ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1183.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1183/2016-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 6 To 170/2016, který rozhodl jako soud druhého stupně v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 32 T 18/2016, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce zamítá .
Odůvodnění:
1. Samosoudkyně Okresního soudu v Novém Jičíně usnesením ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 32 T 18/2016, podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavila trestní stíhání obviněného M. K. (dále jen „obviněný“) pro skutek, jehož se měl dopustit tím, že
v období od 9. 3. 2015 do 14. 10. 2015 v N. J., okres N. J., na ul. Msgr. Š. neoprávněně užíval nebytový prostor o velikosti podlahové plochy 40,1 m 2 , vymezený v prvním nadzemním patře dvoupodlažního bytového domu, jehož výlučným vlastníkem je na základě usnesení soudního exekutora o udělení příklepu ze dne 24. 11. 2014, č. j. 043 EX 441/11-220, které nabylo právní moci dne 27. 1. 2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2015, č. j. 9 Co 6/2015-235, O. D., přičemž obviněný byl prokazatelně srozuměn o změně vlastníka uvedeného nebytového prostoru na osobu O. D. a opakovaně byl vyzýván novým vlastníkem uvedeného prostoru a oprávněným O. D. prostřednictvím právního zástupce jmenovaného k vyklizení a opuštění předmětného nebytového prostoru z toho důvodu, že nedisponuje žádným právním titulem, který by ho k užívání tohoto prostoru opravňoval, přičemž zejména o uvedených skutečnostech svědčí to, že obviněný byl k vyklizení uvedeného prostoru vyzván písemnou výzvou zaslanou mu do vlastních rukou formou doporučeného dopisu, který převzal dne 9. 3. 2015 na pobočce České pošty, s. p., v N. J. oproti vlastnoručnímu podpisu a celkově tak ve výše uvedeném období záměrně O. D. bránil ve výkonu jeho vlastnických práv k uvedenému prostoru až do dne 14. 10. 2015, kdy bylo O. D. umožněno uvedený prostor si převzít na základě rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 8. 2015, č. j. 13 C 111/2015-18, který nabyl právní moci dne 30. 9. 2015 a kterým byla společnosti ForTools, s. r. o., se sídlem v Praze 8, jejímž jediným jednatelem byl tehdy obviněný, uložena povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku nebytový prostor vymezený v budově na ul. Msgr. Š. v N. J. vyklidit.
2. V takto popsaném jednání obviněného spatřovala obžaloba přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně však shledal, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem a není důvod pro postoupení věci.
3. Proti citovanému usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně včas stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 6 To 170/2016, zamítl jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
4. S takovým rozhodnutím stížnostního soudu se neztotožnil nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) a podal proti němu v neprospěch obviněného dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , neboť měl za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. , tedy bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, jakož i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel se neztotožnil s postupem soudů, které sice v jednání obviněného shledaly naplnění znaků skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, avšak následně nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe a dovodily, že skutek není trestným činem a není důvod pro postoupení věci.
6. Na podporu svých stanovisek nejvyšší státní zástupce citoval nejdříve §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Dále zmínil stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z něhož je možno dovodit meze aplikace principu subsidiarity trestní represe. Podle něj se úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
7. V této souvislosti dovolatel poukázal rovněž na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že existence jiné, netrestní právní normy, byť obecně umožňující určitou nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, zároveň sama o sobě nezakládá povinnost postupovat s odkazem na princip ultima ratio výhradně jen podle této normy. Primární funkcí trestního práva a aplikace jeho institutů je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Jinak řečeno, pokud byl spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, stát nemůže rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů poukazem na existenci institutů občanského práva nebo jiných právních odvětví, jimiž lze jinak též zajistit odstranění či nápravu nežádoucího právního či faktického stavu (poukázal tu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014).
8. V návaznosti na shora uvedené nejvyšší státní zástupce vyslovil přesvědčení, že zmíněná východiska vyjadřující podstatu §12 odst. 2 tr. zákoníku nebyla soudy nižších stupňů při jejich rozhodování důsledně respektována, přičemž podstatné okolnosti mající vliv na posouzení závažnosti jednání obviněného zůstaly stranou jejich pozornosti. Opět v této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu i stanovisko jeho trestního kolegia, podle nichž je při posuzování společenské škodlivosti nutno analogicky přihlížet ke kritériím rozhodným pro posouzení povahy a závažnosti trestného činu ve smyslu §39 odst. 2 tr. zákoníku. Zmíněnými kritérii jsou zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. S přihlédnutím k těmto hlediskům dovolatel konstatoval, že jednání obviněného nevykazuje žádné zvláštní, specifické rysy, které by odůvodňovaly eventuální závěr, že jím spáchané skutky z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku.
9. Následně dovolatel poukázal na skutková zjištění soudů, z nichž vyplývá, že obviněný se protiprávního jednání dopouštěl po dobu přibližně sedmi měsíců, tedy zjevně dlouhodobě. Ačkoli byl poškozeným vyzýván k vyklizení provozovny a o této povinnosti a o změně vlastníka věděl, předání provozovny se bránil, s poškozeným odmítal komunikovat, a okamžik vyklizení nemovitosti oddaloval. V této souvislosti připomněl vyjádření svědka R. V., který potvrdil, že obviněný a jeho syn se tzv. pokoušeli natáhnout čas soudním jednáním, což značí cílenost jeho jednání. Za celé období, a to ani v průběhu trestního stíhání, rovněž obviněný neprojevil žádnou lítost či sebereflexi, která by naznačovala jeho obrat v hodnocení svého jednání a nepotřebu trestního postihu.
10. Přestože zákonným znakem skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku není vznik škody, nejvyšší státní zástupce dále upozornil, že v posuzované věci škoda na majetku poškozeného vznikla, a to zejména z důvodu neplacení nájemného za užívání provozovny. Dovolatel rovněž upozornil na pochybné okolnosti předání dané nemovitosti a zejména na skutečnost, že stav nebytového prostoru v době předání neodpovídal jeho stavu v době, kdy jej poškozený získal. Na zařízení a vybavení provozovny totiž vznikla jednáním neznámé osoby další škoda, v důsledku čehož byl poškozený nucen podat trestní oznámení. Na základě toho vyjádřil dovolatel spekulativní domněnku, že právě doba, po kterou obviněný bránil předání nemovitosti řádnému majiteli, mohla mít vliv na stav provozovny v okamžiku jejího předání.
11. Jednání obviněného tedy podle dovolatele do majetkové sféry poškozeného bezpochyby zasáhlo, přičemž ze strany obviněného nebyla zaznamenána žádná dobrovolná snaha tyto následky odstranit. Uvedené okolnosti závažnost jeho jednání podstatným způsobem zvyšují. Závěr soudů odůvodňujících malou společenskou škodlivost tím, že poškozený se žalobou na vyklizení domohl předání provozovny a jednání obviněného nezanechalo žádných trvalých či závažných následků, proto nemá opodstatnění. Dále doplnil, že existence i jiné, netrestní právní normy, umožňující nápravu závadného stavu, sama o sobě nevylučuje uplatnění trestní odpovědnosti v případě závažného jednání pachatele naplňujícího znaky trestného činu uvedené v zákoně, a to ani tehdy, pokud byl postup podle této jiné, netrestní normy, poškozeným využit. Obdobně pak pro posouzení společenské škodlivosti není rozhodující, zda následek jednání pachatele je či není trvalý. Uvedené lze dovodit již z toho, že v případě většiny trestných činů např. majetkové povahy má poškozený k dispozici zákonné prostředky, jejichž prostřednictvím se může domáhat svých oprávněných nároků. Obdobně pak u takových trestných činů bývá pravidlem i to, že škodlivý následek odstranit lze.
12. S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.,
1) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 6 To 170/2016, a rovněž aby zrušil usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 32 T 18/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
2) a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Novém Jičíně, aby věc týkající se tohoto skutku v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
13. Dovolání nejvyššího státního zástupce zaslal soud prvního stupně obhájkyni obviněného Mgr. Anně Vlčkové, která jej obdržela dne 23. 6. 2016. Jejím prostřednictvím obviněný vyslovil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání. K podanému dovolání se však věcně nevyjádřil.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.; §265p odst. 1 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
15. Protože lze dovolání podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněné dovolací důvody. Jak již bylo uvedeno, nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l ), f) a g) tr. ř.
16. Na základě prvního z nich podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí , nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř .
17. Dovolatel tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, když uvedl, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. , který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí . Ten nejvyšší státní zástupce odůvodnil nesplněním podmínek pro zastavení trestního stíhání podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. Uplatnil jej v úzké souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V jeho rámci dovolatel namítal nesprávnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio vyjádřených v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
18. Z dosud uvedeného je patrné, že těžištěm podaného dovolání je otázka, zda jednání obviněného je či není trestným činem ve smyslu §13 odst. 1 a §12 odst. 2 tr. zákoníku. Její vyřešení jednoznačně spadá pod hmotněprávní posouzení skutku a má i rozhodující význam pro zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. [v dané věci s použitím §314c odst. 1 písm. a) a §188 odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Stížnost státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení trestního stíhání obviněného druhoinstanční soud i přes výše uvedené výhrady podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Je tedy zřejmé, že dovolatel uplatněnými námitkami všechny tři jím zvolené dovolací důvody naplnil. Jakkoliv jeho argumentaci nelze upřít jistou míru relevance, přesto se s ní Nejvyšší soud nakonec neztotožnil.
19. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit , plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
20. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku.
21. Principem ultima ratio je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. Beztrestnost pachatele plynoucí z uplatnění zásady subsidiarity trestní represe z hlediska viny ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku má přednost před procesním řešením případu (trestného činu) ve smyslu §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 117 a 118).
22. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud především respektoval právní závěr obou soudů nižších stupňů (s nímž vyslovil souhlas i dovolatel), že obviněný žalovaným jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Nemohl přitom odhlédnout od doby, po kterou výše popsaný protiprávní stav vědomě a cíleně udržoval, ani od skutečnosti, že civilní řízení zahájené poškozeným žalobou na vyklizení předmětného nebytového prostoru zřejmě chápal jako vcelku žádoucí prostředek k oddálení nutnosti danou nemovitost vyklidit, a současně jako možnost získání dostatečného množství času k zajištění nového vhodného prostoru pro další fungování své firmy.
23. Na druhé straně Nejvyšší soud, aniž by snad zamýšlel takové jednání jakkoli bagatelizovat, nepovažuje trestní postih obviněného (dosud bezúhonného a dnes již více než sedmdesátišestiletého) za potřebný či nezbytný. Za rozhodující fakt ovšem považoval zjištění, že obviněný – i přes protahování protiprávního stavu – nakonec respektoval rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 13 C 111/2015, který uložil společnosti ForTools, s. r. o., (jejímž je jednatelem) povinnost vyklidit předmětnou nemovitost do 15 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a ve stanovené lhůtě tak skutečně učinil (podle doložky na č. l. 69 spisu rozsudek nabyl právní moci 30. 9. 2015, přičemž obviněný prostřednictvím svého syna I. K. předmětné prostory předal poškozenému O. D. do užívání dne 14. 10. 2015 – srov. č. l. 38 p. v. spisu). K tomu ke všemu navíc došlo ještě před zahájením jeho trestního stíhání (z obsahu spisu – srov. č. l. 109 – je zřejmé, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno až 27. 11. 2015, tedy téměř 2 měsíce poté).
24. Z uvedeného je tedy mimo jakoukoliv pochybnost, že k odstranění zjištěného nežádoucího stavu a tím i ochraně majetkových práv poškozeného O. D. postačovaly nástroje práva civilního , a to právě již zmíněná (úspěšně uplatněná) žaloba na vyklizení nemovitosti, navíc s tím, že zaplacení dlužného nájemného se poškozený domáhal prostřednictvím další civilní žaloby – na vydání bezdůvodného obohacení (výsledek tohoto řízení však není Nejvyššímu soudu znám). Fakt, že obviněný na základě rozhodnutí soudu nebytové prostory ve stanovené lhůtě vyklidil, zároveň výrazně snižuje i společenskou škodlivost jeho jednání, když v době zahájení trestního stíhání byl již protiprávní stav bez vážnějších následků občanskoprávní cestou odstraněn.
25. Za takové situace by uplatnění trestněprávního postihu obviněného bylo již zcela nadbytečné, a v demokratickém právním státě dokonce nepřípustné. V této souvislosti lze poukázat i na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž má trestní právo z podstaty práva ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, publikované pod. č. 40/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tak tomu ve zkoumaném případě zcela jistě nebylo. Škodlivé následky činu obviněného nebyly natolik závažné, aby nemohly být dostačujícím způsobem odstraněny cestou práva civilního, a jelikož k tomu skutečně došlo, není již dále potřeba (z hlediska ochrany společnosti) jeho jednání jakkoliv kriminalizovat.
26. K dovolatelově námitce, že byť zákonným znakem skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku není vznik škody, v posuzované věci škoda na majetku poškozeného vznikla, a to zejména z důvodu neplacení nájemného za užívání provozovny, Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že ani tento argument nepřehlédl, nepovažoval jej ovšem za tak významný, aby mohl správnost a zákonnost rozhodnutí obou soudů nižších instancí zvrátit. A pokud dovolatel namítal, že stav nebytového prostoru v době předání neodpovídal jeho stavu v době, kdy jej poškozený získal, nebo že na zařízení a vybavení provozovny vznikla jednáním neznámé osoby další škoda, v důsledku čehož byl poškozený nucen podat trestní oznámení, pak jde o argument, o němž sám dovolatel uvedl, že „se může jevit jako spekulace“.
27. Všechny shora zmíněné skutečnosti proto Nejvyšší soud vedly k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je nedůvodné, a proto je namístě podle §265j tr. ř. je zamítnout. Takové rozhodnutí mohl učinit v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť s tímto způsobem projednání souhlasili jak nejvyšší státní zástupce, tak i obviněný a jeho obhájkyně.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 9. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu