rozhodování o podaném odvolání vzít v potaz. Všechna tato písemná podání jsou projevem dispoziční zásady obviněného. Pokud v těchto přípisech obviněný uvedl, že se distancuje od „odůvodnění odvolání obžalovaného“, nepochybně tím měl na mysli přípis svého obhájce ze dne 11. 11. 2015 (č. listu 899 až 903), který obsahoval všechny náležitosti obsahu odvolání. Na tato podání je nutné nahlížet i v kontextu výslovného prohlášení o vzdání se práva na odvolání učiněném při hlavním líčení. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu implicitně vyplývá, že tato písemná podání obviněného odvolací soud považoval za projev vzdání se práva na odvolání. Přestože ve svých písemných podáních obviněný výslovně neuvádí, že se práva na odvolání vzdává (to ostatně uvedl již při hlavním líčení), je namístě připomenout, že požadavku, aby vzdání se odvolání bylo výslovné, je učiněno za dost i v případě, kdy z prohlášení jednoznačně vyplývá vůle oprávněné osoby vzdát se (tj. nevyužít) práva podat odvolání. Takové prohlášení obviněného je přitom neodvolatelné, proto odvolání následně nemůže být podáno, nejde-li o případ upravený v §41 odst. 4 tr. ř., ani prostřednictvím obhájce obviněného (k tomu ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2999 až 3005, srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 5. 3. 1965, sp. zn. 2 Tz 2/65, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 1 To 15/2002).
22. Za této procesní situace a při zohlednění výše nastíněných teoretických a judikatorních východisek odvolací soud správně uzavřel, že odvolání ve prospěch obviněného podala neoprávněná osoba, resp. odvolání bylo podáno proti vůli obviněného. Jako na projev vůle obviněného je nutno pohlížet nejen na jeho slovní vyjádření u hlavního líčení konaného dne 22. 9. 2015 před nalézacím soudem, ale rovněž na písemná podání obviněného z 23. 11. 2015 a z 25. 11. 2015. Nejvyšší soud proto zcela souhlasí se závěry odvolacího soudu, který odvolání obhájce podle §253 odst. 1 tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno neoprávněnou osobou.
23. Protože dovolání obviněného Mgr. T. P. bylo sice opřeno o relevantně uplatněné námitky, které však nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
24. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odložení, popř. přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., který též podal, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 8. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu