ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1262.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1262/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2016 o dovolání obviněné JUDr. P. L. , roz. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 7 To 76/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 85/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné JUDr. P. L. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 17 T 85/2015, byla obviněná JUDr. P. L. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou, že
poté, co jako statutární orgán společnosti CORONA International, a. s., IČ: 255 88 583, se sídlem Leska Horní 3691/5a, Znojmo, oprávněná jednat samostatně jako jediná členka představenstva uzavřela dne 1. 4. 2014 ve Z. prostřednictvím společnosti Cars Trade M&M Znojmo, s poškozenou společností ESSOX, s. r. o., Senovážné náměstí 231/7, České Budějovice, IČ: 267 64 652, smlouvu o úvěru na poskytnutí úvěru ve výši 126.400 Kč, s předmětem financování vozidlem KIA Sportage, , kdy vlastnické právo k tomuto předmětu financování pak dle bodu III. této smlouvy převedla Smlouvou o zajišťovacím převodu práva („zajišťovací smlouvou“), na poškozenou ESSOX, s. r. o., a to na dobu od uzavření smlouvy do doby úhrady veškerých pohledávek vyplývajících z úvěrové smlouvy, následně pak zaplatila toliko 4 splátky v celkové výši 12.048 Kč, z kteréhožto důvodu pak pro porušení podmínek smlouvy došlo dne 2. 10. 2014 ze strany poškozené k ukončení úvěrové smlouvy a obžalovaná byla vyzvána k úhradě celkové částky z pohledávky k úvěrové smlouvě ve lhůtě do 26. 10. 2014 s tím, že pokud tak neučiní, tak je povinna v této lhůtě odevzdat poškozené předmět financování, což však obžalovaná nikdy neučinila a předmětné vozidlo v hodnotě 135.000 Kč si ponechala pro vlastní potřebu, přestože předmětnou výzvu dne 29. 10. 2014 převzala a poškozené ESSOX, s. r. o., tak způsobila škodu pro účely právní kvalifikace nejméně v uvedené výši, když vozidlo bylo policejním orgánem odňato přes nesouhlas obžalované až dne 24. 2. 2015.
2. Takto popsané jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil jí podle §206 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Poškozenou společnost ESSOX, s. r. o., Senovážné náměstí 231/7, České Budějovice, IČ: 267 64 652, odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl tak, že je usnesením ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 7 To 76/2016, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl .
4. Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a podala proti němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Juračky dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měla za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V úvodu svého podání obviněná nejprve shrnula dosavadní průběh řízení proti ní vedeného, popsala i stanoviska obou soudů dříve činných v dané věci (zejména nalézacího), která následně rozporovala. K tomu opět zopakovala průběh skutkového děje v posuzovaném případu, kdy již k jednotlivým fázím předmětného jednání vyjadřovala své názory, které byly v protikladu s postoji, jež k těm samým otázkám zaujaly oba nižší soudy.
6. Dovolatelka například připustila, že ve smluvním dokumentu nazvaném Žádost/SMLOUVA O ÚVĚRU, který jménem společnosti CORONA International, a. s. (dále též „spol. CORONA“) podepsala, bylo v bodě III. uvedeno, že současně dochází k uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva s tím, že podpisem žádosti a její akceptací dochází k faktickému převodu vlastnického práva k předmětu financování na leasingovou společnost ESSOX, s. r. o. (dále též „úvěrová společnost“). Toto ujednání však nemohlo být (z jejího pohledu) platně sjednáno, neboť ještě nebyla uzavřena kupní smlouva ohledně koupě předmětného automobilu zn. Kia Sportage. Zmíněnou žádost podepsal pracovník autobazaru Cars Trade M+M, s. r. o. (dále též „autobazar“), přičemž z ní není patrno, zda smlouvu uzavírá tento autobazar anebo výše jmenovaná úvěrová společnost. Obviněná dále namítla, že obdržela dvoje obchodní podmínky, obě stejného data, avšak s odlišným obsahem.
7. Poté obviněná připomněla uzavření kupní smlouvy, kterou podepsala ona a pracovník autobazaru. Z ní vyplývá, že spol. CORONA zaplatila před podpisem této smlouvy zálohu na kupní cenu ve výši 31.600 Kč, a zbývá uhradit zbytek kupní ceny ve výši 126.400 Kč. Z neznámého důvodu sepsal autobazar dvě kupní smlouvy, které se formou a svým obsahem lišily. Z nich je zřejmé, že byly podepsány až po sepsání žádosti/smlouvy o úvěru. Po uzavření všech těchto smluv a fyzickém převzetí motorového vozidla začala spol. CORONA splácet dohodnuté měsíční splátky úvěru ve výši 3.012 Kč měsíčně.
