ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1273.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1273/2016-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2016 o dovolání obviněného F. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 2 To 30/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 15/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. R. odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 9 T 15/2014, uznal obviněného F. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
1. dne 6. 10. 2009 v nočních hodinách v B., okres T., v domě, kde tehdy bydlel jako druh M. M., nejprve v obývacím pokoji osahával její dceru – „X. X.“ *) přes, a poté i pod oblečením na přirození, kam jí i vsunoval prsty, přestože jej prosila, aby toho nechal a snažila se ho odstrčit,
2. později téže noci v dětském pokoji vykonal na „X. X.“ *) soulož, s níž započal, když poškozená spala, a pokračoval, i když se vzbudila, přes její vyslovený nesouhlas a aktivní obranu, přičemž jí silou držel ruce,
3. a) v přesně nezjištěný den v prosinci 2010 v nočních hodinách v S., okres T., W., v bytě, kde tehdy bydlel jako druh M. M., v obývacím pokoji, kde všichni spali na matracích, vykonal soulož na její dceři „X. X.“ *), přestože dávala najevo svůj nesouhlas a opakovaně se ho snažila odstrčit,
3. b) v přesně nezjištěný den v prosinci 2010 nebo počátkem ledna 2011 ve večerních hodinách v S., okres T., W., v bytě, kde tehdy bydlel jako druh M. M., v pokoji její dcery „X. X.“ *) si k „X. X.“ *) přilehl do její postele, líbal ji po celém těle, lízal jí přirození a vykonal na ní soulož, a to přesto, že dávala najevo svůj nesouhlas a opakovaně se ho snažila odstrčit,
přičemž jednáními popsanými pod body 3. a) a 3. b) způsobil poškozené posttraumatickou stresovou poruchu, jejíž léčení probíhá do současné doby.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval pod bodem 1. rozsudku jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, pod bodem 2. rozsudku rovněž jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, a pod body 3. a) a 3. b) rozsudku jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 9. 2014, č. j. 6 T 68/2013-184, jenž nabyl právní moci dne 20. 11. 2014, mu soud uložil podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost zaplatit poškozené „X. X.“ *) na náhradě nemajetkové újmy částku 150 000 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal jmenovanou poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. soud dále odkázal tuto poškozenou s jejím uplatněným nárokem na náhradu škody (uvedl zde poněkud nepřesně, že se jednalo o „náhradu majetkové újmy“) na řízení ve věcech občanskoprávních. Konečně tímto rozsudkem zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 9. 2014, č. j. 6 T 68/2013-184, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 2 To 30/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod body 1. a 2., jímž byl obviněný uznán vinným dvojnásobným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, a v důsledku toho i ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným shodně popsaným skutkem pod body 1. a 2. napadeného rozsudku, jenž právně kvalifikoval jako (jeden) zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Za tento trestný čin a dále za zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku pod body 3. a) a 3. b) napadeného rozsudku, a dále za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 9. 2014, č. j. 6 T 68/2013-184, jenž nabyl právní moci dne 20. 11. 2014, uložil obviněnému podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 9. 2014, č. j. 6 T 68/2013-184, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Procházky dovolání s tím, že napadený rozsudek a předchozí rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
5. V podrobnostech dovolatel především namítl, že obě uvedená rozhodnutí jsou založena na nedostatečně prokázaném tvrzení nevěrohodné svědkyně při nejenom absenci dalších důkazů, ale dokonce i při existenci důkazů, které její výpověď přinejmenším zpochybňují. K výpovědi poškozené „X. X.“ *) (dále jen „poškozená“) uvedl, že tato jakožto jediný přímý důkaz v jeho neprospěch se vyznačuje zásadními rozpory týkajícími se obou posuzovaných skutků, a to jednak, pokud šlo o okolnosti, za nichž k nim došlo, jednak ve vztahu k jeho osobě, a dále k údajnému obtěžování poškozené z jeho strany ještě před posuzovaným jednáním. V návaznosti na tyto skutečnosti poukázal rovněž na to, že o věrohodnosti výpovědi poškozené lze mít pochybnosti též s ohledem na výpovědi svědkyň slyšených u hlavního líčení dne 17. 2. 2016, jimiž byly její dobré kamarádky z rozhodného období L. B. a K. N., které na nevěrohodnost poškozené dokonce samy upozornily a současně potvrdily jeho tvrzení, že poškozená měla v daném období bezproblémový vztah s muži a žila s nimi i intimně, což je v přímém rozporu s tím, co uvedla poškozená a také znalkyně Mgr. Petra Popelková.
6. Ke znaleckému posudku vypracovanému jmenovanou znalkyní obviněný uplatnil další výhrady, přičemž této vytkl jednak, že nezohlednila zmíněné výpovědi shora uvedených svědkyň, neboť lze mít pochybnosti o tom, že její znalecké závěry by v případě, že by tak učinila, zůstaly nedotčeny, a dále i to, jakým způsobem se vyjádřila k výpovědím těchto svědkyň, když tento byl v rozporu s tím, jak se může znalec k věrohodnosti osob vyjadřovat. Ve vztahu k posouzení věrohodnosti poškozené odkázal v dalším plně na odůvodnění svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako na tam rozvedenou argumentaci ohledně svědkyň L. B. a K. N. Vyjádřil tudíž přesvědčení, že důkazní situace v posuzované věci dospěla k bodu, kdy soudy obou stupňů byly postaveny před úkol zhodnotit věrohodnost dvou v podstatných bodech diametrálně odlišných důkazů, a namísto postupu podle zásady in dubio pro reo vyhodnotily každý důkaz zvlášť, tak i ve své kombinaci, naopak v jeho neprospěch (též v tomto bodě odkázal v podrobnostech na odůvodnění svého odvolání).
7. Konečně obviněný vyslovil názor, že z žádného procesně použitelného důkazu (vyjma osamoceného tvrzení poškozené, které však minimálně logicky nezapadá do celkového rámce skutkového stavu) nikterak nevyplývá, že by poškozená jakkoli projevila nesouhlas s jeho údajným jednáním; za takové situace by pak (i při akceptaci všech tvrzených skutečností) nebylo možné dané skutky právně posoudit jako trestné činy znásilnění. Nabízí se zde totiž naprosto jasná varianta skutkového zjištění, která je možná, přípustná a nebyla ostatně vyloučena ani jedním ze znalců, a pro něj je výhodnější, že totiž byla „přimyšlena“ okolnost týkající se nesouhlasu poškozené.
8. Z těchto důvodů dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a podle §265 l tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jemuž byl v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručen opis dovolání obviněného, ve svém vyjádření uvedl, že jeho námitky neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu, kterým měl podle slovního vyjádření zjevně na mysli důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatoval, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.), a provedené důkazy pečlivě hodnotily (§2 odst. 6 tr. ř.); ve věci tedy nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obviněný se ve svém dovolání fakticky domáhá toho, aby soudy nově neuvěřily výpovědi poškozené, třebaže její věrohodností se zabývaly velmi podrobně.
10. K výtkám obviněného ve vztahu ke znaleckému posudku vypracovanému znalkyní Mgr. Petrou Popelkovou státní zástupce poukázal na to, že jejím úkolem nebylo hodnocení výpovědí svědkyň L. B. a K. N., neboť to náleží pouze soudu; soud se přitom dopadem těchto výpovědí na posuzovanou věc velmi pečlivě zabýval, přičemž dospěl k podrobně odůvodněnému závěru, že tyto výpovědi nemohou závěr o věrohodnosti poškozené zpochybnit. Obviněný navíc vytrhává ze znaleckého posudku dílčí citaci, na niž poukazuje, z celkového kontextu výpovědi znalkyně, jež se jinak novými skutečnostmi vyplývajícími z výpovědí svědkyň dostatečně zabývala. V návaznosti na to státní zástupce dodal, že nelze hovořit ani o „slepé důvěře“ soudu v závěry znaleckého posudku, neboť je zřejmé, že vzájemně korespondují závěry znalců z různých odvětví, a jsou zároveň v souladu i s vlastním hodnocením výpovědi poškozené soudem na podkladě jeho osobního vnímání, včetně podchyceného emočního doprovodu při této výpovědi.
11. Jestliže obviněný odkázal na porušení zásady in dubio pro reo, státní zástupce předně zdůraznil, že jde o zásadu procesní povahy, a takto tvrzená vada tedy obsahově neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Její uplatnění má místo pouze tehdy, pokud po provedení úplného dokazování a na podkladě logického hodnocení takto provedených důkazů zůstávají i nadále dvě důkazně zcela rovnocenné verze; tak tomu ovšem v daném případě nebylo, neboť soud prvního stupně dospěl k náležitě odůvodněnému závěru, že výpověď poškozené koresponduje s ostatními důkazy a i s přihlédnutím k jejímu rozrušení a běhu času od posuzované události je tato dostatečně vypovídající. K tvrzení obviněného, že z žádného důkazu, vyjma výpovědi poškozené, nevyplývá, že tato s jeho jednáním nesouhlasila, odkázal též na hodnocení výpovědi poškozené ze strany soudů jako věrohodné, popisující skutečně prožité, což podpořily i na to navazující znalecká zkoumání.
12. Státní zástupce tak dospěl k závěru, že dovolání obviněného, přestože formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřuje pouze proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů a obsahově nenaplňuje žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (ten je obdržel dne 16. 9. 2016). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňuje [přes jistý nedostatek spočívající v tom, že v něm není uveden výslovný odkaz na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá, a dovolací důvod je označen jen slovním vyjádřením] i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání opřel o tvrzení, že napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, z čehož je zřejmé, že měl na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
17. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na uplatněný dovolací důvod, byly výhradně procesního charakteru, protože směřovaly proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (namítl, že soudy nesprávně hodnotily zejména výpověď poškozené, přičemž současně zdůraznil, že v posuzované věci se jednalo o jediný usvědčující důkaz, a poukázal na rozpory v ní týkající se jednak okolností, za nichž došlo k daným skutkům, jednak vztahu poškozené k jeho osobě, a dále údajného obtěžování poškozené z jeho strany ještě před posuzovaným jednáním, dále vytkl, že soudy při hodnocení této výpovědi nezohlednily výpovědi svědkyň L. B. a K. N., a výhrady vyslovil rovněž ke znaleckému posudku vypracovanému znalkyní Mgr. Petrou Popelkovou) a skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily. Prostřednictvím uvedených výhrad tvrdil, že důkazní situace dospěla do situace, kdy soudy musely hodnotit věrohodnost dvou v podstatných bodech zcela odlišných důkazů, při čemž pochybily, neboť je hodnotily v jeho neprospěch, a tím porušily zásadu in dubio pro reo; současně na základě vlastního hodnocení provedených důkazů předložil vlastní verzi skutkového děje a tvrdil jednak, že výpověď poškozené byla nevěrohodná, vykazovala řadu zásadních rozporů a byla zpochybněna výpověďmi výše jmenovaných svědkyň, a dále, že z žádného důkazu nevyplývá, že by poškozená jakkoli projevila nesouhlas s jeho jednáním.
18. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraven v ustanoveních §2 odst. 5 a 6 tr. ř., se obviněný primárně snažil zpochybnit správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdil, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutků. Neuplatnil tudíž žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jím uvedeného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Proto je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
19. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že nepostupovaly podle zásady in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
20. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, z poslední doby pak sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
21. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a s náležitou pečlivostí vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval rovněž obhajobou obviněného (srov. strany 19 až 25 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. strany 5 až 6 jeho rozsudku).
22. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 10. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.