ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.342.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 342/2016-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2016 o dovolání obviněného D. L. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 31 To 352/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 20/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. L. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 5 T 20/2012, byl obviněný D. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
1. na nezjištěném místě dne 29. 7. 2010 založil na webovém portálu www.aukro.cz pod uživatelským jménem a. internetovou aukci, v níž nabídnul k prodeji mobilní telefon Apple iPhone 4G 32 GB za cenu kup teď stanovenou na 18 900 Kč, kdy výhercem aukce se stal J. H., který se následně s prodávajícím dohodl, že mu místo inzerovaného mobilního telefonu Apple iPhone 4G 32 GB bude zaslán Apple iPhone 4G 16 GB s menší pamětí v hodnotě 16 000 Kč, a poté dle pokynů prodávajícího zaslal dne 30. 7. 2010 zálohu na uvedené zboží ve výši 8 000 Kč na účet, přičemž D. L. aukci založil, ačkoliv věděl, že uvedené zboží objednateli nezašle a ani zaslat nemůže, uvedený telefon nikdy nezaslal a zaplacené peníze užil pro svou potřebu, čímž způsobil jmenovanému škodu ve výši zaplacené zálohy, kterou však spol. Aukro, s. r. o., poškozenému v souladu s obchodními podmínkami uhradila ze svých prostředků,
2. na nezjištěném místě v době předcházející 6. 8. 2010 založil na webovém portálu www.aukro.cz pod uživatelským jménem a. internetovou aukci, v níž nabídnul k prodeji 4 ks mobilních telefonů Apple iPhone 4G 32 GB za cenu kup teď stanovenou na 18 900 Kč, kdy výhercem aukce se dne 6. 8. 2010 stal P. J., který následně dle pokynů prodávajícího zaslal dne 11. 8. 2010 zálohu na uvedené zboží ve výši 36 600 Kč na účet, přičemž D. L. aukci založil, ačkoliv věděl, že uvedené zboží objednateli nezašle a ani zaslat nemůže, uvedené telefony nikdy nezaslal a zaplacené peníze užil pro svou potřebu, čímž způsobil jmenovanému škodu ve výši zaplacené zálohy, kterou však spol. Aukro, s. r. o., poškozenému ve výši 20 000 Kč v souladu s obchodními podmínkami uhradila ze svých prostředků,
3. na nezjištěném místě dne 9. 8. 2010 založil na webovém portálu www.aukro.cz pod uživatelským jménem a. internetovou aukci, v níž nabídnul k prodeji mobilní telefon Apple iPhone 4G 32 GB za cenu kup teď stanovenou na 18 900 Kč, kdy výhercem aukce se dne 10. 8. 2010 stal L. M., který následně dle pokynů prodávajícího zaslal dne 11. 8. 2010 platbu za uvedené zboží ve výši 18 450 Kč včetně 150 Kč poštovného na účet, přičemž D. L. aukci založil, ačkoliv věděl, že uvedené zboží objednateli nezašle a ani zaslat nemůže, uvedený telefon nikdy nezaslal a zaplacené peníze užil pro svou potřebu, čímž způsobil jmenovanému škodu ve výši zaplacené kupní ceny,
4. na nezjištěném místě dne 20. 8. 2010 založil na webovém portálu www.aukro.cz pod uživatelským jménem a. internetovou aukci, v níž nabídnul k prodeji mobilní telefon Apple iPhone 4G 32 GB za cenu kup teď stanovenou na 18 900 Kč, kdy výhercem aukce se stal J. P., který se následně s prodávajícím dohodl, že mu místo inzerovaného mobilního telefonu Apple iPhone 4G 32 GB bude zaslán Apple iPhone 4G 16 GB s menší pamětí v hodnotě 15 000 Kč, který následně dle pokynů prodávajícího zaslal dne 23. 8. 2010 platbu za uvedené zboží ve výši 7 500 Kč na účet, přičemž D. L. aukci založil, ačkoliv věděl, že uvedené zboží objednateli nezašle a ani zaslat nemůže, uvedené telefony nikdy nezaslal a zaplacené peníze užil pro svou potřebu, čímž způsobil jmenovanému škodu ve výši zaplacené zálohy, kterou však spol. Aukro, s. r. o., poškozenému v souladu s obchodními podmínkami uhradila ze svých prostředků.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil mu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §228 tr. ř. mu dále uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným P. J., bytem K. – P. B. V., P. k., částku 16 600 Kč, a společnosti AUKRO, s. r. o., se sídlem Zlín, nám. T. G. Masaryka 1280, IČ 27684555, částku 35 500 Kč. Jmenované poškozené odkázal se zbytkem jejich nároků na náhradu škody podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení na věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal na toto řízení i poškozené J. H., L. M. a J. P.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 31 To 352/2015, rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Hádka proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Nesprávné právní posouzení spatřoval dovolatel zejména v právní kvalifikaci skutku jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když měl za to, že za použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku měla být věc posouzena jako věc občanskoprávní, a nikoliv trestní. Následně citoval znění §209 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se trestného činu (přečinu) podvodu dopustí ten, kdo uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti . K tomu dodal, že je třeba, aby pachatel v takovém úmyslu jednal již od samého počátku tohoto svého konání. Proto se podivil nad úvahou odvolacího soudu, který nevyloučil možnost, že jeho jednání nebylo od začátku trestným činem, ale od okamžiku, kdy měl poškozeným tvrdit, že pobývá ve Francii (v níž podle soudu nebyl), již znaky trestného činu naplnilo. Nadto namítl, že se v průběhu řízení nepodařilo prokázat, že by ve Francii skutečně nebyl.
6. Dovolatel trval na tom, že nikoho ze zájemců neuvedl v omyl a ani jim nezamlčel žádné podstatné skutečnosti. To vyplývá zejména z výpovědí svědků J. H. a P. J., kterým bylo známo, že v době vyhlášení aukce neměl nabízené mobilní telefony u sebe a teprve následně je měl přivést. Skutečnost, že se mu předem smluvenou koupi mobilních telefonů nepodařilo uskutečnit, tak svědčí pouze o jeho chybném obchodním záměru, nikoliv o jeho podvodném úmyslu. Po takto nezdařeném obchodu se snažil o řešení nastalé situace, většina zájemců s ním však odmítla jednat a bez dalšího na něj podala trestní oznámení. V této souvislosti poznamenal, že postup společnosti AUKRO, s. r. o., při náhradě finančních prostředků zájemcům v případě nedodání jimi zaplaceného zboží (které je podmíněno podáním trestního oznámení), není souladný s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tím totiž došlo k eliminaci možného řešení věci občanskoprávní cestou, což následně vedlo i k popření zásady subsidiarity trestní represe v řízení proti němu vedeném.
7. Nad rámec důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že Okresní soud v Liberci nebyl místně příslušným soudem k projednání jeho trestní věci. Tím měl být Okresní soud v Pardubicích, v jehož obvodu se nacházelo jeho trvalé bydliště v době, kdy se předmětný skutek odehrál. Na jeho žádost o předložení věci nadřízenému soudu však Okresní soud v Liberci nijak nereagoval.
8. V závěru svého podání dovolatel vyjádřil názor, že usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 31 To 352/2015, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 5 T 20/2012, vycházejí z nesprávného právního posouzení skutku. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a aby ve smyslu §265m odst. 1 (věta prvá) tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem.
9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření nejprve upozornila na skutečnost, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatnil v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Oba tyto soudy rovněž přesvědčivě vysvětlily, proč jeho obhajobě neuvěřily.
10. Státní zástupkyně se následně věnovala skutkovému ději posuzovaného případu. Uvedla, že podle podmínek internetových aukcí, vymezených společností Aukro, kde obviněný inzeroval prodej předmětných mobilních telefonů, musí prodávající mít dražený předmět k dispozici. Namítal-li obviněný, že svědek J. H. věděl o tom, že (obviněný) telefon nemá k dispozici a bude ho teprve kupovat, a nepřímo to připustil i svědek P. J., tak naopak svědci L. M. a J. P. vypověděli, že obviněný porušil pravidla Aukra pokud neměl telefony u sebe. Tito předpokládali, že nabízené telefony má k dispozici, jak určují stanovená pravidla Aukro, čímž tyto poškozené uvedl v omyl. Z dalších důkazů bylo rovněž zjištěno, že obviněný tvrdil poškozeným, že se nachází ve Francii, kde právě na základě složených finančních prostředků zabezpečuje předmětné mobilní telefony. Provedeným dokazováním však bylo zjištěno, že se ve Francii nenacházel, komunikoval z České republiky a rovněž zálohy, respektive finanční prostředky, které obdržel od poškozených, použil za jiným účelem. Mohl je rovněž vrátit, což samozřejmě neučinil.
11. Státní zástupkyně souhlasila se závěrem druhoinstančního soudu, že jednání obviněného je třeba považovat za propojené v kontextu celé trestné činnosti a je nutné si uvědomit opakovaná totožná schémata jednání, kdy obviněný poškozeným opakovaně uváděl nepravdivé údaje o svém pobytu ve Francii, o možnosti telefony ihned zakoupit po obdržení zálohy a následně postupná opakovaná sdělení, že telefony nebyly dodány. Zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku tak, jak je aplikovaly soudy obou stupňů, byly v daném případě naplněny.
12. S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby tak rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
13. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 10. 3. 2016). Případnou repliku již dovolací soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v dané věci je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci nesprávného právního posouzení skutku je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto právě zmíněných vad lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví), nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci nelze napadat postup orgánů činných v trestním řízení při provádění jednotlivých důkazů a následný způsob jejich hodnocení ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., či případnou neúplnost dokazování, a v návaznosti na to není možné ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. V dovolacím řízení je Nejvyšší soud naopak povinen z nich vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových či procesních vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
18. Z právě uvedeného je zřejmé, že ne všechny námitky, které obviněný ve svém podání uplatnil, mohly v kontextu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obstát. Příkladem může být zejména jeho tvrzení, že se v průběhu řízení nepodařilo prokázat, že by ve Francii ve skutečnosti nebyl. Otázkou procesního charakteru, a tedy rovněž nepodřaditelnou pod jím zvolený (ale i kterýkoliv jiný) dovolací důvod, byla jeho výhrada stran místní nepříslušnosti Okresního soudu v Liberci k projednání jeho trestní věci. V této námitce by Nejvyšší soud dovolateli stejně nepřisvědčil, naopak by se plně ztotožnil s názorem soudu odvolacího (srov. stranu 4 odůvodnění jeho usnesení).
19. Při vázanosti skutkovými zjištěními soudů nižších instancí posoudil Nejvyšší soud nesouhlasné stanovisko obviněného vůči právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, které zdůvodnil tím, že poškozeným (jak vyplývá ze svědeckých výpovědí J. H. a P. J.) bylo známo, že nabízené mobilní telefony neměl v době vyhlášení aukce u sebe, a proto nemohl nikoho uvést v omyl anebo zamlčet nějaké podstatné skutečnosti a naplnit tak objektivní stránku skutkové podstaty přečinu podvodu podle výše citovaného zákonného ustanovení.
20. Takové tvrzení dovolatele ovšem zjištěnému skutkovému stavu bezezbytku neodpovídá. Další dva poškození L. M. a J. P. totiž o zmiňované skutečnosti (jež byla též v rozporu s podmínkami společnosti Aukro, s. r. o.) nevěděli, a již pouze tím byli obviněným uvedeni v omyl. Mnohem podstatnější je ale fakt, že obviněný všem poškozeným tvrdil, že pobývá ve Francii, kde předmětné mobilní telefony nakoupí (což se prokazatelně nezakládalo na pravdě, neboť ve Francii tou dobou nebyl), a poté, co jim nabízené zboží nedodal, se hájil tím, že zamýšlený obchod ve Francii nevyšel. Poskytnuté platby (zálohy) však poškozeným po tomto „nezdařeném obchodu“ nevrátil, jejich náhradu neustále oddaloval a na opakované urgence k zaplacení (jak ze strany poškozených, tak společnosti Aukro, s. r. o.) často ani nereagoval. Místo toho otvíral další internetové aukce, v nichž opětovně uváděl stejné nepravdivé informace, takže výše nastíněný scénář ještě několikrát opakoval (v podrobnostech srov. stranu 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
21. Nejvyšší soud proto shledal, že dovolatel svým výše popsaným jednáním uváděl (již od samého počátku) všechny poškozené v omyl ve snaze vylákat od nich finanční prostředky (jejichž celková hodnota převýšila částku 50 000 Kč) a sám sebe tím obohatit. Tím naplnil nejen všechny znaky objektivní stránky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ale rovněž stránku subjektivní, neboť tak činil naprosto vědomě a záměrně, v přímém podvodném úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se tedy přiklonil k právnímu hodnocení předmětného skutku, tak jak jej učinily oba soudy nižších instancí, a námitky dovolatele v tomto smyslu zhodnotil jako zjevně neopodstatněné.
22. Stejně nahlížel dovolací soud i na úvahy dovolatele o možné aplikaci principu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Na tomto základě se dovolatel domáhal řešení věci občanskoprávní cestou, které (údajně) mělo být vyloučeno postupem společnosti Aukro, s. r. o.
23. Nejvyšší soud ovšem nepovažoval projednání této kauzy prostřednictvím civilního soudnictví za dostačující, a to zejména z hlediska ochrany společnosti před majetkovou trestnou činností. Jak již bylo uvedeno výše (zejména v odstavci 20. a 21.), dovolatel svým jednáním bez nejmenších pochybností naplnil všechny znaky základní (odst. 1) i kvalifikované (odst. 3) skutkové podstaty přečinu podvodu uvedené v §209 tr. zákoníku. Učinil tak způsobem pro zmiňovaný přečin poměrně obvyklým, tedy evidentně cíleně, promyšleně a hlavě opakovaně.
24. V této souvislosti je třeba připomenout zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, a stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle nichž je základním požadavkem umožňujícím aplikaci zásady subsidiarity trestní represe to, aby předmětné jednání neodpovídalo ani těm nejlehčím trestným činům dané skutkové podstaty. Tomu tak v posuzovaném případě nebylo. Lze tedy ještě jednou zopakovat, že dovolatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž společenská škodlivost takového jednání nebyla nijak zanedbatelná. Jeho trestní postih je z tohoto důvodu zcela namístě. Občanskoprávní řešení nejen v této věci, ale i v dalších podobných případech by naopak nemohlo uspokojivě nezajistit ústavně zaručená práva osob na ochranu majetku proti (poměrně četným) útokům tohoto typu.
25. Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 4. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu