ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1680.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1680/2016-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2016 o dovolání obviněného L. L. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 14 To 80/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 206/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. L. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 2 T 206/2015, byl obviněný L. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
1)
dne 22. 4. 2015 kolem 08.00 hodin v Ú. n. O., okr. Ú. n. O., na lůžkové části gynekologického oddělení O. nemocnice vstoupil do pokoje, kde z nezajištěné skříňky u lůžka odcizil z odložené kabelky dámskou peněženku v ceně 400 Kč s uloženou finanční hotovostí 370 Kč, vše ke škodě A. M.,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně č. j.: 4 T 132/2008-439 ze dne 31. 8. 2009, který nabyl právní moci dne 15. 2. 2010, odsouzen i pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zákona, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, a byl mu uložen trest odnětí svobody na 2 roky se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 11. 3. 2015, a dále trest zákazu pobytu v okrese Vsetín na dobu 3 let,
2)
a) dne 19. 10. 2015 v přesně nezjištěnou dobu od 09.30 hodin do 10.45 hodin v Ú. n. O., okr. Ú. n. O., v ulici S., vstupními dveřmi opatřenými dálkovým otvíráním vstoupil do veřejných prostor Základní umělecké školy J. K., kde z volně přístupné místnosti přípravny z odložené kabelky odcizil dámskou koženou peněženku v ceně 500 Kč s uloženou finanční hotovostí ve výši 3 120 Kč, stravenkou v hodnotě 80 Kč a nepřenosnou platební kartou České spořitelny, a. s., k účtu na jméno L. J., ke škodě L. J.,
b) dne 19. 10. 2015 v přesně nezjištěnou dobu od 08.30 hodin do 12.30 hodin v Ú. n. O., okr. Ú. n. O., v ulici M. J. K. (správně mělo být „M. J. K.“) v provozní době vstoupil do Rodinného centra Sluníčko (správně mělo být „Srdíčko“) v domě, kde v prvním nadzemním podlaží ve společenské místnosti demontoval a odcizil projektor Acer EYE 75, včetně dálkového ovladače a části držáku, vše v ceně 7 000 Kč, ke škodě Rodinného centra Srdíčko, o. s., IČ:27052982, se sídlem M. J. Kociana 53, Ústí nad Orlicí,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně č. j.: 4 T 132/2008-439 ze dne 31. 8. 2009, který nabyl právní moci dne 15. 2. 2010, odsouzen i pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zákona, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, a byl mu uložen trest odnětí svobody na 2 roky se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 11. 3. 2015, a dále trest zákazu pobytu v okrese Vsetín na dobu 3 let.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodě 1) jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a v bodě 2) jednak ad a) i b) jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) odst. 2 tr. zákoníku, jednak ad a) též jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2,5 (dvou a půl) roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rovněž mu podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovil povinnost nahradit poškozené A. M., nar. ve F., škodu ve výši 760 Kč a poškozené L. J., nar. v P., škodu ve výši 500 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které směřovalo pouze do výroku o uloženém trestu . Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích proto podle §254 odst. 1 tr. ř. tento oddělitelný výrok přezkoumal, přičemž dále výslovně uvedl, že pro přezkoumání výroku o vině na základě §254 odst. 2 tr. ř. neshledal důvod. Podání obviněného nakonec usnesením ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 14 To 80/2016, podle §265 tr. ř. jako nedůvodné zamítl .
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jarmily Cindrové dovolání směřující proti veškerým výrokům i proti výši trestu , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel bez bližšího zdůvodnění konstatoval, že neakceptuje skutková zjištění soudů, která jsou nedostatečná a nelze je zařadit pod zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Napadená rozhodnutí byla v rámci prováděného řízení postižena vadami, které mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále nechal na zvážení, zda skutková zjištění soudů nebyla v rozporu s provedenými důkazy. Následně uvedl, že soudy porušily zásady platné pro trestní řízení výrazně v jeho neprospěch, a tím měly dospět k nesprávnému hmotně právnímu posouzení celého případu. Nakonec připomněl, že jsou proti němu vedena další tři trestní řízení, a proto vyslovil přesvědčení, že byly namístě důvody, aby soud postupoval ve smyslu ustanovení §223 odst. 2 tr. ř., kdy by shledal, že je dán důvod podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť hrozící trest u prvoinstančního soudu vzhledem k dalším soudním řízením a trestnímu stíhání se jeví jako bezvýznamný vedle trestů, které jej v budoucnu podle očekávání postihnou; jeho trestní stíhání tedy mělo být zastaveno pro neúčelnost.
6. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 14 To 80/2016, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 2 T 206/2015, a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení.
7. Soud prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně zde činná sdělila, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně udělila souhlas s rozhodnutím za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
9. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští , (v druhém odstavci tohoto ustanovení je pak uveden výčet rozhodnutí, jimiž se rozumí rozhodnutí ve věci samé). V této souvislosti je velmi významný především rozsah, v jakém soud druhého stupně napadené rozhodnutí soudu prvého stupně věcně přezkoumával na základě §254 tr. ř. V posuzovaném případě je z předchozího textu zřejmé, že obviněný se odvolal proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu výhradně do výroku o trestu , takže soud druhého stupně posoudil pouze jeho zákonnost a odůvodněnost, a následně o něm svým usnesením rozhodl. To ve svém důsledku znamená, že podané dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné pouze do výroku o trestu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
10. Nejvyšší soud proto nemohl akceptovat námitky obviněného týkající se skutkových zjištění a jejich potenciálního nesouladu s provedenými důkazy. Nejenže se jednalo o zcela nekonkrétní prohlášení, z nichž nebylo ani příliš jasné, proti čemu vlastně dovolatel, resp. jeho obhájkyně, brojí (zvláště když on sám se ke své trestné činnosti plně doznal), zejména však neměla žádný vztah k výroku o trestu, a proto nezbylo než je hodnotit jako nepřípustná, a tudíž nezpůsobilá k jejich věcnému posouzení ze strany dovolacího soudu. Ten se proto zaměřil pouze na výhrady, jež mohly s uloženým trestem určitým způsobem souviset.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění , která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod , zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu . Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
13. V tomto světle je jasné, že ani další námitky obviněným vznesené pod jím zvolený dovolací důvod nespadají. O jeho obecně formulovaných výhradách stran jakýchsi vad napadených rozhodnutí či porušení zásad platných pro trestní řízení lze konstatovat v podstatě to samé jako v případě jeho poznámek o nedostatečných skutkových zjištěních. Nadto u nich nelze určit, jestli se týkají výroku o trestu či nikoliv. Jediný konkrétní argument, jímž se obviněný dovolával zastavení svého trestního stíhání podle §223 odst. 2 tr. ř. ve spojení s §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., je pak zjevně charakteru procesního bez jakékoliv vazby na právní posouzení skutku či jiné hmotněprávní posouzení. Nad rámec uvedeného lze ještě dodat, že zastavení trestního stíhání pro neúčelnost je právem soudu, nikoliv jeho povinností. To vyplývá již z formulace obou výše označených zákonných ustanovení, podle nichž „státní zástupce, resp. soud může zastavit trestní stíhání …“. Pokud se soud v posuzované věci rozhodl tak neučinit, neporušil tím žádnou zásadu platnou pro trestní řízení ani žádný ze základních principů spravedlivého procesu.
14. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 12. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu