ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.411.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 411/2016-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2016 o dovolání obviněného M. Č. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 8 To 433/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 135/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 4 T 135/2013, byl obviněný M. Č. uznán vinným přečinem šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, za což byl podle §357 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks mobilního telefonu SAMSUNG GT 5610, včetně akumulátoru. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Policii České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Odbor specializovaných činností, částku 16 562 Kč a České republice, Hasičskému záchrannému sboru hl. m. Prahy částku 14 280 Kč.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedeného přečinu dopustil tím, že dne 27. 8. 2012 v 7:53 hodin zavolal z mobilního telefonu zn. Samsung GT 5610, bez vložené SIM karty na tísňovou linku 112 a operátorovi oznámil smyšlenou informaci, že „cirka za hodinu bouchne bomba na IKEMu“, následkem čehož byly v Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) v Praze 4, ul. Vídeňská 1958/9, upraveny či přerušeny probíhající léčebné úkony v celé několikapatrové budově lékařského zařízení, jež se za přítomnosti velkého počtu zdravotnického personálu a pacientů právě nacházelo v plném provozu, a byla aktivována opatření integrovaného záchranného systému vč. evakuace budov a přilehlého okolí trvající v době od 7:53 hodin do 10:00 hodin, avšak zasahující bezpečnostní sbory nenalezly žádný výbušný systém, čímž způsobil přerušením provozu lékařského zařízení škodu ve výši 437 837 Kč Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM), IČ 000 23 001, a bezdůvodným zásahem škodu ve výši 14 280 Kč Hasičskému záchrannému sboru hl. m. Prahy a škodu ve výši 16 562 Kč Policii České republiky.
3. Rozsudek nalézacího soudu napadl obviněný M. Č. v celém rozsahu odvoláním. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 8 To 433/2015, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. Č. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či na nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Poukázal zejména na skutečnost, že jej soud prvního stupně dvakrát obžaloby zprostil, oba zprošťující rozsudky však byly vždy napadeny odvoláním státního zástupce v neprospěch obviněného. Po druhém usnesení odvolacího soudu, jímž byl zprošťující rozsudek nalézacího soudu zrušen, byl následně obviněný soudem prvního stupně uznán vinným, a to přestože soud prvního stupně v tomto řízení neprovedl jediný nový důkaz hovořící v neprospěch obviněného. Odsuzující rozsudek tedy vycházel toliko ze závazného právního názoru odvolacího soudu, na základě kterého soud prvního stupně bez ohledu na provedení nových důkazů zcela změnil svůj názor a uznal jej vinným. Naopak doplněné dokazovací řízení, resp. výslech svědka plk. Ing. V. Š., je podle názoru obviněného možné interpretovat pouze v jeho prospěch, když svědek vypověděl, že u většiny telefonních přístrojů je možné určitým způsobem změnit IMEI přístroje, čímž nelze vyloučit, že existuje více přístrojů s totožným IMEI, a nelze tak vyloučit, že na tísňovou linku volal někdo jiný z jiného telefonního přístroje.
6. Obviněný dále upozornil na nedostatky přípravného řízení, spočívající v tom, že orgány činné v trestním řízení nezajistily výpis o telekomunikačním provozu jeho mobilního telefonu za rozhodné období. Přitom platí, že takový výpis je k dispozici pouze po omezenou dobu šesti měsíců, tato vada řízení je tedy již neodstranitelná. Bez těchto výpisů však nelze dospět k jednoznačnému závěru o tom, zda z telefonu s předmětným IMEI skutečně volal obviněný, nebo zda např. neexistuje telefonních přístrojů se shodným IMEI více.
7. Namítl rovněž, že soudy neprávem hodnotily v jeho neprospěch znalecký posudek PhDr. Marie Svobodové, Ph.D., z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické audioexpertizy – fonoskopie. Závěrem znaleckého zkoumání bylo, že se v případě anonymního mluvčí, který ohlašoval bombu v IKEM, jedná s největší pravděpodobností o obviněného. Znalkyně však sama připustila, že výsledek není jednoznačný.
8. V jeho neprospěch nelze hodnotit smazání dat v mobilním telefonu a ani výpověď svědkyně V. G. Měl za to, že chybně byly hodnoceny výpovědi zaměstnanců IKEM T. P. a M. Š.; oba svědci shodně vypověděli, že v momentě, kdy slyšeli výhružnou nahrávku při odvysílání televizní reportáže, si byli takřka jistí, že se jedná o jiného bývalého pacienta IKEM J. D. Soudy na tyto výpovědi však nereagovaly a J. D. ani nevyslechly.
9. Dále nesouhlasil s tím, že v rámci důkazního řízení byl v jeho neprospěch hodnocen úřední záznam ze dne 4. 7. 2013 o provedené lustraci uvedeného IMEI, ze kterého byl uskutečněn výhružný hovor. Jednak je v záznamu špatně uvedeno číslo IMEI, jednak byl záznam proveden s ročním zpožděním od spáchání trestného činu, kterého se měl údajně dopustit, a jeho důkazní hodnota je tak přinejmenším zpochybnitelná. Obdobně nelze jako důkaz přijmout odkaz na mapku lokality, ze které bylo nouzové volání uskutečněno. Jedná se o široce vymezenou lokalitu, navíc soudy obviněnému nikdy neprokázaly, že v době spáchání trestného činu se v této lokalitě nacházel, nikdy totiž neprokázaly trasu, po které se téhož dne dopravoval na své vyšetření do IKEM.
10. Soudy se rovněž vůbec nezabývaly tím, co by obviněného vedlo ke spáchání mu za vinu kladeného trestného činu. Obecně lze tedy uzavřít, že zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Mezi provedenými důkazy nebyl jediný důkaz, který by jednoznačně a jasně a s vyloučením pochybností ukazoval na osobu obviněného jako na osobu pachatele trestného činu. V jeho neprospěch nehovoří jediný provedený důkaz, obviněný není ze svého jednání usvědčován jediným přímým důkazem. Tím došlo ze strany soudů k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť vzniklé pochybnosti plynoucí z důkazního řízení bylo nutno vyložit ve prospěch obviněného.
11. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 8 To 433/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 4 T 135/2013, zrušil a Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení s obsahem podání a dostupným spisovým materiálem Nejvyšší státní zastupitelství nevyužívá svého oprávnění a nebude se věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
14. Je vhodné předeslat, že nalézací soud, jakož i odvolací soud ve věci rozhodovaly opakovaně, což jen dokládá, že dokazování v této věci se nevyvíjelo jednoznačně a bylo poměrně komplikované. Trestním příkazem ze dne 22. 7. 2013, sp. zn. 4 T 135/2013, nalézací soud obviněného uznal vinným přečinem šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku a uložil mu trest. Obviněný však podal proti trestnímu příkazu odpor a soud prvního stupně následně po provedeném dokazování v hlavním líčení rozsudkem ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 4 T 135/2013, obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat přečin šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. K odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 8 To 32/2014, tento rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 4 T 135/2013, byl obviněný po doplnění dokazování znovu podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat přečin šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 podala i proti tomuto rozsudku odvolání a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 8 To 291/2015, byl označený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V řízení následujícím po zrušení rozsudku soudu prvního stupně byla učiněna k dovolání obviněného nyní přezkoumávaná rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně.
15. Není od věci též poznamenat, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
17. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).
19. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 8 až 11 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 až 6 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud, s jehož rozhodnutím se odvolací soud ve výroku o vině obviněného plně ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřily a proč naopak vzaly za podklad svých skutkových závěrů především výsledky odborných vyjádření a výslechy jejich zpracovatelů svědků kpt. Ing. J. K. a plk. Ing. V. Š. ohledně zajištěného mobilního telefonu a znaleckého zkoumání z odvětví kriminalistické audioexpertizy – fonoskopie znalkyně PhDr. Marie Svobodové, Ph.D. Nelze nevidět, že opřely své rozhodnutí o vině obviněného o nepřímé důkazy, což ale v posuzované konkrétní věci nikterak nekoliduje s právem na spravedlivý proces či zásadou in dubio pro reo. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly i přes okolnost, že nebyl zcela spolehlivě objasněn motiv činu, což obviněný připomínal, přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného přečinu (pohnutka není znakem jeho objektivní stránky) a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
20. Presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Nejvyšší soud souhlasí s obviněným, že princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Nezpochybňuje též, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů (k tomu přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/03). Současně ale také platí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného tak, jak se obviněný dovolává. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Pakliže obviněný v postupu soudů spatřoval porušení zásady in dubio pro reo, presumpce neviny a v širším kontextu zásad spravedlivého procesu, nelze mu přisvědčit.
21. Obhajoba obviněného byla založena na možnosti existence více mobilních telefonů s totožným IMEI. Nalézací soud se jí ve svém odsuzujícím rozsudku, instruován odvolacím soudem, po doplnění dokazování o zevrubný výslech svědka plk. Ing. V. Š. (č. listu 335 až 338), velmi podrobně zabýval a přesvědčivě se s ní vypořádal. Předně připomněl, že bylo prokázáno, že volající nahlásil umístění bomby v IKEM z mobilního telefonního přístroje (mobilní telefon je identifikován prvními čtrnácti číslicemi), což bylo doloženo v materiálech integrovaného záchranného systému (č. listu 95), toto číslo bylo uvedeno jako identifikační číslo volajícího v záznamu o přijaté výhrůžce a vyplývá to i z protokolu o události HZS (č. listu 224). Těmito důkazy ve spojení s mapkou založenou na č. listu 225 měl soud za prokázané, že volající se v inkriminované době nacházel přibližně v oblasti M., S. a P. Obviněný vlastní mobilní telefon s výše uvedeným IMEI, což on ani nepopřel, a výlučně on jej užíval v inkriminovanou dobu. Na podkladě výsledků provedeného dokazování soud učinil závěr, že bylo nade vší pochybnost prokázáno, že hlášení bomby bylo učiněno z přístroje č. IMEI, který měl obviněný kritického dne u sebe. Nalézací soud též upozornil, že i když existuje hypotetická možnost paralelní existence dvou mobilních telefonních přístrojů se shodným IMEI, byla taková situace v konkrétním případě výsledky provedeného dokazování vyloučena. Při tísňovém volání na lince 112 se vedle kruhové výseče na mapě zobrazující místo volání zobrazilo IMEI (viz výpověď svědkyně V. G., poznámka Nejvyššího soudu), jehož lustrací bylo zjištěno, že jako jediné telefonní číslo v něm užívané je telefonní číslo, které je lokalizováno v obci K. a jeho uživatelem je obviněný. Soud vzal také za prokázané, že obviněný v době nahlášení bomby cestoval z K. přes S., B. do P., kam dorazil v 8:30 až 9:00 hodin. Telefonát byl uskutečněn v 7:53 hodin v okolí obcí M., S. a P., tj. v okolí nájezdu na D1, z čehož soud vyvodil, že obviněný se i s mobilním telefonem v rozhodné době nacházel právě v místech, kde bylo telefonováno. Potažmo také připomněl, že v předmětném telefonu došlo k manuálnímu vymazání volacího protokolu, jak vyplývá z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví analýzy dat a zkoumání nosičů, vypracovaného kpt. Ing. J. K., což sice samo o sobě vinu obviněného neprokazuje, ale doplňuje řetězec nepřímých důkazů. Pozornost nalézací soud soustředil i k hodnocení výpovědí svědků kpt. Ing. J. K. a plk. Ing. V. Š., kteří připustili, že za určitých okolností je možné, aby došlo ke změně IMEI telefonu a tím i k výskytu více telefonů se shodným IMEI. Současně ale také upozornil ve shodě s vyzněním důkazů, jak byly provedeny v hlavním líčení, že svědek kpt. Ing. J. K. tuto možnost označil s pravděpodobností hraničící s jistotou za vyloučenou, za nepravděpodobnou byla taková situace označena i ve zprávě Útvaru zvláštních činností Policie České republiky a z výpovědi svědka plk. Vladimíra Šibora, ředitele Útvaru zvláštních činností Policie České republiky, který se ke změně továrně nastaveného výrobního čísla mobilního telefonu vyjadřoval jako k možnosti nikterak mimořádně složité, současně vyplynulo (ve shodě s údaji poskytnutými svědkyní V. G., poznámka Nejvyššího soudu), že pokud bylo voláno na krizovou linku 112, k číslu IMEI měla být dodána i lokalita, odkud bylo voláno. Tak tomu bylo, poněvadž výskyt volajícího byl zobrazen v lokalitě M., S. a P. Vedle těchto nepřímých důkazů, jež soud prvního stupně hodnotil jako nepřímé důkazy usvědčující, označil za další významný důkaz o vině obviněného také znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistické audioexpertizy – fonoskopie znalkyně PhDr. Marie Svobodové, Ph.D., která označila obviněného s nejvyšší mírou pravděpodobnosti za osobu volající; v označení jednoznačného závěru jí bránila pouze skutečnost, že mluvčí se snažil maskovat hlas a částečně řeč (v podrobnostech str. 8 až 10 rozsudku nalézacího soudu).
22. Odvolací soud po rekapitulaci skutkových zjištění, jež nebyla ani obviněným zpochybněna, připomněl, že obhajoba obviněného je založena na tvrzení, že nebylo prokázáno, že volajícím oznamujícím výbuch bomby byl právě on. Upozornil, že právě k prověření této obhajoby bylo provedeno obsáhlé dokazování, jež bylo soustředěno k otázkám spolehlivosti identifikace určitého mobilního telefonního přístroje pomocí IMEI, k čemuž byli vyslechnuti svědci kpt. Ing. J. K. a plk. Ing. V. Š., kteří sice shodně připustili, že je možné změnit číslo IMEI, přičemž odlišně posuzovali proveditelnost a potřebnou odbornost takového zásahu. Ani závěr o hypotetické možnosti existence dvou telefonních přístrojů se stejným IMEI však podle něj neznamená, že vina obviněného nebyla v konkrétní věci dostatečně přesvědčivě prokázána. Naopak konstrukce skutkového děje předloženého obviněným je hypotézou, kterou nelze přijmout, nedává logickou odpověď na otázky, proč by měl někdo jiný opatřen IMEI mobilního telefonního přístroje zrovna obviněného, proč by volal z tohoto dalšího telefonního přístroje na tísňové volání a oznámil výhrůžku bombou v IKEM, a to z místa, kde se v té době měl nacházet obviněný, který sám jel do IKEM. Odvolací soud v této souvislosti také podrobně opakoval tu část doplňující výpovědi svědka plk. Ing. V. Š., který uvedl, že je s podivem, že krizová linka z Kladna nedodala k číslu IMEI lokalitu, odkud bylo voláno, a že ke ztotožnění původce volání by se tak dalo dojít na základě indikátoru IMEI a případně oné mapky. Upozornil, že HZS měl tuto mapku k dispozici, je součástí spisu. Ve shodě se soudem prvního stupně i on označil závěry znaleckého posudku znalkyně PhDr. Marie Svobodové, Ph.D., z oboru fonoskopie o vysoké pravděpodobnosti totožnosti volajícího s obviněným za další důkaz, který zapadá do řetězce nepřímých důkazů, které vedly soud prvního stupně ke správnému zjištění, že volajícím byl obviněný (viz zejména str. 3 až 5 usnesení).
23. Obviněný s hodnotícími úvahami soudů prvního a druhé stupně nesouhlasil, tvrdil, že provedené nepřímé důkazy nejsou s to vytvořit spolehlivý podklad pro odsuzující rozsudek a že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Vytkl, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, neboť nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, hodnocení důkazů vybočuje z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. do takové míry, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Námitky obviněného však nelze přijmout, nelze souhlasit s jeho výtkou, že z odůvodnění rozhodnutí soudů není zřejmé, z jakých nepřímých je dovozována jeho vina a jaké skutkové závěry jsou z nich činěny. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů naopak jasně vyplývá, že důkazy pečlivě hodnotily jednotlivě i v jejich souhrnu, způsobem, který je prost libovůle, a to na rozdíl od obviněného, který přistupuje k hodnocení důkazů izolovaně, jak o tom svědčí námitky uplatněné v dovolání. Dovolací soud hodnotící závěry soudů akceptuje, neshledal v nich takové logické rozpory, jež by mohly relevantně zpochybnit jimi učiněné závěry.
24. Nelze souhlasit s námitkou dovolatele, že soud prvního stupně naposledy rozhodl odsuzujícím rozsudkem, aniž provedl v hlavním líčení jakýkoliv důkaz vyznívající v jeho neprospěch. Na tuto výhradu již reagoval odvolací soud a přiléhavě připomněl, že svědek plk. Ing. V. Š. v hlavním líčení dne 29. 9. 2015 (č. listu 335 a násl.) svoji výpověď doplnil mimo jiné i o informace související s údaji, jež operační systém poskytuje v souvislosti se záznamem tísňového volání. Konkrétně se zmínil o tom, že při volání na krizovou linku 112 by měla být k dispozici vedle IMEI též lokalita, protože „ta technologie je na tom postavená“. Při ztotožnění původce volání by se tak dalo vyjít z IMEI, případně z té mapky. Svědek tak potvrdil důležitost údaje o lokalitě, z níž bylo voláno, při identifikaci volajícího, což byl argument, který nalézací soud mohl spolehlivě použít a také použil až po doplňujícím výslechu jmenovaného svědka. Výpověď svědka byla správně hodnocena v souvislosti s výpovědí svědkyně V. G., zprávami Hasičského záchranného sboru, soudy zmiňovanými úředními záznamy, mapou zachycující oblast volání a teprve tyto důkazy v souhrnu s ostatními provedenými nepřímými důkazy mohly vést nalézací soud k přesvědčivému závěru o vině obviněného. Obviněný také vytkl, že v jeho neprospěch nebylo možné hodnotit smazání dat v mobilním telefonu, výpověď svědkyně V. G. či úřední záznam ze dne 4. 7. 2013 (v této souvislosti lze jen připomenout, že číslo IMEI je identifikováno prvními čtrnácti číslicemi). Jak již bylo uvedeno, obviněný ve skutečnosti požaduje, aby byl každý z těchto nepřímých důkazů posuzován toliko izolovaně, bez kontextu s dalšími provedenými důkazy, což ale odporuje principům, na nichž je zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) založena; dovolací soud neshledává ve způsobu hodnocení zmiňovaných důkazů pochybení, pro které by nemohlo obstát.
25. K výhradám směřujícím proti hodnocení závěrů znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické audioexpertizy – fonoskopie je třeba zaznamenat, že nalézací soud si byl vědom významu tohoto znaleckého zkoumání, jejímu hodnocení věnoval náležitou pozornost a se stejnou pečlivostí přistoupil k jejímu hodnocení i odvolací soud. Pokud obviněný namítá neprůkaznost znaleckého posudku, je nutné zmínit, že ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že mluvčí na sporné nahrávce volání na tísňovou linku je „s největší pravděpodobností totožný“ s mluvčím M. Č., jehož srovnávací nahrávka byla zkoumána. V daném případě se jedná o druhý nejvyšší možný stupeň hodnocení vyjadřující pravděpodobnost totožnosti, sama znalkyně PhDr. Marie Svobodová, Ph.D., při výslechu u hlavního líčení tuto míru pravděpodobnosti vyčíslila na 89 až 90% (č. listu 172). To, že výsledek není 100% průkazný, je způsobeno tím, že volající na tísňovou linku záměrně svůj hlas pozměnil a modifikoval, přesto výsledky znaleckého zkoumání přinesly vysokou míru pravděpodobnosti ohledně totožnosti volajícího.
26. Nalézací soud se správně vypořádal i s výpověďmi svědků T. P. (č. listu 123-125, 160-161) a M. Š. (č. listu 163-164), kteří na základě svého vlastního zvukového vnímání za pravděpodobného pachatele označili jinou osobu, pacienta IKEM J. D. Pakliže dovolatel shledává nedostatek dokazování v absenci výslechu J. D., je vhodné poznamenat, že soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Je výlučně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se jednalo také v daném případě; soud prvního stupně upustil od výslechu J. D., když opodstatněně považoval provedené důkazy za postačující k prokázání jednání obviněného, pro výslech J. D. v procesním postavení svědka nebyly žádné důvody. Nebyl opatřen jediný spolehlivý důkaz, který by jej spojoval s telefonním přístrojem označeného IMEI.
27. Nejvyšší soud nepolemizuje s tvrzením obviněného, že mu nikdy nebyla přímým usvědčujícím důkazem prokázána trasa, po které se do IKEM v předmětný den vydal, čímž dával najevo svůj nesouhlas se závěry soudů, že se vyskytoval v lokalitě, v níž byl identifikován volající výhrůžného telefonátu. Ani v tomto případě ale hodnotícímu úsudku soudů nelze nic zásadního vytknout. Nalézací soud logicky upozornil jednak na místo bydliště obviněného, trasu jeho jízdy do P., kam kritického dne skutečně jel do IKEM, dobu příjezdu obviněného do P. a tyto skutečnosti hodnotil v souvislosti s poznatky o době a lokalitě volání (M., P., S.), což byla oblast v okolí nájezdu na D1 a tedy oblast, kterou obviněný nutně projížděl. Závěr soudů, že to byl právě obviněný, kdo se s mobilním telefonem v době inkriminovaného telefonátu nacházel v místě, z něhož bylo telefonováno, má své opodstatnění, je podpořen výsledky dokazování.
28. Nutno však přisvědčit námitce obviněného, že již orgány činné v přípravném řízení pochybily, pakliže nezajistily výpis o telekomunikačním provozu mobilního telefonu s předmětným číslem IMEI od telefonních operátorů, přičemž takovýto důkaz bylo možné opatřit pouze do šesti měsíců od spáchání trestného činu. Z tohoto důvodu lze na toto pochybení nahlížet jako na nenapravitelné v dalším průběhu trestního řízení před soudem. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že výsledky provedeného dokazování ve svém souhrnu nevytváří rozumné pochybnosti o vině obviněného. Tento nedostatek v postupu orgánů činných v přípravném řízení proto nezakládá takovou vadu celého řízení, aby nebylo možné ve věci rozhodnout o vině obviněného při zachování a respektování všech zásad trestního řízení. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že za absenci tohoto důkazu nelze rozhodně činit odpovědným obviněného; nelze po něm žádat, aby jakkoliv inicioval opatření důkazu ve svůj neprospěch (popř. i prospěch).
29. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
30. Obviněný v dovolání uplatnil výlučně skutkové námitky, kterými napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i správnost skutkových zjištění učiněných soudy. Takovéto námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod; obviněný v dovolání neuplatnil žádný hmotněprávní důvod ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se ve svůj prospěch domáhal přehodnocení a změny soudem učiněných skutkových závěrů.
31. Na okraj pak Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací soud se v odůvodnění svého rozsudku věnoval i možné motivaci obviněného ke spáchání činu (str. 10 rozsudku), a to přesto, že motivace, jak již bylo uvedeno, není obligatorní složkou subjektivní stránky či zákonným znakem trestného činu. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že i znaky trestného činu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku jsou v daném případě naplněny a jsou promítnuty ve skutkové větě výroku o vině obviněného.
32. Dovolání obviněného tak bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jejich podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 8. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu