ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1506.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1506/2016-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2016 o dovolání obviněného Z. J. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 7 To 64/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 7/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. J. odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 3 T 7/2016, uznal obviněného Z. J. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
v K., dne 15. 1. 2016 v době kolem 17.00 hodin, v M., v bytě užívaném s poškozenou A. G. poté, co se po konzumaci alkoholických nápojů vrátil do bytu, začal poškozené vytýkat styky s jiným mužem, rozbíjel nábytek, vyhazoval potraviny z lednice, směrem k poškozené hodil židli a poškozenou napadl údery pěstí do oblasti obličeje, v důsledku čehož upadla na zem, kde jí kopal do hlavy a zad a v době, když se ze země zvedala, ji opakovaně udeřil dřevěnou nohou od stolu o váze 1.100 g do oblasti hlavy, vyhrožoval jí zabitím a přitom držel v ruce kuchyňský nůž o délce čepele 204 – 215 mm, opětovně ji bil pěstí, a to i v koupelně, kam si odešla umýt zakrvácený obličej, a tímto jednáním způsobil poškozené krevní výron v měkkých pokrývkách lebních vlevo na temeni hlavy, tržně zhmožděnou ránu v levé polovině temenní krajiny hlavy, tržně zhmožděnou ránu v oblasti pravého dolního očního víčka začínající při vnitřním očním koutku a zasahující až na horní část pravé tváře, tržně zhmožděnou ránu vpravo na bradě zasahující dolní ret spolu s tržnou ránou ve sliznici dolního rtu v oblasti předsíně úst vpravo, krevní výrony v rozsahu obou očnic, krevní výrony ve spojivce pravého oka, zlomeninu spodiny pravé očnice s prolomením až o 7 mm do dutiny horní čelisti, zakrvácení do dutiny pravé horní čelisti a nosních sklípků bez porušení okohybných svalů a očního nervu, zhmoždění měkkých tkání v oblasti obličeje s otokem očních víček a tváře, zhmoždění hrudníku a zad vpravo při páteři, podvrtnutí až vykloubení kloubního spojení klíční a hrudní kosti vpravo, blokové postavení krční páteře a zlomeninu base středního článku 5. prstu pravé ruky při vnitřní dlaňové straně bez posunu úlomků a zhmoždění pravého bérce, což si vyžádalo hospitalizaci poškozené v Klatovské nemocnici, a. s., v době od 15. 1. 2016 do 19. 1. 2016, přičemž zejména opakovaným úderem dřevěnou nohou od stolu o váze 1.100 g do oblasti hlavy mohlo být poškozené způsobeno vážné poranění v podobě zlomení kostí lebky se zkrvácením do dutiny lební, případně s vpáčením kosti a pohmožděním mozku,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 33 T 6/2003, který nabyl právní moci dne 1. 10. 2003, odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 trestního zákona tehdy účinného, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, který vykonal dne 18. 1. 2015 .
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §145 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku trest zabrání věci (nože s plastovou rukojetí černé barvy se zelenými okraji o délce čepele 204 – 215 mm zajištěného při ohledání místa činu dne 16. 1. 2016). Podle 228 odst. 1 tr. ř. mu současně uložil povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava-Vítkovice, na náhradě škody částku ve výši 26 257 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 7 To 64/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu (a současně též proti rozhodnutí soudu prvního stupně) podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Marka Dejmka dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., jejichž naplnění spatřoval jednak v nesprávném právním posouzení skutku a jednak v tom, že byl zamítnut řádný opravný prostředek (obviněný zde chybně poukázal na „odmítnutí“ řádného opravného prostředku) proti odsuzujícímu rozsudku, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
5. V podrobnostech dovolatel poukázal na významné rozpory ve výpovědi poškozené A. G. (dále jen „poškozená“), jež je v posuzovaném případě stěžejním důkazem. Zdůraznil, že by mělo být postaveno zcela najisto, ze které z jejích výpovědí soudy vycházely a z jakého důvodu, popřípadě proč soudy použily tu kterou část výpovědi a vyloučily variantu uvedenou v jiné výpovědi. Jestliže totiž poškozená od počátku tvrdila, že ji měl kopat bosou nohou nebo obutý pouze do páskových pantoflí, jedná se o významný rozdíl oproti její výpovědi u hlavního líčení, kde uvedla, že si vzpomněla, že ji kopal v polobotkách. Obdobně se poškozená ve svých výpovědích významně rozcházela v popisu situace, kdy jí měl vyhrožovat zabitím a současně ji při tom ohrožovat kuchyňským nožem, a rovněž v popisu nejzávažnějšího útoku, jenž je mu kladen za vinu, spočívajícího v jejím napadení nohou od stolu. Vyslovil názor, že zmíněné rozpory, kdy poškozená zcela odlišně popsala celou událost z hlediska časového sledu jednotlivých útoků a způsobu jejich provedení, nelze přičítat časovému odstupu a stresové situaci, které byla vystavena (nesouhlasil tak s tvrzením soudů v odůvodnění jejich rozhodnutí, že z těchto důvodů po poškozené nelze požadovat, aby přesně popsala, resp. vysvětlila rozpory ve svých výpovědích), a v této souvislosti vytkl soudu prvního stupně, že zamítl jednak jeho důkazní návrh výslechem svědkyně Č. (její křestní jméno neuvedl), jež se měla vyjádřit k počátku potyčky a stavu poškozené, ve kterém se nacházela z hlediska ovlivnění alkoholem, a dále navrhovaný důkaz znaleckým posudkem ohledně hodnověrnosti a schopnosti poškozené zapamatovat si a reprodukovat děj. Ve vztahu k útoku nohou od stolu doplnil, že na ní nebyly zajištěny žádné otisky prstů, pouze byly zjištěny krevní stopy pocházející od poškozené; tyto však nemohou svědčit o tom, že ji nohou od stolu skutečně napadl. Připustil, že nohu od stolu zvedl a postavil stranou, z čehož však nelze dovodit, že s ní útočil, a soud prvního stupně pochybil, jestliže se touto jeho námitkou nezabýval, stejně jako odvolací soud, jenž ji bagatelizoval. Konečně se v tomto směru podivil nad tím, že pokud skutečně měl poškozené nohou od stolu ublížit a způsobit jí zranění, byla mu tato noha od stolu v přípravném řízení vydána, a naproti tomu nůž, s jehož pomocí se měl dopustit vyhrožování, mu byl podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zabrán.
6. Obviněný dále poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, o tom, že u poškozené nebyla překročena hranice šesti týdnů trvání poruchy zdraví, jež je v praxi brána jako hranice mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu ustanovení §145 tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu ustanovení §146 tr. zákoníku (dovolatel zde chybně, zřejmě v důsledku písařského pochybení, odkázal taktéž na §145 tr. zákoníku), a že zranění, jež utrpěla, navíc nevedla k vážnému poškození žádného důležitého orgánu a neohrozila ji na životě, a pokud by nevyhledala lékařskou pomoc, s největší pravděpodobností by se zhojila sama.
7. Dovolatel vzhledem k uvedeným rozporům ve výpovědi poškozené, k tomu, že nebylo prokázáno, že ji skutečně napadl nohou od stolu, i k závěrům znalce ohledně způsobených následků, vyjádřil přesvědčení, že v posuzované věci jsou závažné pochybnosti o průběhu, způsobu a intenzitě jeho útoku proti poškozené, a v návaznosti na to pak i o jeho srozumění s možnými následky, tj. naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. K uvedenému navíc upozornil na to, že poškozená ani nevolala o pomoc, a na její straně absentovala jakákoli aktivní obrana. Shrnul, že ačkoli je nepochybné, že mezi ním a poškozenou k fyzické potyčce došlo, existují zde pochybnosti, které vylučují větší či menší pravděpodobnost některé možné varianty skutkového děje posuzované události, a které proto brání vyslovení jednoznačného výroku o vině.
8. Obviněný tudíž navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne „29. 6. 2007, sp. zn. 6 To 194/2007“ (zde se dopustil zjevného písařského pochybení, neboť v dané trestní věci se jedná o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 7 To 64/2016) a přikázal věc k „novému projednání“ (na tomto místě opomněl uvést jednak odkaz na příslušné zákonné ustanovení a jednak označit soud, jemuž má být věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí).
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k němu předně uvedl, že obviněný pouze opakuje námitky uplatněné již v předchozích stadiích řízení, s nimiž se oba soudy nižších instancí dostatečně a logicky vypořádaly. Současně vyslovil názor, že tyto výhrady, spočívající zejména ve zpochybňování výpovědi poškozené a její věrohodnosti a zásadním zlehčování konfliktu mezi ním a poškozenou, pod jím tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani žádný jiný) nelze podřadit, neboť jejich prostřednictvím toliko popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy soud ve věci provedl, resp. jakým způsobem provedené důkazy hodnotil. Doplnil ještě, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudů v dané trestní věci nejsou zatížena ani nedostatkem záležejícím v extrémním nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, je proto třeba vycházet ze skutkových zjištění ustálených v té podobě, jak učinil soud prvního stupně. Bylo-li tedy zjištěno, že obviněný poškozenou napadl takovým způsobem, že ji mimo jiné opakovaně udeřil do hlavy dřevěnou nohou od stolu o váze větší než 1 kg, musel si být vědom, že zmíněným útokem na tak zranitelné místo, jakým hlava je, může způsobit závažné, až život ohrožující zranění (když navíc nešlo o ojedinělý útok, neboť po jistou dobu v jejím fyzickém napadání pokračoval, a k jeho ukončení došlo až poté, co se poškozené podařilo utéct k sousedce), a musel být rovněž srozuměn s možností vzniku škodlivého následku (sám přitom nečinil žádné kroky k zabránění jeho vzniku).
10. Jedinou výhradou obviněného, kterou státní zástupce považoval za podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byla jeho námitka, že u poškozené nebyla překročena hranice šesti týdnů trvání poruchy zdraví, která je v praxi brána jako hranice mezi těžkou újmou na zdraví běžným a ublížením na zdraví, přičemž zranění, jež utrpěla, nevedla k poškození žádného důležitého orgánu, neohrozila ji na životě a s největší pravděpodobností by se zhojila sama. Vyjádřil však přesvědčení, že uvedená námitka není opodstatněná. Připomněl, že obviněný se dopustil těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku, kdy přestože u poškozené nedošlo ke vzniku újmy na zdraví, jež by měla charakter některé z forem těžkého ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, jeho zjištěné jednání k takovému následku směřovalo, resp. bylo k jeho vzniku způsobilé; pokud jen shodou okolností nezávislých na obviněném ke škodlivému následku nedošlo, bylo jeho jednání důvodně kvalifikováno „jen“ jako pokus těžkého ublížení na zdraví.
11. Státní zástupce z výše uvedených důvodů shrnul, že rozhodnutí soudu prvního stupně nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a tudíž ani rozhodnutí soudu druhého stupně není vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
12. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 21. 11. 2016). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje (i přes výše zmíněné nedostatky závěrečného návrhu) rovněž obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
15. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že byl zamítnut řádný opravný prostředek (obviněný zde chybně poukázal na „odmítnutí“ řádného opravného prostředku) proti odsuzujícímu rozsudku, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Námitku nesprávného právního posouzení skutku pak podřadil pod další jím tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
17. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
18. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný uplatnil dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
19. V tomto ohledu převážná většina námitek, jež obviněný uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohla obstát, neboť tyto výhrady směřovaly výlučně proti rozsahu dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (jednalo se o jeho výtky adresované oběma soudům nižších instancí, že jednak neprovedly důkaz výslechem výše jmenované svědkyně ohledně počátku potyčky a stavu poškozené a důkaz znaleckým posudkem ohledně hodnověrnosti poškozené a její schopnosti zapamatovat si a reprodukovat děj, a dále, že provedené důkazy nesprávně posoudily, a to zejména výpověď poškozené jakožto stěžejní důkaz v dané věci, která v přípravném řízení a u hlavního líčení vykazovala významné rozpory ve vztahu k průběhu, způsobu a intenzitě útoku, přičemž poukazoval na to, že nebylo prokázáno, zda kopal poškozenou bosý, nebo obutý a v jaké obuvi, zda jí vyhrožoval zabitím za pomoci nože, a zda ji skutečně napadl nohou od stolu). Prostřednictvím uvedených výhrad k nesprávně provedenému dokazování a na základě vlastního hodnocení provedených důkazů se obviněný primárně snažil zpochybnit správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) dospěl k závěru o (údajně) nesprávném právním posouzení daného skutku včetně naplnění jeho subjektivní stránky ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu.
20. Lze tak shrnout, že takovými námitkami dovolatel napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraven v ustanoveních §2 odst. 5 a 6 tr. ř., a jím vytýkané vady tak měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotněprávních, a jako takové, včetně výhrady ohledně absence úmyslu ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví, již dovozoval toliko prostřednictvím zpochybnění skutkových zjištění, je nelze považovat z hlediska jím uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani žádného jiného) za relevantní. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
21. Jestliže by podané dovolání obviněného obsahovalo jen výše uvedené výhrady, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
22. Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž namítl, že v posuzované věci u poškozené nebyla překročena hranice šesti týdnů trvání poruchy zdraví, jež je v praxi brána jako hranice mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu ustanovení §145 tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu ustanovení §146 tr. zákoníku, přičemž zranění, jež utrpěla, nevedla k poškození žádného důležitého orgánu, neohrozila ji na životě a s největší pravděpodobností by se zhojila sama. Takovou jeho námitku je třeba považovat za relevantně uplatněnou, neboť s poukazem na ni vytkl rozhodnutím obou soudů nižších stupňů, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud však ve shodě s názorem státního zástupce v jeho výstižném vyjádření současně shledal, že uvedená výhrada je zjevně neopodstatněná. A právě proto, že se zcela ztotožnil s názorem státního zástupce, považuje za potřebné jen připomenout či zdůraznit následující skutečnosti.
23. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. O pokus ve smyslu citovaného ustanovení může jít jen ve vztahu k úmyslnému trestnému činu (§15 tr. zákoníku).
24. Podle ustálené judikatury je právní závěr o tom, zda čin proti zdraví poškozeného byl spáchán úmyslně, zapotřebí v případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů, zejména na něj lze usuzovat z okolností činu objektivní povahy (např. z intenzity útoku, způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z okolností, za kterých k útoku došlo, a z nebezpečí, jež pro poškozeného reálně hrozilo) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu, osobních vlastností pachatele). K tomu lze srovnat rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, publikované pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.
25. Úmysl u pokusu trestného činu musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin. To, že dokonán nebyl, že nenastal účinek, k němuž vůle projevená jeho jednáním směřovala, není touto vůlí zahrnuto, ale je na ní zcela nezávislé.
26. Zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, a spáchá-li tento čin opětovně. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [písm. b)], ochromení údu [písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [písm. d)], poškození důležitého orgánu [písm. e)], zohyzdění [písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [písm. g)], mučivé útrapy [písm. h)], nebo delší dobu trvající porucha zdraví [písm. i)]. V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo i kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1965, sp. zn. 9 Tz 30/65, publikovaný pod č. 13/1966 Sb. rozh. tr.).
27. Naproti tomu ublížením na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
28. Rozdíl mezi těžkou újmou na zdraví a ublížením na zdraví spočívá v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o jiné vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v §122 odst. 2 písm. i) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. Správné závěry o tom, jakou povahu má újma na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může sice soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, avšak závěr, zda v konkrétním případě došlo k těžké újmě na zdraví či jen k ublížení na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1529).
29. K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu §15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví. Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1530). Podle stávající soudní praxe totiž byl-li způsoben úmyslným jednáním útočníka následek v podobě ublížení na zdraví, které není těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, pak pro rozlišení, zda přichází v úvahu právní kvalifikace takového skutku jako dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku nebo jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 tr. zákoníku, je rozhodující, jestli úmysl směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 5 Tz 49/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 7/2001 pod č. T 192).
30. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 a §145 odst. 1 tr. zákoníku přitom postačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 51/2009 pod č. T 1148).
31. S ohledem na shora uvedenou zákonnou úpravu dopadající na posuzovaný skutek a výše rozvedené obecné zásady týkající se předmětné problematiky je zřejmé, že argumentace dovolatele v tom směru, že poškozená v konečném důsledku těžkou újmu na zdraví neutrpěla, neboť u ní nebyla překročena hranice šesti týdnů trvání poruchy zdraví, není opodstatněná. V případě pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví je podstatný především způsob provedení útoku a jeho intenzita a další okolnosti, za nichž k němu došlo, na jejichž podkladě je možné učinit závěr o úmyslu pachatele (postačí i jednal-li v úmyslu eventuálním) způsobit následek těžké újmy na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1073/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 555/2015 aj.).
32. V dané věci se obviněný trestného činu dopustil jednáním, které podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými i soud odvolací, spočívalo v tom, že napadl poškozenou údery pěstí do oblasti obličeje, v důsledku čehož upadla na zem, kde jí kopal do hlavy a zad a v době, když se ze země zvedala, jí opakovaně udeřil dřevěnou nohou od stolu o váze 1.100 g do oblasti hlavy, vyhrožoval jí zabitím a přitom držel v ruce kuchyňský nůž o délce čepele 204 – 215 mm, opětovně ji bil pěstí, a to i v koupelně, kam si odešla umýt zakrvácený obličej . Podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, mohlo být poškozené zejména opakovaným úderem dřevěnou nohou od stolu o váze 1.100 g do oblasti hlavy způsobeno vážné poranění v podobě zlomení kostí lebky se zkrvácením do dutiny lební, případně s vpáčením kosti a pohmožděním mozku, tj. mohlo dojít k poškození mozku jako životně důležitého orgánu. Jakkoliv není pochyb o tom, že obviněný uvedeným jednáním způsobil poškozené „pouze“ újmu na zdraví dosahující intenzity ublížení na zdraví, jeho útok byl způsobilý vést k újmě na zdraví dosahující intenzity těžké újmy na zdraví. Vzhledem ke způsobu, jakým útok vedl, kam jej směřoval, ze střídání mechanismů a především opakovanému útočení nohou od stolu proti hlavě poškozené, musel vědět, že takovým jednáním může tento těžší následek v podobě život ohrožujícího zranění způsobit. S takovým reálně hrozícím následkem musel být srozuměn; pokud k němu nedošlo, stalo se tak toliko v důsledku okolností na jeho vůli nezávislých. Nelze přitom opomenout ani skutečnost, že obviněný pokračoval v útoku proti poškozené i v koupelně, kam si odešla umýt obličej zakrvácený po předchozích útocích.
33. Současně je třeba poukázat na to, že obviněný je osobou, která se opakovaně dopouští násilné trestné činnosti formou fyzických útoků s následkem těžké újmy na zdraví za užití podobných předmětů, resp. zbraní, a že pro obdobné jednání, při němž způsobil své bývalé manželce smrt, byl již odsouzen (a to rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 33 T 6/2003, který nabyl právní moci dne 1. 10. 2003, pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 trestního zákona tehdy účinného, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, který vykonal dne 18. 1. 2015, tj. posuzovaný skutek spáchal již rok poté) .
34. Závěr obou soudů nižších instancí, že zjištěné jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedené v odůvodnění jejich rozhodnutí naplňuje všechny znaky skutkové podstaty pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, je tudíž správný a zákonný. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem státního zástupce, že skutek, jak byl zjištěn a popsán, byl soudy obou stupňů také správně právně kvalifikován.
35. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je navíc v naprosté většině doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v rámci odvolání, a soud druhého stupně se s ní dostatečně a přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. zejména strany 3 a 4 jeho usnesení).
36. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 11. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu