ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.260.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 260/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 3. 2016 o dovolání obviněného E. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 To 78/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 116/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 10. 11. 2014, sp. zn. 17 T 116/2014, uznal obviněného E. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
v době od měsíce května 2013 do 7. 10. 2013, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, v obci D. a jinde, po rozchodu s M. K., jenž ho výrazně citově zasáhl, nehodlal se s ním smířit a přes její zřejmý nesouhlas s obnovením soužití ji sledoval, objevoval se v jejím domě a jeho blízkém okolí, opakovaně jí zasílal SMS zprávy s obsahem, kdy žádal o další komunikaci a případnou obnovu vztahu, sliboval, že bude nejhodnější na zemi, avšak zároveň v dalších zprávách uváděl obsah, který mohl být s ohledem na konfliktní situaci mezi obžalovaným a synem poškozené M. K., která se týkala obžalovaným tvrzeného podezření na nezákonné jednání M. K., a dále i s ohledem na níže popsané jednání poškozenou vnímán jako obava o zdraví a život, kdy se jednalo o slovní spojení např. „…už nic nepůjde vrátit, jen času ti už tak moc nezbývá … chtěli jste důkazy, že se omluvíte, když jste je dostali, tak vás nezajímají, myslíš, že jsi nepostižitelný bůh, tak uvidíme …“, dále mimo jiné v jednom přípisu navrhoval smír, že pokud by chtěl problém řešit podvodem jako oni, nebo hrubým násilím, mohla by se pak poškozená dívat dětem až do hrobu, což nechce …, přičemž poškozená takovéto jednání nedobře psychicky snášela, a byla nucena toto řešit v rámci léčebné péče u MUDr. I. P., která se prvotně týkala jiných potíží, když zejména v souvislosti s řešením rozchodu obžalovaný:
- dne 25. 6. 2013 u garáže na ulici V. v obci D., ji z důvodu nesouhlasu užít mobilní telefon, uchopil silou za zápěstí pravé ruky, vědom si chronických bolestí při syndromu karpálních tunelů na obou horních končetinách poškozené, které jí pohmoždil a způsobil hematom o velikosti 1,5 x 1,5 cm v oblasti meziprstního prostoru, kdy toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření a snížilo úchopovou schopnost na dobu minimálně 1 týdne až 14 dní,
- dne 18. 7. 2013 v době od 18:15 hod. do 18:20 hod. v obci D. na ulici V., okres Z., v prostoru před garáží, udeřil nezjištěným kovovým předmětem do levé části čelního okna osobního motorového vozidla Seat Cordoba, červené barvy, ve kterém seděla poškozená, zamčená z obavy před napadením z jeho strany, čímž na čelním skle vozidla vytvořil prohlubeň o rozměru 5 x 2 cm, následkem čehož došlo k popraskání čelního skla po celé levé straně výhledové části řidiče, přičemž tímto jednáním způsobil M. K. škodu ve výši 7 416 Kč,
- v přesně nezjištěné době, zejména od 18:30 hodin dne 21. 8. 2013 do 06:30 hodin dne 22. 8. 2013, v objektu areálu firmy T. nacházejícího se ve Z. na ulici U., poškodil zde volně zaparkované osobní motorové vozidlo Seat Cordoba, červené barvy, tak, že na vozidlo hodil několik kusů kamenů, čímž způsobil rozbití čelního skla vozidla v hodnotě 6 000 Kč, dále promáčklinu na kapotě vozidla průměru 1,5 cm, promáčklinu na pravém spodním rohu střechy vozidla o průměru 1,5 cm a dále škrábance na laku vozidla, přičemž tímto jednáním způsobil M. K. škodu ve výši 11 000 Kč .
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, jednak jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a rovněž jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, a uložil mu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců, a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku s přihlédnutím k §48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku mu dále uložil přiměřenou povinnost i omezení spočívající v tom, aby se zdržel neoprávněných zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů poškozené M. K., a to i prostřednictvím třetích osob, které spočívají mimo jiné v nepřípustnosti jejího kontaktování, nebo vyhledávání, a to i prostřednictvím sítě elektronických komunikací nebo jiných obdobných prostředků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené M. K., bytem D., V Z., škodu ve výši 20 810 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 To 78/2015, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Juračky dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Po úvodní citaci skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dovolatel především zdůraznil, že se žádné trestné činnosti nedopustil, odmítl se toliko podílet na pojistných podvodech a zapojit se do skupiny osob, které je prováděly, a cílem jeho jednání bylo pouze dodržet slib daný matce poškozené, že po její smrti se o poškozenou, která se navíc bála svého syna M. K., jenž vše rozhodoval a řídil, postará. Soud nepostupoval správně, když jednak zpochybňoval dobré vztahy mezi poškozenou a jejími dětmi, a dále když dovodil, že poškozená byla nucena vyhledat pomoc u psychiatra MUDr. I. P. z důvodu, že ji (obviněný) pronásledoval; v této souvislosti poukázal na to, že poškozená se u jmenovaného lékaře léčila dlouhodobě, a to i během jejich soužití.
6. V další části svého dovolání obviněný podrobně rekapituloval průběh vztahu s poškozenou, okolnosti jejich rozchodu a období po něm, přičemž opětovně akcentoval, že pokud poškozenou následně kontaktoval, činil tak výhradně proto, aby jí mohl pomáhat, případně aby vyřešili majetkové vztahy, například otázku garáže nebo vydání jeho věcí, které zůstaly u ní v bytě a jež mu poškozená odmítala vydat. Uvedl rovněž, že po rozchodu se jejich vztahy zhoršily, poškozená na něj začala podávat četná trestní oznámení, zřejmě i na popud svého syna, a proto byl nucen se bránit obdobně. Pokud se jednalo o žalovaný skutek ze dne 25. 6. 2013, popřel, že by někdy v minulosti vztáhl ruku na nějakou ženu, v daném případě nekroutil rukou poškozené a neprováděl na ní jakékoli násilí, nýbrž pouze natahoval ruku po svém telefonu, když poškozená chtěla volat policii; v tomto směru se dovolával svědectví svého syna M. P., což soud prvního stupně neakceptoval s nesprávným odůvodněním, že tento nemohl incident vidět, a navrhoval vypracování znaleckého posudku ohledně údajného zranění poškozené, avšak soud tomuto návrhu nevyhověl. Ke skutku ze dne 18. 7. 2013 argumentoval tím, že v době jeho spáchání byl se svým synem v kanceláři, a tudíž nemohl poškodit sklo na vozidle poškozené; současně namítl, že do vyšetřování tohoto skutku byl zapojen policista M., jenž byl osobou zaujatou, příbuzensky napojenou na rodinu poškozené, a zpochybnil výpověď svědka J. V., vnuka poškozené, s tím, že tento vzhledem ke svému věku pěti let nemohl vypovídat spontánně tak, jak je uvedeno v protokolu o jeho výslechu. Skutek ze dne 21. 8. 2013 označil rovněž za „podvrh“ a svoji vinu i v tomto případě zcela popřel, přičemž tvrdil, že v rozhodné době asi do 23:30 hod. byl se svými přáteli v restauraci E., pak je J. P. rozvezl domů; polemizoval přitom se závěry policie o tom, že na auto poškozené byly hozeny dva kameny, když jeden byl zabalen do alobalu, což nemělo žádné opodstatnění ani logiku, a druhý o váze asi 8 kg byl příliš těžký na to, aby s ním byl schopen hodit na příslušnou vzdálenost, a nebylo ani vyloučeno, že by tyto kameny obsahovaly případné pachové stopy R. V. nebo poškozené. Vzhledem k uvedenému vyjádřil přesvědčení, že celá věc je pomsta vůči němu, neboť obhajoval pravdu a právo, a rovněž vyslovil domněnku, že svou roli zde sehrála i podjatost policie, a dále nenávist a vztek, protože po právu oznámil na policii pojistné podvody poškozené a jejího syna a odmítl na nich spolupracovat.
7. Další výhrady dovolatel směřoval proti odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších instancí. Soudu prvního stupně vytkl, že ve věci provedené důkazy hodnotil často jednostranně, ve prospěch poškozené, v případě usnesení odvolacího soudu nesouhlasil se zde uvedenými formulacemi, jimiž soud vyjádřil své ztotožnění se závěry nalézacího soudu. K jím vytknutým pochybením současně proklamoval svou vědomost o tom, že dovolání svou povahou není žádné „další odvolání“ a jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů obou stupňů byla přezkoumávána ještě třetí instancí; zásah do skutkových zjištění je dovolací soud oprávněn učinit jen zcela výjimečně, jestliže to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V návaznosti na uvedené namítl, že soudy obou stupňů se nezabývaly příčinami, jak vlastně došlo k rozchodu mezi ním a poškozenou, soud prvního stupně pojal provedení důkazů a jejich hodnocení jednostranně v intencích policejního šetření a neprováděl důkazy v jeho prospěch, když neuznal za nutné, aby byl vyslechnut M. K., a nevyžádal si spisy policejního orgánu, přestupkové komise Města Znojma a přestupkové komise Obce D. Shrnul, že takový postup považuje za zcela nespravedlivý a nesprávný, jeho odsouzení není podloženo relevantními důkazy a je založeno na zastrašování svědků ze strany poškozené.
8. Obviněný dále vyslovil názor, že oba soudy na zjištěný stav nesprávně aplikovaly hmotné právo trestní a dopustily se pochybení, pokud jej uznaly vinným ze spáchání daných trestných činů. Konkrétně namítl, že v případě právní kvalifikace podle §354 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku soudy neuvedly, jakým způsobem, kdy, kde a v kterých případech poškozenou sledoval, stejně jako nespecifikovaly, kolikrát, kdy a kde se v jejím domě objevoval, co je blízké okolí domu a co tam dělal, a až na výjimky dále ani obsah každé údajné SMS zprávy, které neupřesnily rovněž časově. Ve vztahu k právní kvalifikaci podle §146 odst. 1 tr. zákoníku poukázal na to, že lékařská zpráva je datována dnem 28. 4. 2014, ačkoli ke skutku mělo dojít před rokem, a je vypracována lékařem, jenž zraněnou poškozenou neviděl, a proto z ní soud nemohl bezpečně a objektivně zjistit potřebnou a nutnou délku klidového režimu a délku snížení úchopové schopnosti poškozené, stejně jako že její zranění bylo způsobeno napadením a kroucením ruky způsobem uvedeným poškozenou. Měl za to, že v takovém případě je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudy obou stupňů a provedenými důkazy, chybným postupem obou soudů bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces, a tudíž je možné, aby Nejvyšší soud do skutkových zjištění zasáhl. S ohledem na to pak k dovolání přiložil čestné prohlášení syna M. P. a manželky B. P., kteří při hlavním líčení odmítli vypovídat.
9. V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 To 78/2015, a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 tr. ř.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání obviněného doručen dne 24. 6. 2015, sdělil ve svém přípisu ze dne 29. 6. 2015, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
13. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
14. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřovaly výhradně proti vedení dokazování, jeho rozsahu a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (vytýkal soudům, že jednak neprováděly důkazy v jeho prospěch, když zejména nevyhověly jeho návrhům, aby byl vyslechnut syn poškozené M. K., aby byly vyžádány spisy policejního orgánu, přestupkové komise Města Znojma a přestupkové komise Obce D., a aby byl vypracován znalecký posudek ohledně zranění poškozené ze dne 25. 6. 2013, a dále, že provedené důkazy hodnotily v intencích policejního orgánu, a to jednostranně, ve prospěch poškozené, přičemž například zpochybnil výpověď svědka J. V., vnuka poškozené, a vytkl soudu prvního stupně, že neakceptoval svědectví jeho syna M. P. s tím, že tento nemohl incident vidět), a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily, když tvrdil, že jeho odsouzení není podloženo relevantními důkazy, je založeno na zastrašování svědků ze strany poškozené, a vyjádřil přesvědčení, že celá věc je pomstou vůči němu, a rovněž domněnku, že v ní sehrála roli i podjatost policie. Současně dovolatel prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů a předložil vlastní verzi skutkového děje u všech jednotlivých skutků s tím, že zcela popřel, že by se jich dopustil, a považoval je za „podvrh“. Vzhledem k jím tvrzeným pochybením měl za to, že v dané věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudy obou stupňů a provedenými důkazy, a že vadným postupem soudů bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces.
15. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a rovněž svou vědomost o tom, že dovolání svou povahou není žádné „další odvolání“ a jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů obou stupňů byla přezkoumávána ještě třetí instancí), po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným, nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení (přičemž současně výslovně tvrdil, že se předmětných jednání nedopustil). Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
16. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
17. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného a vyložil, proč pro své rozhodnutí nepovažuje za potřebné provádět další důkazy obviněným navrhované (srov. zejména strany 9 až 12 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho strany 3 a 4).
18. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
19. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je v podstatě doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
20. Pokud by pak výhrady dovolatele měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
21. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 3. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu