Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.10.2016, sp. zn. 8 Tdo 1340/2016 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1340.2016.1

sp. zn. 8 Tdo 1340/2016 -43 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2016 o dovolání obviněné I. F., roz. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 13 To 31/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 118/2015, takto: Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněné I. F. odmítá . Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 1 T 118/2015, byla obviněná I. F. uznána vinnou pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byla podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti osmi měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. R., V. P., J. D., O. K., a V. N., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení. 2. Označený rozsudek napadly obviněná a v její neprospěch i státní zástupkyně odvoláními. Odvolání obviněné směřovalo proti výroku o vině a tedy i všem na něj navazujícím výrokům, státní zástupkyně je zaměřila výlučně proti výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 13 To 31/2016, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. 3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněná pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustila tím, že v době od měsíce prosince 2004 do měsíce listopadu 2012, na různých místech v K., mimo jiné i v místě svého trvalého bydliště v ulici H. a na dalších místech v K., v úmyslu získat peněžní prostředky pro své potřeby, pod smyšlenými záminkami a citovým působením vylákala od poškozených osob různě vysoké finanční částky, které se jim současně zavázala vrátit, a takto získala: 1/ od poškozené J. R. v přesně nezjištěné době v roce 2007 částky ve výši 80 000 Kč a 190 000 Kč, celkem takto od J. R. získala částku v celkové výši 270 000 Kč, 2/ od poškozené V. P. v období od měsíce března 2007 do měsíce září 2008: - dne 7. 3. 2007 částku ve výši 20 000 Kč, - dne 13. 7. 2007 částku ve výši 100 000 Kč, - dne 31. 7. 2007 částku ve výši 20 000 Kč, - dne 23. 10. 2007 částku ve výši 20 000 Kč, - dne 22. 11. 2007 částku ve výši 195 000 Kč, - dne 11. 1. 2008 částku ve výši 25 000 Kč, - dne 15. 7. 2008 částku ve výši 100 000 Kč, - dne 3. 9. 2008 částku ve výši 30 000 Kč, - v době od měsíce dubna do měsíce září 2008 postupně šest finančních hotovostí ve výši 6 000 Kč, tedy celkem částku ve výši 36 000 Kč, a takto od V. P. získala za shora uvedené období částku v celkové výši 546 000 Kč, 3/ od poškozené J. D. v době od měsíce prosince 2004 do roku 2008: - v roce 2004 v průběhu měsíce prosince částky ve výši 2 000 Kč a 8 000 Kč, - v roce 2005 v měsíci lednu částky ve výši 10 000 Kč, 5 000 Kč a 3 000 Kč, v měsíci únoru částku ve výši 5 000 Kč, v měsíci březnu částky ve výši 4 000 Kč, 10 000 Kč, 3 000 Kč a 9 000 Kč, v měsíci květnu částky ve výši 40 000 Kč, 30 000 Kč, v měsíci květnu částky ve výši 5 000 Kč, 3 000 Kč, 4 000 Kč, 2 000 Kč a 2 400 Kč - v roce 2006 v měsíci listopadu částku ve výši 7 000 Kč - v roce 2007 v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2007 částky ve výši 70 000 Kč a 20 000 Kč, dne 30. 1. 2007 částku ve výši 5 000 Kč, dne 26. 3. 2007 částku ve výši 30 000 Kč, dne 2. 4. 2007 částku ve výši 50 000 Kč, dne 27. 6. 2007 částku ve výši 39 980 Kč, dne 29. 6. 2007 částku ve výši 20 000 Kč, dne 25. 10. 2007 částku ve výši 130 000 Kč a dne 16. 11. 2007 částku ve výši 15 000 Kč, - v roce 2008 v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2008 postupně částky ve výši 1 200 000 Kč, 140 000 Kč a částku ve výši 150 000 Kč, celkem takto od poškozené J. D. za shora uvedené období získala částku ve výši 2 344 380 Kč, 4/ od poškozené O. K. v době od 22. 1. 2009 do 2. 2. 2009 postupně částky ve výši 108 000 Kč, 6 000 Kč a částku ve výši 12 000 Kč, celkem takto od poškozené O. K. získala částku v celkové výši 126 000 Kč, 5/ od poškozeného V. N.: - v roce 2007 dne 26. 2. 2007 částku ve výši 55 000 Kč, v měsíci březnu částku ve výši 10 000 Kč, v měsíci dubnu částku ve výši 13 000 Kč, v měsíci květnu 2007 částku ve výši 10 000 Kč, v měsíci květnu částku ve výši 9 000 Kč, v měsíci červenci částku ve výši 4 000 Kč, dne 12. 11. 2007 částku ve výši 90 000 Kč, v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2007 částku ve výši 49 000 Kč, ze které 40 000 Kč vrátila, ale obratem od poškozeného získala částku ve výši 31 000 Kč, v průběhu roku 2007 postupně ve čtyřech případech získala částku v celkové výši 10 924 Kč, dále částky 2 000 Kč, 4 800 Kč, 2 000 Kč, ve výši 1 000 Kč a částku ve výši 6 000 Kč, celkem takto v roce 2007 získala částku v celkové výši 257 724 Kč, - v roce 2008 dne 12. 2. 2008 částku ve výši 10 000 Kč, dne 26. 2. 2008 částku ve výši 16 000 Kč, dne 6. 3. 2008 částku ve výši 16 500 Kč, dne 14. 3. 2008 částku ve výši 500 Kč, dne 10. 4. 2008 částku ve výši 5 700 Kč, v přesně nezjištěné době v měsíci červenci částku ve výši 5 600 Kč, dne 25. 8. 2008 částku ve výši 24 000 Kč, dne 26. 8. 2008 částku ve výši 8 000 Kč, dne 29. 8. 2008 částku ve výši 10 000 Kč, dne 11. 9. 2008 částku ve výši 2 000 Kč, dne 1. 10. 2008 částku ve výši 2 500 Kč, dne 6. 10. 2008 částku ve výši 5 000 Kč, dne 7. 10. 2008 částku ve výši 10 000 Kč, dne 9. 10. 2008 částku ve výši 3 000 Kč, dne 22. 10. 2008 částku ve výši 13 000 Kč a částku ve výši 5 000 Kč, v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2008 částky ve výši 2 000 Kč, 13 000 Kč, 7 000 Kč a 200 Kč, dne 14. 10. 2008 částku ve výši 200 Kč, dne 6. 11. 2008 částku ve výši 2 000 Kč, dne 10. 11. 2008 částku ve výši 23 400 Kč, dne 22. 11. 2008 částku ve výši 4 000 Kč, dne 10. 12. 2008 částku ve výši 29 000 Kč, dne 11. 12. 2008 částku ve výši 11 000 Kč, dne 12. 12. 2008 částku ve výši 6 000 Kč, dne 18. 12. 2008 částku ve výši 2 000 Kč, celkem takto v roce 2008 získala částku v celkové výši 236 600 Kč, - v roce 2009 dne 8. 1. 2009 částku ve výši 2 000 Kč, dne 10. 1. 2009 částku ve výši 10 000 Kč, dne 12. 1. 2009 částku ve výši 3 000 Kč, dne 15. 1. 2009 částku ve výši 7 000 Kč, dne 16. 1. 2009 částku ve výši 10 000 Kč, dne 4. 2. 2009 částku ve výši 19 200 Kč, dne 11. 2. 2009 částku ve výši 16 500 Kč, v měsíci březnu částky ve výši 15 000 Kč, 18 000 Kč a částku ve výši 7 400 Kč, dne 6. 3. 2009 částku ve výši 4 000 Kč, dne 10. 3. 2009 částku ve výši 12 000 Kč a částku ve výši 1 000 Kč, dne 10. 4. 2009 částku ve výši 4 000 Kč, dne 20. 4. 2009 částku ve výši 3 000 Kč, dne 7. 5. 2009 částku ve výši 5 000 Kč a 7 000 Kč, dne 12. 5. 2009 částku ve výši 15 000 Kč, dne 26. 5. 2009 částku ve výši 15 000 Kč, dne 30. 5. 2009 částku ve výši 1 000 Kč, dne 4. 6. 2009 částku ve výši 5 000 Kč, dne 9. 6. 2009 částku ve výši 14 000 Kč, dne 25. 6. 2009 částku ve výši 5 000 Kč, dne 26. 6. 2009 částku ve výši 2 000 Kč, v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2009 částky ve výši 3 000 Kč, 14 000 Kč a 5 000 Kč, dne 12. 7. 2009 částku ve výši 5 700 Kč, dne 13. 7. 2009 částku ve výši 4 000 Kč, dne 24. 7. 2009 částku ve výši 2 000 Kč, dne 28. 7. 2009 částku ve výši 1 000 Kč, v měsíci září částky ve výši 4 500 Kč a 2 000 Kč, dne 10. 9. 2009 částku ve výši 15 500 Kč, dne 11. 9. 2009 částku ve výši 12 000 Kč, dne 20. 9. 2009 částku ve výši 12 000 Kč, dne 10. 10. 2009 částku ve výši 1 000 Kč, v měsíci říjnu částky ve výši 1 100 Kč, 2 300 Kč a 1 000 Kč, v měsíci listopadu částku ve výši 9 700 Kč, celkem takto v roce 2009 získala částku v celkové výši 296 900 Kč, - v roce 2010 v přesně nezjištěné době v měsíci lednu částku ve výši 5 000 Kč, v přesně nezjištěné době v měsíci únoru částku ve výši 3 500 Kč, v přesně nezjištěné době v měsíci březnu částku v celkové výši 2 000 Kč, dne 10. 3. 2010 částku ve výši 19 000 Kč, dne 8. 4. 2010 částku ve výši 1 000 Kč, dne 12. 4. 2010 částku ve výši 6 000 Kč, v přesně nezjištěné době v měsíci dubnu částky ve výši 4 000 Kč, 2 600 Kč a 700 Kč, dne 11. 5. 2010 částky ve výši 11 200 Kč a 4 700 Kč, dne 25. 5. 2010 částku ve výši 8 000 Kč, dne 26. 5. 2010 částku ve výši 6 000 Kč, dne 28. 5. 2010 částku ve výši 1 000 Kč, v přesně nezjištěné době v roce 2010 částky ve výši 5 000 Kč, 4 000 Kč a částku ve výši 200 Kč, celkem takto v roce 2010 získala částku v celkové výši 83 900 Kč, - v roce 2011 dne 28. 3. 2011 částku ve výši 3 000 Kč, dne 8. 4. 2011 částku ve výši 800 Kč, dne 11. 4. 2011 částky ve výši 5 000 Kč a 7 000 Kč, dne 12. 4. 2011 částku ve výši 3 000 Kč, dne 20. 7. 2011 částku ve výši 4 600 Kč, dne 25. 7. 2011 částku ve výši 2 000 Kč, dne 10. 8. 2011 částku ve výši 5 000 Kč, dne 12. 8. 2011 částku ve výši 1 000 Kč, dne 28. 8. 2011 částku ve výši 500 Kč, v přesně nezjištěné době v měsíci říjnu 2011 částky ve výši 3 500 Kč, 4 000 Kč, 200 Kč a 3 600 Kč, v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu 2011 částky ve výši 5 000 Kč, 1 900 Kč, 600 Kč, 800 Kč a částku ve výši 500 Kč, dne 12. 12. 2011 částku ve výši 1 000 Kč, dne 13. 12. 2011 částku ve výši 1 500 Kč, v roce 2011 takto získala částku v celkové výši 54 500 Kč, - v roce 2012 dne 12. 1. 2012 částku ve výši 4 800 Kč, dne 13. 1. 2012 částku ve výši 500 Kč, dne 18. 1. 2012 částku ve výši 500 Kč, dne 26. 1. 2012 částku ve výši 1 400 Kč, dne 31. 1. 2012 částku ve výši 2 000 Kč, dne 1. 2. 2012 částku ve výši 10 000 Kč, dne 5. 2. 2012 částku ve výši 2 700 Kč, v přesně nezjištěné době v měsíci únoru částku ve výši 800 Kč, dne 12. 3. 2012 částku ve výši 3 000 Kč, dne 16. 6. 2012 částku ve výši 1 000 Kč, dne 30. 6. 2012 částku ve výši 2 300 Kč, v přesně nezjištěném dni v měsíci červenci částku ve výši 2 000 Kč, dne 10. 7. 2012 částku ve výši 10 000 Kč, dne 17. 7. 2012 částku ve výši 5 500 Kč, dne 3. 8. 2012 částku ve výši 400 Kč, dne 10. 8. 2012 částku ve výši 1 700 Kč, dne 12. 8. 2012 částku ve výši 400 Kč, dne 27. 8. 2012 částku ve výši 800 Kč, dne 11. 10. 2012 částku ve výši 3 500 Kč, dne 17. 10. 2012 částku ve výši 200 Kč, dne 4. 11. 2012 částku ve výši 300 Kč, dne 5. 11. 2012 částky ve výši 1 600 Kč, 13 000 Kč, 5 500 Kč a částku ve výši 1 000 Kč, celkem takto v roce 2012 získala částku v celkové výši 74 900, a takto od V. N. získala za shora uvedené období částku v celkové výši 1 004 524 Kč, postupně takto od poškozených osob převzala finanční hotovost v celkové výši 4 290 904 Kč, kterou se jim zavázala vrátit, ačkoliv neměla žádné příjmy ze zaměstnání a za stavu své celkově nepříznivé finanční situace, ve které nebyla schopna plnit své předchozí závazky, neboť v důsledku nich byly na její majetek nařízeny exekuce, věděla, že není v jejích finančních možnostech dostát svým dluhům vůči poškozeným, takto získané finanční prostředky užila pro své potřeby a poškozeným nevrátila nebo jen účelově několik splátek v malé výši, a svým jednáním tak způsobila poškozeným J. R. škodu ve výši 270 000 Kč, V. P. škodu ve výši 546 000 Kč, J. D. škodu ve výši 2 344 380 Kč, O. K. škodu ve výši 126 000 Kč a V. N. škodu ve výši 1 004 524 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 13 To 31/2016, podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím všem výrokům rozhodnutí. Odkázala v něm na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) a l ) tr. ř. a vytkla, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněné v hlavním líčení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b tr. ř. 5. Byla přesvědčena, že v hlavním líčení byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněné, čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, a že nebyly dostatečně prokázány podstatné skutečnosti jako úmysl obviněné podvodně jednat ani výše údajně způsobené škody poškozeným. Z těchto důvodů jsou skutková zjištění soudu prvního stupně, aprobovaná soudem odvolacím, v rozporu s důkazy provedenými před soudem. 6. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v podrobnostech namítla, že v trestním řízení nedošlo k vyslechnutí některých osob v procesním postavení svědků a jejich výpovědi byly v hlavním líčení konaném dne 1. 10. 2015 za použití ustanovení §211 tr. ř. pouze za souhlasu státní zástupkyně přečteny. Tyto výpovědi přitom soud prvního stupně pokládal za zásadní pro prokázání viny obviněné. Obviněná v hlavním líčení konaném dne 1. 10. 2015 po svém výslechu požádala, aby se hlavní líčení dále konalo v její nepřítomnosti. V souvislosti s touto její žádostí bylo podle §202 tr. ř. vyhlášeno usnesení o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněné. Podle §202 tr. ř. může být přečten protokol o výpovědi svědka v hlavním líčení pouze za souhlasu státního zástupce a za předpokladu, že byl obviněný k hlavnímu líčení řádně předvolán, bez závažného důvodu se obviněný z jednací síně vzdálí a na tyto skutečnosti byl v předvolání řádně upozorněn. Podle odvolacího soudu tímto postupem však nedošlo k žádné procesní vadě, neboť obviněná byla k hlavnímu líčení řádně předvolána, v předvolání byla řádně poučena a následně požádala o konání hlavního líčení ve své nepřítomnosti. Podle obviněné je však takový závěr odvolacího soudu nesprávný. 7. Svoje úvahy opřela o zásadu kontradiktornosti řízení, která je jedním ze stěžejních atributů spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, českého ústavního pořádku i trestního řádu. Znakem spravedlivého procesu je mimo jiné skutečnost, že skutková zjištění soudu jsou konstituována za součinnosti procesních stran. V čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je obviněnému garantováno právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. Význam tohoto práva spočívá v tom, že vystupují-li ve věci svědci, kteří obviněného svými výpověďmi usvědčují, je obviněný nebo jeho obhájce oprávněn klást těmto svědkům otázky. Nedodržením tohoto ustanovení je porušeno právo na spravedlivý proces. Dovolatelka namítla, že ustanovení §211 odst. 1 tr. ř. výslovně cílí na situace, kdy se obviněný bez závažného důvodu vzdálí z jednací síně, nikoliv na případy, kdy obviněný požádá, aby se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti a soud této žádosti formou usnesení vyhoví. Soud v jejím případě nijak nezkoumal „závažnost“ důvodu, pro který požádala o konání hlavního líčení v její nepřítomnosti, pouze žádosti vyhověl. Tím, že následně v nepřítomnosti obviněné došlo ke čtení protokolů o výpovědích svědků se souhlasem státního zástupce, aniž by pro tento postup byly splněny zákonné podmínky, bylo zasaženo do práva obviněné na spravedlivý proces a postupováno v rozporu s požadavkem kontradiktornosti řízení. 8. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uvedla, že soudy provedené dokazování nelze v žádném případě hodnotit jako dostatečné, a to zejména ve vztahu k prokázání jejího úmyslu a prokázání výše způsobené škody jednotlivým poškozeným. V důsledku této nedostatečnosti důkazní situace došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Opakovala, že nikdy nezastírala své faktické poměry a finanční problémy. Poškození vždy dobře věděli, v jaké situaci se nachází a za jakým účelem je půjčka realizována. Také je nutné zohlednit, že se vždy snažila své závazky plnit a postupně je splácet, o čemž svědčí i to, že některé již uhradila zcela, jiné z části. Pokud by soudy ke všemu výše uvedenému přihlédly, nutně by musely jednání poškozených posoudit pouze jako riskantní investice či jako jejich značnou finanční neopatrnost. Řešení těchto záležitostí však spadá do občanskoprávního řízení. 9. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 13 To 31/2016, zrušil, a dále aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. 10. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné po rekapitulaci předchozího řízení a obsahu dovolání uvedla, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dopadá na případy, kdy došlo ke zkrácení práva obviněného na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Označený dovolací důvod však nelze aplikovat na jakýkoliv případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn pouze za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením. S obdobnou argumentací dovolatelky se navíc již vypořádal soud druhého stupně, se kterým je nutné se ztotožnit. Již ze samotné dikce §202 odst. 5 věty druhé tr. ř. vyplývá, že pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, tak se tu ustanovení §202 odst. 3 tr. ř. použije přiměřeně. Tzn. že hlavní líčení se bude konat v nepřítomnosti obžalovaného a lze v hlavním líčení číst mj. protokoly o výslechu svědků za podmínek uvedených v §211 tr. ř., což znamená, že není třeba souhlasu obviněného ke čtení protokolu o výpovědi svědka a postačí souhlas státního zástupce. Na zmíněný postup byla navíc dovolatelka upozorněna v předvolání k hlavnímu líčení, které jí bylo řádně doručeno. Za podstatnou je nutno označit i tu skutečnost, že obviněná uvedené prohlášení učinila až po dohodě se svojí obhájkyní, byť i ta si musela být vědoma možných následků, na které měla svoji klientku upozornit. Na tomto argumentačním podkladu státní zástupkyně uzavřela, že postupem nalézacího soudu nedošlo v žádném případě k takovému zásahu do dovolatelčina práva na spravedlivý proces, k jehož nápravě slouží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. 11. K dovolatelkou uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství předně uvedla, že se plně ztotožňuje se způsobem právního posouzení dovolatelčina jednání. Za námitku, která je způsobilá naplnit deklarovaný dovolací důvod, lze označit zpochybnění naplnění subjektivní stránky vytýkaného jednání. Státní zástupkyně ji však nepovažovala za opodstatněnou, neboť z provedeného dokazování a ze samotného způsobu provádění pokračujícího zločinu podvodu je naprosto zřejmé, že obviněná jednala v úmyslu. Za daných skutkových okolností a jejího přístupu k poškozeným, od kterých si peníze půjčovala pod různými záminkami, které byly v mnoha případech smyšlené, když využívala jejich „citové angažovanosti“, a tedy toho, že tito jejím žádostem a prosbám o poskytnutí finanční hotovosti podlehnou, její jednání bezpochyby naplnilo znaky kvalifikované skutkové podstaty pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. 12. Ostatní námitky obviněnou podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou výlučně skutkové povahy a nejsou schopné deklarovaný důvod naplnit. 13. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) uvedla, že je patrné, že jej dovolatelka uplatnila v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut její řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byly dány důvody dovolání podle §265 odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Takto uplatněný důvod by však mohl být úspěšně uplatněn jen v těch případech, kdy by byla zjištěna existence vytýkaných vad, zakládajících uvedené dovolací důvody. Takovými vadami však rozhodnutí obou soudů zatíženo není. 14. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. 15. Obviněná prostřednictvím obhájkyně v replice k vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství rozporovala závěry soudů obou stupňů i státní zástupkyně, když uvedla, že hlavní líčení konané v nepřítomnosti obviněné na základě její žádosti a řádné omluvy lze konat za přiměřeného použití §202 odst. 3 tr. ř., to však neznamená, že protokoly lze číst vždy, když jsou naplněny podmínky podle §211 odst. 1 tr. ř. Pokud by tomu mělo být jinak, pak by zákonodárce jistě nepoužil v §202 odst. 5 s odkazem na odst. 3 tr. ř. slovní obrat „užije přiměřeně“. Přiměřené užití má směřovat k tomu, aby soud vždy pečlivě zvážil, zda nebude přečtením protokolu porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Nelze totiž přehlédnout, že ustanovení §202 odst. 3 tr. ř. je svojí povahou ustanovením sankčním, které reaguje na situace, kdy obviněný svojí neomluvenou neúčastí maří průběh trestního řízení. Jistě však nebylo úmyslem zákonodárce, aby stejným způsobem sankcionoval i omluvenou neúčast obviněného, zvláště za situace, kdy takový obviněný souhlasí s pokračováním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. 16. Rovněž namítla, že na základě §202 odst. 3 tr. ř. lze provádět jen zde taxativně vymezené důkazní prostředky, kterými nejsou úřední záznamy o podání vysvětlení, ale pouze případné protokoly o výslechu svědků. Ani ustanovení §211 odst. 6 tr. ř. nevymezuje žádné situace, které by umožňovaly číst úřední záznamy o podání vysvětlení bez přítomnosti obviněného. Pokud tedy soud četl výpovědi svědků, zachycené na úředních záznamech o podání vysvětlení, a posléze z nich vycházel i při rozhodování, postupoval v přímém rozporu s trestním řádem. 17. Dovolatelka trvala na své předchozí obhajobě i co do naplnění subjektivní stránky stíhaného jednání a opakovala, že tíživá finanční situace byla poškozeným dobře známa. Uvíznutí v tzv. dluhové pasti nemůže být podle ní sankcionováno normami trestního práva. Ve vztahu k vyčíslení výše způsobené škody opakovala, že tato není řádně prokázána. Uzavřela, že na podaném dovolání trvá. III. Přípustnost dovolání 18. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. IV. Důvodnost dovolání 19. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněné bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněná odkázala na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. 20. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Ze zákonné formulace tohoto dovolacího důvodu je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. 21. Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda bylo možno dne 1. 10. 2015 v hlavním líčení místo výslechu svědků číst se souhlasem státního zástupce protokoly o jejich výpovědích, jakož i úřední záznamy o vysvětlení osob, za situace, kdy se hlavní líčení konalo v nepřítomnosti obviněné poté, co sama obviněná téhož dne po svém výslechu požádala, aby bylo v hlavním líčení pokračováno v její nepřítomnosti. Třebaže takto vymezená otázka explicitně nekoresponduje se zněním uvedeného důvodu dovolání, nutno připustit, že dosah a význam vadně provedených důkazů v nepřítomnosti obviněné má v podstatě shodné dopady a může rovněž zpochybnit závěr o zachování práva na spravedlivý proces. 22. Stejnou námitkou obviněné se zabýval již odvolací soud, který v odůvodnění napadeného usnesení vyložil, že procesní postup nalézacího soudu byl správný a v jeho postupu nebyla shledána žádná procesní vada. Obviněná byla k hlavnímu líčení konanému dne 1. 10. 2015 řádně předvolána vz. č. 6b , toto předvolání jí bylo dne 8. 9. 2015 doručeno do vlastních rukou. V předvolání k hlavnímu líčení byla řádně poučena mimo jiné i o tom, že podle §202 odst. 5 tr. ř. může požádat, aby hlavní líčení bylo konáno v její nepřítomnosti, že takovou žádost musí učinit osobně a že v takovém případě budou protokoly o její dřívější výpovědi přečteny (§207 odst. 2 tr. ř.) a že taktéž mohou být, za souhlasu státního zástupce, přečteny i protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných (§202 odst. 3, §211 tr. ř.). Rovněž byla obviněná upozorněna na to, že protokoly o výslechu svědků a znalců mohou být přečteny, za souhlasu státního zástupce, i tehdy, když se z jednací síně bez vážného důvodu vzdálí (§211 odst. 1 tr. ř.). Podle odvolacího soudu lze uzavřít, že jestliže se obviněná k hlavnímu líčení dne 1. 10. 2015 dostavila, stejně jako její obhájkyně, po přednesení obžaloby byla vyslechnuta a následně požádala, aby se dále hlavní líčení konalo v její nepřítomnosti, musela si být vědoma toho (případně na to měla být ještě svou obhájkyní upozorněna), že v takovém případě má soud možnost se souhlasem státního zástupce číst výpovědi svědků (viz str. 7 usnesení). 23. Naznačené úvahy odvolacího soudu lze akceptovat jen zčásti, neboť nejsou úplné. Stranou pozornosti úvah odvolacího soudu totiž zůstalo hodnocení splnění zákonných podmínek číst v takovém hlavním líčení úřední záznamy o vysvětlení osob (bez ohledu na to, zda obviněná takové důkazní prostředky v odvolání řádně označovala). 24. Podmínky, za nichž je možné nařídit a konat hlavní líčení před nalézacím soudem, jsou upraveny v ustanoveních §196 až §231 tr. ř. Přítomnost při hlavním líčení upravuje §202 tr. ř. Ze znění §202 odst. 5 tr. ř. vyplývá, že v nepřítomnosti obžalovaného (dále též „obviněný) lze hlavní líčení konat i na jeho žádost. V takovém případě lze protokol o výslechu svědka či úřední záznam o vysvětlení osob provést za podmínek stanovených v §211 tr. ř. 25. Podle §202 odst. 5 tr. ř. pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, lze hlavní líčení konat v jeho nepřítomnosti i tehdy, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, tedy neuplatní se ustanovení první věty odstavce 4 §202 tr. ř. Podle §202 odst. 5 věty in fine tr. ř. užije se tu ustanovení §202 odst. 3 tr. ř. přiměřeně. To znamená, že rozhodne-li soud o tom, že se bude hlavní líčení konat v nepřítomnosti obžalovaného, lze v hlavním líčení přečíst protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných nebo přehrát obrazové a zvukové záznamy pořízené o jejich výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení, a to za dalších podmínek uvedených v §211 tr. ř. 26. Ustanovení §211 tr. ř. zakotvuje přípustné výjimky ze zásady ústnosti. Tyto výjimky je třeba uplatňovat s ohledem na omezení vyplývající ze zaručeného práva obviněného na obhajobu, podle kterého právo na spravedlivý proces vyžaduje, aby mohl obviněný vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě podle čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2636). Podle §211 odst. 1 tr. ř. místo výslechu svědka lze v hlavním líčení číst protokol o jeho výpovědi, jestliže soud nepokládá osobní výslech za nutný a státní zástupce i obžalovaný s tím souhlasí. Jestliže se obžalovaný, který byl k hlavnímu líčení řádně předvolán, bez omluvy nedostaví, nebo se bez vážného důvodu z jednací síně vzdálí, souhlas obžalovaného s přečtením takového protokolu o výslechu svědka není třeba a postačí souhlas státního zástupce. Na tyto skutečnosti musí být obžalovaný v předvolání upozorněn. Postup podle §211 odst. 1 věty druhé a třetí tr. ř. navazuje na důsledky předpokládané v §202 odst. 3 tr. ř., pokud se obžalovaný bez řádné omluvy nedostaví k hlavnímu líčení, nebo podle §202 odst. 5 tr. ř. obžalovaný požádá o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Kumulativně stanovené předpoklady postupu uvedeného v §211 odst. 1 větě druhé a třetí tr. ř. spočívají v tom, že (1) obžalovaný byl řádně předvolán k hlavnímu líčení, (2) obžalovaný se nedostavil k hlavnímu líčení bez omluvy, nebo se sice dostavil, ale v jeho průběhu se z jednací síně vzdálil bez vážného důvodu, nebo požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti (přiměřené užití §202 odst. 3 tr. ř.), (3) je zde souhlas státního zástupce s přečtením protokolu o výpovědi svědka a (4) obžalovaný byl v řádném předvolání upozorněn na uvedené skutečnosti. Za dodržení všech zákonných podmínek stanovených v §211 tr. ř. nejde ani o porušení práva na veřejné projednání věci. Při respektování ostatních atributů spravedlivého procesu je takový postup rovněž v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k citovanému ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2634 – 2643). 27. Obviněná byla k hlavnímu líčení konanému dne 1. 10. 2015 řádně předvolána vzorem Tr. ř. č. 6b – doručení obžaloby obžalovanému a jeho předvolání k hlavnímu líčení v případech, v nichž je přítomnost obžalovaného nutná (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001-org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení), toto předvolání jí bylo dne 8. 9. 2015 doručeno do vlastních rukou (č. listu 1478). V předvolání k hlavnímu líčení jí bylo dáno mimo jiné poučení následujícího znění: „Dle §202 odst. 5 tr. řádu můžete požádat, aby hlavní líčení bylo konáno ve Vaší nepřítomnosti; žádost musíte učinit osobně. V takovémto případě budou protokoly o Vaší dřívější výpovědi přečteny (§207 odst. 2 tr. řádu). Taktéž mohou být, za souhlasu státního zástupce, přečteny i protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných (§§202 odst. 3, 211 tr. řádu). Protokoly o výslechu svědků a znalců mohou být přečteny, za souhlasu státního zástupce, i v případě, že se z jednací síně bez vážného důvodu vzdálíte (§211 odst. 1 tr. řádu)“. Obviněná se k hlavnímu líčení konanému dne 1. 10. 2015 dostavila, po přednesení obžaloby byla vyslechnuta a následně po poradě se svojí obhájkyní požádala, aby se dále hlavní líčení konalo v její nepřítomnosti (srov. č. listu 1564, 1565). Soud prvního stupně následně rozhodl, že hlavní líčení bude konáno v její nepřítomnosti, a pokračoval v dokazování výslechem svědků a prováděním dalších důkazních prostředků. Jak již bylo v souvislosti s odkazem na ustanovení §202 odst. 5 věta in fine tr. ř. vyloženo, obviněná se mýlí, pakliže dovozuje, že ustanovení §211 odst. 1 tr. ř. výslovně cílí na situace, kdy se obžalovaný bez závažného důvodu vzdálí z jednací síně, nikoliv na případy, kdy požádá, aby se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti, a soud jeho žádosti vyhoví. Z toho také nepodloženě vyvozovala, že bylo nezbytné, aby se soud zabýval důvody, pro které žádala, aby hlavní líčení bylo konáno v její nepřítomnosti. Obviněná v hlavním líčení svobodně vyjádřila svoji vůli, aby hlavní líčení bylo nadále konáno v její nepřítomnosti, což nutno odlišovat od situace, kdy se obžalovaný bez vážného důvodu z jednací síně vzdálí, aniž by dal předtím souhlas ke konání hlavního líčení bez jeho přítomnosti (zde chybí předem vyjádřený projev vůle, aby se tak stalo). Jestliže obviněná požádala, aby bylo hlavní líčení konáno v její nepřítomnosti, nebylo povinností soudu žádat od ní vysvětlení, z jakého důvodu tak činí. Pro úplnost je třeba dodat, že v hlavním líčení dne 1. 10. 2015 nebyl za podmínek §211 odst. 1 tr. ř. čten protokol o výslechu svědka, jak obviněná bez bližší konkretizace namítá. 28. Jiná je ovšem situace ve vztahu k úředním záznamům o podaných vysvětleních osob, jež byly v hlavním líčení dne 1. 10. 2015 již konaném v nepřítomnosti obžalované čteny jen se souhlasem státního zástupce (č. listu 1577). Dovolatelka v replice na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství opodstatněně vytýká, že v hlavním líčení dne 1. 10. 2015 nebyly splněny předpoklady pro čtení úředních záznamů o vysvětlení osob. Je-li konáno hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného z důvodu, na který pamatuje §211 odst. 1 věta druhá tr. ř., kam je třeba přiřadit i situaci, kdy je hlavní líčení konáno v nepřítomnosti obviněného na jeho žádost (srov. odkaz v §202 odst. 5 tr. ř. na přiměřené užití ustanovení §202 odst. 3 tr. ř.), za již vyložených předpokladů není třeba souhlas obviněného s přečtením protokolu o výslechu svědka a postačí souhlas státního zástupce. Jedná-li se ale o úřední záznamy o vysvětlení osob, podle §211 odst. 6 tr. ř. lze i ty číst se souhlasem státního zástupce a obviněného. Toto ustanovení, explicitně upravující čtení úředních záznamů o vysvětlení osob, neumožňuje čtení úředních záznamů o vysvětlení osob jen se souhlasem státního zástupce, jak naopak zákon dovoluje ve vztahu k protokolu o výslechu svědka. Pakliže by bylo záměrem zákonodárce umožnit čtení úředních záznamů o vysvětlení osob za podmínek uvedených v §211 odst. 1 věty druhé a třetí tr. ř., nic by nebránilo učinit odkaz obdobný tomu, jenž je obsažen v ustanovení §211 odst. 5 tr. ř., které upravuje podmínky čtení protokolu o výpovědi znalce nebo jeho písemného posudku místo výslechu znalce („Ustanovení odstavce 1 věty druhé a třetí tu platí obdobně.“). I kdyby tedy byly jinak splněny předpoklady uvedené v §211 odst. 1 věta druhá tr. ř., nelze bez souhlasu obviněného číst úřední záznamy o vysvětlení osob, jak to učinil nalézací soud (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2659). Podstatnou otázkou však je, zda a do jaké míry mohlo toto pochybení obviněnou poškodit a nepříznivě zasáhnout do práva na spravedlivý proces. Okolnost, že nalézací soud zmiňoval takto vadně provedené důkazy v odůvodnění rozsudku, ještě nemusí znamenat, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno. Nutno především pečlivě zvážit význam těchto důkazů a je zjevné, že nešlo o stěžejní usvědčující důkazy, neboť svědci (kupř. Z. Ž., V. K., I. M., K. F.) převážně jen potvrzovali, že poškozeným V. N. a J. D. půjčovali peněžní prostředky. Okolnost, že poškození neměli dostatek peněz z vlastních zdrojů, je však akceptovatelně dokládána i ostatními, listinnými důkazy. Zásadní usvědčující důkazy představovaly především výpovědi svědků – poškozených, vyslechnutých v hlavním líčení, které byly podporovány opatřenými listinami. Není pochyb o tom, že skutková zjištění soudů jsou správná a úplná a že mají spolehlivou oporu ve výsledcích jinak řádně provedeného dokazování, jak bude ještě dále pojednáno v návaznosti na námitky uplatněné ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 29. Nejvyšší soud si je vědom, že v těchto souvislostech nelze pominout znění čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti a také právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Konal-li nalézací soud hlavní líčení dne 1. 10. 2015 k žádosti obviněné, jíž byla možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co jí je v obžalobě kladeno za vinu, jakož i k důkazům, na nichž je obžaloba založena, reálně dána, v její nepřítomnosti a za této situace vyslechl svědky V. P., J. D., O. K., V. N., jejichž výpovědi, jakož i provedené důkazy listinami posléze použil jako zásadní usvědčující důkazy, nekoliduje jeho procesní postup ani se základními postuláty spravedlivého procesu; věc bylo možno spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez její přítomnosti. To, že obviněná po své výpovědi sama rozhodla o tom, že dalšímu dokazování nebude přítomna, nic na tomto závěru nemění. Postup soudu prvního stupně byl zcela korektní, pro obviněnou předvídatelný a konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněné, avšak za stálé přítomnosti její obhájkyně, soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem – se zřetelem k významu vadně čtených úředních záznamů o vysvětlení osob, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu. 30. Bylo-li dovolání podáno s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. 31. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. 32. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 33. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). 34. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Je totiž zjevné, že v tomto případě nešlo o žádný extrémní exces případu důkazů opomenutých a zjištěn nebyl ani případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Námitky obviněné ohledně nedostatečného dokazování a vadného hodnocení důkazů je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a správnosti hodnocení provedeného dokazování. Tento závěr nutno vztáhnout i k polemice obviněné se stanovenou výší škody. Jde-li o zpochybnění výše způsobené škody, obviněná vytkla, že se v mnoha případech jedná pouze o nejasné úvahy a „dopočítávání“, ve většině případů se podle ní soudy spokojily pouze s domněnkami či odhady poškozených. Je tak zjevné, že žádnou relevantní výhradu z hlediska právního posouzení skutku či tzv. jiného hmotněprávního posouzení ve smyslu deklarovaného důvodu dovolání neuplatnila. Obviněná se v dovolání domáhala toho, aby na základě jiného, jí podaného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení vyvozuje z vlastní verze skutkového děje, která však nemá ve výsledcích provedeného dokazování oporu. 35. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (viz zejména str. 24, 25 rozsudku), s nímž se soud odvolací plně ztotožnil (viz str. 7-9 usnesení), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřil. Obviněná je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu spolehlivě usvědčována výpověďmi osobně slyšených svědků, poškozených J. R., V. P., J. D., O. K. a V. N., které jsou v souladu s opatřenými listinami, proto je soudy opodstatněně hodnotily jako věrohodné. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. 36. V posuzované trestní věci je s ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významnou otázka, zda obviněná svým jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu naplnila skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, konkrétně jestli obviněná svým jednáním naplnila subjektivní stránku trestného činu podvodu a vytýkaného jednání se dopustila v úmyslné formě zavinění. 37. Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu, spáchá trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Skutková podstata podle §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku]. 38. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku škoda velkého rozsahu a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající v omylu nemusí být subjekty totožné. 39. S ohledem na argumentaci obviněné je nutné uvést, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, úmysl přímý], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, úmysl eventuální]. Pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u eventuálního úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222). 40. Existenci úmyslného zavinění obviněná zpochybnila tvrzením, že nikdy nezastírala svoje faktické poměry ani finanční problémy, poškození vždy věděli, v jaké situaci se nachází i za jakým účelem je půjčka realizována. Soudy měly jednání poškozených posoudit „pouze“ jako riskantní investice či jako značnou finanční neopatrnost. 41. Takové hodnocení situace nutno odmítnout a svědčí o cynickém přístupu k poškozeným, jejichž důvěru obviněná zneužila. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu dostatečně přiléhavě obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky označeného trestného činu. Podstata jednání obviněné spočívala v tom, že v období od měsíce prosince 2004 do měsíce listopadu 2012 na různých místech v úmyslu získat peněžní prostředky pro své potřeby, pod smyšlenými záminkami a citovým působením, vylákala od poškozených J. R., V. P., J. D., O. K. a V. N. různě vysoké finanční částky v celkové výši dosahující téměř 4 300 000 Kč, přičemž peníze se jim zavázala vrátit, ačkoliv neměla žádné příjmy ze zaměstnání a za stavu své celkově nepříznivé finanční situace, ve které nebyla schopna plnit své předchozí závazky, neboť v důsledku nich byly na její majetek nařízeny exekuce, věděla, že není v jejích finančních možnostech dostát svým dluhům vůči poškozeným, takto získané finanční prostředky užila pro své potřeby a poškozeným nevrátila nebo jen účelově několik splátek v malé výši. 42. Oba soudy věnovaly náležitou pozornost odůvodnění zavinění ve formě úmyslu a jejich závěry jsou přesvědčivé, mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Nalézací soud v této souvislosti výstižně upozornil, že obviněná byla v rozhodné době zaměstnána pouze devět měsíců s příjmy kolem 3 000 Kč měsíčně. Od srpna 2001 byla nezaměstnaná a neměla ani žádný jiný zdroj příjmů. Od roku 2007 byla dokonce odkázána na finanční pomoc státu, pobírá dávky státní sociální podpory a dávky hmotné nouze. Na majetek obviněné, příp. jejího manžela, byly opakovaně nařizovány exekuce. O tom, že jednala úmyslně, svědčí skutečnosti, že obviněná získávala peníze od poškozených pod příslibem, že jim je vrátí, ač si byla vzhledem ke své finanční a životní situaci vědoma, že peníze vypůjčené od poškozených jim nebude schopna vrátit. Přestože tyto skutečnosti obviněná znala, od poškozených si peníze půjčovala, ačkoliv musela být nejméně srozuměna s tím, že nebude schopna dostát svým závazkům vůči poškozeným. Soud prvního stupně připomněl, že obviněná uváděla různé záminky pro to, aby peníze od poškozených získala, stejně tak uváděla různé údajné zdroje peněz, ze kterých měla posléze hradit půjčky, avšak všechny argumenty obviněné se ukázaly jako neexistující a lživé. Pokud některým poškozeným drobné částky v průběhu vypůjčování si peněz vrátila, učinila tak proto, aby získala další důvěru, vzbudila zdání, že své závazky bude plnit, aby si zajistila další přísun peněz (viz str. 24 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud závěrům nalézacího soudu přisvědčil a sám akcentoval okolnosti, které podvodný úmysl obviněné dokládají. Připomněl, že obviněná poškozeným zatajila stav své celkové zadluženosti, přehlédnout podle něj není možné ani rozdílnost důvodů, které při žádostech o poskytnutí dalších a dalších finančních prostředků uváděla, což nelze označit jinak než jako falešné záminky, přičemž významné rozdíly vykazují i důvody, jimiž obviněná argumentovala následně, když peníze nevracela a byla o ně upomínána, lišily se i uváděné způsoby, jakými hodlá svůj dluh poškozeným zaplatit. Ani odvolací soud proto nepochyboval, že obviněná věděla, že není a nebude schopna vypůjčené peněžní prostředky z vlastních zdrojů vrátit (viz nařízené exekuce, absence jakéhokoliv volného majetku, téměř žádná pracovní aktivita), přičemž záhy musela být srozuměna i s tím, že svým počínáním porušuje zájmy chráněné trestním zákonem. V jednání však pokračovala, dále slibovala vrácení výpůjček, ačkoliv se opakovaně přesvědčila o tom, že bez dalších výpůjček je to nereálné a získané peníze nevrátí (str. 9 usnesení odvolacího soudu). Úvahy soudů má dovolací soud za správné, výstižně poukazují na okolnosti, které zavinění ve formě nejméně úmyslu eventuálního prokazují. Jasně z nich také vyplývá, že na jednání poškozených rozhodně nelze pohlížet jen jako na riskantní investici či značnou finanční neopatrnost, třebaže lze ve shodě s odvolacím soudem připustit, že bylo až nemístně důvěřivé, čehož ovšem obviněná obratně zneužívala. Jednání dovolatelky má všechny parametry trestněprávně relevantního podvodného jednání, není možné souhlasit s tím, že postačujícím k „řešení“ vztahů mezi ní a poškozenými by bylo řízení před občanskoprávními soudy, jak též dovolatelka zmiňuje. Nejednalo se ani o nezaviněné „uvíznutí v dluhové pasti“; situace, do níž se obviněná dostala, byla důsledkem jejího lehkomyslného počínání, touhy po materiálním zajištění mimo její možnosti a zneužitím důvěry a empatie poškozených. Posuzované jednání obviněné je evidentně případem společensky škodlivým do té míry, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu a vyvození trestní odpovědnosti obviněné a trestněprávních důsledků s ní spojených je zcela namístě. Jinými slovy, zásada subsidiarity trestní represe vyjádřená v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku ve smyslu představ dovolatelky zde nemá uplatnění. 43. Ve vztahu k námitkám, jimiž obviněná odůvodňovala existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze tudíž konstatovat, že dovolání obviněné bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. naplněn nebyl, dovolání je zjevně neopodstatněné. 44. Nejvyšší soud uzavírá, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., z čehož plyne, že i ve vztahu k takto uplatněnému důvodu dovolání platí výše uvedený závěr. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 19. 10. 2016 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu