ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.493.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 493/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2016 o dovolání obviněného A. Č. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 6 To 393/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 71/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 41 T 71/2015, byl obviněný A. Č. uznán vinným přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
nejméně dne 6. 9. 2014, kdy byl nalezen a zajištěn v P. v ulici V., užíval motocykl tovární značky Daelim Motor 250 S2, barva stříbrná, r. v. 2005, v hodnotě 30.000 Kč, a vzhledem ke všem okolnostem jeho užívání, kdy obviněný, který tvrdil, že toto jednostopé vozidlo zakoupil bez velkého a malého technického průkazu, resp. jakýchkoli dokladů k vozidlu, za částku 5.000 Kč, motocykl na sebe řádně nepřevedl, ale umístil na něj registrační značku přidělenou motocyklu Suzuki, který měl ve svém vlastnictví, není pochyb o tom, že musel být minimálně srozuměn s tím, že se může jednat o vozidlo získané trestným činem, což i objektivně bylo, když motocykl tovární značky Daelim Motor 250 S2, barva stříbrná, r. v. 2005, byl majetkem J. B., jemuž byl odcizen dne 27. 4. 2014 či 28. 4. 2014 v P., L. ulici dosud přesně nezjištěnou osobou.
2. Za tento trestný čin byl obviněný A. Č. odsouzen podle §214 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k samostatnému peněžitému trestu zahrnujícímu 100 denních sazeb po 300 Kč, tj. celkem 30.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 100 dní. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 6 To 393/2015, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného podané proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný A. Č. prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání pro nesprávnost právního posouzení, a proto, že jeho odvolání bylo zamítnuto. Napadaným rozhodnutím vytýkal, že byl uznán vinným přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ačkoli popsané jednání nenaplňuje žádný ze zákonných znaků předmětné skutkové podstaty, a s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe neměla být vůbec zvažována jeho trestní odpovědnost. Za nesprávné považoval skutkové zjištění spočívající ve formulaci „není pochyb o tom, že musel být minimálně srozuměn s tím, že se může jednat o vozidlo získané trestným činem“, protože nemá oporu v provedeném dokazování, když vymezení všech rozhodných okolností, za nichž byl skutek spáchán, má v dané věci zcela zásadní význam. V té souvislosti obviněný vyjádřil nesouhlas s argumentací soudu prvního stupně, že po objektivní i subjektivní stránce naplnil znaky uvedeného přečinu, když jako strážník městské policie musel vědět, že motocykl měl být řádně registrován na dopravním inspektorátu, a že při absenci jakýchkoli dokladů k němu a prodeji tzv. pod cenou může být prodávající neoprávněným držitelem a vozidlo může pocházet z trestné činnosti.
5. Obviněný v reakci na to, že se u něj nemůže jednat o trestný čin, považoval za dostačující posouzení činu jen jako přestupku, pokud motocykl nezaregistroval. Kupoval jej s tím, že ho nehodlal přihlásit a chtěl ho užívat pouze na popojíždění po obci. To, že nakonec na něj umístil registrační značku ze svého jiného motocyklu, vyplynulo z náhodné situace (neměl se jak dopravit do zaměstnání, když se jeho dříve vlastněný motocykl poškodil). V případě, že by měl jakékoli podezření, že předmětný motocykl pochází z trestné činnosti, pak by s ním určitě nejezdil do P. a nemontoval na něj jinou registrační značku, neboť by tím riskoval ztrátu zaměstnání a případné trestní stíhání. V tomto směru spatřoval rozpor mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, protože ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zcela absentují znaky přečinu podílnictví. Jeho vědomost či srozumění nelze dovozovat pouze z toho, že pracoval jako strážník městské policie, neboť to není důvodem pro to, aby po něm bylo možno požadovat vyšší míru obezřetnosti, než jaká je vyžadována u osob vykonávajících jiné zaměstnání, a tudíž nemůže obstát závěr o úmyslu, k němuž soudy obou stupňů v této věci dospěly. Neměl důvod pochybovat o totožnosti prodejce ani o jeho úmyslech, když ani svědkyně N. H. nevyloučila, že se nějaká osoba mohla vydávat za zaměstnance společnosti Freedom CB, s. r. o., a odloudit jim zákazníka. Soudy tak učinily zcela nesprávný a nepodložený závěr, že obviněný na motocykl umístil registrační značku z jiného svého motocyklu, a s tímto poté jezdil bez zábran po dálnici do P. do zaměstnání. Podle obviněného soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Vedle těchto vad dostatečně nezvážily, že jeho jednání mělo být posouzeno v souladu s principem ultima ratio nanejvýš podle jiného právního předpisu, nikoli však podle norem trestního práva.
6. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí na ně navazující, a aby podle §265 l tr. ř. přikázal věc odvolacímu soudu v potřebném rozsahu ji znovu projednat, případně aby podle §265m tr. ř. sám obviněného zprostil obžaloby.
7. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. poukázal na to, že dovolatel výhradami proti porušení zásady in dubio pro reo důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný vymezený v ustanovení §265b tr. ř. nenaplnil. Stručně přitom odkázal na nalézacím soudem uvedené argumenty, jimiž na stranách 4 a 5 odůvodnění rozsudku popsal, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že dovolatel musel být přinejmenším srozuměn s tím, že předmětný motocykl může pocházet z trestné činnosti. Uvedené úvahy považoval za dostatečné a nevzbuzující pochybnosti, když je shledal správnými i dovolací soud.
8. Ve vyjádření státní zástupce reagoval i na námitku dovolatele o nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu a na požadavek využití zásady subsidiarity trestní represe tím, že jde o kusé výhrady bez připojení bližší argumentace, a proto se k nim nemohl blíže vyjádřit vyjma stejně stručné poznámky, že právní posouzení skutku bylo správné. Jelikož výhrady ohledně právního posouzení skutku považoval za zjevně neopodstatněné, navrhl, aby přezkoumávané dovolání Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
9. Obviněný na zaslání tohoto vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nereagoval.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
10. Nejvyšší soud poté, co jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda uplatněné námitky obsahově naplňují jím použité dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných důvodů podle §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
11. Důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možné použít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. V posuzované věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl, a proto obviněný mohl v dovolání použít uvedený dovolací důvod pouze v jeho druhé alternativě, což také učinil, neboť v dovolání současně uvedl i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoliv jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze tedy postupovat opačně, že jsou v dovolání tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu druhého stupně a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnotit důkazy již provedené, a v důsledku takových tvrzených skutkových vad dovozovat, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, jak to činí obviněný v podaném dovolání. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti, uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ale důvod jiný, založený na pochybnostech o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden, a proto je třeba zásadně postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a podané dovolání odmítnout, neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
13. Nejvyšší soud pro toto zkoumání správnosti právního posouzení hmotněprávních otázek musí vycházet ze skutkového stavu, který byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a na jeho podkladě posuzuje správnost právních závěrů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. Zásadně tedy platí, že na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Takový přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21) , apod.]. Z tohoto důvodu jen zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci výjimečně umožňuje, aby bylo i z podnětu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zkoumáno, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, že obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, a zda skutek, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04 (N 215/39 SbNU 281), a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275)].
14. Podle obsahu podaného dovolání, na jehož podkladě (§265i odst. 3 tr. ř.) Nejvyšší soud posuzuje jak důvody pro jeho odmítnutí, tak i správnost přezkoumávaných rozhodnutí, bylo v projednávané věci zjištěno, že obviněný v části dovolání uvedl námitky, které nevytýkají hmotněprávní vady, ale jimiž se domáhal změny skutkových zjištění, resp. ta, která byla soudem prvního stupně učiněna, zpochybňoval.
15. Takovými námitkami obviněný brojil proti neurčitosti skutkové věty ve vztahu ke skutkovým závěrům, a vytýkal, že soudy zjištění, že věděl, že se jedná o vozidlo kradené, vystavěly nikoliv na výsledcích provedeného dokazování, ale na svých vlastních závěrech. Rovněž v rozporu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že motocykl koupil, a rozvíjel svůj vlastní popis události vztahující se k tomu, za jakých okolností k této koupi došlo, což dokládal i padělanou smlouvou.
16. K této části dovolání, jež s označeným dovolacím důvodem nekoresponduje, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že neurčitost skutkové věty není právní kategorií, když předmětem trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávně významný následek. Od skutku je nutno odlišovat jeho popis, který musí obsahovat ty skutkové okolnosti, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tz 129/2001 (uveřejněné pod č. 41/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Jestliže tedy obviněný vytýkal, že skutková věta je neurčitá či nepřesná, pak tím namítal pouze skutkové okolnosti, které stojí mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 6 Tdo 258/2002 (uveřejněné pod č. 18/2002 – T 438 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
17. Pokud obviněný v dovolání poukazoval na rozpory mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, s nímž se neztotožnil, vycházel pro tyto své námitky z obhajoby, již uplatňoval v průběhu předešlého řízení, nikoliv ze zjištěných skutečností. Jeho vlastní verze spočívala zásadně na tom, že motocykl zakoupil, nechtěl jej provozovat, a proto ho nezaregistroval, a že umístění jiné registrační značky z jím vlastněného jiného vozidla byla jen věc zcela nahodilá. Při srovnání této jeho verze s tou, která je uvedena ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně, je zřejmé, že se od sebe zcela zásadně liší. Obviněným uváděnou obhajobou a jím tvrzenými jinými okolnostmi, za nichž motocykl získal, se soudy obou stupňů zabývaly a na základě provedeného dokazování ji zkoumaly. Proto lze jen pro stručnost odkázat především na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na straně 3 až 5 vysvětlil, že svědkyně N. H. zcela vyloučila, že by obviněný motocykl zakoupil od jejich zaměstnance, a vysvětlila důvody, jimž soudy uvěřily. Stejně tak způsob a okolnosti, za nichž byl motocykl jednak odcizen, ale následně i zajištěn, svědčily proti obhajobě obviněného, což soudy rovněž zvážily a vysvětlily (srov. tamtéž). Pro úplnost lze připomenout z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že soud v těch případech, kdy z dokazování nebylo možné pro nedostatek důkazů učinit spolehlivý závěr, použil zásadu in dubio pro reo, a to např. ve skutkovém závěru, že obviněný předmětný motocykl užíval nejméně dne 6. 9. 2014, kdy byl nalezen a zajištěn v P. na ulici V. Tam, kde důkazy postačovaly ke konkrétním závěrům, učinil skutková zjištění jednoznačná, jako např. že obviněný neměl ani velký ani malý technický průkaz či jiné doklady, motocykl neregistroval, že kupní smlouva na předmětný motocykl byla padělaná, avšak nebylo již prokázáno, že by tuto smlouvu padělal sám obviněný. Je proto zřejmé, že soudy se s obhajobou obviněného vypořádaly v souladu s podmínkami stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř.
18. Nejvyšší soud s ohledem na všechny ve věci zajištěné a soudy hodnocené důkazy neshledal v postupu soudů žádné nedostatky ani vady, které by svědčily o jejich libovůli, naopak je patrné, že učinily své závěry na podkladě logického, ničím nepřerušeného řetězce vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu. Soudy obou stupňů hodnotily nejen obhajobu obviněného, ale všechny ve věci zajištěné důkazy s náležitou pečlivostí a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a hodnotily je plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. V takovém případě nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/2009 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely.
19. K této části dovolání Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný obecná kritéria rozhodná pro uplatnění nejen jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiného z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., nenaplnil. Soudy zjištěný skutkový stav nevykazuje vady, a proto na jeho základě mohl Nejvyšší soud dále posuzovat opodstatněnost dalších obviněným vytýkaných pochybení vztahujících se k subjektivní stránce a užití ultima ratio, jestliže se jich dovolával na základě těch skutkových okolností, jež soudy zjistily a popsaly, a nikoliv na podkladě své, soudy vyvrácené verze.
IV. Právní posouzení
20. K výhradám obviněného, že se nedopustil přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože jej nenaplnil po subjektivní stránce, je třeba nejprve uvést, že přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj. Po subjektivní stránce se ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje úmysl podle §15 tr. zákoníku, přičemž postačí i úmysl eventuální [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], o který jde tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. K naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví podle §214 tr. zákoníku je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc získána, je trestným činem, anebo že jde o odměnu za takový původní (základní) trestný čin. Jde-li o trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), kterým byla získána taková věc, nestačí pachatelova vědomost o tom, že se jiná osoba zmocnila cizí věci, ale musí vědět a být alespoň srozuměn s tím, že tímto činem mohla být způsobena škoda, kterou lze posoudit jako škodu nikoli nepatrnou [srov. přiměřeně rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 11. 1993, sp. zn. 4 To 804/93 (uveřejněné pod č. 7/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
21. Soud prvního stupně na podkladě popsaných skutkových zjištění, jež vzal za prokázaná, se zabýval subjektivní stránkou obviněného, pro níž vycházel z výsledků provedeného dokazování, z nichž logicky závěr o zavinění obviněného, jak je výše uvedeno, vyplynul, neboť pro nedostatek přímých důkazů o tom, že obviněný věděl, že jde o vozidlo kradené, musel okolnosti subjektivní stánky dokazovat a dovozovat jen nepřímo, a to ze skutečností objektivní povahy, jak také správně učinil [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 2/70-III (uveřejněné pod č. 19/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Lze jen připomenout, že soud prvního stupně své závěry učinil podle zásad správného myšlení, podle nichž usuzoval na vnitřní vztah obviněného k okolnostem, za nichž motocykl získal [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněné pod č. 62/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], protože považoval za zcela vyloučené, že by obviněný mohl při koupi motocyklu jednat v dobré víře, neboť musel vědět o tom (tím spíše, že pracoval jako strážník městské policie), že motocykl, aby mohl být řádně užíván, musí být zaregistrován, že motocykly bývají častým předmětem krádeží, přičemž neoprávněný držitel takového vozidla zpravidla nedisponuje doklady k němu a nezřídka takové vozidlo „bez papírů“ nabízí k prodeji za cenu nižší, než je obvyklé, a tudíž lze předpokládat, že takové vozidlo mohlo být získáno trestným činem (srov. strana 4 a 5 citovaného rozsudku).
22. Nelze tudíž považovat za důvodnou pochybnost obviněného o správnosti soudy učiněného závěru, že se činu dopustil v nepřímém úmyslu podle zásad uvedených v §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože, jak odvolací soud uvedl, bylo dostatečně prokázáno, že „získal motocykl zcela nestandardním způsobem, bez dokladů, vozidlo neregistroval, osadil na ně registrační značku z jiného motocyklu, aby zastřel pravou identitu předmětného vozidla“. Odvolací soud proto potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že obviněný jednal nejméně se srozuměním předpokládaným skutkovou podstatou přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. 2 a 3 usnesení odvolacího soudu).
23. Nejvyšší soud jen pro úplnost ke správným závěrům soudů obou stupňů dodává, že se zabývaly i objektivními znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu, a to zejména tím, že motocykl byl poškozenému odcizen neznámou osobou (srov. 3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně). V té souvislosti je třeba zdůraznit, že vzhledem k tomu, za jakých souvislostí obviněný neznámou osobou odcizený motocykl užíval, že lživě uváděl okolnosti, za nichž jej získal, svědčí zcela opodstatněně pro závěr, že byl srozuměn s tím, že jej na sebe převedl s vědomím, že byl odcizen jinou osobou. Takový závěr nezáleží na tom, kdo a kdy věc ukradl, ani na tom, jestli převedl pachatel odcizenou věc na sebe přímo od zloděje či od osoby třetí [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 1929, sp. zn. Zm II 47/29 (uveřejněné pod č. 3604/1929 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu 1919-1948 – Vážný), nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 1. 1971, sp. zn. 6 To 9/70 (uveřejněné pod č. 42/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
24. S ohledem na námitky obviněného, obsah spisového materiálu a způsob, jakým soudy promítly výsledky provedeného dokazování do napadených rozhodnutí, Nejvyšší soud shledal, že bylo ze všech rozhodných hledisek zjištěno, za jakých okolností se obviněný činu dopustil, i to, že jím naplnil všechny formální znaky přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
25. S ohledem na tyto závěry k námitce obviněného, že jeho čin není možné posuzovat jako trestné jednání, ale že by postačovalo posoudit jej jako přestupek, je třeba uvést, že soudy učiněné zjištění, že obviněný svým jednáním porušil zájem společnosti na ochraně majetku chráněný trestním zákonem a šlo o jednání společensky škodlivé, které dosáhlo obvyklé hranice běžně se vyskytujících trestných činů, nemůže zakládat důvodnost postupu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, jak správně v přezkoumávaném rozsudku naznačil i soud prvního stupně (viz strany 4 až 5 rozsudku soudu prvního stupně).
26. K tomuto jinak správnému závěru Nejvyšší soud jen podotýká, že obviněným požadovanou zásadu subsidiarity trestní represe a s ní spjatý princip ultima ratio v daném případě nebylo možné aplikovat, neboť jde o trestní věc, kdy je nutné ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na §13 odst. 1 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatnit, protože jde o případ společensky škodlivého jednání, ve kterém nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. O takový případ, jak je výše uvedeno, však v této věci nejde, protože všechna soudy učiněná skutková zjištění svědčí o tom, že chování obviněného již tento akceptovatelný mimotrestní rámec překročilo, když zasáhlo zájem společnosti na ochraně majetku a vlastnictví, jež je zejména krádežemi motorových vozidel ohrožován, jde o častý a společenské vztahy narušující jev, jenž je podmíněn právě tím, že existuje velká skupina osob, které jsou ochotny kradené zboží na sebe převádět nebo je užívat, a tím tuto společensky škodlivou činnost zlodějů vozidel podněcuje. Ze všech těchto důvodů jde o kriminální čin, na nějž je třeba použít normy trestního práva se všemi z toho plynoucími důsledky.
27. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že soudy na podkladě skutkových závěrů učiněných v souladu se zákonem obviněného správně uznaly vinným přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož znaky byly po všech stránkách naplněny, a dovolání obviněného proto shledal nedůvodným. Protože tato zjištění mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu