ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1567.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1567/2015-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 3. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného R. P. , roz. M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 4 To 79/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 69/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního v Teplicích ze dne 30. 1. 2015, sp. zn. 5 T 69/2014, byl obviněný R. P. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že
od 4. 1. 2013 do 24. 2. 2014, v místě svého bydliště ani jinde úmyslně nepřispíval na výživu své nezl. dcery „KOPRETINY“ *) (ve výroku rozsudku je uvedeno nepřesně datum) , která byla svěřena do pěstounské péče, ačkoli o této povinnosti věděl a výše výživného mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Teplicích, č. j. 14 P 763/96-556 ze dne 3. 8. 2010, který nabyl právní moci dne 21. 9. 2010, a to ve výši 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám Úřadu práce ČR, Krajská pobočka v Ústí nad Labem, pracoviště Teplice, a na výživném tak dluží Úřadu práce ČR, Krajská pobočka v Ústí nad Labem, pracoviště Teplice, Vrchlického 1093/12, celkovou částku ve výši 13 000 Kč .
2. V takto popsaném jednání obviněného spatřovala obžaloba přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně však shledal, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a to pro nedostatek jeho společenské škodlivosti.
Proti tomuto rozsudku podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Teplicích v neprospěch obviněného odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 4 To 79/2015, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. S takovým rozhodnutím odvolacího soudu se neztotožnil nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) a podal proti němu v neprospěch obviněného dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť měl za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozsudek soudu nalézacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. V úvodu svého podání nejvyšší státní zástupce konstatoval, že podle §51 odst. 1 tehdy účinného zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o rodině“), vznikla domněnka otcovství k nezl. „KOPRETINĚ“ právě obviněnému jako manželu matky. Ten se na péči o ni nikdy nepodílel a za jejího zploditele se nepovažoval, neboť v době rozhodné pro její početí s manželkou podle svého tvrzení již nežil a intimně se s ní nestýkal. Otázku existence svého právního vztahu otcovství k tomuto dítěti, s nímž je mimo jiné spojena i jeho vyživovací povinnost, však nikdy neřešil. Zůstal v této otázce zcela pasivní, i když si musel být vědom své zákonné rodičovské zodpovědnosti a měl k dispozici právní instrumenty, jejichž prostřednictvím se mohl domoci vyvrácení domněnky svého otcovství. Především nevyužil možnosti podle §57 odst. 1 zákona o rodině popřít u soudu své otcovství k nezletilé „KOPRETINĚ“ ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl, že se jeho manželce narodilo toto dítě. Pokud nechal tuto vlastní lhůtu z jakéhokoli důvodu marně uplynout, měl ještě v následující řadě let možnost obrátit se kdykoli na státní zastupitelství s vlastním podnětem k podání žaloby nejvyššího státního zástupce podle §62 zákona o rodině na popření svého otcovství k nezletilé. Ani této možnosti podle lustrace provedené Nejvyšším státním zastupitelstvím nevyužil. Za zcela nerozhodnou považoval dovolatel skutečnost, že se v roce 2010 s takovým podnětem obrátil na státní zastupitelství údajný biologický otec nezletilé J. M.
6. Za výše uvedeného stavu, kdy obviněný bezdůvodně zůstal v otázce řešení statusových poměrů nezletilé „KOPRETINY“ zcela nečinný a lhostejný, nemohl podle nejvyššího státního zástupce obstát názor soudů nižších instancí, že jde o výjimečný případ, v němž není namístě uplatňovat trestní represi. Rovněž výjimečnou délkou řízení o rozvod manželství P., které trvalo devět let a v jejichž průběhu M. P. porodila šest dětí, považoval za okolnost nerozhodnou, která naopak spíše měla obviněného motivovat k urychlenému včasnému vyvrácení domněnky svého otcovství cestou výše zmíněných institutů. K závěru o beztrestnosti obviněného totiž nepostačuje, že pravděpodobně není biologickým otcem dítěte. Tehdejší zákon o rodině ani nynější občanský zákoník (a ani trestní zákon) totiž z hlediska rodičovských povinností a vyživovací povinnosti vůči nezletilým dětem nerozlišuje biologického a „matrikového“ otce. Žádná z uvedených norem nepreferuje otce biologického vůči „matrikovému“.
7. Zásadní právní nedostatek napadeného rozhodnutí ovšem dovolatel spatřoval v nesprávné aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud odvolací soud opřel své rozhodnutí o zásadu ultima ratio, nezabýval se otázkou, jakým jiným instrumentem by mělo být řešeno jednání obviněného, a hlavně, jak by měla být řešena výživa nezletilé. Podle dovolatele by k závěru o beztrestnosti obviněného neměla nepostačovat okolnost, že patrně není zploditelem nezletilé „KOPRETINY“, stejně jako závěr soudu o nezodpovědném přístupu matky a o obecné možnosti zneužívat v matrice zapsané otce za účelem platby výživného ze strany matky a biologického otce. Dovolatel měl naopak za to, že tolerance v souvislosti s neplněním vyživovací povinnosti v daném případě může být nebezpečným precedentem, který otevírá prostor dalším povinným osobám, které si s poukazem na (navíc údajnou) absenci biologického vztahu odůvodní neplacení výživného zvláštními mimořádnými důvody.
8. Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že zmíněný závěr soudů o beztrestnosti obviněného odporuje i soudní praxi, resp. jejímu výkladu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jak již Nejvyšší soud vyslovil (odkázal tu na jeho závěry publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
9. Ze shora popsaných závěrů nejvyšší státní zástupce dovodil, že obviněný se žalovaného trestného činu dopustil způsobem odpovídajícím vymezeným znakům předmětné skutkové podstaty. Akceptoval sice, že jsou zde dány jisté nestandardní prvky, ovšem nikoli v rozsahu a intenzitě, jež by mohly odůvodnit vyloučení trestní represe – obviněný je totiž formálně otcem nezletilé, tento stav nikdy nijak, ač k tomu měl právní prostředky i časové možnosti, relevantně nezpochybnil, a v současné době není jiná možnost (např. v rámci jiného právního odvětví namísto trestního práva) k nápravě celé situace a zejména k zamezení škodlivého následku, tj. k zabezpečení hrazení výživy nezletilé. Konstatoval proto, že bylo namístě shledat obviněného vinným a případné polehčující okolnosti zohlednit toliko ve výroku o trestu.
10. Závěrem již pouze na okraj dovolatel dodal, že rozsudek soudu prvního stupně vykazuje nedostatek spočívající v tom, že v jeho odůvodnění se chybně uvádí, že jediným, kdo se v současné době může domáhat u soudu vyvrácení domněnky otcovství, je nejvyšší státní zástupce. K této argumentaci uvedl, že toto oprávnění vycházelo z ustanovení §62 zákona o rodině, který ovšem dnem 31. 12. 2013 pozbyl účinnosti. Danou problematiku nyní obsahuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který vstoupil v účinnost dne 1. 1. 2014, jenž však již institut popěrného oprávnění nejvyššího státního zástupce nepřevzal.
11. Vzhledem k výše uvedenému nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.,
a) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 4 To 79/2015, a rovněž jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 1. 2015, sp. zn. 5 T 69/2014, a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
b) a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Okresnímu soudu v Teplicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
12. Soud prvního stupně zaslal opis dovolání nejvyššího státního zástupce obviněnému (byl mu doručen dne 4. 12. 2015), ten se však k němu ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu nijak nevyjádřil.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.; §265p odst. 1 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněné dovolací důvody.
15. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání tak, že odvolání státní zástupkyně v neprospěch obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. Oním dalším uplatněným dovolacím důvodem byl ten podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . Jeho prostřednictvím je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo že se o trestný čin vůbec nejednalo. Z toho vyplývá, že pod tento dovolací důvod lze podřadit i nesprávnou aplikaci principu subsidiarity trestní represe. Je proto zřejmé, že nejvyšší státní zástupce uplatnil své námitky v rámci tohoto dovolacího důvodu relevantně. Jakkoliv jeho argumentům nelze upřít jistou míru odůvodněnosti, přesto se k nim Nejvyšší soud nepřiklonil, naopak se ztotožnil s názorem obou soudů nižších stupňů.
17. V posuzovaném případě šlo v první řadě o (ne)správnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Tímto ustanovením je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.) selhávají nebo nejsou efektivní. V opačných případech, avšak pouze když jednání pachatele neodpovídá ani těm nejlehčím trestným činům určité skutkové podstaty, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, a stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 116 - 119).
18. Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání. Na rozdíl od dovolatele a ve shodě s oběma soudy nižších instancí dospěl i Nejvyšší soud k závěru, že skutek obviněného takového stupně společenské škodlivosti nedosáhl. Ani dovolací soud přitom nemá nejmenších pochyb o tom, že obviněný zjištěným jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho případ je ovšem (s ohledem na všechny podstatné okolnosti) natolik ojedinělý a výjimečný, že by se jeho trestní postih nejevil jako spravedlivé řešení.
19. Nejvyšší soud považuje za potřebné poukázat zejména na velice nestandardní délku rozvodového řízení manželů P., které (bez zavinění obviněného) trvalo devět let. Obviněný během této doby, tedy od roku 1998 až do roku 2007 (ale i dva roky předtím, neboť společnou domácnost i intimní soužití ukončili v roce 1996), nebyl se svou (dnes již bývalou) manželkou M. P. v kontaktu, žili odděleně a každý z nich bydlel v jiném místě České republiky. Jmenovaná žila se svým tehdejším druhem J. M. a z tohoto vztahu se jim narodilo celkem šest dětí (pátá v pořadí byla právě nezl. „KOPRETINA“). Na toto dění neměl obviněný sebemenší vliv, o existenci jednotlivých dětí se dozvídal až zpětně, v průběhu rozvodového řízení, nikdy se s nimi nestýkal a nenavázal s nimi jakýkoli vztah. Přesto je však, vzhledem k neobvyklé délce rozvodového řízení, právě on považován za otce všech zmíněných nezletilých dětí, a to na základě zákonné domněnky otcovství podle §51 odst. 1 zákona o rodině. Skutečnost, že biologickým otcem těchto šesti nezl. dětí je J. M., přitom žádná ze zúčastněných osob nezpochybňuje.
20. V této souvislosti dovolatel namítl, že obviněnému nic nebránilo popřít u soudu otcovství k nezletilým dětem podle §57 odst. 1 zákona o rodině, případně se mohl i sám obrátit na státní zastupitelství s podnětem k podání žaloby nejvyššího státního zástupce podle §62 zákona o rodině na popření svého otcovství, zůstal však v této záležitosti bezdůvodně nečinný a lhostejný. To samozřejmě odpovídá provedeným důkazům a skutkovým zjištěním soudů, která Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje. Musí však v návaznosti na výše zmíněné skutkové okolnosti tohoto případu akcentovat, že obviněný, který má pouze základní vzdělání a o právních otázkách zjevně příliš informovaný není, se mohl (mylně) domnívat, že výchova a výživa všech šesti nezletilých dětí, které se narodily v době soužití jejich matky M. P. a jejího tehdejšího druha J. M., byla a nadále je záležitostí právě jmenovaných, a proto se o možnost popření svého otcovství nijak nezajímal. Ostatně, z výše uvedených důvodů, mu nebyla vyživovací povinnost k těmto dětem během rozvodového řízení stanovena ani Okresním soudem v Teplicích. K tomu došlo až tři roky po rozvodu jejich manželství rozsudkem tohoto soudu ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 14 P 763/96 [stalo se tak z podnětu Úřadu práce České republiky, krajské pobočky v Ústí nad Labem, kontaktního pracoviště v Teplicích, a ze zmiňovaných šesti dětí se týkal pouze nezl. „KOPRETINY“ (v té době již sedmileté), která se nacházela v pěstounské péči].
21. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pasivita obviněného v otázce řešení svého právního vztahu k nezletilým dětem jej z hlediska posouzení (proti)právnosti jeho jednání nijak neomlouvá a nevylučuje naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Ovšem ve světle všech dalších okolností tohoto výjimečného případu vyvstává otázka, zda jde o jednání natolik závažné, aby vedlo k nutnosti jeho trestního postihu. Obdobně lze nahlížet i na jeho nečinnost (a neplnění uložené povinnosti) po vynesení rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 14 P 763/96, jímž mu bylo stanoveno výživné na nezl. „KOPRETINU“ ve výši 1 000 Kč měsíčně. Ještě před nabytím právní moci tohoto rozhodnutí totiž dne 20. 9. 2010 podal J. M. k Nejvyššímu státnímu zastupitelství podnět k popření otcovství obviněného. Přestože obviněný s tímto podnětem vyjádřil dne 7. 3. 2011 u Okresního státního zastupitelství souhlas, nejvyšší státní zástupce jej dne 21. 6. 2011 odložil z důvodů nesplnění podmínek §62 zákona o rodině. Přestože z opatřené zprávy Nejvyššího státního zastupitelství (č. l. 68 spisu) nevyplývá, zda vůbec a případně kdy se taková informace obviněnému dostala (obviněný podle svých slov měl nadále za to, že otázka popření jeho otcovství je stále zákonným způsobem řešena), a třebaže ani tato okolnost protiprávnost činu obviněného rozhodně nevylučuje, jeho společenskou škodlivost však ano.
22. Vzhledem ke všem těmto podstatným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že předmětný skutek neodpovídá ani těm nejlehčím trestným činům podřaditelným pod skutkovou podstatu §196 odst. 1 tr. zákoníku. Aplikace zásady subsidiarity trestní represe, vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, ze strany obou soudů nižších instancí je proto zcela na místě, neboť jednání obviněného nevykazuje takovou míru společenské škodlivosti, aby bylo nutné jej postihnout trestněprávní sankcí.
23. K otázce dovolatele, jakým jiným způsobem by měla být řešena výživa nezletilé, může Nejvyšší soud pouze poznamenat, že do kompetence soudů v trestním řízení patří rozhodovat, zda je určité jednání trestným činem či nikoliv, zda se jej dopustil právě obviněný, a pokud ano, jakým trestem jej za takové jednání postihnout. Přesně tímto se také oba soudy nižších stupňů i soud dovolací zabývaly. Naopak úprava poměrů nezletilých dětí či jejich výživa spadá do výlučné kompetence soudů civilních, a proto tyto záležitosti nelze řešit v rámci trestního řízení. Zprošťující výrok rozsudku Okresního v Teplicích ze dne 30. 1. 2015, sp. zn. 5 T 69/2014, na tomto faktu nic nemění.
24. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 3. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.