ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1636.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1636/2016-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2016 o dovolání obviněného L. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 11 To 365/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 77/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 3 T 77/2016, byl obviněný L. K. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 3 T 47/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [správně podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] mu byl uložen trest propadnutí věci, a to vydaného paralyzéru černé barvy nezjištěné značky na tkaničce. Podle §70 odst. 5 tr. zákoníku připadla propadlá věc státu.
2. Proti označenému rozsudku, jeho výroku o vině a tedy i všem na něj navazujícím výrokům, podal obviněný odvolání. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 11 To 365/2016, bylo toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 4. 8. 2015 v době od 8:29 do 8:30 hodin v N.-D. na ulici P. v prostoru cyklostezky dojel zezadu na blíže nezjištěném jízdním kole poškozenou S. B., která po již absolvovaném běhu téměř šla ve směru od centra N., a v úmyslu zmocnit se jejího mobilního telefonu se ji snažil znehybnit pomocí elektrického paralyzéru a kopnutí do levého stehna, načež se pokusil za pomocí paralyzéru z levé paže poškozené, která v tu chvíli již křičela, strhnout upevněné látkové sportovní pouzdro s mobilním telefonem zn. Samsung S4 Galaxy mini v hodnotě 3 800 Kč, což se mu však nepodařilo, a z místa následně odjel na jízdním kole směrem na K., přičemž poškozené způsobil oděrky pod levou lopatkou a na levé paži, které si nevyžádaly lékařské ošetření.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 11 To 365/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Popřel, že by se dopustil skutku popsaného ve skutkové větě výroku o vině. Z úředního záznamu Policie České republiky ze dne 2. 2. 2016 se podává, že dne 4. 8. 2015 se minimálně od 5:31 hodin vyskytoval u sebe doma na adrese N., Dr. A. D., poněvadž uskutečnil telefonní hovor, při němž jej snímala buňka N. Na území města N. je zajisté více než jedna buňka, přičemž buňka N., která snímá část N. u nádraží, jej posléze snímala po celý den. V době od 8:29 do 8:30 hodin se tedy nacházel v místě vzdáleném více než 5 km od místa činu. Brojil také proti provedené rekognici. Jelikož se uskutečnila s několikaměsíčním odstupem od spáchání činu, nejednalo se o neodkladný úkon, a tudíž nebyly splněny zákonné podmínky pro její provedení.
6. I kdyby však bylo prokázáno, že se uvedeného jednání dopustil, nenaplnil by jím znaky zločinu loupeže, nýbrž přečinu výtržnictví. Z výpovědi poškozené S. B. vyplynulo, že pouzdro s mobilním telefonem se jí pachatel nesnažil aktivně strhnout (s ohledem na suchý zip by to případně ani nedalo práci). Za toto pouzdro se mu zachytil paralyzér, a proto cítila tah. Co pachatel zamýšlel – zda strhnout pouzdro nebo použít paralyzér – poškozená netušila. Kdyby chtěl ale pouzdro strhnout, paralyzér by nemusel použít. Podle obviněného nelze argumentaci odvolacího soudu, že co jiného než krádež telefonu by pachatel jednáním sledoval, akceptovat. Stejně tak nelze akceptovat jeho argumentaci, podle níž je nerozhodné, jakým způsobem se snažil mobilního telefonu zmocnit. Vina musí být jednoznačně prokázána, a to včetně všech znaků skutkové podstaty trestného činu. V opačném případě by totiž mohlo obstát tvrzení, že si pachatel chtěl paralyzér pouze vyzkoušet, při tom se mu nešťastnou náhodou zasekl o pouzdro s mobilním telefonem, přičemž když se jej snažil uvolnit, způsobil tah na pouzdro.
7. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 11 To 365/2016, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 3 T 77/2016, a buď věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, anebo jej sám uznal vinným přečinem výtržnictví.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
10. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
12. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
13. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K otázce případné procesní nepoužitelnosti provedené rekognice je zapotřebí předeslat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Obviněný tvrdí, že vzhledem k tomu, že se rekognice uskutečnila s několikaměsíčním odstupem od spáchání činu, nejednalo se o neodkladný úkon, a tudíž nebyly splněny zákonné podmínky pro její provedení. Nejvyšší soud uvedené přesvědčení dovolatele nesdílí.
14. Podle §104b odst. 1 tr. ř. rekognice se koná, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. K provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna. Podle §158a tr. ř. je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, provede se na návrh státního zástupce takový úkon za účasti soudce; soudce v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení úkonu a k tomu cíli může do průběhu úkonu zasahovat. Soudci však nepřísluší přezkoumávat závěr státního zástupce o tom, že úkon je podle zákona neodkladný nebo neopakovatelný. Podle §160 odst. 4 tr. ř. neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. V protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován.
15. Z návrhu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Nymburce na provedení neodkladného a neopakovatelného úkonu spočívajícího v rekognici in natura podle §104b tr. ř. ze dne 20. 10. 2015 vyplývá, že odůvodněnost rekognice je dána rizikem ztráty paměťové stopy u poškozené, tj. jediné svědkyně trestného jednání, která bezprostředně vnímala podezřelou osobu a jejíž výpověď a ztotožnění útočníka je de facto jediným přímým důkazem vedoucím k označení pachatele. Státní zástupkyně uvedla, že přítomnost soudce u rekognice byla telefonicky předjednána s předsedou Okresního soudu v Nymburce Mgr. Jiřím Rajmem (srov. č. listu 16). Z protokolu o rekognici osoby podle §104b tr. ř. ze dne 22. 10. 2015 se podává, že rekognice, která byla prováděna za účasti soudce Okresního soudu v Nymburce Mgr. Jiřího Rajma, je provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon, neboť jeho provedením může být zjištěna osoba, která se dopustila jednání, pro které je předmětné trestní řízení vedeno, když dosavadní prověřování nevedlo ke zjištění pachatele. Rekognice in natura je ve své podstatě sama o sobě úkonem neopakovatelným. Je prováděna ve smyslu §158, §158a, §160 odst. 4 tr. ř., kdy od doby spáchání činu uběhla delší doba, a v důsledku toho hrozí, že výpověď svědka – osoby poznávající – bude ovlivněna, jakož že bude ovlivněna i její schopnost zapamatovat si rozhodné skutečnosti a tyto reprodukovat, čímž hrozí ztráta důkazní hodnoty výpovědi, kdy výčtem uvedených skutečností je dána také neodkladnost provedení úkonu, přičemž zmíněnou neodkladnost umocňuje skutečnost, že v daném případě nejsou k dispozici jiné prostředky, jak objasnit skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání (srov. č. listu 17).
16. Nejvyšší soud se s argumentací uvedenou v návrhu na provedení rekognice a v protokolu o jejím provedení ztotožňuje. Závěry odvolacího soudu, který námitce obviněného nepřisvědčil, považuje za zcela přiléhavé a plně na ně odkazuje (viz strana 2 usnesení). Pro úplnost však dodává, že rekognice in natura, uskutečněná v odstupu více než dvou měsíců od spáchání činu, byla neodkladným úkonem ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř. Byla úkonem, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnesl z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bylo zahájeno trestní stíhání. Rekognice provedená ukázáním osob svědkovi (§104b odst. 1, 2, 3 tr. ř.) má povahu neodkladného úkonu ve smyslu §158a, 160odst. 4 tr. ř. také v případě, kdy nejsou k dispozici jiné prostředky, jak objasnit skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2002, sp. zn. 1 To 29/2002, publikované pod č. 33/2003 Sb. rozh. tr.), přičemž přesně k tomu v posuzované trestní věci došlo. Jak totiž vyplývá z podnětu policejního orgánu k návrhu státního zástupce na provedení rekognice ze dne 19. 10. 2015, provedeným šetřením byl jako možný pachatel zjištěn obviněný L. K. – odpovídal popisu, který poškozená uvedla, byl osobou bez stálého pracovního poměru, osobou dlouhodobě užívající pervitin a tento v okrese N. i na jiných místech distribuující a za majetkovou trestnou činnost byl v minulosti ve výkonu trestu. Provedeným prověřováním nebyly k dispozici žádné jiné prostředky, jak skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání objasnit, přičemž poškozená uvedla, že by muže, který ji přepadl, byla v případě, že by jej znovu fyzicky viděla, schopná poznat (srov. č. listu 14). Dovolací soud má za to, že za této situace nelze o neodkladnosti úkonu ve formě rekognice pochybovat.
17. Stejně jako nedošlo v řízení k použití procesně nepoužitelného důkazu, nedošlo v něm ani k tzv. extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině usvědčován výpovědí poškozené S. B. (č. listu 155 až 159) ve spojení s protokolem o rekognici a připojenou fotodokumentací (č. listu 17 až 24), fotografií z občanského průkazu (č. listu 26), protokolem o vydání věci (č. listu 27), odborným vyjádřením (č. listu 55) a úředním záznamem o uskutečněném telekomunikačním provozu s připojeným plánkem města N. (č. listu 63 až 71). Pokud jde o námitku obviněného, že se v době od 8:29 do 8:30 hodin nacházel v místě vzdáleném více než 5 km od místa činu, tato s ohledem na výpověď poškozené korespondující s dalšími důkazy nemůže obstát. Poškozená obviněného jednoznačně a opakovaně identifikovala jako muže, který ji přepadl. Bez jakýchkoliv pochybností jej označila jak v přípravném řízení v rámci rekognice in natura, tak v hlavním líčení, kdy jí byla předestřena fotodokumentace zachycující obličej obviněného. Úřední záznam o uskutečněném telekomunikačním provozu, z něhož vyplývá toliko to, že se obviněný v době činu nacházel v N., tak nelze považovat za důkaz podporující obhajobu.
18. Nejvyšší soud v souvislosti s přezkumem realizace důkazního řízení závěrem konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (str. 3, 4 rozsudku nalézacího soudu, str. 2 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19. V posuzované trestní věci je s ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významnou otázkou, zda obviněný svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu naplnil znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
20. Označeného zločinu se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Objektem tohoto trestného činu je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pro násilí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku je charakteristické použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu, a to bez ohledu na to, zda už kladeného nebo jen očekávaného. Násilím proti jinému je zde především útok přímo proti tělu určité napadené osoby, i když nemá za následek újmu na jejím zdraví. Zpravidla přitom takový útok směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe. Rozhodující v daných souvislostech není to, na koho nebo na co použitá fyzická síla přímo působí, ale že jí je použito jako prostředku nátlaku na vůli napadeného s cílem překonat nebo zamezit jím kladený nebo očekávaný odpor. Přitom není nezbytnou podmínkou, aby poškozený skutečně kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003). Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl.
21. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Skutková zjištění precizně popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu výstižně obsahují všechny znaky označeného zločinu, v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu soudu nižšího stupně ničeho vytknout.
22. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu obviněný dne 4. 8. 2015 v době od 8:29 do 8:30 hodin v N.-D. na ulici P. v prostoru cyklostezky dojel zezadu na blíže nezjištěném jízdním kole poškozenou S. B., která po již absolvovaném běhu téměř šla ve směru od centra N., a v úmyslu zmocnit se jejího mobilního telefonu se ji snažil znehybnit pomocí elektrického paralyzéru a kopnutí do levého stehna, načež se pokusil za pomocí paralyzéru z levé paže poškozené, která v tu chvíli již křičela, strhnout upevněné látkové sportovní pouzdro s mobilním telefonem zn. Samsung S4 Galaxy mini v hodnotě 3 800 Kč, což se mu však nepodařilo, a z místa následně odjel na jízdním kole směrem na K., přičemž poškozené způsobil oděrky pod levou lopatkou a na levé paži, které si nevyžádaly lékařské ošetření. Není pochyb o tom, že takové jednání charakteristické rysy zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku nese.
23. Obviněný tím, že na poškozenou zezadu zaútočil elektrickým paralyzérem namířeným do oblasti zadní části jejího levého ramene a vzápětí také kopem do zadní části levého stehna a že se jí tahem uvedeného paralyzéru pokoušel z její levé paže strhnout upevněné látkové pouzdro s mobilním telefonem, užil vůči poškozené násilí. Činil tak s cílem zmocnit se mobilního telefonu, jenž mu nenáležel a jenž byl ve vztahu k němu věcí cizí. Dovolací soud sdílí úvahy soudů nižších stupňů, podle nichž poškozená, byť v hlavním líčení na rozdíl od přípravného řízení uvedla, že si motivaci obviněného, který na ni popsaným způsobem zaútočil, nedokáže vysvětlit, setrvala na tom, že k tahu na pouzdro, v němž měla umístěný mobilní telefon, ze strany obviněného došlo. Sdílí jejich úvahy, že úmyslem obviněného bylo zmocnění se cizí věci, a nikoliv fyzické napadení poškozené. Pokud by měl obviněný úmysl poškozenou „pouze“ napadnout, jistě by si zvolil jednodušší způsob, jak svůj záměr provést, a to zejména v situaci, kdy v prostoru kolem cyklostezky, po níž poškozená, mladá žena, běžela, nikdo vyjma jeho a vyhlédnuté oběti nebyl. Provedení činu, kdy jel na kole, jednou rukou kolo řídil a v druhé držel paralyzér a kdy poškozenou, jakmile ji dojel, aniž by z kola sesedl, atakoval paralyzérem a kopem nohy a současně se jí pomocí paralyzéru pokoušel z paže strhnout pouzdro s mobilním telefonem, přičemž když se mu to okamžitě nepovedlo, pokračoval dále v jízdě, jednoznačně dokládá úmysl zmocnit se cizí věci. Jednání obviněného bylo jednáním úmyslným. Jestliže s cílem získat mobilní telefon, který měla poškozená připevněn na těle, zaútočil pomocí elektrického paralyzéru a kopu nohou na její fyzickou integritu, je zjevné, že zájem na ochraně osobní svobody jedince a cizího majetku chtěl porušit [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Dovolací soud dodává, že přesvědčení obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přečin výtržnictví, nemůže obstát. Jak výše naznačeno, jednání obviněného nespočívalo v „pouhém“ fyzickém ataku poškozené na cyklostezce, tedy v tom, že se na místě veřejnosti přístupném dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného (srov. §358 odst. 1 tr. zákoníku). Jeho jednání sice spočívalo ve fyzickém napadení jiného, toto napadení však bylo prostředkem k překonání očekávaného odporu poškozené, která měla u sebe mobilní telefon, jehož se chtěl obviněný zmocnit.
24. Dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku, tudíž Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu