ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.192.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 192/2016-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 3. 2016 o dovolání obviněného D. H. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 6 To 222/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 25/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 7 T 25/2015, byl obviněný D. H. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, za což byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost, aby poškozenému J. O. nahradil škodu ve výši 1 271 Kč.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu krádeže dopustil tím, že:
ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 15 T 72/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2014, sp. zn. 4 To 194/2014, které nabylo právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné i pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), d), odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který vykonal dne 7. 1. 2015,
přesto opětovně dne 19. 1. 2015 kolem 11:00 hodin v O.-S., na ul. P., po předcházejícím rozbití skleněné výplně okna pravých předních dveří vnikl do zde zaparkovaného osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Octavia modré barvy, ze kterého následně odcizil pánskou plátěnou příruční tašku béžovo-hnědo-bílé barvy v hodnotě 500 Kč, ve které se nacházel malý technický průkaz k uvedenému osobnímu motorovému vozidlu, zelená karta k předmětnému motorovému vozidlu a karta emisí, kus kytarového kabelu v hodnotě 250 Kč, svazek 3 klíčů značky FAB v celkové hodnotě 200 Kč, výplatní pásky ze zaměstnání, 2 ks map v celkové hodnotě 200 Kč a 5 ks sáčků s korejským čajem s ženšenem v celkové hodnotě 100 Kč, čímž způsobil poškozenému J. O. škodu odcizením v celkové výši 1 250 Kč, přičemž poškozením předmětného osobního motorového vozidla způsobil jmenovanému další škodu v celkové výši 1 271 Kč.
3. Označený rozsudek, jeho výroky o vině a trestu, napadl obviněný odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 6 To 222/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítl, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Vyjádřil přesvědčení, že se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou týkající se otázky příčetnosti. U hlavního líčení s poukazem na svou psychiatrickou diagnózu (depresivní dekompenzace emočně nestabilní poruchy osobnosti) uvedl, že si nevzpomíná, že by se skutku dopustil. Měl-li soud od MUDr. J. S., psychiatričky, v jejíž ordinaci byla nalezena odcizená taška, informace, že se k ní dostavil pod velkým vlivem omamných a psychotropních látek (před návštěvou užil žilně asi 0,7 g pervitinu), pak v návaznosti na jeho diagnózu a na jeho výpověď u hlavního líčení měl nechat zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za účelem zodpovězení otázky příčetnosti. Bez toho nebylo možné učinit rozhodnutí o vině.
6. Uvedl, že až ve výkonu trestu si vzpomněl, že v noci ze dne 18. 1. na den 19. 1. 2015 přespal u své družky L. K. v bytě na H. n. v O.-P. Z bytu odešel kolem 11:00 hod. a zamířil rovnou do ambulance MUDr. J. S., která je od bytu vzdálená cca 10 min. pěšky. Jelikož se předtím s družkou pohádal, byl ve velkém stresu, a tak si cestou aplikoval 0,7 g pervitinu. Je nelogické, aby se vydal na s. mosty a tam vykradl vozidlo. S. mosty jsou jinde než ambulance MUDr. J. S., časově by to nezvládnul. Dovolací soud by měl jeho družku vyslechnout, popřípadě by měl její výslech nařídit soudu nižšího stupně.
7. Dovolatel brojil i proti výroku o trestu. Nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, tj. uložený v horní polovině trestní sazby, považoval s ohledem na následek činu (rozbité okénko u automobilu) za nepřiměřeně přísný. Na čin je třeba nahlížet jako na drobnou krádež, která není nijak zvlášť společensky škodlivá.
8. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu, popřípadě soudu prvního stupně, k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je (jako celek) zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
14. Nejvyšší soud však opakovaně připouští, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
15. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů, podle nichž je obviněný z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině usvědčován svou výpovědí z přípravného řízení (č. listu 22 a 23), výpovědí poškozeného J. O. (č. listu 76), trestním oznámením (č. listu 3), protokolem o ohledání místa činu s fotodokumentací (č. listu 9-14), kamerovými záznamy, resp. úředními záznamy s fotodokumentací (č. listu 42-43c), ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 15 T 72/2014, a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2014, sp. zn. 4 To 194/2014 (č. listu 31-38). Ve světle těchto důkazů se skutkové námitky uplatněné v mimořádném opravném prostředku jeví jako zcela bezpředmětné. Že se obviněný stíhaného jednání dopustil, bylo bez jakýchkoliv pochyb prokázáno, přičemž nalézací soud své hodnotící závěry v odůvodnění rozsudku jasně a logicky vysvětlil a taktéž vyložil, proč neuvěřil výpovědi obviněného v hlavním líčení (srov. str. 3 rozsudku). Za této situace lze na jeho argumentaci bez dalšího odkázat. Co se týče návrhu na doplnění dokazování výslechem svědkyně L. K., nutno připomenout, že v řízení o dovolání se s ohledem na převažující prvek kasace důkazy zpravidla neprovádějí a že jen výjimečně může Nejvyšší soud přistoupit k doplnění dokazování, to ovšem pouze tehdy, pokud je takové doplnění nezbytné pro rozhodnutí o dovolání (srov. §265r odst. 7 tr. ř.), k čemuž v posuzované věci nedošlo.
16. Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu a obsahu dovolání je významnou otázka, zda ze skutkových zjištění soudů vyvstávají pochybnosti o příčetnosti obviněného v době, kdy se dopustil přečinu krádeže.
17. Obviněný je přesvědčen, že nalézací soud měl nechat zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za účelem zodpovězení otázky jeho příčetnosti. U hlavního líčení totiž s poukazem na svou psychiatrickou diagnózu uvedl, že si nevzpomíná, že by se skutku dopustil, přičemž soud disponoval informací, že se do ordinace psychiatričky MUDr. J. S. dostavil pod velkým vlivem omamných a psychotropních látek.
18. V souvislosti s námitkou obviněného nutno podotknout, že příčetnost není v trestním zákoníku definována. Obecně ji však lze vymezit jako způsobilost být pachatelem trestného činu, pokud závisí na duševních schopnostech (srov. JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 185.). Trestní zákoník uvádí důvody, které příčetnost, a tedy i trestní odpovědnost, vylučují. Podle §26 tr. zákoníku kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Z této legální definice vyplývá, že pachatel jednal v nepříčetnosti, jestliže trpěl duševní poruchou (viz §123 tr. zákoníku), v důsledku níž v době činu ztratil schopnost rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo své jednání ovládnout. Pro učinění závěru o nepříčetnosti pachatele postačí, pokud v době činu v důsledku duševní poruchy absentovala i jen jedna z uvedených schopností. Současně je ale zapotřebí připomenout, že příčetnost se presumuje, a teprve tehdy, nasvědčují-li konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1968, sp. zn. 11 Tz 13/68, uveřejněný pod č. 7/1968 Sb. rozh. tr.).
19. Nejvyšší soud předesílá, že obviněný ani v rámci obhajoby před soudem prvního stupně, ani v rámci řádného opravného prostředku netvrdil, že se činu dopustil ve stavu nepříčetnosti. O nepříčetnosti se poprvé zmínil až v dovolání, přičemž toliko namítl, že se soudy otázkou možné nepříčetnosti nezabývaly. Je tedy zřejmé, že ani sám není dostatečně přesvědčen o tom, že by jednal ve stavu nepříčetnosti.
20. Obviněný v hlavním líčení vypověděl, že si na skutek vůbec nepamatuje a že si není jistý, jestli něco takového udělal (č. listu 75). V přípravném řízení přitom uvedl, že se ke krádeži plně doznává a že ji spáchal nespíše proto, že chtěl využít momentální příležitosti (č. listu 23). Pokud jde o psychický stav a vztah k omamným a psychotropním látkám, v hlavním líčení poznamenal, že v lednu 2015 navštívil MUDr. J. S. v souvislosti s léčením depresí, přičemž současně odmítl, že by byl uživatelem drog (č. listu 75 a 76). Ze zprávy Psychiatrické nemocnice v O. ze dne 19. 1. 2015 se podává, že trpí depresivní dekompenzací, nadužívá drogy a alkohol, aktuálně ale nejeví známky akutní intoxikace či odvykacího stavu (č. listu 73).
21. Z výše naznačeného je patrné, že v posuzované trestní věci nic nenasvědčovalo tomu, že obviněný mohl trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost. Samotná existence duševní poruchy obviněného bez dalšího nezpůsobuje pochyby o jeho příčetnosti ve vztahu ke skutku, pro nějž na něj byla podána obžaloba, resp. návrh na potrestání. Že obviněný zmínil, že MUDr. J. S. navštívil v souvislosti s léčbou depresí, a že se v lékařské zprávě psychiatrické nemocnice uvádí, že trpí depresivní dekompenzací, automaticky není důvodem pro přibrání znalce (§105 odst. 1 tr. ř.), který by pro účely zkoumání příčetnosti vyšetřil duševní stav obviněného (§116 tr. ř.). Soud by se k takovému postupu uchýlil tehdy, pokud by se na podkladě učiněných skutkových zjištění domníval, že tato duševní porucha mohla negativně ovlivnit příčetnost obviněného v době činu, k čemuž však nedošlo. Vzhledem k množství záznamů v rejstříku trestů obviněného (č. listu 64a) by bylo absurdní uvažovat o tom, že by obviněný – navzdory četným předchozím odsouzením, kdy se co do trestné činnosti zaměřoval zejména na krádeže – nebyl, třebaže v důsledku duševní poruchy, schopen pochopit protiprávnost uvedeného trestného činu. Co se týče možné pochybnosti o existenci schopnosti ovládací v době činu, skutečnost, že obviněný v přípravném řízení uvedl, že se rozhodl krást nejspíše proto, že na sedadle uviděl ležet tašku, a tak chtěl využít momentální příležitosti (č. listu 23), nevypovídá o tom, že svůj čin spáchal bezmyšlenkovitě. Ze skutkových zjištění soudů tedy nevyplývají jakékoliv náznaky, že by obviněný své jednání, třebaže v důsledku duševní poruchy, nemohl ovládnout.
22. Pokud jde o výtku vztahující se k uloženému trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
23. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39, §41 či §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
25. Ačkoliv tedy výtku obviněného nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud nad rámec dodává, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při ukládání trestu řídily (str. 4 rozsudku nalézacího soudu, str. 2 a 3 usnesení odvolacího soudu). Nalézací soud konstatoval, že trest odnětí svobody v trvání dvou let je trestem přiměřeným. Podle soudu se obviněný svou obhajobou v hlavním líčení zbavil polehčující okolnosti doznání. Navíc mu přitěžuje, že se trestné činnosti dopustil téměř bezprostředně po návratu z posledního výkonu trestu odnětí svobody. Jeho dosavadní trestní kariéra, kdy mu byly počínaje prvním odsouzením v roce 1997 ukládány nepodmíněné tresty odnětí svobody, svědčí o tom, že se jedná o osobu s velmi výraznými sklony k páchání úmyslné trestné činnosti mající znaky speciální recidivy, přičemž dosud vykonané tresty k jeho nápravě evidentně nevedly. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil a uložený trest shledal zákonným a správným. Uvedl, že obviněný je osobou s trvalými sklony k páchání úmyslné trestné činnosti majetkového charakteru, jedná se u něj o speciální recidivu, kdy ani předchozí odsouzení a uložené nepodmíněné tresty odnětí svobody neměly na jeho jednání žádný výchovný vliv. Podle soudu vzhledem k narušenosti osoby obviněného, povaze a závažnosti trestné činnosti je při ukládání trestu správně akcentován jeho represivní účel. Nejvyšší soud názor soudů nižších stupňů sdílí. Nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků je vzhledem k okolnostem případu a zejména vzhledem k osobě obviněného adekvátní. Soudy uvážily všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jejich závěr je vyvážený. Trest, který byl obviněnému takto uložen, není extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).
26. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo zčásti podáno z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a dovolání obviněného jako celek je zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 3. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu