ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1302.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1302/2016-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2016 o dovolání, které podal obviněný V. C. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 44 To 107/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 103/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 30 T 103/2015, byl obviněný V. C. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému I. M. P., škodu ve výši 4 270 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku nalézacího soudu podal poškozený I. M. P. odvolání, které zaměřil na výrok, jímž byl se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Na podkladě jeho odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 44 To 107/2016, jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. pouze ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný je povinen podle §228 odst. 1 tr. ř. nahradit poškozenému I. M. P., částku ve výši 71 900 Kč a že podle §229 odst. 2 tr. ř. se jmenovaný poškozený odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 44 To 107/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání směřující proti výroku o náhradě škody. Odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
4. Vytkl, že v rámci adhezního řízení je nutné vycházet z občanskoprávní úpravy. Aby mohlo být o nároku na nemajetkovou újmu rozhodováno, musí být zásah do práva na ochranu osobnosti objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu a musí spočívat v porušení nebo v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Musí se jednat o zásah neoprávněný, resp. protiprávní, a musí být dána příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady. Soud je povinen zkoumat, zda poškozený utrpěl nemajetkovou újmu a zda tato újma dosahuje takové intenzity, že nepostačí morální zadostiučinění a poškozený má nárok na náhradu v penězích. Finanční zadostiučinění lze přiznat tehdy, došlo-li ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře. Za tuto značnou míru se přitom považuje újma, kterou fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého následku pociťuje a prožívá jako vážnou. Při stanovení výše nemajetkové újmy v penězích je určující míra zavinění původce zásahu. V případě zlého úmyslu by mělo být peněžité zadostiučinění poměrně citelné. Nutno však současně respektovat princip proporcionality – v konkrétním případě to, že se poškozený dopustil invektiv na adresu manželky obviněného a že mu sdělil, že to, co s ní dělal, bude dělat i s ním. Obviněný měl za to, že odvolací soud pří úvaze o výši finančního zadostiučinění nezjistil rozhodné skutečnosti, nezohlednil, za jakých okolností k porušení práva došlo, a plně nevyužil svého moderačního práva. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
5. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení s obsahem dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání. Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Jsou jimi:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
7. Z uvedeného vyplývá, že dovolání lze podat – mimo jiné – proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření, nebo jímž bylo upuštěno od potrestání. Takovýmto odsuzujícím rozsudkem pak může být i rozsudek odvolacího soudu vydaný podle §259 odst. 3 tr. ř. po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z některého z důvodů uvedených v §258 odst. 1 tr. ř., vždy však musí jít o odsuzující rozsudek v uvedeném smyslu.
8. Dovolání obviněného směřovalo proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 44 To 107/2016, kterým tento soud k odvolání poškozeného I. M. P. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ve výroku o náhradě škody, sám pak znovu rozhodl podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému I. M. P. částku ve výši 71 900 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. jmenovaného poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudkem odvolacího soudu tak v posuzovaném případě nebylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného, tyto výroky nabyly právní moci již v řízení před soudem prvního stupně. Předmětem odvolacího řízení se stal toliko nárok poškozeného I. M. P. na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy, o nichž soud prvního stupně rozhoduje v tzv. adhezním řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 tr. ř. Rozsudek, kterým odvolací soud rozhoduje výlučně na podkladě odvolání poškozeného tak, že rozsudek soudu prvního stupně zčásti zruší, a to pouze ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení [§258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.], a sám ve věci znovu rozhodne o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení (§259 odst. 3, §228, §229 tr. ř.), není odsuzujícím rozhodnutím uvedeným v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Takový rozsudek nelze podřadit ani pod žádné jiné z taxativně vyjmenovaných typů rozhodnutí ve věci samé podle §265a odst. 2 písm. b) až h) tr. ř.
9. Dovolání obviněného, které směřovalo proti takovému druhu rozhodnutí soudu druhého stupně, je proto nepřípustné. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 907/2010, nebo ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1310/2010, ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 6 Tdo 615/2015, akceptoval jej i Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15, či usnesení ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1435/2011.
10. Na těchto závěrech nic nemění ani nejasné úvahy odvolacího soudu o rozsahu jeho přezkumné povinnosti. Odvolací soud předeslal, že výrok o náhradě škody má svůj podklad ve výroku o vině, proto se zabýval také tímto výrokem. Pokračoval, že obviněný si odvolání proti výroku o vině nepodal, stejně tak ani státní zástupce, a po stručném shrnutí skutkového stavu uzavřel, že vady výroku o náhradě škody nemají svůj původ ve vadném výroku o vině (strana 3 rozsudku).
11. Poškozený, který včas a řádně uplatnil v trestním řízení nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, je oprávněn napadnout rozsudek odvoláním pouze ohledně výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, popřípadě proto, že takový výrok učiněn nebyl, jakož i pro porušení ustanovení předcházejícím řízení, jestliže mohlo způsobit, že výrok o uplatněném nároku poškozeného je nesprávný nebo že chybí [§246 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř.]. Odvolací soud je oprávněn a současně povinen přezkoumat pouze tuto část napadeného rozsudku a předchozí řízení. Ač je odvolací soud vázán v přezkumné činnosti zásadně tím, který výrok rozsudku odvolatel napadl a jaké vady v jeho rámci vytýká (§254 odst. 1 tr. ř.), ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. rozšiřuje takto vymezenou přezkumnou pravomoc odvolacího soudu ve vztahu k napadeným výrokům na případy, že vada, která je vytýkána napadenému výroku rozsudku, má svůj původ v jiném výroku, který nebyl napaden odvoláním. Pak musí odvolací soud přezkoumat i tento jiný a odvoláním nenapadený výrok, však za splnění předpokladu, že odvolatel mohl též proti němu podat odvolání, i když tak neučinil. Aplikováno na konkrétní situaci, odvolací soud nemohl ve smyslu §254 odst. 2 tr. ř. přezkoumat i správnost výroku o vině, jak chybně mínil, jelikož odvolání podal jen poškozený a ten není (na rozdíl od obviněného) osobou oprávněnou napadat výrok o vině, třebaže by v něm měla původ vada, která způsobila i nesprávnost výroku o nemajetkové újmě v penězích (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3036, 3039).
12. Nejvyšší soud proto nepřípustné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 10. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu