ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1649.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1649/2016-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2016 o dovolání obviněného M. P. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 55 To 112/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 61/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 12. 2013, č. j. 6 T 61/2012-155, byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
v L., ulice K. dne 26. 11. 2011 kolem 20.30 hodin, poblíž kostela sv. Antonína, udeřil několikrát pěstí do obličeje L. M., po čemž poškozený upadl na zem, kopl poškozeného do žeber, načež mu ze zadní kapsy kalhot odcizil peněženku s finanční hotovostí ve výši nejméně 2 200 Kč, platební kartou Poštovní spořitelny na jméno poškozeného, občanským průkazem a kartičkou zdravotní pojišťovny .
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, a uložil mu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §75 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu pobytu v okrese Liberec na dobu 10 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu také stanovil povinnost zaplatit poškozenému L. M., bytem Ch., N.. m., částku ve výši 2 245 Kč na náhradě škody.
3. Pro úplnost je třeba uvést, že právě citovanému rozsudku předcházelo usnesení č. j. 6 T 61/2012-131, kterým tento soud podle §188 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro tento skutek zastavil, neboť měl za to, že trest, ke kterému by trestní stíhání mohlo vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Zemského soudu v Görlitzu ze dne 3. 7. 2012 a 11. 7. 2012, č. j. 2 KLs 110 Js 15970/11, v trvání 5 let a 3 měsíců pro zločin loupežného vydírání podle §250 odst. 1 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Na základě stížnosti státní zástupkyně činné u Okresního státního zastupitelství v Liberci ovšem Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 55 To 154/2013 napadené usnesení podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
4. Proti shora specifikovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 55 To 112/2014, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl .
5. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Antonína Šmídka podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pochybení soudu spatřoval v nedostatečném popisu skutkových okolností, z nichž by bylo možné dovodit jeden z obligatorních zákonných znaků zločinu loupeže, a to úmyslu zmocnit se cizí věci , tzn., že ze skutkových zjištění soudu nelze dovodit, že by poškozeného napadl právě s úmyslem zmocnit se jeho peněženky. Tímto měly být porušeny principy presumpce neviny a in dubio pro reo. Proto v závěru svého podání (aniž by citoval příslušná zákonná ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikázal, aby uvedenou věc opětovně projednal.
6. Soud prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně zde činná písemně sdělila, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně udělila souhlas s rozhodnutím za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
8. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění , která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod , zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu . Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
10. Z tohoto pohledu je zřejmé, že naprostá většina dovolatelových námitek není pod uplatněný (ale ani pod žádný jiný) podřaditelná. Jediná námitka, kterou dovolatel ve svém podání uplatnil, a to výhrady týkající se otázky (ne)naplnění subjektivní stánky předmětného jednání , ovšem kriteria jím zvoleného dovolacího důvodu bezezbytku splňuje, neboť směřuje přímo do právního posouzení daného skutku. Nejvyššímu soudu proto vznikla povinnost věcně se dovolací argumentací obviněného zabývat, což také učinil, aby následně shledal, že tato zmíněná výhrada není opodstatněná.
11. Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci . Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (jimiž je Nejvyšší soud při svém rozhodování vázán) je nezpochybnitelné, že obviněný užil fyzického násilí vůči poškozenému, zejména ve formě úderů pěstí či kopnutí, a že se v bezprostřední návaznosti na toto násilí zmocnil peněženky poškozeného, tzn. věci z jeho pohledu cizí. Proto není sporu o naplnění objektivní stránky posuzovaného jednání.
12. Co se týče naplnění subjektivní stránky , je zřejmé, že napadení poškozeného obviněným bylo zcela vědomé a záměrné, a to za situace, kdy poškozený svým chováním nedal obviněnému jakoukoliv záminku k takovému jednání. Stejným způsobem lze hodnotit i následné zmocnění se peněženky, kdy její vytažení z kapsy kalhot poškozeného v okamžiku jeho fyzického přemožení zcela jistě nemůže být výsledkem pouhé náhody, nýbrž cíleného, a tedy úmyslného konání obviněného. To jinými slovy znamená, že znaky objektivní stránky trestného činu loupeže – užití násilí i zmocnění se cizí věci – byly pokryty vcelku jednoznačným (a nepochybně přímým) úmyslem dovolatele.
13. Ze shora uvedených skutečností je možné již bez dalšího dovodit, že obviněný napadl poškozeného právě v úmyslu zmocnit se jeho peněženky . Zejména bezprostřední časová souvislost mezi útokem a následným odcizením věci svědčí o tomto záměru obviněného, a to natolik jednoznačně (neboli bez důvodných pochybností ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.), že ani není třeba poznámku o jeho úmyslu výslovně formulovat do skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku. Nadto bylo v předmětné trestní věci zjištěno, že dovolatel byl v době činu bez peněz a velmi krátce na to se na poště v Ž. dopustil další loupeže. Rovněž nebylo možné přehlédnout jeho předchozí odsouzení mimo jiné i pro trestné činy loupeže či vydírání.
14. Nejvyšší soud proto shrnuje, že obviněný zjištěným jednáním evidentně naplnil skutkovou podstatu zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku též po stránce subjektivní, a to bezpochyby ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. To prokazuje nejen zjevná cílenost jak jeho útoku tak zmocnění se dané cizí věci, jejich bezprostřední časová souvislost (kdy odcizení peněženky neprodleně následovalo napadení poškozeného a došlo k němu ve chvíli, kdy byl jeho odpor vůči jednání obviněného zlomen) i další výše zmíněné okolnosti. Avšak i v případě, že by na poškozeného původně zaútočil z jiného důvodu a úmysl oloupit jej by pojal až v průběhu napadení nic by to na naplnění všech znaků předmětného zločinu neměnilo (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 592/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 610 ve svazku 25/2004, nakladatelství C. H. Beck).
15. Soudy nižších instancí tedy při právním posouzení dovolatelem spáchaného skutku nepochybily, naopak postupovaly v souladu nejen s rozhodnými ustanoveními zákona, ale rovněž se základními normami ústavního pořádku, jež zaručují právo každého jednotlivce na spravedlivý proces. Jediné, co lze vytknout soudu prvého stupně, je velice nepřesný popis svědecké výpovědi poškozeného v odůvodnění shora citovaného rozsudku (srov. stranu 3), ze kterého by plynulo, že odcizení peněženky napadení poškozeného předcházelo. To ale nekoresponduje s formulací jeho výpovědi v protokolu o hlavním líčení, ani s jeho výpovědí z přípravného řízení, podle nichž se skutek odehrál právě tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině.
16. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 12. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu