ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1128.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1128/2016-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2016 o dovolání obviněného M. N. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 9 To 415/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 176/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. N. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 6. 2015, sp. zn. 38 T 176/2014, byl obviněný M. N. uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
ve dnech 22. 8. 2011, 10. 2. 2012 a 15. 9. 2012 v bytě v pátém patře bytového domu v ulici M. Š., v P., uzavřel s V. H., postupně tři smlouvy o půjčce, přičemž první zněla na částku 270.000 Kč se splatností do 30. 11. 2012, druhá na částku 300.000 Kč se splatností do 5. 10. 2012 a třetí na částku 100.000 Kč se splatností do 22. 10. 2012, přestože si byl vědom, že jeho osobní i podnikatelské bankovní účty vykazovaly už v době uzavírání smluv nezvratné záporné zůstatky a přečerpaný kontokorent, a k tomu měl již v době uzavření první smlouvy zřízené dva hypotéční úvěry ve výši těsně přesahující částku 2.000.000 Kč a úvěr ve výši 124.000 Kč, na což poškozeného V. H. při podpisu předmětných smluv nikterak neupozornil, nicméně ihned po jejich podpisu od něj inkasoval vždy v hotovosti uvedené peněžní sumy, které mu ani v době splatnosti ani poté nevrátil, čímž způsobil V. H. škodu ve výši 670.000 Kč.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 9 To 415/2015, odvolání obviněného M. N. proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání pro nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Vytýkané vady spatřoval jednak v tom, že nebylo v činu mu za vinu kladeném prokázáno naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a jednak, že se nejednalo o pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku.
5. Ve vztahu k použité právní kvalifikaci obviněný namítal nedostatek subjektivní stránky s tím, že přiznal, že si zjištěné finanční prostředky půjčil, ale vytýkal neexistenci důkazu, na jehož základě by bylo možné dovodit, že by se uvedeného činu dopustil v úmyslu uvést poškozeného v omyl. Obviněný poukázal na to, že splátku ve výši 100.000 Kč poškozenému již uhradil, což prokazoval výpisem z bankovního účtu, podle něhož dne 7. 3. 2013 vybral v hotovosti částku 100.000 Kč, kterou následně předal poškozenému, a že se soudy s tímto argumentem nijak nevypořádaly. Obviněný zopakoval obsah svých výpovědí, kde uváděl, že se s poškozeným zná již od malička, považuje ho za kamaráda, a tudíž vylučuje, že by ve vztahu k němu a k předmětným půjčkám pojal jakýkoli nepoctivý úmysl.
6. Obviněný v dovolání zdůraznil, že V. H. mu půjčky poskytoval opakovaně již v minulosti, vždy byly realizovány v hotovosti bez jakéhokoli písemného dokladu a on mu je vždy bez problémů vrátil. Jako důvod, proč tentokrát nevrátil plnou výši dlužných jistin, obviněný uvedl překážky, které vyvstaly po uzavření smluv o půjčkách, a které mu zabránily v řádném splnění závazků. Vznik těchto překážek však v době uzavření smluv nemohl předvídat. Měl sjednaných několik významných obchodních zakázek a pro poškozeného měl finanční prostředky připravené, avšak měl dopravní nehodu, při níž utrpěl zranění s bezvědomím a přišel i o větší obnos peněz, které převážel ve svém vozidle a které se nikdy nenašly. O celé této události poškozeného informoval, což tento ve své výpovědi i potvrdil. Poslední půjčku ve výši 100.000 Kč mu poškozený poskytl s vědomím aktuální nepříznivé situace obviněného po dopravní nehodě. Neztotožnil se s tím, že by dlouhodobě nedisponoval finančními prostředky a že na jeho účtech byly záporné zůstatky. Naopak poukázal na to, že v době sjednání první půjčky dne 22. 8. 2011 činil zůstatek na účtu 134,81 Kč, což podle něj nelze považovat za značný záporný zůstatek, na jehož základě by bylo možné uzavřít, že v době sjednání půjček nedisponoval finančními prostředky, ani to, že by poškozeného úmyslně uvedl v omyl. Po celý rok 2011 i 2012 měl na soukromém účtu nemalý obrat, což jednoznačně svědčí o tom, že peníze měl.
7. Pro dotvrzení své solventnosti obviněný argumentoval rovněž tím, že v době uzavření smluv o půjčkách vlastnil a stále vlastní nemovitosti nemalé hodnoty, z nichž minimálně jedna budova dosahuje ceny zhruba 7.000.000 Kč. Pokud tedy ke dni konání hlavního líčení, tj. k 7. 5. 2015, činily jeho závazky asi 5.000.000 Kč, včetně závazků vůči poškozenému, pak mohly být uhrazeny z prodeje této nemovitosti. V rozporu s konstantní judikaturou tudíž byla hodnocena pouze existence či neexistence hotovosti, nikoli celkové majetkové poměry obviněného. Jelikož smyslem půjček je právě vylepšení hotovostní situace dlužníka, nelze po něm spravedlivě požadovat, aby v době uzavření smluv o půjčce při existenci jiného než hotovostního majetku disponoval hotovostními prostředky pro úhradu budoucích, dosud nesplatných závazků. Obviněný shrnul, že disponoval značným nemovitým majetkem postačujícím k úhradě všech svých splatných závazků. Soudy proto podle jeho názoru zjištěný skutkový stav nesprávně právně posoudily, na základě čehož dospěly k nesprávné právní kvalifikaci, neboť poškozený v době uzavírání jednotlivých smluv byl obeznámen s finanční situací obviněného, který mu nic nezamlčel, naopak vycházel z toho, že má sjednané zakázky, z nichž by mohl vygenerovat zisk dostačující k pokrytí závazků vůči poškozenému, a proto nemohl jednat v nepřímém úmyslu, jak uzavřely soudy obou nižších stupňů. Hypoteční a doplňkový úvěry byly sjednány již v letech 2005 a 2006 a spadaly do společného jmění manželů. Byly hrazeny řádně a včas, a to i v rozhodném období od 22. 8. 2011 do 30. 11. 2012. Přestaly být hrazeny až v roce 2013 s ohledem na předchozí rozvodové řízení, tedy dávno po uzavření i splatnosti jednotlivých půjček.
8. Ve vztahu k závěrům odvolacího soudu obviněný poukázal na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí a zdůraznil, že subjektivní stránku jeho činu nesprávně posoudil, a proto se s konkrétně rozvedenou argumentací tohoto soudu neztotožnil, neboť podle něj odvolací soud jeho obhajobu nesprávně vyhodnotil. Tomuto soudu obviněný vytkl, že se dostatečně nevypořádal zejména s jeho tvrzením, že částku 100.000 Kč poškozenému uhradil, a že v dané souvislosti neaplikoval zásadu in dubio pro reo, ale namísto toho uvěřil výpovědi poškozeného.
9. Námitky proti závěru o pokračujícím zločinu ve smyslu §116 tr. zákoníku obviněný založil na tom, že žádnou z půjček dopředu neplánoval, přičemž třetí půjčka byla poskytnuta za zcela jiných okolností než předchozí dvě, a to až po zmíněné dopravní nehodě, v jejímž důsledku se bez vlastního zavinění ocitl v situaci, kdy nemohl vykonávat podnikatelskou činnost, a tudíž chybí subjektivní souvislost mezi jednotlivými půjčkami potřebná k tomu, aby mohlo jít o dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Navíc mezi jednotlivými půjčkami uplynula velmi dlouhá doba na to, aby se mohlo jednat o pokračování. I zde tedy měly soudy podle názoru obviněného aplikovat zásadu in dubio pro reo.
10. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 9 To 415/2015, a tomuto soudu jako soudu odvolacímu věc vrátil k dalšímu řízení.
11. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, podle níž je třeba v posuzované věci vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 a dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. K namítanému pochybení při posouzení subjektivní stránky předmětného zločinu zdůraznila, že v rámci provedeného dokazování byl tento znak skutkové podstaty prokázán, a to zejména výpovědí poškozeného V. H., který uvedl, že se s obviněným dobře znal, opakovaně mu peníze půjčoval již v dřívější době, ale menší částky, které mu také byly vždy vráceny. Pokud jde o finanční situaci obviněného v době před nyní poskytnutými finančními prostředky, o této nic bližšího nevěděl, naopak obviněný jej tehdy ubezpečoval, že je vše v pořádku. Připustil, že první termín splatnosti byl prodloužen po jejich vzájemné dohodě, ale pak nastaly problémy v komunikaci s obviněným, který mu nebral telefony, snažil se jej proto kontaktovat přes známé, ale to se nedařilo, a navíc ani v době, kdy už byla věc projednávána soudy, do kdy mu z dlužných částek nic neuhradil. Poškozený logicky reagoval na obhajobu obviněného o SMS zprávě o údajné úhradě části dluhu tak, že SMS poslal na výslovnou žádost obviněného jeho tehdejší manželce. Svědkem uváděné skutečnosti byly potvrzeny též listinnými důkazy.
12. Státní zástupkyně zdůraznila, že finanční situace obviněného nebyla taková, jak obviněný uváděl, naopak musel vědět, že nemá, a to dlouhodobě, finanční prostředky, v záporných číslech byl jak na svých osobních, tak na podnikatelských účtech, včetně přečerpání kontokorentu. Spolu s manželkou musel splácet dvě hypotéky a v tu dobu měl již na jednom ze svých osobních účtů, k němuž měla přístup i jeho manželka, omezení v důsledku exekučního řízení. Z připojených spisů státní zástupkyně připomenula, že obviněný je stíhán pro další trestnou činnost kvalifikovanou jednak jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jednak pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku.
13. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu má státní zástupkyně za to, že soud prvního stupně učinil zcela správný závěr o tom, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu dle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
14. Námitce týkající se nesplnění podmínek §116 tr. zákoníku státní zástupkyně též nepřisvědčila, neboť z popisu skutku obviněnému kladeného mu za vinu je zřejmé, že zákonné podmínky pokračovaní byly splněny. Jednání, kdy postupně uzavřel s poškozeným tři smlouvy o půjčce, aniž předtím poškozeného náležitě informoval o své špatné finanční situaci, čímž ve všech třech případech byl shodný cíl vedený jednotným záměrem obviněného obohatit se na úkor poškozeného. Splněna je i blízká časová souvislost, kterou je možné vyvodit nejen z termínu, kdy byly smlouvy uzavírány, ale i z doby, kdy měly být předmětné finanční prostředky vráceny, tedy kdy bylo jednání obviněného fakticky dokonáno. Poukázala i na judikaturu Nejvyššího soudu [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003 (uveřejněné pod č. 32/2004-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], i na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se shodnou námitkou obviněného zabýval a ve svém rozhodnutí se s ní náležitým způsobem vypořádal. Při závěru o standardním případu podvodného jednání osoby nacházející se ve finančních problémech s využitím letitých a blízkých vztahů s poškozeným, jehož neinformoval o svých dluzích, dovodila, že předložené námitky obviněného není možné akceptovat, a jím podané dovolání navrhla jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
15. Uvedené vyjádření nejvyššího státního zastupitelství bylo Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k případné replice. Do doby konání neveřejného zasedání však Nejvyšší soud žádnou písemnou reakci na ně neobdržel.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), dále zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitých dovolacích důvodů, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacího důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
17. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tzn., že odvolací soud odvolání obviněného považoval za nedůvodné i přesto, že obviněný shledal vady zakládající dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Takový přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.]. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
19. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
20. Podle obsahu napadeného dovolání je zřejmé, že obviněný v něm neuplatnil výhrady směřující proti porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu shora uvedených ústavních zásad, ale v části dovolání vytýkal nesprávné hodnocení důkazů, což s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je zákonem koncipován, nekoresponduje, neboť jeho prostřednictvím brojil proti správnosti provedeného dokazování a zmiňoval v té souvislosti porušení zásady in dubio pro reo, jestliže soudy uvěřily výpovědi poškozeného a neprověřily obhajobu obviněného založenou na tvrzení, že poškozenému v březnu 2013 vrátil 100.000 Kč.
21. K této části dovolání, která na obviněným uvedené důvody nedopadá, je i přes shora uvedené zásady a mimo rámec obviněným uplatněných výhrad pro úplnost vhodné uvést, že soudy obou stupňů se s obdobnými námitkami obviněného vypořádávaly, a jen ve stručnosti lze konstatovat, že zejména soud prvního stupně považoval především výpověď poškozeného V. H. za korespondující s dalšími svědeckými výpověďmi, např. L. N., Z. T., R. D., nebo listinnými důkazy, zejména výpisy z bankovních účtů obviněného a Z. T., sděleními bank, účetními doklady, příjmovými pokladními doklady, trestními spisy v jiných trestních věcech obviněného, exekučním příkazem, výpisem z katastru nemovitostí, atd. (srov. č. l. 610 až 611, 648 až 649). Lze též poznamenat, že se soud prvního stupně neopomenul zabývat ani obviněným uplatněnou obhajobou o uhrazení částky 100.000 Kč na základě výběru z účtu dne 7. 3. 2013 včetně úvah a závěrů, na jejichž základě shledal výpověď obviněného odporující ve věci jiným provedeným důkazům (viz strany 3 až 5 rozsudku soudu prvního stupně). Lze jen zmínit, že správnost uvedených úvah a postupů v souladu se zásadami trestního řízení vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. následně potvrdil také odvolací soud přezkoumávající rozsudek soudu prvního stupně k obdobným námitkám obviněného, jaké uplatnil i v nyní podaném dovolání (viz stranu 4 napadeného usnesení).
22. Nejvyšší soud neshledal vady v procesních postupech a na nich založených skutkových závěrech obviněným vytýkaných, ale nezjistil ani jiné nedostatky, neboť oba soudy nižších stupňů věnovaly potřebnou pozornost všem rozhodným okolnostem a důsledně všechny provedené důkazy hodnotily (§2 odst. 6 tr. ř.). Hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Naopak je třeba konstatovat, že soudy se v potřebné míře zhostily své povinnosti vycházející z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to nejen skutkový stav věci řádně a bez pochybností objasňovat, ale i provedené důkazy náležitě v souladu se zásadou volného hodnocení provedených důkazů hodnotit. Jejich procesní postup, který je dostatečně a v souladu s podmínkami §125, resp. §134 tr. ř. vyjádřen v odůvodnění jejich rozhodnutí, je plně v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. Obecné soudy využily plně v souladu se zásadou logiky prostoru pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09).
23. V posuzovaném případě tudíž nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby či mírnější právní kvalifikaci zjištěného a popsaného jednání. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/2009 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci dodržely.
24. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ve skutkových zjištěních vady, jež obviněný v dovolání mimo jim označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mohl posuzovat na podkladě soudy správně zjištěných skutkových okolností důvodnost námitek obviněného vztahujících se k právním vadám shledávaným v otázce zavinění a pokračování v trestném činu.
IV. K námitkám proti neprávnosti právního posouzení
25. Nejvyšší soud k námitce obviněného, že jeho jednání, v rámci něhož si půjčil od poškozeného ve třech případech ve skutkových zjištěních uvedené částky, nebylo úmyslným činem, považuje za vhodné nejprve uvést, že soudy obou stupňů se i touto výhradou obviněného zabývaly. Lze jen připomenout, že v činu obviněného shledaly nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. stranu 5 napadeného usnesení), neboť ze všech zjištěných okolností a provedených důkazů vyplynulo, že obviněný si již v době uzavírání první ze smluv s ohledem na stav svých financí, ať jako osoby soukromé či podnikající, musel být minimálně vědom toho, že své dluhy vůči poškozenému tentokrát nebude moci splatit, a s tímto následkem byl srozuměn. Věděl, že nedisponuje dostatkem finančních prostředků, byl zadlužen, na účtech vykazoval záporné nebo téměř nulovým hodnotám se rovnající zůstatky. Pokud by skutečně měl v úmyslu svůj dluh vůči poškozenému splatit, mohl tak činit postupně po menších částkách, což však neudělal, ačkoli mu v tom nic nebránilo. Soud prvního stupně velmi podrobně konstatoval na straně 4 a 5 odůvodnění svého rozsudku stav soukromých a podnikatelských financí obviněného a zdůraznil zejména jeho záporné hodnoty, jakož i dluhy a zajištění majetku. Na základě toho výslovně konstatoval, že podnikatelský účet obviněného skutečně v období roku 2012 vykazoval pohyb vyšších finančních částek, avšak nejednalo se o faktický zisk obviněného, nýbrž o platby jednotlivých zákazníků, tedy o obrat, který obviněný okamžitě použil pro potřeby podnikání, odvody a další nutné výdaje. Pokud by tak neučinil, mohl by se vzhledem ke svému značnému zadlužení dostat do závažných finančních problémů. Soudy uzavřely, že obviněný si musel být vědom svých dluhů, které se v té době pohybovaly kolem 5.000.000 Kč, i toho, že jeho účty dlouhodobě vykazovaly záporné zůstatky (viz strany 5 až 6 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 5 usnesení odvolacího soudu).
26. Nejvyšší soud k těmto správným závěrům soudů obou stupňů, s nimiž se ztotožnil, považuje za vhodné uvést, že zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu, je úmyslným trestným činem. Přičemž podle §138 odst. 1 tr. zákoníku, se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč.
27. Z hlediska zavinění jde o úmyslný trestný čin a k naplnění subjektivní stránky u něj postačuje, dopustil-li se jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Ve vztahu ke znakům kvalifikované skutkové podstaty zásadně postačuje zavinění z nedbalosti [§16 odst. 1 písm. a) ve spojení s §17 tr. zákoníku]. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
28. Nejvyšší soud při posouzení závěrů, jež soudy obou stupňů k zavinění obviněného v přezkoumávaných rozhodnutích rozvedly, shledal, že tyto obecné zásady respektovaly a zcela správně zdůraznily, že obviněný v době, kdy s poškozeným uzavíral smlouvy o půjčce, jež jsou předmětem nyní posuzované trestní věci, věděl, že hodnota jeho pasiv převyšuje jeho aktiva, neboť výše jeho závazků v rozhodné době dosahovala částky okolo 5.000.000 Kč, zatímco zůstatky na jeho účtech (osobních i podnikatelských) se pohybovaly velmi blízko nule, ne-li dokonce pod ní, byl značně zadlužen v důsledku několika úvěrů, měl dokonce přečerpaný kontokorent. Na této skutečnosti nemohly nic změnit ani relativně vysoké, leč nahodilé obraty, které však obviněný téměř okamžitě použil pro jiné účely, nežli ke splacení půjčky poškozenému, což rovněž dokládá jeho úmysl dluh řádně nesplatit. Pokud jde o vlastnictví nemovitosti, jež mohla podle slov obviněného sloužit při jejím prodeji k umoření jeho splatných závazků, je třeba zdůraznit, že se jedná o rodinný dům v L. s parcelou o rozloze 895 m 2 , jež se nacházela nikoli ve výlučném vlastnictví obviněného, nýbrž ve společném jmění manželů – obviněného a jeho manželky L. N., s níž se v mezidobí rozvedl. Na předmětnou nemovitost byla 16. 10. 2013 uvalena exekuce pro částku 462.082 Kč, pramenící z dluhu obviněného u České spořitelny z roku 2012 – č. l. 320 spisu), a tudíž obviněnému muselo být zřejmé, že bez souhlasu oprávněného spoluvlastníka, později též oprávněného z exekuce, resp. příslušného exekutorského úřadu s touto nemovitostí nemůže svévolně disponovat. Musel si tudíž být vědom i toho, že nedisponuje a v době stanovené splatnosti jednotlivých půjček ani nebude mít k dispozici prostředky postačující k pokrytí svých četných závazků, včetně dluhu vůči poškozenému, což však poškozenému, jehož důvěry a předchozích dobrých a korektních vztahů, v jejichž rámci se v minulosti odvíjelo již několik bezproblémových půjček, zneužil, zamlčel. Poškozeného naopak ubezpečoval, že si finančně vede dobře, čímž jej uváděl v omyl, neboť mu tvrdil nepravdivé skutečnosti, jimiž ho utvrzoval zcela v rozporu s realitou v tom, že bude schopen peníze uhradit, a tedy i v rozhodnutí mu požadované peníze znovu půjčit. O podvodném úmyslu obviněného svědčí též fakt, že platba od společnosti Forbes Game, a. s., byla poukázána dne 7. 12. 2012, nikoli na účet obviněného, ale jeho partnerky Z. T., která je osobně ještě týž měsíc vybrala a předala v hotovosti obviněnému. Soudy proto zcela správně shledaly, že obviněný jak po objektivní, tak subjektivní stránce naplnil znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
29. Ve vztahu k námitce obviněného o pokračování v trestném činu je též třeba přiznat správnost úvahám a závěrům soudy obou stupňů učiněným o splnění podmínek vymezených v §116 tr. zákoníku, protože shledaly, že v činu obviněného je zřejmý jednotící záměr, totožný způsob provedení a souvislost v předmětu útoku (viz stranu 6 rozsudku soudu prvního stupně). Zabývaly se i blízkou časovou souvislostí, již též vyložily v souladu se zákonnými zásadami i skutkovým stavem věci, když zdůraznily dobu, kdy jednotlivé půjčky byly uzavírány, jakož i v podstatě shodnou dobu jejich splatnosti.
30. Pro úplnost Nejvyšší soud na podporu jinak správných závěrů soudů obou stupňů uvádí, že u pokračování v trestném činu z hlediska naplnění jeho znaků vymezených v §116 tr. zákoníku musejí být všechny čtyři zde uvedené dány současně: a) útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu, b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost).
31. Vzhledem k tomu, že obviněný své výhrady zaměřil toliko na zpochybnění časové souvislosti s poukazem na delší dobu mezi jednotlivými útoky, čítající řádově několik měsíců, je zapotřebí připomenout, že časovou souvislost nelze přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je vyžadována blízká časová souvislost, půjde zpravidla o několik dnů či týdnů. Při posuzování podmínek pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku z hlediska blízké časové souvislosti jednotlivých útoků je nutno brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok [srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1995, sp. zn. Tzn 17/95 (uveřejněné pod č. 15/1996-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Časová souvislost bude přerušena, jestliže pachatel na několik měsíců ustane v páchání trestné činnosti a je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. U majetkové trestné činnosti za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení §116 tr. zákoníku, lze ohledně tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003 (uveřejněné pod č. 32/2004-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Jestliže je zjištěno, že obviněný páchal trestnou činnost proto, aby si postupně a průběžně opatřoval prostředky k obživě, trestnou činnost realizoval na tomtéž předmětu útoku, na stejném místě, čtyř útoků se dopustil v průběhu zhruba čtyř měsíců, a to naprosto shodným způsobem, jímž naplňoval vždy stejnou skutkovou podstatu trestného činu, pak jen ta skutečnost, že mezi druhým a třetím datem poskytnutí půjčky je poněkud delší časová přetržka, nemůže odůvodňovat závěr, že nejde o pokračování v trestném činu pro nedostatek podmínky blízké časové souvislosti předpokládané ustanovením §116 tr. zákoníku, neboť pro to, že šlo o souvislé, stále pokračující jednání obviněného svědčí soudy objasněné okolnosti projednávaného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 529/2002, uveřejněné pod č. NS 19/2003-T 463 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1134/2010, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1627/2014).
32. Nejvyšší soud na podkladě uvedených skutečností zdůrazňuje, že v přezkoumávané věci nešlo o přetržení časové souvislosti, protože okamžiky uzavření jednotlivých smluv o půjčce mezi obviněným a poškozeným V. H. dne 22. 8. 2011, 10. 2. 2012 a 15. 9. 2012 nejsou jedinou skutečností, k níž je nutné přihlížet, a že v této souvislosti je rozhodná i doba, kdy byly tyto půjčky splatné, jak správně soudy nižších stupňů dovodily. Vzhledem k výši vylákané částky 670.000 Kč od fyzické osoby je rovněž zřejmé, že se jedná o vyšší částku představující značnou škodu. Již první dvě vylákané částky by postačovaly k naplnění předmětného trestného činu v jeho kvalifikované skutkové podstatě, neboť jejich součet činí 570.000 Kč, což je škoda přesahující hranici značné škody podle §138 odst. 1 tr. zákoníku (500.000 Kč). Ovšem, jak soudy správně shledaly, všechny tři dílčí útoky naplňují podmínky pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku z důvodů, které jsou výše uvedeny.
33. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů posoudily všechny skutečnosti významné z hlediska právní kvalifikace činu obviněného jako pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku v souladu se zákonem. Námitky obviněného jako celek posoudil na základě napadených rozhodnutí a obsahu spisu jako zjevně neopodstatněné, a proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 10. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu