ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1596.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1596/2016-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2016 o dovoláních obviněných S. D. a D. Č. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 4 To 144/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 246/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných S. D. a D. Č. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 2 T 246/2014, byl obviněný S. D. uznán vinným trestnými činy loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Obviněný D. Č. byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
2. Rozsudek nalézacího soudu napadli oba obvinění v celém rozsahu odvoláními. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 4 To 144/2015, byl podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obvinění byli uznáni vinnými při dílčí modifikaci skutkových zjištění zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl S. D. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem; obviněný D. Č. byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen rovněž k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl však výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obvinění zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku dopustili tím, že
1/ obviněný S. D. dne 7. 5. 2014 v době mezi 12:00 hod a 12:45 hod. v T. v T., E., kam obviněný S. D. přijel jím řízeným osobním motorovým vozidlem tovární značky Škoda Felicia, barvy šedá metalíza, spolu se zaměstnanci Auto-pneuservisu Hyndy poškozeným M. H. a P. F., s nimiž absolvoval zkušební jízdu z důvodu nespokojenosti s výsledkem opravy uvedeného motorového vozidla, řekl obviněný S. D. poškozenému M. H., že chce zpátky celou částku 4 000 Kč, kterou předtím zaplatil za provedenou opravu vozidla, což poškozený odmítl, obviněný S. D. oběhl vozidlo a jedním úderem rukou sevřenou v pěst jej udeřil do oblasti levé strany úst, načež poškozený chtěl z vozidla vystoupit, avšak obviněný S. D. poškozeného strčil zpět do vozidla a přitom na něj křičel, aby zůstal, nakonec se však poškozenému M. H. spolu s P. F. podařilo vystoupit z vozidla a z místa utéci, po čemž obviněný S. D. s dalšími dvěma neustanovenými osobami za nimi utíkali a křičeli na ně, aby jim vrátili peníze, aniž by se jim podařilo poškozeného M. H. a P. F. dostihnout, tímto svým jednáním obviněný S. D. způsobil poškozenému M. H. jen drobné zranění spočívající v krvácivé oděrce levé strany spodního i horního rtu bez nutnosti lékařského ošetření,
2/ obvinění S. D. a D. Č- dne 7. 5. 2014 kolem 12:45 hod. v T., B., v Auto-pneuservisu Hyndy, kam přijeli spolu s D. Č. ml., osobním motorovým vozidlem tovární značky Škoda Felicia, barvy šedá metalíza, všichni tři vstoupili do kanceláře pneuservisu, kde se v tu chvíli nacházel majitel pneuservisu poškozený V. H., načež obviněný S. D. po něm začal požadovat vrácení částky 4 000 Kč z důvodu nespokojenosti s výsledkem opravy uvedeného osobního motorového vozidla s tím, že zaměstnanci pneuservisu, kteří předtím s nimi odjeli na zkušební jízdu jsou srabi, protože utekli, a proto ať jim rychle vrátí peníze, následně obviněný D. Č. opakovaně na poškozeného zakřičel, aby jim dal peníze nebo dostane na držku, což několikrát opakoval a přidal se k němu i obviněný S. D., pročež poškozený ze strachu předal obviněnému D. Č. částku 4 000 Kč, přitom D. Č. ml. zůstal stát u dveří kanceláře a do ničeho se nezapojoval.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 4 To 144/2015, podal prostřednictvím obhájkyně dovolání nejprve obviněný S. D. a následně oba obvinění společně prostřednictvím společného obhájce. V dovoláních shodně odkázali na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný S. D. ve svém samostatném dovolání (datováno dnem 12. 9. 2016) namítl, že v projednávané věci došlo hned k několika pochybením soudů, jež vedla k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Podle něj soud pochybil, pokud jej uznal vinným zločinem loupeže, neboť nesprávně vyřešil otázku subjektivní stránky daného zločinu a rovněž nebylo zohledněno, že vytýkaného jednání se obviněný nedopustil vůči cizí věci. Podle dovolatele bylo nutné se ve věci zabývat občanskoprávním sporem ohledně reklamace opravy vozidla, neboť oprávněnost reklamace byla zásadní z hlediska posouzení subjektivní i objektivní stránky trestného činu. V této souvislosti obviněný poukázal na to, že s poškozeným, resp. s Auto-pneuservis Hyndy, s. r. o., uzavřel smlouvu o dílo spočívající v opravě a výměně motoru vozidla. Podle §2615 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“), platí o právech objednatele z vadného plnění obdobně ustanovení o kupní smlouvě. Podle §2106 odst. 1 písm. d) o. z. může kupující (objednatel) od smlouvy v případě podstatného porušení povinností odstoupit, tuto svoji volbu musí podle §2106 odst. 2 o. z. prodávajícímu (zhotoviteli) po oznámení vady bez odkladu oznámit. V daném případě obviněný poškozenému oznámil přetrvávající vadu na vozidle a během zkušební jízdy od smlouvy odstoupil. Ačkoliv slovo „odstoupení“ nezaznělo, z jednání obviněného bylo zřejmé, že měl v úmyslu od smlouvy odstoupit. Z tohoto je patrné, že obviněný k částce 4 000 Kč, kterou měl loupežně odcizit, přistupoval jako k vlastním penězům, neboť podle §2004 odst. 1 o. z. se odstoupením závazkový vztah ruší od počátku, v takovém případě bylo povinností zhotovitele (poškozeného) vrátit obviněnému poskytnuté plnění, tj. 4 000 Kč. Obviněný tak po poškozeném nepožadoval vydání věci cizí, na vydání tohoto plnění měl zákonný nárok. Vzhledem k tomu, že byl přesvědčen o tom, že částka 4 000 Kč je jeho, nebyl v žádném případě naplněn úmysl k pojmu cizí věc. O tom, že se na základě odstoupení od smlouvy domáhal vrácení jím poskytnutého plnění, svědčí podle dovolatele i to, že přestože se v kanceláři pneuservisu, kde se celý skutek odehrál, nacházelo vícero hodnotných věcí, po poškozeném je nepožadoval. Je tudíž zřejmé, že nechtěl získat majetkový prospěch získáním cizích věcí. Dodal, že jeho jednání je ve světle této argumentace možné posoudit maximálně jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Soud se navíc nijak nevypořádal s tím, zda měl poškozený u skutku pod bodem 1/ nějakou hotovost u sebe a zda to mohl obviněný vědět či předpokládat. Přitom posouzení této otázky je nutné pro naplnění kvalifikačního znaku zločinu loupeže, při které musí pachatel jednat v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na použité násilí. Pokud by tato bezprostřední časová návaznost dána nebyla, pak by se mohlo jednat nanejvýš o trestný čin vydírání. Ani ze skutkové věty neplyne, že by obviněný užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Nadto mezi výpověďmi poškozeného a obviněného panuje nesoulad ohledně toho, kdo byl iniciátorem fyzického útoku. Zločin loupeže je úmyslným trestným činem a úmysl musí zahrnovat všechny znaky skutkové podstaty. Není-li tomu tak, není možné dojít k závěru, že se obviněný dopustil trestného činu loupeže.
7. Obviněný S. D. dále namítl, že ze skutkové věty pod bodem 2/ není zřejmé, čím konkrétně se měl dopustit trestného činu loupeže, když z popisu jeho jednání nevyplývá, že by on sám měl proti jinému užít pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jestliže celá jeho vina má vyplývat snad z toho, „že se přidal k Č.“, jedná se o popis nedostatečný. U tohoto skutku se soud nevypořádal s otázkou spolupachatelství, oba obvinění byli uznáni vinnými trestným činem loupeže, což však zcela neodpovídá skutkové větě.
8. Podle názoru obviněného byly v řízení porušeny zásady presumpce neviny a in dubio pro reo . Rozporuje průběh důkazního řízení, zvukový záznam z volání na linku 158 rozhodně nesvědčí o vině obviněných. Hlasy na nahrávce nelze označit za hlasy obviněných, rovněž není z nahrávky seznatelné, že by obvinění svědka jakkoliv naháněli ještě v době, kdy nastupoval do policejního vozu, jak tvrdí poškozený. Soudy rovněž neprovedly důkazy navržené obviněným S. D. k prokázání jeho obhajoby. Obviněný se opakovaně hájil tím, že vše bylo vyvrcholením neprovedené opravy automobilu, po celou dobu byl přesvědčen, že reklamaci provedl řádně a včas a že má tedy právo na vrácení zaplacené částky. V tomto směru však soudy naprosto rezignovaly na řádné zjištění a prokázání subjektivní stránky trestného činu.
9. Měl též za to, že ve věci došlo k celé řadě procesních pochybení, která znamenají porušení práva na spravedlivý proces a která nezhojil ani odvolací soud. Obviněnému nebylo umožněno osobně vyslechnout svědky vypovídající o jeho vině, ačkoliv byl jejich výslechu před soudem přítomen. Přestože tohoto práva využil obhájce obviněného, neznamená to, že by obviněnému nepříslušelo svědky vyslýchat osobně. Je naprosto zřejmé, že obviněný zná do detailu všechny podstatné okolnosti a ne vždy přitom může předvídat a svého obhájce do detailu informovat o všech skutkových podrobnostech. Jak z protokolu o hlavním líčení, tak i ze zvukového záznamu hlavního líčení je zřejmé, že obviněnému bylo odepřeno klást otázky svědkům M. H., V. H., P. F. a D. Č. Je sice pravdou, že nalézací soud obviněnému umožnil se vyjádřit k výpovědím svědků, avšak následně mu bylo toto právo soudem odepřeno s odůvodněním, že obviněný pouze hodnotí důkazy, což přísluší soudu. Dalším procesním pochybením je skutečnost, že spoluobviněný D. Č. byl s výpovědí obviněného S. D. seznámen při hlavním líčení, kde však byla čtena pouze výpověď obviněného S. D. z přípravného řízení. Přestože odvolací soud toto pochybení napravil ve veřejném zasedání o odvolání tak, že zde byla dodatečně přečtena výpověď obviněného S. D. z řízení před soudem, toto zhojení již postrádalo z hlediska jakékoliv časové návaznosti smysl. Rovněž protokol o hlavním líčení vykazuje podstatné odchylky od zvukového záznamu hlavního líčení. Při srovnání obsahu zvukového záznamu a protokolu z hlavního líčení je zřejmé, že protokol nezachycuje věrně průběh hlavního líčení. Přesto z tohoto protokolu zjevně vycházel odvolací soud při vydání napadeného rozsudku, neboť záznam hlavního líčení při veřejném zasedání odvolacího soudu nebyl přehrán. To vše za situace, kdy obviněný obsah protokolu napadal i v rámci svého odvolacího řízení.
10. V následném společném dovolání (ze dne 5. 10. 2016) obvinění zpochybnili prokázání úmyslu se obohatit, neboť popsané protiprávní jednání jim nepřineslo žádný prospěch. Zjištěným skutkem nebyly naplněny znaky trestného činu loupeže, neboť popsané jednání nebylo motivováno zištností a poškozenému nebylo nikým a ničím vyhrožováno, nebylo vůči němu použito síly ani bezprostřední pohrůžky násilí. Jak uvedli obvinění, motivací jejich jednání bylo reklamovat vadné plnění ze strany poškozených a požadovat vrácení uhrazené platby za zjevně neprovedenou službu. Soudy jejich jednání označily za jednání spočívající v pohrůžce bezprostředního násilí, tento svůj závěr však nijak neodůvodnily.
11. Podle mínění dovolatelů ani z popisu skutku ve skutkové větě výroku o vině není zřejmé, proč nalézací soud považoval za naplněné znaky trestného činu loupeže, které spočívají v tom, že obvinění proti jinému užili pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Tak, jak byl skutek zjištěn a popsán ve výroku rozsudku, nenaplňuje zákonný znak spočívající v tom, že pachatel proti jinému „užije pohrůžky bezprostředního násilí“. Tento zákonný znak nemůže být naplněn zjištěním, že poškozený vyhověl příkazu obviněných a složenou zálohu jim vydal zpět „z obavy bezprostředně hrozícího násilí z jejich strany“. Toto zjištění pouze vyjadřuje, že poškozený měl obavu z možného násilí obviněných, nevyjadřuje však nic o chování obviněných, čím poškozenému hrozili a jak svou pohrůžku dali najevo.
12. Jako problematické se obviněným jeví rovněž to, že další v rozsudku odvolacího soudu uvedená tvrzení nejsou podložena jakýmikoliv důkazy. Jedná se např. o popis situace, kdy byl svědek M. H. naháněn obviněným S. D. a dalšími třemi osobami, když současně z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný S. D. byl v té době již ve vnitřních prostorách pneuservisu.
13. Oba skutky tak, jak jsou ve výroku rozsudku popsány, vykazují podle obhajoby vady. Pokud se pod skutkem specifikovaným pod bodem 1/ mělo jednat o loupež, není uvedeno, čeho se chtěl obviněný S. D. zmocnit a jakým způsobem. Naopak u druhého skutku není u obviněného S. D. uvedeno žádné hodnocení ani jednání, které by odůvodňovalo kvalifikaci loupeže. U obviněného S. D. je pouze uvedeno, že poškozeným řekl, že jsou srabi a požadoval vrácení finančních prostředků. U obviněného D. Č. je pak uvedeno, že na poškozeného opětovně zakřičel. Takto popsané jednání obou obviněných však nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu loupeže.
14. Pokud pak závěrem soud tvrdí, že při rozhodování o vině a trestu je ve vztahu k obviněnému S. D. nutno přihlížet i k dřívější jím páchané trestné činnosti, tak je zapotřebí podotknout, že se jednalo o trestný čin spáchaný před více jak osmi lety, pouze vzhledem k opakovanému vrácení věci odvolacím soudem soudu nalézacímu byl obviněný S. D. v této věci pravomocně odsouzen až v listopadu roku 2011.
15. Podle názoru obhajoby je pochopitelné, že pokud se obvinění dozvěděli, že poškozený vyúčtoval odměnu za svoji práci, kterou přitom neodvedl, tak byli minimálně rozmrzelí a při domáhání se vrácení zálohy, kterou poskytli poškozenému, mohli i zvýšit hlas. Pokud s požadavkem na vrácení poskytnuté zálohy poškozený navíc nesouhlasil, je rovněž pochopitelné, že mezi poškozeným a obviněnými došlo k hádce. Rozhodně však nelze akceptovat tvrzení soudu, že obsah hádky je možné podřadit pod zákonem uvedený znak pohrůžky bezprostředního násilí.
16. Jako přitěžující okolnost nelze hodnotit tu skutečnost, že obvinění byli dva, zatímco poškozený jim „čelil“ sám. Pokud obvinění od počátku popírají, že by poškozenému hrozili bezprostředním násilím, je na soudu, aby jejich obhajobu vyvrátil. To se však nestalo, místo toho soud konstatoval, že výpověď obviněných je pouze účelová. Soudy se rovněž nevypořádaly s protichůdnými výpověďmi na jedné straně obviněných a syna obviněného D. Č. a na druhé straně s výpovědí poškozeného. Soudy daly za pravdu výpovědi poškozeného V. H., je však zarážející, že poškozený okamžitě po incidentu, kdy mu obvinění údajně vyhrožovali bezprostředním užitím násilí, nevolal Policii České republiky, namísto toho čekal, až se na místo dostaví syn M. H., a teprve po konzultaci s ním se rozhodl pro kontaktování Policie. Rovněž je zarážející, že když měl být M. H. naháněn obviněnými automobilem, stíhala jej tlupa osob apod., neinformoval o tom svého otce, který by tak mohl lépe čelit případné hrozbě. Obvinění konstatovali, že v daném případu je mnoho neznámých a neobjasněných skutečností, na které soudy nenalezly odpověď. Vytkli, že neměli možnost reagovat na jednotlivé výpovědi a provedené důkazy před soudem prvého stupně, nebylo jim umožněno využít právo posledního slova. Z rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento se těmito odvolacími námitkami ani nezabýval.
17. Dovolatelé uzavřeli, že výrok o vině nemůže obstát, protože oba soudy nesprávně kvalifikovaly skutek, jehož součástí není žádné zjištění v tom směru, jakým jednáním obvinění naplnili zákonný znak spočívající v tom, že pachatel „užije pohrůžky bezprostředního násilí“. Rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože jednání obviněných nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, považují uložený trest za nepřiměřený.
18. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 4 To 144/2015, zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
19. Pro úplnost dovolací soud dodává, že obvinění podali žádost o obnovu řízení, a to s ohledem na tu skutečnost, že ve věci se objevil nový, dosud nevyslechnutý svědek, který byl přítomen jednání obviněných s majitelem servisu a zaznamenal i reakci poškozeného pana V. H.. Výpověď tohoto nového svědka má potvrdit verzi obviněných, kteří po celé trestní řízení vypovídali, že jednání mezi nimi a poškozeným mělo klidný průběh.
20. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem dovolání ze dne 12. 9. 2016, které podal pouze S. D., a po rekapitulaci jeho obsahu uvedl, že obviněný v zásadě jen opakuje výhrady uplatněné již v předchozích stadiích řízení. Část uplatněných námitek navíc stoji mimo uplatněný dovolací důvod, a tedy mimo přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
21. Zdůraznil, že pod uplatněný dovolací důvod nespadají výtky směřující proti rozsahu soudy provedeného dokazování a proti kvalitě usvědčujících důkazů, resp. proti závěrům, které soudy na podkladě hodnocení důkazů učinily a jež se staly předmětem právního posouzení. Jelikož se realizace důkazního řízení nedostala do kolize s principy spravedlivého procesu, není Nejvyšší soud oprávněn k přezkoumání správnosti soudy provedeného dokazování. Stejně tak pod uplatněný dovolací důvod nespadají procesní námitky stran nerespektování zásady in dubio pro reo a presumpce neviny a výhrady týkající se údajných procesních pochybení nalézacího soudu. Všechny tyto námitky navíc obviněný vznesl již ve svém odvolání a zabýval se jimi odvolací soud, což je patrné zejména na str. 6 až 8 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem.
22. Pod uplatněný dovolací důvod však spadají ty námitky, které zpochybňují naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže, zejména jeho objektivní a subjektivní stránky, příp. ty námitky, prostřednictvím kterých se obviněný dovolává posouzení svého jednání jen jako trestného činu vydírání, nikoliv jako trestného činu loupeže. Ani tyto námitky však nejsou opodstatněné.
23. Z provedeného dokazování je podle státního zástupce naprosto zřejmé, že se obviněný S. D. násilím (v případě jednání označeného v rozsudku pod bodem 1/), potažmo společně s další osobou pohrůžkou bezprostředního násilí (v případě jednání označeného v rozsudku pod bodem 2/) domáhal po majiteli servisu částky 4 000 Kč, kterou dříve zaplatil za opravu vozidla, s níž následně nebyl spokojen. Tvrzení obviněného, že svým jednáním pouze řádně odstoupil od smlouvy o dílo a dožadoval se vrácení vlastních peněz, považuje státní zástupce za absurdní. Peníze byly ve vztahu k osobě obviněného věcí cizí, což muselo být obviněnému známo, přičemž vědomí obviněného o této skutečnosti lze nepřímo dovodit i ze způsobu, jakým se peněz domáhal. Na okraj lze podle jeho názoru shodně s odvolacím soudem poznamenat, že i kdyby byl poškozený ve vztahu k obviněnému dlužníkem, odpovědnosti za trestný čin loupeže se obviněný nezbaví.
24. K druhé námitce obviněného týkající se právní kvalifikace jeho jednání pokládal za potřebné poznamenat, že trestný čin loupeže je k trestnému činu vydírání ve vztahu speciality. Pouze pokud by pachatel použil násilí či pohrůžku bezprostředního násilí pro vydání cizí věci v budoucnu, jednalo by se o trestný čin vydírání. Pokud se však pachatel svým násilným jednáním domáhal vydání cizí věci okamžitě, jde o trestný čin loupeže. Obviněný S. D. se přitom vydání peněz na poškozeném domáhal okamžitě. Obviněný tak jednal v úmyslu získat peníze v krátké časové návaznosti na užité násilí či jeho pohrůžku. V návaznosti na to jsou úvahy obviněného o tom, že nevěděl, že má poškozený finanční hotovost u sebe, naprosto bezvýznamné.
25. K výhradám obviněného ohledně nejasného popisu jednání pod bodem 2/ skutkové věty výroku o vině pak pouze poznamenal, že z dikce skutkové věty je naprosto zřejmé, jakým způsobem se měl obviněný „přidat“ ke spoluobviněnému D. Č.
26. Měl za to, že jednání obviněného S. D. soudy důvodně posoudily jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, proto navrhl, aby bylo jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
27. K později doručenému společnému dovolání obou obviněných ze dne 5. 10. 2016 pak státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem dovolání, které bylo podáno oběma obviněnými prostřednictvím společného obhájce, se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
29. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění v dovoláních odkázali na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
31. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
32. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
33. Obvinění v podstatné části svého dovolání, což platí i o dovolání podaném pouze obviněným S. D., uplatnili převážně skutkové námitky, které nenaplňují uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde o námitky, jimiž napadli rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Mezi takové námitky je možné zařadit zpochybnění záznamu z volání poškozeného na linku 158 co do jeho obsahu i jeho možné interpretace při poslechu, poukazování na rozporná tvrzení ohledně toho, kdo, koho a v jaký časový moment naháněl autem. Rovněž tak námitka obviněných, že proti sobě stojí tvrzení obviněných a poškozených a že s těmito rozpory se soudy řádně nevypořádaly, má povahu námitky skutkové, neboť jejím prostřednictvím obvinění brojí proti závěru soudů o hodnověrnosti výpovědi poškozených. Dovolací soud nepokládá za produktivní zevrubně na tyto námitky reagovat, neboť otázce hodnocení věrohodnosti poškozených, jakož i přesvědčivosti zbývajících ve věci provedených důkazů věnovaly soudy nižších stupňů odpovídající pozornost a sám dovolatel ani neuplatnil žádnou argumentaci, která by svědčila pro závěr, že při hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Soudy podrobně a srozumitelně vyložily, proč rozhodnutí o vině obviněných opřely o usvědčující výpovědi poškozených V. H. a M. H., podporované výpovědí svědka P. F., jakož i dalšími ve věci provedenými důkazy – např. protokolem o prohlídce těla poškozeného M. H., záznamem jeho telefonátu na tísňovou linku 158, a to včetně zachycené reakce poškozeného na své možné ohrožení nejméně ze strany obviněného S. D., které ve svém celku vytvořily věrohodný obraz o způsobu jednání obviněných v inkriminovaných místních a časových souvislostech.
34. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obvinění činů, jimiž byli uznáni vinnými, dopustili, jakož i k tomu, že považují jejich obhajobu podporovanou toliko výpovědí svědka D. Č. za vyvrácenou (zejména str. 8, 9, 13, 14 rozsudku soudu prvního stupně a str. 8 až 12 rozsudku odvolacího soudu). Skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů zjevně nejsou v extrémním nesouladu (rozporu) s provedenými důkazy a dovolací soud v projednávané věci neshledal pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady, zpochybňující závěr o spravedlivém procesu. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů pečlivě hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, samo o sobě závěr o porušení zásady in dubio pro reo , presumpce neviny či obecně spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
35. Pakliže obviněný vytkl porušení zásady in dubio pro reo a v této souvislosti i porušení presumpce neviny, je třeba připomenout, že hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí soudů. Přitom ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „ in dubio pro reo “, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo „ in dubio pro reo “ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Odvolací soud v těchto souvislostech výstižně uzavřel, že provedené důkazy tvořily ucelenou řadu důkazů, které ve svém souhrnu byly schopny vinu obviněných bezpochyby prokázat (viz str. 9 rozsudku) a konkrétně vysvětlil, proč není opodstatněné relevantně se zabývat uplatněním zásady in dubio pro reo .
36. Ve vztahu k procesním námitkám, které uplatnil ve svém samostatném dovolání obviněný S. D. ohledně nesouladu protokolu o hlavním líčení s obsahem zvukového záznamu z hlavního líčení, nemožnosti osobně vyslechnout svědky a ohledně toho, že spoluobviněný D. Č. se mohl vyjádřit pouze k výpovědi S. D. z přípravného řízení, poněvadž ji nalézací soud chybně vyhodnotil jako obsahově stejnou s výpovědí z hlavního líčení, se již vyjadřoval na str. 7 a 8 svého rozsudku odvolací soud. Ten srozumitelně a přesvědčivě vyložil (str. 6, 7 rozsudku), proč neshledal opodstatněnými výhrady obviněného S. D., které se týkaly postupu soudu při výslechu svědků či obsahu protokolu o hlavním líčení pořízeného na základě zvukového záznamu o jeho průběhu, a dovolací soud se s jeho závěry ztotožňuje. Odvolací soud správně za jedinou oprávněnou procesní námitku označil výtku obviněného D. Č., že neměl možnost seznámit se s výpovědí spoluobviněného S. D. v hlavním líčení a za pochybení nalézacího soudu tedy označil postup, podle kterého byla výpověď obviněného S. D. z přípravného řízení označena za totožnou s výpovědí učiněnou v hlavním líčení. Tuto vadu však napravil sám odvolací soud, když obviněného D. Č. ve veřejném zasedání v rámci odvolacího řízení seznámil s celým obsahem výpovědi spoluobviněného S. D. učiněné v hlavním líčení. K této výpovědi neměl obviněný D. Č. žádné připomínky. Odvolací soud tak i podle přesvědčení Nejvyššího soudu odstranil nedostatek, spočívající v tom, že nalézací soud nepostupoval důsledně podle §208 tr. ř., a hovořit v daných souvislostech o porušení spravedlivého procesu je proto nepřípadné.
37. Lichá je i výtka obviněných, že jim bylo upřeno právo posledního slova. Dovolací soud si je vědom, že tzv. poslední slovo (§217 tr. ř.) představuje další rozvinutí ústavního práva obviněného zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obviněný na něj má právo vždy bezprostředně předtím, než senát odejde k závěrečné poradě. Účelem posledního slova je umožnit obviněnému uplatnění vlastní obhajoby v těch směrech, které považuje za důležité, a naposled tak ovlivnit ve svůj prospěch úvahy soudu bezprostředně před jeho rozhodnutím. Třebaže to není zřetelně patrné z protokolu o hlavním líčení ze dne 17. 2. 2015 (vyjádření obviněných jsou však i podle něj posledními projevy před závěrečnou poradou senátu, č. listu 175 až 177), ze zvukového záznamu o něm se jasně podává, že nalézací soud právo na poslední slovo respektoval a předseda senátu obviněným explicitně poslední slovo udělil (stopa 1:58:18).
38. Z hlediska napadeného rozsudku odvolacího soudu a obsahu dovolání obviněných je však významná otázka správnosti právní kvalifikace jednání, jímž byli uznáni vinnými. S ohledem na uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantní, zda obviněný S. D. jednáním popsaným pod bodem 1/ skutkové věty výroku o vině a obvinění S. D. a D. Č. společně jednáním pod bodem 2/ skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu naplnili všechny znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Oba obvinění ve společném dovolání zpochybnili především naplnění znaku „užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí“ v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakož i existenci vyžadované formy úmyslného zavinění. Obviněný S. D. připustil možnost právní kvalifikace činu nejvýše jako přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
39. Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Objektem tohoto trestného činu je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá. Pojem násilí není v trestním zákoně definován, při jeho výkladu je třeba vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku „násilí“ použito. Násilím ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Zároveň není podmínkou, aby napadený (poškozený) kladl nějaký odpor, zejména když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Cizí věcí je movitá věc, která pachateli nenáleží, přičemž zmocnění se cizí věci představuje převedení faktické moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Pokud jde o subjektivní stránku, úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1728 až 1731, rozhodnutí č. 1/1980, 11/2011 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003, aj.).
40. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný S. D. pod body 1/, 2/ proti jinému užil násilí a pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, obviněný D. D. pod bodem 2/ proti jinému užil pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu výstižně obsahují všechny znaky označeného zločinu, v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu odvolacímu soudu ničeho vytknout.
41. Podstata jednání obviněných spočívala v tom, že nejprve (skutek pod bodem 1/) obviněný S. D. požadoval po poškozenému M. H. vrácení celé částky 4 000 Kč, kterou předtím zaplatil za provedenou opravu vozidla, s níž byl nespokojen, když to poškozený odmítl, obviněný S. D. jej jedním úderem rukou sevřenou v pěst udeřil do oblasti levé strany úst, načež poškozený chtěl z vozidla vystoupit, avšak obviněný S. D. poškozeného strčil zpět do vozidla a přitom na něj křičel, aby zůstal, nakonec se však poškozenému M. H. spolu s dále přítomným P. F. podařilo vystoupit z vozidla a z místa utéci, po čemž obviněný S. D. s dalšími dvěma neustanovenými osobami za nimi utíkali a křičeli na ně, aby jim vrátili peníze, aniž by se jim podařilo poškozeného M. H. a P. F. dostihnout. Ani podle dovolacího soudu není sporu o tom, že takto popsaný dílčí útok zločinu loupeže v případě obviněného S. D. naplňuje znaky tohoto zločinu. Obviněný proti poškozenému M. H. použil fyzické násilí a z popisu skutku jasně vyplývá, že se tak stalo proto, aby mu ihned vrátil 4 000 Kč, které zaplatil za opravu vozidla, s níž byl nespokojen. Námitka obviněného, že částka 4 000 Kč původně jím zaplacená jako záloha na opravu vozidla není „cizí věcí“ ve smyslu zákonných znaků zločinu loupeže, neobstojí. Peníze byly ve vlastnictví majitele autoservisu, což bylo obviněnému známo, a jeho vysvětlení, že je považoval za vlastní peníze, poněvadž dal zřetelně najevo, že od smlouvy odstoupil, nelze akceptovat. Na tuto výtku obviněného S. D. reagoval v napadeném rozsudku odvolací soud a jeho úvahy jsou přiléhavě. Správně upozornil, že ani skutečnost, že jmenovaný obviněný měl vůči poškozenému M. H. pohledávku z titulu údajně vadně provedené opravy vozidla, nemůže nic měnit na povaze peněz, které pro něj byly cizí věcí (str. 11 rozsudku). Lze souhlasit i s názorem státního zástupce, že vědomí obviněného o tom, že se jednalo o cizí věc, lze dovodit i z nepřijatelného, agresivního způsobu, jakým se peněz domáhal. Nelze zajisté připustit, aby se nespokojený zákazník domáhal svých domnělých práv cestou násilného útoku či pod pohrůžkou použití bezprostředního násilí, místo aby tak učinil v řádném reklamačním řízení. Obviněný tedy proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
42. Podstata skutku pod bodem 2/ byla založena na tom, že krátce na to obvinění S. D. a D. Č. společně s D. Č. ml., který se na místě činu do ničeho nezapojil, společně vstoupili do kanceláře pneuservisu, kde se v tu chvíli nacházel majitel pneuservisu poškozený V. H., načež obviněný S. D. po něm začal požadovat vrácení částky 4 000 Kč z důvodu nespokojenosti s výsledkem opravy uvedeného osobního motorového vozidla s tím, že zaměstnanci pneuservisu, kteří předtím s nimi odjeli na zkušební jízdu jsou srabi, protože utekli, a proto ať jim rychle vrátí peníze, následně obviněný D. Č. opakovaně na poškozeného zakřičel, aby jim dal peníze nebo dostane na držku, což několikrát opakoval a přidal se k němu i obviněný S. D., pročež poškozený ze strachu předal obviněnému D. Č. částku 4 000 Kč. Tato skutková zjištění nevzbuzují jakékoliv pochybnosti o naplnění zákonných znaků zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku záležejících v tom, že proti jinému užili pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Použil-li nejprve obviněný D. Č. vůči poškozenému pohrůžku, že „dostane na držku“, jestli jim peníze nedá, k čemuž se připojil i obviněný S. D., není rozumného důvodu neoznačit takový projev jako pohrůžku násilím, které má být pro případ nepodvolení se jejich požadavku ihned vykonáno. Stejně tak bylo spolehlivě prokázáno, že i v tomto případě směřovalo jednání obviněných k tomu, aby se domohli vydání 4 000 Kč, k čemuž také došlo, neboť poškozený V. H. jim požadované peníze ze strachu vydal. Zevrubně se odvolací soud zabýval i existencí „úmyslu zmocnit se cizí věci“, jeho závěry jsou přesvědčivé a je možné na ně odkázat (str. 11, 12 rozsudku). Ze všech okolností případu vyplývá, že obvinění jednali úmyslně jak ve vztahu k násilnému jednání, jímž chtěli znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci, a to v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (tj. chtěli způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný takovým zákonem).
43. Pakliže obviněný S. D. zpochybňuje správné právní posouzení jednání obviněných jako zločinu loupeže a má za to, že vykazuje nejvýše znaky přečinu vydírání, nemůže jeho námitka s ohledem na již uvedené závěry obstát. Trestný čin loupeže podle §173 tr. zákoníku je v poměru speciality vůči trestnému činu vydírání podle §175 tr. zákoníku. O zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku jde, jestliže pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí. Jestliže však pachatel užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby mu vydal věc někdy v budoucnosti, jde o trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 907/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 1981, sp. zn. 7 Tz 44/80, uveřejněný pod č. 30/1980 Sb. rozh. tr., aj.). Jak případně uvedl státní zástupce, ze skutkových zjištění v posuzované věci vyplývá a bylo to již zdůrazněno, že obviněný S. D. se domáhal okamžitého vydání peněz. Násilí, resp. pohrůžka jeho bezprostředního užití byly prostředkem k bezprostřednímu získání požadované finanční hotovosti, neboť je chtěl získat ihned, což vyplývá i ze způsobu chování obviněného S. D. nejprve vůči M. H. a posléze obviněných S. D. a D. Č. v nedaleké kanceláři majitele pneuservisu poškozeného V. H. Jelikož obvinění jednali v úmyslu získat peníze v krátké časové návaznosti na užité násilí či jeho pohrůžku, je bezvýznamné, zda měl či neměl povědomí o tom, jestli u sebe poškozený M. H. požadovanou peněžní částku měl či neměl.
44. Pro úplnost není od věci dodat, že z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku hodnota věci není rozhodná, ba není rozhodné ani to, že poškozenému nevznikla žádná majetková škoda, protože např. neměl žádnou věc u sebe, což je důsledkem toho, že §173 tr. zákoníku chrání dva zájmy, a to jednak majetek, jednak svobodu rozhodování (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1730). Argumentace obviněných, že se trestného činu loupeže nemohli dopustit proto, že svým jednáním nezískali jakýkoliv majetkový prospěch, je tedy nejen nepravdivá, poněvadž se zmocnili částky 4 000 Kč, která náležela poškozenému, ale pro naplnění zákonných znaků zločinu loupeže není ani podstatná.
45. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného S. D., že u skutku pod bodem 2/ není ze skutkové věty zřejmé, čím konkrétně se měl dopustit trestného činu loupeže, a že se soudy řádně nevypořádaly s otázkou spolupachatelství. Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by čin spáchala sama (spolupachatelé). O společné jednání spolupachatelů podle §23 tr. zákoníku se jedná, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání. Spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. C. H. Beck: Praha, 2012, s. 329). Ze skutkové věty pod bodem 2/ výroku o vině napadeného rozsudku je zcela zřejmé, že zatímco obviněný S. D. po poškozeném požadoval vrácení, tj. vydání částky 4 000 Kč, kterou mu dříve před svým útěkem nevrátili zaměstnanci pneuservisu, obviněný D. Č. následně poškozenému opakovaně hrozil použitím násilí (dostane přes držku) pro případ, že jim poškozený peníze nedá, k čemuž se přidal i obviněný S. D., čímž ovlivnili vůli poškozeného natolik, že tento požadovanou částku obviněným vydal. S ohledem na průběh útoku a osobu, na niž byl zaměřen, je zjevné, že se jednalo o společné jednání obviněných vedené společným úmyslem. Jak upozorňuje i státní zástupce, z popisu skutku je jasné, jakým způsobem se obviněný D. Č. přidal ke spoluobviněnému S. D., je zde srozumitelně uvedeno, že nakonec oba obvinění vyhrožovali poškozenému V. H., že nedá-li jim peníze, tzv. „dostane na držku“ a že pod tlakem těchto okolností poškozený obviněnému D. Č. částku 4 000 Kč předal. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu je patrné, že obvinění jednali ve vzájemné shodě, souhře a podpoře zcela v intencích spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku.
46. Obstát nemohou ani neurčitě formulované výhrady obviněných, jimiž dávali najevo nesouhlas s vyvozením jejich trestní odpovědnosti s argumentem, že poškozený jim vyúčtoval práci, kterou neodvedl, proto měli důvod být nejméně rozmrzelí a domáhat se vrácení peněz, případně i v průběhu hádky. Obsah takové hádky ale nelze podřadit pod znak „pohrůžka bezprostředního násilí“. Třebaže dovolací soud má za to, že jednání obviněných nedosahuje výrazné společenské škodlivosti, nelze je bagatelizovat. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti (v tomto případě přichází v úvahu správní za přestupek či občanskoprávní), lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1148/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 803/2016). O takový případ se však zjevně nejednalo a trestní odpovědnost obviněných, jakož i trestněprávní důsledky s ní spojené byly správně použity.
47. Dovolací soud se relevantně nezabýval otázkou přiměřenosti trestu, poněvadž námitka jeho nepřiměřenosti byla oběma obviněnými podmiňována tím, že jejich jednání nenaplnilo znaky trestného činu, jímž byli uznáni vinnými.
48. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněných byla dílem podána z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu