ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.359.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 359/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2016 o dovolání obviněného L. S. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. 9 To 290/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 T 35/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný L. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 9 T 35/2015, uznán vinným, že
v P.–S. dne 9. 4. 2015 v době okolo 01:15 hod. v chatové osadě N. B. nejprve za pomoci doneseného nářadí prostříhal díru do drátěného pletiva o výšce 160 cm u pozemku s chatou, umožňující trvalejší bydlení, v úmyslu něco odcizit vnikl do touto dírou na pozemek, na boku chaty vypáčil zavřenou okenici a pravou část okenice vysadil, poté vypáčil okno u chaty, okno odjistil a spustil na zem, při tom rozbil skleněnou výplň okna, následně vnikl do chaty a tu prohledal, nic však neodcizil a stejnou cestou odešel, svým jednáním způsobil majitelce chaty D. D. škodu poškozením pletiva a chaty v celkové výši 2 200 Kč,
a výše popsaného jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 1 T 119/2012 ze dne 18. 6. 2013, který nabyl právní moci dne 13. 7. 2013, byl uznán vinným ze spáchání mimo jiné přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a byl mu uložen společný trest odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu v délce třiceti měsíců .
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a uložil mu za to podle §178 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců (soud prvního stupně měl uvést, že uložený trest je trestem úhrnným), pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost uhradit poškozené D. D., bytem P.–S., L., částku 2 200 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. soud odkázal tuto poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. 9 To 290/2015, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Pavla Cinka proti němu podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V podrobnostech dovolatel namítl, že právní závěry soudů obou stupňů nejsou v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními, přičemž z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Soudům vytkl, že jednání mu kladené za vinu nesprávně kvalifikovaly jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a vyslovil pochybnost o tom, zda popsaný skutek vůbec je trestným činem. V návaznosti na to zdůraznil, že k podstatné části daného jednání se doznal, tedy že vypáčil okno od chaty, odjistil je a spustil na zem, přičemž rozbil jeho skleněnou výplň, avšak popřel, že by vnikl do chaty a tuto prohledával za účelem odcizit cizí věc, což podle jeho názoru v řízení před soudem prvního stupně ani nebylo jakkoli prokázáno; současně poukázal na to, že v době spáchání činu byl pod vlivem pervitinu. Uvedl, že od dokonání trestného jednání odcizit cizí věc tak upustil sám ze své vůle, když do objektu chaty vůbec nevstoupil.
6. Obviněný dále vyjádřil názor, že pro naplnění skutkové podstaty pokusu podle §21 tr. zákoníku nestačí jen skutečnost, že pachatel jednal tak, že jeho jednání může směřovat k následku, ale musí být skutečně vykonáno takové úmyslné jednání, které bezprostředně směřuje k následku, který je předvídán trestním zákonem; pachatel tak musí učinit veškeré požadované jednání potřebné pro naplnění skutkové podstaty daného trestného činu, a pokud k následku eventuálně nedojde, musí to být dílem náhody nezávislé na subjektivním jednání pachatele, avšak závislé na subjektivních okolnostech. V posuzovaném případě úmysl nesměřoval k dokonání v úvahu přicházejícího trestného činu, a nešlo tedy vůbec o pokus trestného činu krádeže, neboť omezuje-li se úmysl pouze na pokus, nejde vůbec o pokus trestného činu, a proto takové jednání nemůže být trestné. Dovolatel zdůraznil, že dobrovolnost upuštění je dána jen tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, že jeho trestná činnost je uskutečnitelná (a to třeba i mylně), a přesto se rozhodne od dokonání upustit a odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknutého pokusu, nebo učinit o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem, mohlo být ještě odstraněno. Zopakoval, že v daném případě z vlastní vůle upustil od dokonání přečinu krádeže, když v předmětné chatě patrně bylo mnoho možností odcizení různých předmětů útoku, nikdo jej při jeho jednání nevyrušil a následně po kontrole hlídky Policie ČR se k jednání, které je mu kladeno za vinu, z převážné části doznal; jeho jednání tak bylo pokusem nedokonaným a za daných okolností nemělo být posouzeno jako trestné. V této souvislosti ještě doplnil, že svůj úmysl nedokonat trestný čin přisuzuje vyprchání účinků omamné a psychotropní látky, a tedy v podstatě uvědomění si reality a potencionálních následků svého jednání.
7. Další výhrady dovolatel směřoval proti druhu a výměře trestu, jenž mu byl uložen, a který považoval za nepřiměřený. Soudům obou stupňů vytkl, že při ukládání trestu jednak nezohlednily skutečnost, že se trestné činnosti dopustil pod vlivem návykových látek ve stavu patrně vylučujícím jeho příčetnost, a dále že nepřihlédly ani k polehčující okolnosti ohledně jeho nepříznivé finanční situace. S poukazem na ustanovení §39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku, podle něhož soud přihlédne také k tomu, do jaké míry se jednání pachatele přiblížilo k dokonání trestného činu, jakož i k okolnostem a k důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo, uvedl, že zákon poskytuje možnost, aby soud snížil trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za pokus trestného činu a má vzhledem k povaze a závažnosti pokusu za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Namítl také, že i v případě, že by odvolací soud rozhodl o uložení trestu odnětí svobody, měl jej zařadit do věznice s dozorem. Vyslovil rovněž přesvědčení, že v daném případě měla být zohledněna skutečnost, že poškozené vznikla nepatrná škoda, kterou je po domluvě se svojí matkou připraven v měsíčních splátkách uhradit.
8. Obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud poté buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, aby byl podle §226 písm. a) tr. zákoníku (správně měl odkázat na trestní řád) obžaloby zproštěn, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl. Dovolatel učinil ve svém podání též podnět, aby předseda senátu Okresního soudu v Plzni (přesněji měl uvést předsedkyni senátu Okresního soudu Plzeň-město) podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, neboť měl za to, že s ohledem na skutečnost, že ke spáchání trestného činu mu kladeného za vinu nedošlo, bude obžaloby zproštěn, a výkon trestu tudíž označil za neopodstatněný.
9. K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněný se sice formálně domáhá aplikace ustanovení §21 odst. 3 tr. zákoníku o zániku trestní odpovědnosti za pokus trestného činu v důsledku dobrovolného upuštění od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu, jeho námitky jsou však založeny především na odmítnutí skutkového zjištění, podle kterého po vypáčení okna vnikl do předmětné chaty a prohledal ji, a tudíž k takovým námitkám v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přihlížet. Současně poukázal na to, že zmíněné námitky jsou bezpředmětné ve vztahu k právní kvalifikaci přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť tento přečin dovolatel dokonal již tím, že za překonání hned dvou překážek (oplocení, okenicí chráněného zavřeného okna) vnikl do prostor chaty; jeho trestní odpovědnost za tento přečin by ostatně zůstala ve smyslu §21 odst. 5 tr. zákoníku nedotčena, i kdyby podmínky zániku trestnosti u pokusu krádeže byly splněny.
10. Ve vztahu k právní kvalifikaci pokusu přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku státní zástupce považoval s jistou dávkou tolerance za relevantně uplatněnou tu část námitek, ve které obviněný dovozoval dobrovolnost upuštění od dokonání tohoto přečinu z okolnosti, že jej nedokonal, ačkoli nebyl nikým přistižen a ačkoli se v chatě nacházely předměty, jež bylo možno odcizit; zároveň však uvedené výhrady neshledal důvodnými. Citoval znění §21 odst. 3 tr. zákoníku a zdůraznil, že přestože se soudy blíže nezabývaly důvody, pro které obviněný posléze v chatě nic neodcizil, pro zánik trestnosti pokusu nepostačuje jen samotné upuštění od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu, nýbrž musí být splněny též další podmínky uvedené v §21 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, a v tomto směru je zřejmé, že dovolatel neodstranil nebezpečí, které vzniklo podniknutým pokusem zákonem chráněnému zájmu na ochraně majetku v důsledku toho, že obviněný „otevřel cestu“ do objektu chaty případným dalším nepovolaným osobám. Dále doplnil, že skutečnost, že obviněný se ke svému jednání částečně doznal poté, kdy byl několik set metrů od předmětné chaty přistižen hlídkou Policie ČR, pak v žádném případě nelze považovat za oznámení pokusu policejnímu orgánu ve smyslu §21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Pro úplnost dodal, že obviněný se podle vlastní výpovědi u hlavního líčení dopustil svého jednání v úmyslu odcizit benzín, který potřeboval do auta; s ohledem na skutečnost, že právě tato pohonná hmota se v chatě patrně nenacházela, lze důvodně usuzovat na to, proč obviněný z chaty posléze nic neodcizil.
11. K námitkám dovolatele směřujícím proti přílišné přísnosti uloženého trestu státní zástupce uvedl, že tyto obsahově neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, neboť v rámci tohoto ani žádného jiného důvodu dovolání nelze vznášet výhrady týkající se přílišné přísnosti nebo mírnosti uloženého trestu a ani se domáhat mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 5 tr. zákoníku [nikoli §39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku, jak mylně uvádí dovolatel].
12. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 11. 3. 2016). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
17. Z tohoto pohledu námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně tak, jak jsou uvedena ve skutkové větě výroku o vině rozsudku (s nimiž se ztotožnil i soud odvolací), když sice připustil, že prostříhal díru do drátěného plotu, touto vnikl na pozemek a následně vypáčil okno od chaty, okno odjistil a spustil na zem, avšak tvrdil, že do chaty vůbec nevstoupil a její vnitřek neprohledával, přičemž dokončení činu si rozmyslel a rozhodl se odejít zřejmě v důsledku vyprchání účinků omamné a psychotropní látky, pod jejímž vlivem v době daného jednání byl, nemohla obstát.
18. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud jen pro úplnost k uvedeným námitkám dodává, že na podkladě provedených důkazů (protokolu o ohledání místa činu včetně fotodokumentace) bylo zjištěno, že vysazená okenice (již vysadil obviněný, jak to i sám doznal) se nacházela uvnitř chaty opřená o kuchyňský stůl, jenž se nacházel teprve kus za truhlou umístěnou pod rozbitým oknem, když navíc v chatě byly otevřené i dveře skříně, jež poškozená, příp. její dcera (která byla v chatě před daným činem naposledy) při odchodu vždy zavírala, tj. je nepochybné, že obviněný nejen do chaty vnikl, ale že ji i prohledal. Stejně tak nebylo možné akceptovat jeho námitku, že v době svého jednání byl pod vlivem pervitinu, neboť tato skutečnost nebyla zjištěna [jak vyplývá z výpovědí obviněného z přípravného řízení, resp. protokolů o výslechu podezřelého pořízených poté, co byl bezprostředně po činu zadržen hlídkou Policie ČR, stejně jako není uvedena v úředním záznamu Policie ČR sepsaném rovněž bezprostředně po zadržení obviněného (str. 3 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 a 3 usnesení soudu druhého stupně)].
19. Jestliže by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod nelze podřadit, a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
20. Obviněný však ve svém dovolání rovněž vyjádřil názor, že soudy obou stupňů daný skutek nesprávně právně kvalifikovaly jako pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm b), odst. 2 tr. zákoníku, neboť vzhledem k tomu, že ze své vůle upustil od jeho dokonání, měly aplikovat ustanovení §21 odst. 3 tr. zákoníku o zániku trestní odpovědnosti za pokus trestného činu. Takovou námitku lze s jistou mírou tolerance považovat za relevantně uplatněnou, neboť s poukazem na ni vytkl rozhodnutím soudů nižších stupňů, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedená dovolatelova výhrada je zjevně neopodstatněná.
21. Přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá vloupáním. Přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
22. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
23. Podle §21 odst. 3 tr. zákoníku trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a
a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, nebo
b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.
24. Dobrovolnost upuštění je dána jen tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, že jeho trestná činnost je uskutečnitelná (a to třeba i mylně), a přesto se rozhodne od dokonání upustit a odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, nebo učinit o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, mohlo být ještě odstraněno. Při řešení otázky, zda z uvedených důvodů trestní odpovědnost pokusu trestného činu zanikla, je třeba rozlišovat pokus neukončený a pokus ukončený. O neukončený pokus jde, jestliže pachatel ještě neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu, o ukončený pokus se jedná, jestliže pachatel učiní vše, co pokládá za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání přesto nedojde. K zániku trestní odpovědnosti za ukončený pokus obvykle nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, nýbrž je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, popřípadě je třeba dobrovolně učinit oznámení o pokusu v době, kdy takové nebezpečí mohlo být ještě odstraněno příslušným orgánem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 303 až 305 a s. 311, dále srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1978, sp. zn. 1 Tzf 4/78, publikované pod č. 16/1979 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1517/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, v Sešitě 73/2011 pod č. T 1365).
25. S ohledem na shora uvedenou zákonnou úpravu dopadající na uvedený skutek a rozvedené obecné zásady týkající se předmětné problematiky je zřejmé, že obviněný svým výše popsaným jednáním spočívajícím v prostříhání díry do drátěného pletiva, ve vniknutí na pozemek, na němž se nacházela chata poškozené, vypáčení a vysazení zavřené okenice a poté i okna chaty, a následně vniknutí do chaty a jejím prohledání, bezprostředně směřoval k tomu, aby si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocní (jak vyplývá z výpovědí obviněného z přípravného řízení, resp. protokolů o výslechu podezřelého pořízených poté, co byl bezprostředně po činu zadržen hlídkou Policie ČR, a dále i z jeho výpovědi u hlavního líčení, měl v úmyslu odcizit zejména benzín, který potřeboval do auta; skutečnost, že právě tento v chatě nenašel, byla zřejmě důvodem, proč nic v chatě neodcizil). Jak vyplývá ze skutkových zjištění nalézacího soudu, jimž zcela přisvědčil rovněž soud odvolací, v průběhu řízení bylo prokázáno, že obviněný přitom ani neodstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu daného trestného činu, ani neučinil o pokusu tohoto trestného činu oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno; naopak chatu zanechal komukoliv přístupnou, nezabezpečenou proti případnému dalšímu vniknutí, a ke svému jednání se sice částečně doznal, ovšem až poté, co byl několik set metrů od chaty zadržen hlídkou Policie ČR.
26. Nejvyšší soud se proto ztotožnil se závěry obou soudů nižších instancí a rovněž s názorem státního zástupce v jeho výstižném vyjádření, že dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty (ukončeného) pokusu přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (a zároveň i odst. 2 citovaného zákonného ustanovení) a současně i přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (neoprávněně vnikl do obydlí jiného, přičemž překonal dvě překážky, jejichž účelem bylo zabánit vniknutí, a to jednak oplocení kolem pozemku, na němž chata stála, a dále okenici chránící zavřené okno u chaty), a tudíž skutek, jak byl zjištěn a popsán, byl soudy obou stupňů správně právně kvalifikován. Ostatně proti naposledy citované právní kvalifikaci dovolatel ani žádné námitky nevznesl.
27. Obviněný ve svém dovolání též vyjádřil nesouhlas s druhem a výměrou uloženého trestu s tím, že „se mu zdá nepřiměřený“; namítl rovněž, že pro výkon trestu odnětí svobody měl být zařazen do věznice s dozorem. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda takové výhrady jsou podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 – Zpráva o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení – publikované pod. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Z tohoto důvodu není tato námitka (učiněná dovolatelem navíc s poukazem jednak na důkazní situaci, k níž uplatňuje výhrady skutkového charakteru, když tvrdí, že byl pod vlivem návykových látek ve stavu patrně vylučujícím jeho příčetnost, a dále na svou nepříznivou finanční situaci) podřaditelná [a to ani v souvislosti s odkazem na ustanovení §39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku; zřejmě měl na mysli možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku] pod jím zvolený dovolací důvod. Jen pro úplnost lze dodat, že takovou námitku nepřiměřenosti uloženého trestu by nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci jiného dovolacího důvodu [například podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. V návaznosti na uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že obviněný je obecným i speciálním recidivistou, v evidenci Rejstříku trestů má celkem 21 záznamů a daného jednání se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení pro trestnou činnost stejného charakteru.
28. Dovolací argumentace obviněného je navíc v naprosté většině doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v rámci odvolání, a soud druhého stupně se s ní dostatečně a přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
29. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 3. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu