ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1115.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1115/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2016 o dovolání obviněného Z. I. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 10 To 47/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 56 T 11/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. I. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 17. 3. 2015, č. j. 56 T 11/2011-367, byl obviněný Z. I. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
v D. v přesněji nezjištěných dnech v letech 2004 – 2005 v rodinném domku ve S. ulici ve třech případech přišel vždy opilý v nočních hodinách do neuzamčeného bytu svého synovce L. L., kde v dětském pokoji spala sama nezl. „KOPRETINA“ *), která se ho bála, osahával ji na prsou a přirození, svlékl jí pyžamo, sám si svlékl kalhoty a trenýrky, lehl si k ní do postele a přestože se snažila bránit, chytil ji za obě ruce, které jí držel nad hlavou, a zasunoval jí ztopořený pohlavní úd do přirození až pociťovala bolest, s tím aby to nikomu neříkala, kdy poškozená, jejíž duševní a rozumové schopnosti nebyly s ohledem k věku na takové úrovni, aby si nastalou situaci mohla vyhodnotit ve všech souvislostech, neuměla na ni účinněji reagovat.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle §185 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
3. Pro úplnost lze dodat, že v daném případě šlo již o druhý odsuzující rozsudek nalézacího soudu. První v pořadí ze dne 27. 11. 2012, č. j. 56 T 11/2011-210, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 10 To 10/2013, z podnětu odvolání obviněného v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí s tím, že mu uložil doplnit dokazování.
4. Proti shora citovanému (v pořadí druhému) rozsudku podal obviněný znovu odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 10 To 47/2015, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil . Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že
v přesněji nezjištěných dnech v letech 2004 – 2005 v D. v rodinném domku ve S. u. třech stejně proběhlých případech přišel opilý v nočních hodinách do neuzamčeného bytu svého synovce L. L., kde v dětském pokoji spala sama nezletilá „KOPRETINA“, jejíž věk znal, svlékl jí pyžamo a sobě kalhoty i trenýrky, osahával ji na prsou i přirození, lehl si k ní do postele a přestože se snažila bránit a říkala, ať ji nechá, držel ji za obě ruce a zasunoval jí pohlavní úd do přirození, až pociťovala bolest.
5. Takto nově definovaný skutek odvolací soud právně zhodnotil jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), a obdobně jako soud nalézací mu podle §241 odst. 3 tr. zákona uložil trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zákona zařadil do věznice s dozorem.
6. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ivana Kopeckého proti němu podal dovolání, v němž zvolil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl zato, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřoval obviněný v tom, že odvolací soud porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a ochranu práv, stejně jako svou povinnost respektovat při rozhodování o těchto právech zákon, jak vyžadují čl. 90 a 95 Ústavy, a tím zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Namítané pochybení proto uvedený dovolací důvod naplňuje i přes to, že je zároveň porušením procesních předpisů, a to §2 odst. 5, 6 tr. ř.
8. Dovolatel namítl, že v opakovaném hlavním líčení vyplynuly najevo nové skutečnosti, které ovšem odvolací soud nebral při svém rozhodování v úvahu. To se týkalo například skutečností, jež by mohly vypovídat o motivu poškozené „KOPRETINY“ (dále jen „poškozená“) křivě jej obvinit. V této souvislosti upozornil na možnost msty z její strany, neboť měla mít na něj vztek kvůli tomu, že z jejich domu vyhodil jejího romského kamaráda. Rovněž uvažoval i o potenciální snaze poškozené na sebe tímto způsobem upozornit, přičemž připomněl její psychické problémy, sebepoškozování i nezájem jejích rodičů o ni.
9. Nejvíce pozornosti dovolatel ve svém podání zaměřil na věrohodnost poškozené, jejíž svědecká výpověď byla jediným přímým důkazem vedoucím soudy k přijetí závěru o jeho vině. Zmínil oba znalecké posudky (z odvětví psychologie i psychiatrie), které byly k posouzení její osobnosti vypracovány. Zdůraznil nejen mnoho dalších psychických zátěží (zejména v rodině), jimiž by mohla být její specifická důvěryhodnost oslabena, ale i její disharmonický vývoj vedoucí až k rozvinutí poruchy struktury její osobnosti. Pozastavil se proto nad tím, že v daném řízení již nebylo dále zjišťováno, jaký vliv by tato duševní porucha mohla mít na její věrohodnost jako svědkyně.
10. Dále obviněný zmínil, že poškozená nikdy nikomu jako první sama neřekla a nepoužila slovo „zneužil“ či „znásilnil“, v této souvislosti pak určitá prohlášení některých svědků citoval. Podle jeho názoru proto není vyloučeno, že slova „zneužití“ nebo „znásilnění“ byla poškozené pouze vložena do úst. K tomu také vyslovil přesvědčení, že existují rozpory mezi vyjádřeními poškozené a svědků, stejně jako mezi sděleními jednotlivým svědkům ze strany poškozené. Tyto rozpory považoval za podstatné, odvolací soud se však jimi vůbec nezabýval.
11. Dovolatel proto shrnul, že nebyl vytvořen dostatečný skutkový základ pro rozhodnutí o jeho vině, když je z trestného jednání usvědčován pouze jediným přímým důkazem – dosti nekonkrétní výpovědí poškozené, která (podle něj) jako jediný přímý důkaz sloužit nemůže, a dále několika nepřímými důkazy vycházejícími opět výhradně z tvrzení poškozené. Přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 14/1964 Sb. rozh. tr., podle kterého výrok o vině může být založen jen na takových důkazech, které zcela vylučují pochybnost, že se stal skutek, který je předmětem trestního stíhání.
12. Postupem soudu měl tak být dovolatel zkrácen na svém ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces, což opravňuje Nejvyšší soud k zásahu do zjištěného skutkového stavu i v dovolacím řízení. Proto v samém závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 10 To 47/2015, a buď podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, že by byl podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, anebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
13. K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která zdůraznila, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Dokazování bylo doplněno v intencích zrušovacího rozhodnutí soudu druhého stupně. Odvolací soud se vypořádal s rozpory ve znaleckém psychologickém posudku. Závěry obou znalců ohledně věrohodnosti poškozené byly v zásadě shodné a krajský soud je v rámci svého hodnocení důkazů odpovídajícím způsobem zohlednil. MUDr. Pavel Štych poruchu osobnosti u poškozené nediagnostikoval, věrohodnost poškozené tedy ani nemohla být zpochybněna nemocí, kterou netrpí. Znalci byla dále negována i snaha poškozené upoutat na sebe pozornost. Současně bylo vyloučeno, že by se poškozená nějakým způsobem chtěla obviněnému pomstít. Vina obviněného byla opřená i o další důkazy, zejména svědecké výpovědi, které byly soudy správně vyhodnoceny.
14. Státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, které tedy nesměřují proti právnímu posouzení věci a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
15. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 18. 8. 2016). Jeho případnou repliku již do dne svého rozhodnutí neobdržel.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že podané dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění , která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod , zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu . Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu publikované pod č. 40/2014 Sb.).
19. Dovolatel ve svém podání uplatnil výhradně námitky skutkového, resp. procesního charakteru, jimiž napadal způsob hodnocení provedených důkazů a z něj vyvozené skutkové závěry soudů obou stupňů. Od dovolacího soudu tudíž požadoval zásah do konečných skutkových zjištění, a to z důvodu zachování svých ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces. Tím ve své podstatě vybočil z rámce jím zvoleného dovolacího důvodu a Nejvyšší soud tak zavázal posoudit danou věc pouze z hlediska dodržení základních, ústavněprávních norem.
20. Soudy nižších instancí opřely své závěry o vině dovolatele v podstatě o jediný přímý důkaz – svědeckou výpověď poškozené. Právě z tohoto důvodu obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatněnými námitkami důvěryhodnost tohoto důkazu hned v několika ohledech rozporoval. Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou, zda soudy při hodnocení tohoto klíčového svědectví a na něj navazující konstrukci skutkových zjištění neporušily některý z principů spravedlivého procesu. V úvahu by zde připadal v prvé řadě případ tzv. svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu.
21. Takovéto závažné pochybení (ani žádné jiné) ovšem Nejvyšší soud neshledal. Výpovědi poškozené jsou sice stručné a málo podrobné, na druhou stranu je však lze považovat za konzistentní, a to v průběhu celého, poměrně dlouhého, trestního řízení. K posouzení jejího psychického stavu i věrohodnosti jejího svědectví byly vypracovány hned dva znalecké posudky, z nichž vyplynulo, že i přes značně disharmonický vývoj její osobnosti je schopna správně si zapamatovat a hlavně správně reprodukovat prožité události. Ve prospěch její důvěryhodnosti hovoří i svědecké výpovědi několika dalších osob, jimž se měla s danou traumatickou událostí svěřit. Dále je třeba zdůraznit, že ona sama trestní řízení proti dovolateli neiniciovala, a ani tak učinit nechtěla. O prožitých událostech hovořila jen velice neochotně a bez detailů. V řízení navíc vyplynulo, že jde o nesmírně tichou a uzavřenou dívku, která se společnosti ostatních lidí (zejména mužů) straní. Verze obviněného, že tímto chtěla na sebe upoutat pozornost či se mu pomstít, se v tomto světle nejeví jako příliš pravděpodobná.
22. Lze tedy shrnout, že soudy nižších stupňů, které svědecké výpovědi poškozené za této situace uvěřily, postupovaly zcela v rámci obecných pravidel logického uvažování a žádného excesu (tedy svévole) se v důkazním řízení nedopustily. Svůj závěr o vině dovolatele vystavěly na uceleném řetězci jednoho přímého a několika nepřímých vzájemně se doplňujících důkazů, a to s respektem ke všem základním pravidlům spravedlivého procesu, a to zejména k ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky. Jinak řečeno, ústavně garantovaná práva obviněného nebyla v předmětném trestním řízení postupem nižších soudů ani jejich rozhodnutími nijak dotčena.
23. Nejvyšší soud připomíná, že zásah do ustáleného skutkového stavu z důvodu porušení základních práv a svobod obviněného je postupem výjimečným , nespadajícím přímo do rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Není-li proto takto významné pochybení v dovolacím řízení shledáno a dovolatel zároveň neuplatní žádné námitky hmotněprávního charakteru (jak tomu bylo v daném případě), není tento dovolací důvod naplněn a Nejvyššímu soudu tak nevzniká povinnost se podaným dovoláním nadále věcně zabývat.
24. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného Z. I. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 8. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.