8. Obviněná se vyjádřila i k nesrovnalostem ohledně vydání velkého technického průkazu, k čemuž ji úvěrová společnost vyzvala přípisem ze dne 2. 6. 2014. Ona sama se však domnívala, že je povinna zajistit zápis spol. ESSOX, s. r. o., do evidence motorových vozidel jako vlastníka. O to se sice snažila, avšak bez úspěchu, neboť Městský úřad Znojmo požadoval plnou moc, kterou jí měla úvěrová společnost udělit. Dané skutečnosti sdělila úvěrové společnosti dopisem ze dne 24. 6. 2014 s žádostí o plnou moc. Na to dne 27. 6. 2014 reagovala úvěrová společnost přípisem, v němž od spol. CORONA požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 5.000 Kč za nedodání velkého technického průkazu. Ten proto (obviněná) dne 22. 7. 2014 zaslala s upozorněním, že k platnosti uzavření zajišťovacího práva dochází až zápisem do evidence vozidel, který se snažila ve prospěch úvěrové společnosti zajistit. Spol. ESSOX, s. r. o., poté začala započítávat splátky kupní ceny na zaplacení smluvní pokuty.
9. Dovolatelka následně z evidence Car Detect zjistila, že předmětné vozidlo nepatří úvěrové společnosti ESSOX, s. r. o., ale jiné společnosti ESSOX Leasing. Proto se vzhledem i ke všem dalším rozporům rozhodla, že do vyjasnění sporných okolností, nebude jí zastupovaná společnost splácet úvěr. Vyjádřila přesvědčení, že smlouvy uzavřené s úvěrovou společností jsou neplatné, že spol. CORONA je platným vlastníkem vozidla. Věc chtěla řešit v občanskoprávním řízení.
10. V části svého podání nazvaného pochybení soudů obou stupňů obviněná konstatovala, že nemohla naplnit skutkovou podstatu přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Svůj postoj pak v několika následujících bodech odůvodnila takto: §Spol. CORONA předmětný osobní automobil řádně koupila do svého vlastnictví.
§S úvěrovou společností nebyla uzavřena řádná smlouva o zajišťovacím převodu práva.
§Institut zajišťovacího převodu práva neznamená definitivní převod vlastnického práva. Jedná se pouze o dočasné vlastnictví, které zaniká okamžikem splnění smluvních podmínek. Není při tom vyžadován zpětný převod vlastnického práva.
§Spol. CORONA byla připravena po vyřešení vzájemných rozporů zaplatit zbytek úvěru.
§Spol. CORONA užívala daný osobní automobil oprávněně.
11. Soudy rovněž, podle názoru dovolatelky, nerespektovaly zásady zákonnosti a subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Proto i v případě, že se domnívaly, že (obviněná) nepostupovala správně, měly především dovodit, že v daném případě se jedná o občanskoprávní, resp. obchodněprávní spor, který nepřísluší k rozhodování orgánům činným v trestním řízení. Nakonec ještě podotkla, že se svým podáním nedomáhá nového hodnocení důkazů v dovolacím řízení.
12. V závěru svého podání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 7 To 76/2016, zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
13. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se ve svém vyjádření k podanému dovolání s argumentací obviněné neztotožnil. Námitku, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnictví nebyla platně uzavřena, protože uzavření úvěrové smlouvy (jejíž součástí bylo ujednání o zajišťovacím převodu) časově předcházelo uzavření smlouvy kupní, nepovažoval za důvodnou. Dané smlouvy byly uzavřeny současně ve stejný den a na stejném místě. Vůle obviněné, která je jménem společnosti CORONA International, a. s., uzavírala, nepochybně směřovala k tomu, aby zakoupila motorové vozidlo a převážnou část kupní ceny uhradila z úvěru, přičemž akceptovala zajištění úvěru zajišťovacím převodem vlastnického práva k vozidlu. Kupní i úvěrová smlouva spolu byly úzce provázané a neplatnost ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva nelze dovozovat jen z toho, že technicky, resp. z časového hlediska, snad podepsání úvěrové smlouvy – nepochybně by se mohlo jednat pouze o několik minut nebo nejvýše desítek minut – předcházelo podepsání smlouvy kupní. Tvrzení dovolatelky o dřívějším podpisu úvěrové smlouvy ostatně nemá jednoznačnou oporu ve skutkových zjištěních učiněných soudy.
14. Dále státní zástupce dodal, že zápis v registru silničních vozidel nemá žádné konstitutivní účinky ve vztahu k majetkovým právům k těmto vozidlům, což muselo být obviněné jako osobě s vysokoškolským právnickým vzděláním známo. Považoval tudíž za zcela bezpředmětné, pokud dovolatelka na jiném místě dovolání zmínila svůj právní názor, podle kterého k platnosti uzavření zajišťovacího práva dochází až zápisem vlastnického práva společnosti ESSOX, s. r. o., do evidence vozidel. Ze stejného důvodu označil jako bezpředmětný odkaz dovolatelky na internetový výpis (Car Detect), podle kterého mělo vozidlo patřit společnosti ESSOX Leasing (i z takového údaje ostatně vyplývá, že vlastníkem nebyla obviněná, resp. společnost CORONA International, a. s.).
15. Státní zástupce proto uzavřel, že v inkriminované době bylo předmětné vozidlo v důsledku platně sjednaného zajišťovacího převodu vlastnického práva vlastnictvím společnosti ESSOX, s. r. o., a ve vztahu k obviněné, resp. jí zastupované společnosti CORONA International, a. s., bylo cizí svěřenou věcí. Jestliže obviněná i poté, kdy přestala plnit podmínky úvěrové smlouvy a kdy jí byla doručena výzva k vrácení vozidla, toto vozidlo nevrátila a naopak je po dobu několika měsíců sama užívala, popř. umožnila jeho užívání jiné osobě (vozidlo bylo policisty odňato nikoli samotné dovolatelce, ale osobě jménem M. B.), pak si vozidlo přisvojila a naplnila tak všechny formální znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
16. Za důvodné nepovažoval státní zástupce ani námitky týkající se nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Podle jeho názoru, v civilněprávním vztahu mezi obviněnou, resp. společností CORONA International, a. s., a poškozenou společností ESSOX, s. r. o., mohl být jediným sporným momentem požadavek posledně uvedené společnosti na zaplacení smluvní pokuty 5.000 Kč za nepředání, resp. opožděného předání velkého technického průkazu. Jinak ohledně úvěrového vztahu neexistovaly žádné sporné okolnosti, které by měly být řešeny v občanskoprávním řízení, a sama obviněná ostatně podmínky úvěrové smlouvy po dobu několika měsíců plnila. Tvrzení obviněné o důvodech opožděného předání velkého technického průkazu nemají oporu ve skutkových zjištění učiněných soudy (viz str. 5–6 rozhodnutí nalézacího soudu), nicméně i kdyby byla smluvní pokuta skutečně požadována neoprávněně, neměla tato okolnost žádný vliv na povinnost dovolatelky splácet úvěr a na sjednaném zajištění úvěru formou zajišťovacího převodu vlastnictví. Jestliže dovolatelka na požadavek na zaplacení smluvní pokuty reagovala tak, že přestala plnit podmínky úvěrové smlouvy a vozidlo dotčené zajišťovacím převodem vlastnictví si přisvojila, pak její jednání evidentně vybočilo z rámce civilněprávního vztahu a šlo již o jednání relevantní z hlediska práva trestního, přičemž nebyly dány žádné výjimečné okolnosti, pro které by s ohledem na ustanovení §12 odst. 1, 2 tr. zákoníku neměla být uplatněna trestní represe.
17. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného, nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
18. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněné (bylo mu doručeno dne 13. 9. 2016). Jeho případnou repliku k tomuto vyjádření do dne svého rozhodnutí neobdržel.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v dané věci podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněnou prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
22. Dané vymezení dovolatelka plně respektovala, když se svým mimořádným opravným prostředkem domáhala jiného právního posouzení výše citovaného skutku s tím, že všechny její konkrétní výhrady se týkaly (ne)naplnění skutkové podstaty přečinu zpronevěry, resp. otázky aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Nadto prohlásila, že po dovolacím soudu nepožaduje nové hodnocení důkazů a následnou revizi nižšími soudy učiněných skutkových zjištění. Takto pojatá argumentace bezezbytku zapadá do kontextu jí zvoleného dovolacího důvodu, čímž Nejvyšší soud zavázala věcně se uplatněnými námitkami zabývat. To dovolací soud učinil, avšak s názory obviněné se ztotožnit nemohl. Naopak se přiklonil ke stanovisku obou soudů nižších instancí i k postoji státního zástupce.
23. Zjevně neopodstatněné jsou především ty námitky, které se všechny ve své podstatě týkají nenaplnění znaku přisvojení si cizí věci ve smyslu §206 odst. 1 tr. zákoníku, a kterými se dovolatelka snažila zpochybnit vlastnické právo společnosti ESSOX, s. r. o., k předmětnému automobilu. Na tomto místě je třeba vyzdvihnout zejména stanovisko soudu prvního stupně, jenž v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozebral veškerá (pro posuzovaný případ rozhodná) smluvní ujednání a s obhajobou obviněné (opětovně uplatněnou i v dovolacím řízení) se přesvědčivě a věcně správně vypořádal. To Nejvyššímu soudu umožňuje vyjádřit se k uvedeným dovolacím výhradám pouze stručně a v podrobnostech na rozsudek nalézacího soudu odkázat.
24. Zejména se nelze ztotožnit s tvrzením dovolatelky, že spol. CORONA neuzavřela řádnou smlouvu o zajišťovacím převodu práva se spol. ESSOX, s. r. o. V prvé řadě je nutné zdůraznit, že to byla právě obviněná, kdo jménem společnosti CORONA projevil svou svobodnou vůli a podepsal všechny důležité smluvní dokumenty, tedy kupní smlouvu mezi její společností a prodávajícím AUTOBRANÍ 2009, s. r. o., zastoupeným autobazarem Cars Trade M+M, s. r. o., kupní smlouvu a žádost/smlouvu o úvěru. S jejich obsahem se nepochybně seznámila a svým podpisem se jménem spol. CORONA zavázala podmínky v těchto smlouvách zakotvených dodržovat. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že k podpisu žádosti/smlouvy o úvěru mělo dojít ještě před podpisem kupní smlouvy, neboť pouhé pořadí podpisu zmíněných smluv zcela jistě nemůže takto přijaté smluvní povinnosti, a tedy ani platnost těchto kontraktů jako takových vyloučit , navíc ještě za situace, kdy se evidentně jedná o vzájemně propojená a na sebe odkazující ujednání, uzavřená během jediného dne (1. 4. 2014).
25. Obsahem těchto smluv i na ně navazujícími obchodními podmínkami, včetně ustanovení o zajišťovacím převodu práva se do detailů zabývaly oba soudy nižších stupňů (str. 3 až 6 rozsudku soudu nalézacího a str. 3 až 5 usnesení soudu odvolacího). Proto již postačuje odkázat na některé zvláště důležité články, jako např. čl. III. žádosti/smlouvy o úvěru týkající se smlouvy o zajišťovacím převodu práva, v němž se strany mimo jiné dohodly na faktickém převodu vlastnického práva z klienta na společnost . Toto dále rozvinul čl. III. B) obchodních podmínek smlouvy o úvěru a smlouvy o poskytnutí úvěrového rámce společnosti ESSOX, s. r. o., ze dne 1. 1. 2014. Z daných ustanovení zcela zřetelně vyplývá, že od uzavření úvěrové smlouvy až do uhrazení veškerých pohledávek ze strany klienta svědčí vlastnické právo k předmětu financování úvěrové společnosti. To znamená, že vlastníkem shora specifikovaného vozidla zn. Kia Sportage byla v době rozhodné pro posuzovaný případ (říjen 2014 až únor 2015) spol. ESSOX, s. r. o. Tomuto závěru nijak neodporují ani ujednání smluv kupních, které jsou naopak se smlouvou úvěrovou úzce provázány (ve zbytku srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
26. Další námitky, které dovolatelka v tomto směru vznesla, jsou rovněž zjevně neopodstatněné. Její názor, že k platnosti uzavření zajišťovacího převodu práva mělo dojít až zápisem do evidence vozidel, spolehlivě vyvrátil soud první instance upozorněním na fakt, že registr motorových vozidel není veřejným seznamem ve smyslu §2041 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (srov. str. 7 odůvodnění jeho rozsudku). Poznámky ohledně dvojí kupní smlouvy a dvojích obchodních podmínek jsou již zcela irelevantní, neboť v případě těchto kupních smluv se jedná o dva dokumenty (vlastní kupní smlouva a jakési doplňkové ujednání týkající se zejména odpovědnosti prodejce), které si žádným způsobem neodporují, přičemž u obchodních podmínek je zřejmé, že na výše zmíněnou úvěrovou smlouvu se vztahují pouze jedny z nich. Odkaz na evidenci Car Detect se též jeví nelogickým, jelikož se opět nejedná o veřejný seznam, který navíc do značné míry vylučuje vlastnické právo spol. CORONA k danému automobilu (ve zbytku srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
27. Ze všech rozhodných smluvních ujednání i ostatních okolností tohoto případu je proto zřejmé, že automobil zn. Kia Sportage byl ve vztahu k dovolatelce i jí zastupované společnosti cizí věcí . Přitom nelze přehlédnout, že k plnění všech těchto ujednání obviněná sebe, potažmo svou společnost dobrovolně zavázala a po několik měsíců tak i bez jakýchkoliv výhrad činila. Pokud poté v rozporu s ustanoveními daných smluv své závazky plnit přestala a nerespektovala ani následnou výzvu úvěrové společnosti na vydání předmětu financování, přisvojila si tím cizí věc, a tedy naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
28. V této souvislosti se dovolatelka ještě domáhala aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio s poukazem na to, že v předmětné kauze by se v prvé řadě mělo jednat o občanskoprávní, resp. obchodněprávní spor mezi spol. CORONA a úvěrovou společností. Ani s takovým požadavkem se ovšem Nejvyšší soud ztotožnit nemohl.
29. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
30. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 117 a 118).
31. Jak již bylo zmíněno výše, obviněná svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Již tato skutečnost sama o sobě v zásadě opravňuje orgány veřejné moci k aplikaci norem trestního práva. Na jednu stranu sice lze připustit, že poškozená společnost by se mohla svých práv domoci i prostřednictvím nástrojů práva civilního, na druhou stranu je ovšem významné nejen naplnění všech zákonných znaků uvedeného přečinu, ale zejména společenská škodlivost konání obviněné. Ta v poměrně dlouhém časovém úseku (v rozmezí několika měsíců) záměrně a naprosto vědomě nerespektovala smluvní ujednání, které s poškozenou společností uzavřela. Tímto citelně zasáhla do jejích (trestním zákoníkem chráněných) majetkových práv, přičemž škoda, kterou mohla svým činem způsobit, nebyla nijak zanedbatelná.
32. Pokud se obviněná hájila tím, že své závazky plnit přestala z důvodu, že chtěla vzniklé rozpory řešit v občanskoprávním řízení, nelze na takovou argumentaci vzhledem k okolnostem posuzovaného případu přistoupit. Hlavně z časového zařazení jednotlivých událostí je zřejmé, že od poslední splátky úvěru v srpnu 2014, kulminace napětí v září 2014, výzvy poškozené společnosti k vydání předmětu financování v říjnu 2014 až do odnětí předmětného vozidla policejními orgány v únoru 2015 měla obviněná dostatek času civilní žalobu podat a jí tvrzené rozpory řešit (pokud by tak opravdu chtěla učinit). Nelze pominout ani to, že na různé výzvy úvěrové společnosti obviněná reagovala vždy se značným (obvykle několikatýdenním) zpožděním. To o snaze řešit vzniklé problémy jistě nesvědčí. Nadto, tyto údajné rozpory namítala obviněná především v rámci své obhajoby v trestním řízení proti ní vedeném, avšak s ohledem na konkrétní znění výše označených smluvních dokumentů je možné spíše dovodit záměrné neplnění daných, jasně formulovaných ustanovení z její strany, než výskyt jakýchkoliv sporných otázek mezi oběma stranami (ve zbytku lze odkázat na str. 4–5 vyjádření státního zástupce).
33. Lze proto shrnout, že dovolatelka cíleně a po delší dobu protiprávně zasahovala do majetkové sféry poškozené společnosti. Společenskou škodlivost popsaného skutku již není možné hodnotit jako zanedbatelnou či malou, a proto by v takovém případě nebylo žádoucí rezignovat na aplikaci trestní represe. Připuštění obdobného jednání jeho vyloučením z trestněprávního kontextu by totiž v praxi vedlo k významným (právem nedovoleným) zásahům do majetkových práv jednotlivců – osob fyzických i právnických, jejichž ochrana pouze normami práva civilního by byla zcela nedostatečná a neefektivní.
34. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 11. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu