ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.238.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 238/2016-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 3. 2016 o dovolání obviněného D. M. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 9 To 175/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 183/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 3. 4. 2015, sp. zn. 9 T 183/2014, byl obviněný D. M. uznán vinným jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. D. a P. L. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. Š. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění D. M., J. D. a P. L. shora uvedeného zločinu dopustili tím, že v blíže nezjištěné době před 4. 7. 2014 se obvinění J. D. a P. L. domluvili, že vylákají poškozeného L. Š. na určité místo v obci B., okres T., a „zakážou mu prodávat trávu“, což znamená, že i za použití násilí od poškozeného získají marihuanu a peníze za její prodej, přičemž obviněný J. D. poškozeného L. Š. znal již z minulosti pod jménem „Š.“, měl na něho i telefonní kontakt a marihuanu od něj v minulosti kupoval, tedy předpokládali, že by poškozený mohl mít nějaké množství marihuany a peněz z jejího prodeje u sebe, načež dne 4. 7. 2014 na základě takto naplánovaného postupu obviněný J. D. zaslal poškozenému SMS ve znění: „Sejdeme se někde? H. z B.“, načež poškozený reagoval zpětnou SMS, že se po odpolední směně sejdou pod obchoďákem v obci B., okres T., tam, kde je prodejna nábytku, načež obvinění J. D., P. L. společně s obviněným D. M. cca kolem 22:00 hodin dne 4. 7. 2014 přijeli na stanovené místo vozidlem tov. značky Opel Astra, zelená metalíza, nezjištěné registrační značky, které řídil obviněný D. M., na místě pak obvinění J. D. a P. L. zasvětili do uvedeného plánu, že „poškozenému zakážou prodávat trávu“, i obviněného D. M., kdy kolem 22:15 hodin přijel na místo se svým vozidlem tov. značky Audi A4, poškozený L. Š. a dle předchozího plánu obviněných obviněný J. D. přisedl do vozidla poškozeného pod smyšlenou záminkou zakoupit marihuanu (trávu), kdy dle plánu J. D. na znamení pokynutím přivolal obviněného P. L., opět se smyšlenou záminkou zapomenutí peněz ve vozidle, který měl přisednout na zadní sedadlo vozidla poškozeného, což obviněný P. L. učinil, a obviněný D. M. dle dohody setrval ve vozidle, kterým na místo přijeli; obviněný P. L. poté, co si přisedl na zadní sedadlo vozidla poškozeného do středové části, poškozeného oslovil slovy: „Víš, kdo já jsem?“, načež mu L. Š. sdělil, že ne, kdy obviněný P. L. na to reagoval tím, že udeřil poškozeného L. Š. pěstí do obličeje a opět se ho zeptal, zda ví, kdo je, což doprovázel nadávkami, a dále poškozenému říkal, zda ví, co udělal v T. na křižovatce, kde mu měl málem srazit přítelkyni s dětmi, kdy při tom poškozenému obviněný J. D. přikázal, ať nastartuje, že pojedou, což obviněný P. L. zdůraznil se slovy: „že má u sebe pistoli a že ho klidně napálí“, na to poškozený L. Š. z obavy o své zdraví a život nastartoval své vozidlo a dle pokynu jel až na místo bývalé rybárny v obci B., okres T., kam je následoval i obviněný D. M. s vozidlem Opel Astra a kde poškozený na pokyn zastavil, přičemž zde byl opět obviněným P. L. vyzván k tomu, aby vystoupil z vozidla, což s přetrvávající obavou o své zdraví a život L. Š. taktéž učinil, zde poškozeného obviněný P. L. a obviněný J. D., vědomi si své fyzické převahy, fyzicky napadli údery pěstmi do obličeje a kopy do oblasti celého těla, přičemž mu sdělili, že nebude prodávat trávu, kdy poškozený se jejich útoku ubránil tím způsobem, že se schoulil do klubíčka na bok a kryl si rukama obličej a část hrudníku, když k tomuto útoku se následně připojil již i obviněný D. M., v důsledku čehož došlo až k pokálení poškozeného, a tím k překonání jeho odporu a již zůstal nehybně ležet na zemi z obavy z dalšího fyzického napadení, načež obvinění poškozenému prohledali vozidlo, ve kterém nalezli a odcizili finanční hotovost ve výši nejméně 2 000 Kč a nejméně 3 gramy drogy (marihuany), k čemuž mu sdělil obviněný P. L., že je to „pokuta“, obviněný D. M. sám bez vědomí spoluobviněných z auta poškozeného vzal ještě mobilní telefon značky Nokia 5800 v hodnotě 900 Kč, plynovou pistoli zn. Zoraki mod. 914 v hodnotě 2 000 Kč a všichni obvinění z místa kolem 22:30 hodin společně odjeli vozidlem Opel Astra, přičemž peníze a marihuanu si rozdělili na tři díly, a poškozenému byla tímto způsobena škoda na odcizené finanční hotovosti a věcech nejméně ve výši 4 900 Kč, zároveň mu byla způsobena zranění spočívající v drobných hematomech po celém těle, hematomu v oblasti levé očnice, které si vyžádalo lékařské ošetření na LSPP T., okres T., s doporučením na další chirurgické vyšetření.
3. Rozsudek nalézacího soudu napadli obvinění D. M. a P. L. v celém rozsahu odvoláními. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 9 To 175/2015, byl k odvolání obviněného D. M. rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně tohoto obviněného ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že se obviněný D. M. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání pěti let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného P. L. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný D. M. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či na nesprávném hmotněprávním posouzení. Tvrdil také, že v jeho případě došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy.
5. Nesouhlasil s výrokem nalézacího soudu a trval na své obhajobě, že spolu s ostatními obviněnými poškozeného fyzicky nenapadl, a popřel, že by se sám, bez vědomí ostatních spoluobviněných, zmocnil mobilního telefonu zn. NOKIA 5800 a plynové pistole zn. Zoraki mod. 914. Na základě těchto skutečností byl pak přesvědčen, že skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, není ve vztahu k němu správně popsán a chybí dostatečné odlišení rozdílného jednání všech obviněných. Obviněný toliko připustil, že byl přítomen na místě činu, nicméně odmítl, že by byl předem seznámen s plánem spoluobviněných, že poškozenému „zakážou prodávat trávu“, opětovně zdůraznil, že se spolu s dalšími spoluobviněnými nezapojil do fyzického napadení poškozeného. To ostatně nepotvrdil ve svých výpovědích ani nikdo ze spoluobviněných, ani poškozený. Právě to, že se závěry soudů nezakládají na provedených důkazech, způsobuje, že ve věci panuje extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a soudy provedenými důkazy. Obviněný dále poukázal na tu skutečnost, že soudy nepřihlédly k obsahu dopisu spoluobviněného J. D., ve kterém se tento spoluobviněný plně doznává ke spáchání zločinu loupeže a současně vylučuje spolupachatelství dalších spoluobviněných.
6. Přestože obviněný i nadále popíral jakoukoliv svoji vinu, zdůraznil, že pokud mu je soudem připisováno odcizení věcí poškozeného z jeho vozidla, a to mobilního telefonu zn. NOKIA 5800 a plynové pistole zn. Zoraki mod. 914, tak je nutné zohlednit také to, že hodnota těchto věcí v souhrnu nedosahuje částky 5 000 Kč, proto lze toto jednání kvalifikovat nanejvýš jako přestupek proti majetku. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1968, sp. zn. 7 Tz 4/68, podle nějž za spolupachatelství trestného činu loupeže nelze považovat, jestliže jeden ze spoluobviněných využije k úmyslu zmocnit se cizí věci stavu bezbrannosti oběti, který byl bez dorozumění s ním za tím účelem vyvolán druhým ze spoluobviněných.
7. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 9 To 175/2015, a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 3. 4. 2015, sp. zn. 9 T 183/2014, zrušil a Okresnímu soudu v Tachově přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
8. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství po rekapitulaci obsahu dovolání k námitce obviněného ohledně extrémního rozporu mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy sdělila, že obviněný vznáší stejné námitky jako v odvolání. Těmito námitkami se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Vina obviněného je přitom prokázána především výpověďmi poškozeného L. Š. a spoluobviněného P. L.
9. Akcentovala, že obviněný se v dovolání zabývá prakticky výlučně otázkami skutkovými a soudům vyčítá nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Touto svojí argumentací se domáhá hodnocení důkazů ve svůj prospěch. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, ale proti skutkovému základu výroku o vině a nelze je tedy podřadit pod uplatněný (a ani pod jiný) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhla proto dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
10. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k replice, ten však tohoto práva ve stanovené lhůtě nevyužil.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
12. Úvodem není od věci poznamenat, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).
16. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů, podle nichž je obviněný ze stíhaného jednání usvědčován především výpověďmi spoluobviněného P. L. a poškozeného L. Š., kdy oba tito vypovídali konzistentně a v podstatných rysech byly jejich výpovědi a podaná vysvětlení neměnná. Spoluobviněný P. L. opakovaně potvrzoval, že se obviněný D. M. dokonce podílel na fyzickém napadání poškozeného a že to byl právě obviněný D. M., kdo z auta poškozeného ukradl plynovou pistoli a mobilní telefon. Takto spoluobviněný P. L. vypovídal při výslechu na policii dne 24. 7. 2014 (č. listu 137, 138), dne 25. 7. 2014 (č. listu 56) a dne 22. 10. 2014 (č. listu 64). Stejně vypovídal spoluobviněný P. L. i dne 30. 10. 2014 při provedené rekonstrukci spáchaného trestného činu (č. listu 68). Rovněž poškozený L. Š. dne 8. 8. 2014 na policii vypověděl, že do něj kopali a fyzicky jej napadali všichni tři spoluobvinění, což usuzoval z intenzity a četnosti kopů (č. listu 223), totéž poškozený vypověděl při provedené rekonstrukci trestného činu provedené dne 30. 10. 2014 (č. listu 282).
17. Právě z těchto výpovědí soudy vycházely při hodnocení chování obviněného, což se následně promítlo i do skutkové věty výroku o vině. Uvedené výpovědi spoluobviněného P. L. a poškozeného L. Š. ve vztahu k ukradeným věcem z auta poškozeného navíc nejsou osamocené, korespondují i s výpovědí svědkyně K. I., která dne 8. 9. 2014 na policii vypověděla, že to byl právě obviněný D. M., kdo jí ke koupi nabídl mobilní telefon Nokia, který, jak se později ukázalo, byl telefonem odcizeným poškozenému (č. listu 350).
18. Tvrzení spoluobviněného J. D., který ve svých výpovědích vyvrací a popírá, že by se obviněný D. M. na spáchaném činu jakkoliv podílel, pouze ostatní spoluobviněné odvezl svým vlastním vozem na místo činu, je vzhledem k tomu, že se v případě obviněných J. D. a D. M. jedná o sourozence, logická. Soudy správně toto tvrzení spoluobviněného J. D. vyhodnotily jako nedůvěryhodné a účelové.
19. K námitkám obviněného je jen pro úplnost vhodné dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 12-15 rozsudku nalézacího soudu, str. 7-10 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud, s jehož rozhodnutím se odvolací soud ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Nalézací soud si byl vědom významu usvědčující svědecké výpovědi poškozeného L. Š., jejímu hodnocení věnoval náležitou pozornost a se stejnou pečlivostí přistoupil k jejímu hodnocení i odvolací soud. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných, proč jí, s výjimkou výpovědi spoluobviněného P. L., neuvěřily a proč naopak vzaly za podklad svých skutkových závěrů výpověď poškozeného. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy způsobem odůvodnění svých rozhodnutí dostály požadavku, aby v situaci „tvrzení proti tvrzení" vyhověly zvýšenému požadavku na jejich přesvědčivost, akceptovatelným způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06 aj.). Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněných. Souhrn přímých a nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčuje z jeho spáchání všechny obviněné, tj. včetně dovolatele D. M., ale současně rozumně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru (srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV. Sb. rozh. tr.).
20. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
21. Pokud pak dovolatel namítl, že ve skutkové větě výroku o vině není dostatečně odlišeno jeho jednání od jednání ostatních spoluobviněných, nutno zdůraznit, že obvinění byli zločinem loupeže uznáni vinnými jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku. Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). Tento společný úmysl ovšem nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66, publikované pod č. 15/1967 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72, publikovaný pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1955, sp. zn. 1 Tz 76/55, publikované pod č. 66/1955 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1433/2009, aj.). Pokud jde o tzv. společný úmysl, ten se musí vztahovat nejen na společné jednání, ale musí zahrnovat i sledování společného cíle, tj. porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (srov. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Lze shrnout, že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 330).
22. Pro závěr o spolupachatelství na loupeži není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Také účast na loupeži si mohou spolupachatelé rozdělit, takže zatímco jeden bude vykonávat násilí, druhý toho využije a zmocní se věci (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/1993, uveřejněný pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.), rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 4. 1971, sp. zn. 11 To 3/1971, uveřejněné pod č. 67/1971-II. Sb. rozh. tr.). S ohledem na uvedené skutečnosti proto k naplnění znaků spolupachatelství v posuzované trestní věci stačilo, že obviněný D. M. svým násilným jednáním, byť i jen částečně, přispěl svojí účastí na útoku proti poškozenému a byl si přitom vědom, že jednání jeho i spoluobviněných J. D. a P. L. směřuje ke zmocnění se věcí poškozeného a tedy ke spáchání trestného činu loupeže společným jednáním, a byl s tím pro tento případ srozuměn [srov. §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Právě tento závěr nutno učinit ze skutkových zjištění, že spoluobvinění J. D. a P. L. na místě, kam poškozeného vylákal obviněný J. D., obviněného D. M. zasvětili do plánu, že „poškozenému zakážou prodávat trávu“, což znamenalo, že i za použití násilí od poškozeného získají marihuanu a peníze za její prodej, přičemž posléze v průběhu útoku proti poškozenému, jemuž byl obviněný D. M. po celou dobu přítomen, se k tomuto útoku připojil i on. V důsledku násilného jednání všech tří obviněných došlo až k pokálení poškozeného, a tím k překonání jeho odporu, poškozený zůstal nehybně ležet na zemi z obavy z dalšího fyzického napadení, načež obvinění poškozenému prohledali vozidlo, ve kterém nalezli a odcizili finanční hotovost ve výši nejméně 2 000 Kč a nejméně 3 gramy drogy (marihuany), obviněný D. M. sám bez vědomí spoluobviněných z auta poškozeného vzal ještě mobilní telefon v hodnotě 900 Kč, plynovou pistoli v hodnotě 2 000 Kč, načež všichni obvinění společně odjeli vozidlem, přičemž peníze a marihuanu si rozdělili.
23. V rozporu s těmito skutkovými zjištěními je i námitka obviněného, že jeho čin měl být posouzen toliko jako přestupek proti majetku, a to s argumentem, že výše škody jím odcizených věcí z automobilu poškozeného nepřesáhla hranici 5 000 Kč, přičemž se nejednalo o spolupachatelství. Jak již bylo vyloženo, soudy správně uzavřely, že znaky spolupachatelství na trestném činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku byly bez pochybností naplněny, v důsledku čehož není ani relevantní výše škody způsobené zmocněním se cizí věci. Úvaha o posouzení činu jako přestupku proti majetku podle §50 zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, je tudíž nepřípadná.
24. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že nebylo možno relevantně přihlédnout k podání obviněného označenému jako „doplnění dovolání“, jež bylo soudu doručeno dne 26. 2. 2016, jelikož jednak nebylo zpracováno obhájcem obviněného (§265d odst. 2 tr. ř.), jednak v něm byly po uplynutí lhůty k podání dovolání uplatněny další důvody (§265f odst. 2 tr. ř.). Pakliže se obviněný touto cestou domáhal, aby trest odnětí svobody ve výměře osmi měsíců, jehož výkon byl původně podmíněně odložen a o jehož výkonu bylo posléze rozhodnuto, „byl daný“ do trestu odnětí svobody ve výměře pěti let, který byl uložen v projednávané věci, nebyly splněny zákonné předpoklady pro ukládání souhrnného trestu ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku (a tudíž pro zápočet trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jak se toho obviněný dožaduje). Z obsahu usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 6 To 440/2015, které obviněný ke svému podání připojil a jímž byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí, že se neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení a vykoná trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 4 T 78/2013, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, je zjevné, že dříve spáchaný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a nyní posuzovaný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku nebyly spáchány v souběhu, což je nezbytná podmínka pro ukládání souhrnného trestu, ale zločinu loupeže se obviněný dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání.
25. Nejvyšší soud na základě shora uvedeného konstatuje, že obviněný v dovolání neuplatnil žádný hmotněprávní důvod ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného tak bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jejich podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 3. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu