ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.428.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 428/2016-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2016 o dovolání obviněného V. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 8 To 417/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 31/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 10. 2015, č. j. 1 T 31/2015-196, byl obviněný V. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 21. 2. 2015 v době od 04:19 hod. do 04:30 hod v P., ul. P. A., u trakčního sloupu, v blízkosti seřaďovacího nádraží P.– V., v traťovém koridoru, odcizil v odkrytém výkopu kabely, a to nejméně 4 ks 14-ti žilového kabelu 7Px2x1 o celkové délce nejméně 32 m v hodnotě nejméně 1280 Kč, ke škodě Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, IČ: 709 94 234, se sídlem Praha 1, Dlážděná 1003/7, a uvedeného jednání se dopustil, přestože byl trestním příkazem OS pro Prahu 10 ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 51 T 10/2015, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu obecně prospěšných prací o výměře 300 hodin .
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a uložil mu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku za shora uvedený přečin a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku z odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 5. 2015, sp. zn. 102 T 25/2015, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jako součást souhrnného trestu mu podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložil rovněž trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to:
§plátu pilky na železo
§pilníku s černou dřevěnou rukojetí
§kovového plochého páčidla
§kovového hranatého páčidla
§kovové vývrtky s dřevěnou rukojetí
§kleští na nehty
§šroubováku s černou rukojetí
§nástrčného klíče s dřevěnou rukojetí
§kovových štípacích kleští (kombinačky).
To vše za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 5. 2015, sp. zn. 102 T 25/2015, jakož i všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu též stanovil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Správě železniční dopravní cesty, státní organizaci, se sídlem Praha 1, Dlážděná 1003/7, částku 1 280 Kč. Se zbytkem jejího nároku na náhradu škody tuto poškozenou odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení na věcech občanskoprávních.
3. Pro úplnost je třeba dodat, že citovaný rozsudek byl již v pořadí druhým rozhodnutím tohoto soudu v předmětné kauze. Jeho původní rozsudek ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 T 31/2015-124, Městský soud v Praze z podnětu odvolání obviněného usnesením ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 8 To 296/2015 v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil a věc podle §259 odst. 1 vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Proti tomuto (v pořadí druhému) rozsudku podal obviněný odvolání. Z jeho podnětu Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 8 To 417/2015, napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově uznal obviněného vinným skutkem popsaným již v rozsudku soudu prvního stupně (v novém výroku pouze upřesnil délku odcizených kabelů na nejméně 31,2 m a jejich hodnotu na částku nejméně 1 248 Kč), který právně kvalifikoval opět jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, a uložil mu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku za zmíněný přečin a za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 5. 2015, sp. zn. 102 T 25/2015, souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku, a podle §70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku rovněž trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (jednalo se o tytéž předměty jako v původním rozsudku). Poškozenou Správu železniční dopravní cesty odkázal s jejím nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení na věcech občanskoprávních.
5. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Marka proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Rozsudkem odvolacího soudu bylo podle názoru dovolatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o základních lidských právech a svobodách, a to z důvodu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními obou soudů a jejich následnými právními závěry. Nadevší pochybnost totiž neprokázaly ani objektivní stánku posuzovaného přečinu (konkrétně délku odcizených kabelů a osobu, která je měla odcizit), ani jeho stránku subjektivní.
7. Následně obviněný podrobně rozvedl rozdílné důkazy týkající se délky odcizených kabelů. Pokud soud dospěl k závěru o jejich délce z takto navzájem se lišících důkazů, nerespektoval zásadu in dubio pro reo. Nesplnil ani náležitosti na něj kladené ustanovením §125 tr. ř., když neoznačil konkrétní důkazy, které délku kabelů prokazují, a nevypořádal se s obhajobou ohledně lhaní svědka J. M., otázkou lékařské v souvislosti s výslechem obviněného či otázkou otisků prstů na kabelech.
8. Dovolatel dále uvedl, že ani svědkové M. B. a J. H. nevypovídali pravdivě a jejich výpovědi se v podstatných okolnostech rozcházely (o tom, kde byl obviněný zadržen, v jaké ruce držel kabely a jak byly dlouhé). Upozornil na rozpor těchto svědeckých výpovědí s fotografiemi z místa činu a soudu vytkl, že nepovolil opětovný výslech jmenovaných svědků. Zmínil také, že fotodokumentace z místa činu jej nezachycuje, tudíž jej s dotčenými kabely nelze spojovat.
9. Podle obviněného se odvolací soud nevypořádal s námitkou, že v průběhu hlavního líčení nebyl poučen o možnosti nechat číst listiny podle ustanovení §213 odst. 2 tr. ř., ač byl po celou dobu hlavního líčení přítomen, čímž došlo ke zkrácení jeho procesních práv.
10. Nakonec se dovolatel zaměřil na možnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Citoval Šámal P., a kol. : Trestní zákoník, Komentář, C. H. Beck, 1. vydání, str. 1989, podle něhož je i v případě speciální recidivy ve smyslu §205 odst. 2 tr. zákoníku nutno zkoumat, zda je skutek, pro který se řízení vede, nezbytné posoudit jako trestný čin. Je proto namístě poukazovat nikoliv na skutečnost, že obviněný páchá trestnou činnost opakovaně, ale na to, zda povaha a závažnost činu popsaného v rozsudku je natolik významná, že na ni nelze reagovat jinými právními prostředky. K tomu dodal, že škoda jeho činem způsobená dosahuje jedné pětiny minimální výše škody nikoliv nepatrné, a pokud by soudy ctily zásadu in dubio pro reo, byla by částka skutečně způsobené škody ještě mnohem nižší. Také poznamenal, že výkon trestu odnětí svobody na něj bude mít demotivující vliv, neboť se právě chystal nastoupit protitoxikomanickou léčbu.
11. Z výše uvedených důvodů obviněný (bez odkazu na zákonná ustanovení či upřesnění předchozího soudního rozhodnutí) navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil. Požádal též předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí napadeného dovoláním.
12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolacím argumentům obviněného nejprve uvedl, že v návaznosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
13. Státní zástupce dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.
14. Uvedená situace však podle něj v přezkoumávané věci nenastala. Soudy činné dříve ve věci totiž vycházely z důkazů získaných a provedených zákonným způsobem, na jejichž podkladě řádně zjistily skutkový stav věci, poskytující dostatečný podklad pro vyslovení právní kvalifikace. Odvolací soud navíc vyhověl odvolacím důvodům obviněného a doplnil dokazování ohledně délky kabelů, aby již nemohly být žádné pochybnosti ohledně druhu a délky.
15. Podle státního zástupce tak obviněný podřazuje pod dovolací důvod dle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. pochybení stran postupu ve smyslu §125 odst. 1 a §213 odst. 2 tr. ř. Jak však již bylo uvedeno, s ohledem na výše zmíněné nelze v žádném případě tato tvrzení pod uplatněný dovolací důvod podřadit, když navíc je nelze shledat ani důvodnými, neboť odůvodnění odsuzujícího rozsudku je zjevně zcela dostatečné a rovněž procesní práva obviněného, zastupovaného obhájcem, byla respektována.
16. Státní zástupce dále konstatoval, že soud druhého stupně na základě provedených důkazů dovodil jednání obviněného spočívající v tom, že odcizil z odkrytého výkopu v traťovém koridoru nejméně 4 ks kabelu a poté byl zadržen svědky J. H. a M. B., když v době zadržení měl kabely v ruce. Přitom není pochyb o výpovědi a důvěryhodnosti jmenovaných svědků, neboť jejich tvrzení je v souladu s dalšími provedenými důkazy. Městský soud ve svém rozsudku potom na základě doplněného dokazování upřesnil, že se jednalo o 14-ti žilové kabely 7Px2x1 o celkové délce nejméně 31,2 m (každý kabel po 7,8 m) a v souladu s odborným vyjádřením určil výši škody na částku nejméně 1 248 Kč (40 Kč na metr kabelu). Tímto dokazováním odstranil pochybnosti o objektivní stránce trestného činu a mohl tedy uzavřít, že obviněný spáchal přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku.
17. Pokud obviněný k právní kvalifikaci v zásadě správně – s jistou mírou relevance způsobem podřaditelným pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – uvedl, že výše škody může mít také význam při posouzení škodlivosti činu, státní zástupce se však neztotožnil s jeho další argumentací, že by se v posuzované situaci, s přihlédnutím k učiněným skutkovým zjištěním, jednalo o mimořádný případ, kdy by výše popsaný skutek neměl být s ohledem na zásadu ultima ratio kvalifikován jako trestný čin (odkázal na závěry publikované pod č. 24/2015 Sb. rozh. tr.). Částka 1 248 Kč sice nedosahuje škody nikoli nepatrné podle §138 odst. 1 tr. zákoníku, není však ani úplně zanedbatelná. Vzhledem k tomu, že aplikace §205 odst. 2 tr. zákoníku se primárně neodvíjí od posuzování škody, ale od znaku zpětnosti, je tak třeba dovodit, že obviněný byl v posledních třech letech za krádež odsouzen a potrestán, a bylo tedy namístě s ohledem na jeho osobnost a trestní minulost a zejména ke zcela standardnímu naplnění všech zákonem požadovaných znaků kvalifikovat daný čin právě ve smyslu §205 odst. 2 tr. zákoníku.
18. S ohledem na výše uvedené státní zástupce uzavřel, že v tomto případě nelze konstatovat extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, a současně je třeba plně akceptovat vyslovené právní posouzení. Proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V návaznosti na to navrhl, aby nebylo vyhověno žádosti obviněného ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
19. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 12. 4. 2016). Jeho případnou repliku již dovolací soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že podané dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
21. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci nesprávného právního posouzení skutku je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto právě zmíněných vad lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
23. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví), nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci nelze napadat postup orgánů činných v trestním řízení při provádění jednotlivých důkazů a následný způsob jejich hodnocení ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., či případnou neúplnost dokazování, a v návaznosti na to není možné ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. V dovolacím řízení je z nich Nejvyšší soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových či procesních vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
24. V tomto světle je zřejmé, že převážnou většinu námitek obviněného pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, a to právě z důvodu jejich skutkového, resp. procesního charakteru. Nejvyššímu soudu proto nevznikla povinnost zabývat se údajným porušením procesních ustanovení trestního řádu (konkrétně jeho §125 odst. 1 a §213 odst. 2) ze strany nižších soudů. Rovněž se nijak blíže nezaobíral dovolatelovým tvrzením, že soudy nad veškerou pochybnost neprokázaly, že by se posuzovaného trestného činu dopustil právě on, ani nezkoumal jím nastíněné pochybnosti ohledně délky odcizených kabelů, údajné rozpory ve svědeckých výpovědích policistů M. B., J. H. a J. M. apod. Vše právě uvedené je totiž otázkou hodnocení důkazů, která Nejvyššímu soudu v dovolacím řízení v zásadě nepřísluší.
25. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání výjimečně připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě tak obviněný skutečně postupoval, a to právě vytýkal-li soudům různá pochybení popsaná v předchozím odstavci. Nejvyšší soud mu však přisvědčit nemohl, naopak se ztotožnil se závěry obou soudů nižších instancí. Nelze ani pominout, že obdobné výhrady obviněný uplatnil již v předchozích fázích tohoto trestního řízení a soudy, zejména ten odvolací, se jimi podrobně zabývaly. Soud druhého stupně věnoval zvýšenou pozornost zjištění celkové délky obviněným odcizených kabelů a tím i výši způsobené škody (z tohoto důvodu ostatně oba rozsudky nalézacího soudu zrušil), a pečlivě hodnotil i svědecké výpovědi jmenovaných policistů, stejně jako další provedené důkazy. Postupoval tak zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., čímž dospěl ke skutkovému stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti podle §2 odst. 5 tr. ř., a své závěry i dostatečně odůvodnil ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. V podrobnostech proto dovolací soud na jeho rozhodnutí (i z hlediska procesní ekonomie) odkazuje a opakuje, že neshledal důvody pro zásah do nižšími soudy učiněných skutkových zjištění.
26. Rovněž se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkou obviněného, že soudy obou stupňů nerespektovaly zásadu „in dubio pro reo“, ohledně délky předmětných kabelů. Jak již bylo uvedeno výše, soudy se touto otázkou zevrubně zabývaly a ve prospěch dovolatele jej nakonec uznaly vinným z odcizení pouze čtyř kabelů v délce 31,2 m, když celkově bylo ukradeno kabelů šest a další tři poničeny. A právě postup soudů v souladu s touto zásadou měl následně pro obviněného příznivý vliv zejména při stanovení celkové výše způsobené škody. Navíc i tato dovolatelova námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
27. Jedinou relevantně uplatněnou námitkou dovolatele tak zůstává výhrada, že jeho jednání nebylo natolik společensky škodlivé, aby je nešlo při aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku posoudit jako odpovídající přestupek. Takový názor ovšem Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněný.
28. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
29. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 117 a 118).
30. Nejvyšší soud je přesvědčen, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe rozhodně není v posuzovaném případě namístě, a to hned z několika důvodů. Nejprve je třeba zdůraznit, že obviněný svým činem bezezbytku naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Toto ustanovení je koncipováno přesně pro takovéto případy speciální recidivy, bez ohledu na splnění jakýchkoliv dalších podmínek. Recidiva sama o sobě je totiž dostatečně závažnou okolností, vyžadující přísnější postih. Proto se nelze přiklonit k názoru dovolatele, který význam této okolnosti pro posouzení společenské škodlivosti svého činu bagatelizoval. Nejde ani přehlédnout, že jím způsobená škoda nebyla nijak extrémně nízká, nejednalo se o pouhé desítky korun, nýbrž o částku (nejméně) 1 248 Kč. Jeho jednání je tedy možné označit jako vcelku typický příklad činů spadajících pod předmětnou skutkovou podstatu. To ovšem uplatnění subsidiarity trestní represe vylučuje, neboť na základě výše uvedeného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 je tuto zásadu možné aplikovat jen neodpovídá-li jednání pachatele ani těm nejlehčím trestným činům určité skutkové podstaty.
31. Velice významnou okolností pro posouzení trestnosti daného skutku byla pak osoba obviněného a jeho trestní minulost. Z opisu jeho trestního rejstříku vyplývá, že byl mezi lety 2005 až 2015 odsouzen celkem 8x, ve většině případů právě za krádeže. Skutku posuzovaného v tomto řízení (tedy odcizení 4 ks kabelů) se dopustil dne 21. 2. 2015 . Přitom dne 28. 1. 2015 , tedy necelý měsíc předtím, byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 51 T 10/2015, odsouzen za obdobné jednání, konkrétně za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin (tento trest mu byl posléze přeměněn v nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 300 dnů se zařazením do věznice s dozorem). Další jeho odsouzení následovalo krátce poté, dne 3. 5. 2015 , a to za jednání kvalifikované jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, kdy mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 102 T 25/2015, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Z právě uvedeného je zcela zřejmé, že se obviněný dopouští trestné činnosti tohoto druhu pravidelně. Nejde navíc o protiprávní jednání nijak zanedbatelná, když obě zmíněné krádeže spáchal vloupáním a ve druhém případě způsobil škodu nikoli nepatrnou. Lze tedy konstatovat, že ani odsouzení několik týdnů předtím, ani předchozí uložení nepodmíněných trestů z roku 2011 (opět za krádeže a také porušování domovní svobody) a jejich vykonání, jej neodradilo od páchání další, obdobné trestné činnosti. Z tohoto důvodu u obviněného jako speciálního recidivisty nepřicházel v úvahu jiný druh represe než trestněprávní a jiný druh sankce než nepodmíněný trest odnětí svobody.
32. Pokud obviněný ve svém podání rovněž poznamenal, že uložený trest na něj bude mít negativní a demotivující vliv vzhledem k jeho připravovanému nástupu na protitoxikomanickou léčbu, tak je zapotřebí jednak uvést, že taková námitka vůbec není pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, jednak mu připomenout, že to měl být právě a především on sám, koho měl výhled budoucí terapie motivovat ke zdržení se páchání trestné činnosti. Ostatně má-li obviněný skutečně úmysl v budoucnu se uvedené léčbě podrobit, pak výkon uloženého trestu odnětí svobody by jej mohl spíše k nástupu léčby připravit, než od léčby demotivovat.
33. Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
34. Nejvyšší soud neopomněl, že obviněný ve svém podání rovněž požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. ještě před rozhodnutím o jeho dovolání odložil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen. K takovému rozhodnutí však předseda senátu Nejvyššího soudu neměl důvod už s ohledem na způsob, jímž senát Nejvyššího soudu o podaném dovolání rozhodl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 4. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu