ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.837.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 837/2016-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2016 o dovolání obviněného S. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 5 To 469/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 144/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného S. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 10. 2015, sp. zn. 1 T 144/2015, byl obviněný S. H. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to byl podle §143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1, 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a současně mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil poškozeným způsobenou újmu, duševní útrapy. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let.
2. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost nahradit duševní útrapy poškozeným: M. H., (matka zemřelého), částku 750 000 Kč, V. H., (otec zemřelého), zastoupenému manželkou M. H., částku 750 000 Kč, P. K., (sestra zemřelého), částku 500 000 Kč, V. L., (babička zemřelého), částku 500 000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. H., nezl. „X. A.“ *), zastoupená matkou M. H., nezl. „X. B.“ *), zastoupená matkou M. H., nezl. „X. C.“ *), zastoupená matkou P. K., a L. K., se svými nároky na náhradu duševních útrap odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Označený rozsudek soudu prvního stupně, který neobsahoval odůvodnění výroku o vině a trestu, neboť státní zástupce i obviněný se po jeho vyhlášení shodně vzdali práva odvolání do výroku o vině a trestu a prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění těchto výroků, a obviněný zároveň prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby (§129 odst. 2 věta první tr. ř.), napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o náhradě škody, jímž mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit duševní útrapy označeným poškozeným. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 5 To 469/2015, byl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek nalézacího soudu zrušen ve výroku o náhradě škody (správně výroku o náhradě nemajetkové újmy) ohledně poškozených M. H., a V. L. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že se podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému ukládá povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozené M. H., ve výši 1 250 000 Kč. Jinak zůstal tento rozsudek nezměněn.
4. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný S. H. přečinu usmrcení z nedbalosti dopustil tím, že dne 7. 1. 2015 v době kolem 8:50 hodin řídil své osobní vozidlo tovární značky VW Passat Variant 3B, po dálnici D1 ve směru Kroměříž – Vyškov v pravém jízdním pruhu rychlostí 124,5 až 131,4 km/h, kdy v prostoru km 234,8 v k. ú. obce H. –H., okr. V., se při jízdě plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v silničním provozu, čímž porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v důsledku čehož opožděně zareagoval na před ním pomaleji jedoucí jízdní soupravu sestávající z tahače tovární značky Daf, a návěsu tovární značky Panav, řízenou J. P., kdy při předjíždějícím manévru narazil pravou přední stranou svého vozidla do levé zadní části návěsu uvedené jízdní soupravy, po nárazu bylo jeho vozidlo vymrštěno ke středovým svodidlům, o která se vozidlo otřelo a zůstalo stát v levém jízdním pruhu, přičemž při dopravní nehodě utrpěl M. H., spolujezdec z vozidla VW Passat, sedící na předním sedadle, smrtelné poranění spočívající v kraniotraumatu, tj. zlomenině klenby a spodiny lební se zhmožděním mozku a s krvácením pod obaly mozkové, kterému na místě podlehl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Vytknuté pochybení spatřoval v tom, že odvolací soud navýšil částku náhrady nemajetkové újmy podle §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) pozůstalé M. H. ze 750 000 Kč na 1 250 000 Kč pouze z toho důvodu, že pozůstalá M. H. je dědičkou pozůstalé V. L., která se k trestnímu řízení také připojila s nárokem na náhradu nemajetkové újmy podle §2959 o. z. ve výši 500 000 Kč, ale ještě před vyhlášením prvostupňového rozsudku zemřela.
7. Podle obviněného tímto svým rozhodnutím odvolací soud porušil zákonnou právní úpravu týkající se vlivu smrti věřitele jakéhokoliv práva na existenci takového práva podle §2009 odst. 2 o. z. V této souvislosti poukázal na právní literaturu – komentář k občanskému zákoníku a podpůrně i na judikaturu z období před nabytím účinnosti stávajícího občanského zákoníku (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1051/2005), z nichž jednoznačně vyplývá, že práva vzniklá zásahem do osobnostních práv, tedy nově i právo podle §2959 o. z., jsou právy osobními a zanikají smrtí oprávněného. Smrtí V. L. tak její právo na náhradu nemajetkové újmy z titulu usmrcení jejího vnuka M. H. zaniklo, a to bez ohledu na to, v jaké fázi trestního řízení o předmětné škodné události se tak stalo. Odvolací soud tak v žádném případě nemohl a nesměl převést částku náhrady nemajetkové újmy ze zemřelé pozůstalé V. L. na žijící pozůstalou M. H.
8. Dovolatel si byl vědom nové právní úpravy dědického práva. Podle §1475 odst. 2 o. z. práva osobní povahy dlužníkem uznaná nebo uplatněná u orgánu veřejné moci smrtí věřitele nezanikají a stávají se součástí pozůstalosti. Podle obviněného je však toto ustanovení v rozporu s §2009 o. z. a právní praxe dosud nevyřešila jejich vzájemný vztah. Podle právního názoru obviněného však nemůže – při dodržení principů rozumného a spravedlivého výkladu práva – ustanovení §1475 odst. 2 o. z. „přebít“ základní právní princip, že peněžitá náhrada nemajetkové újmy slouží a může sloužit pouze ke zmírnění či odčinění duševních útrap, které ryze niterně může pocítit jen každý jednotlivý pozůstalý. Možnost přechodu tohoto osobního práva do pozůstalosti a dědictví by naprosto popírala principy a zásady individuálního odškodnění každé jednotlivé újmy. Při upřednostnění ustanovení §1475 odst. 2 o. z. před ustanovením §2009 odst. 2 o. z. by takový výkladový přístup naprosto nespravedlivě znamenal, že peněžité náhrady nemajetkové újmy by se obecně dočkali i dědicové, kteří žádné duševní útrapy z usmrcení primárního poškozeného nepociťovali.
9. V této souvislosti rovněž poukazoval na to, že podle dikce §1475 odst. 2 o. z. stačí, aby pozůstalý uplatnil svůj nárok u orgánu veřejné moci. Pokud v průběhu řízení však zemře, není možné řádně provést dokazování. Přitom u prokazování nároku ve smyslu §2959 o. z. probíhá poměrně náročné dokazování stran intenzity vztahů mezi usmrceným a každým jednotlivým pozůstalým. Nelze si proto představit, jak by pečlivé dokazování o právu na náhradu nemajetkové újmy pozůstalých z titulu usmrcení osoby blízké podle §2959 o z. mohlo proběhnout po smrti věřitele tohoto práva, tedy bez jeho osobní účasti na dokazování, pouze za účasti jeho dědiců nijak nezainteresovaných na utrpení z usmrcení osoby blízké, které zemřelý věřitel prožíval.
10. Dále namítl, že soudy rozhodly o přiznání náhrady nemajetkové újmy podle §2959 o. z. pozůstalému V. H., otci usmrceného M. H., ve výši 750 000 Kč, tedy ve stejné výši jako pozůstalé matce. Účelem a smyslem náhrady nemajetkové újmy podle §2959 o. z. je odčinění či odškodnění duševních útrap a utrpení nastalých v důsledku usmrcení osoby blízké. Duševní útrapy může prožívat pouze takový člověk, jehož rozpoznávací a volní schopnosti nejsou vymizelé a který si smrt osoby blízké je vůbec schopen uvědomit. Utrpení z usmrcení osoby blízké nemůže prožívat člověk, který o smrti osoby blízké vůbec neví. Pozůstalý otec V. H. byl však již v roce 2003 rozhodnutím soudu zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům (v dnešní terminologii svéprávnosti), a to z důvodu vážné duševní poruchy, která není přechodného rázu. Pozůstalý otec vůbec není schopen v důsledku duševní poruchy komunikovat s okolím. Tuto skutečnost přitom soudy nevzaly při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy a její výše v potaz a bez provedení jakéhokoliv dokazování v tomto směru přiznaly otci usmrceného náhradu ve stejné výši jako matce usmrceného, která je naopak zcela zdráva a utrpení z usmrcení syna tak prožívala a prožívá z obou rodičů bohužel pouze ona sama.
11. Obviněný dodal, že jakkoliv je uvedený právní názor lidsky obtížný, pozůstalému otci usmrceného panu V. H. právo na náhradu nemajetkové újmy podle §2959 o. z. vůbec nevzniklo a pokud přeci jen ano, tak ve velmi výrazně nižší částce, než jakou mu soudy přisoudily bez zohlednění zdravotního stavu pozůstalého a jeho schopnosti pociťovat utrpení ze ztráty syna.
12. Poslední dovolací námitka obviněného se vztahovala k samotné výši náhrad nemajetkových újem. Výše přiznaných částek je podle jeho mínění v rozporu s nejnovější judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015) podle které „… se jeví jako ospravedlnitelné, aby se stanovení výše náhrady odvíjelo v základním rozpětí mezi 240 000 Kč až 500 000 Kč, a to pro skupinu citově nejblíže spjatých osob, jakými jsou rodiče, děti a manželé. Nutno zdůraznit, že takto stanovený rozsah kompenzace odpovídá typovým (neutrálním) případům, tedy takovým, kde nejsou naplněny pro konkrétní situaci zpřísňující či naopak zmírňující kritéria …“. Z pohledu skutkového děje škodné události se nejedná o takovou událost, ve které by byly dány jakékoliv zesilující sankční okolnosti odůvodňující přiznání vyšších částek náhrady nemajetkové újmy pozůstalým než v rozpětí 240 000 až 500 000 Kč. Částky přiznané pozůstalým by tak měly být i bez zohlednění předchozích dovolacích námitek řádově o několik set tisíc korun nižší, než v jaké byly odvolacím soudem přiznány, resp. potvrzeny.
13. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy poškozeným M. a V. H. a P. K. zrušil a aby Okresnímu soudu ve Vyškově přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
14. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v zevrubném vyjádření k dovolání obviněného po rekapitulaci jeho obsahu poznamenala, že ve smyslu jeho právního názoru, podloženého aktuálními interpretačními prameny všech rozhodných hledisek vyváženého a veskrze spravedlivého způsobu vyčíslení výše odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu §2959 o. z., se na prvý pohled jeví, že rozhodnutí o uplatněných adhezních nárocích (z převažující části) ve znění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nemůže unést kritérium přezkoumatelnosti. Lze totiž postrádat bližší konkretizaci důvodů, kterými byly soudy vedeny při svých úvahách, pokud uznaly za opodstatněnou plnou výši uplatněných satisfakčních nároků nejbližších příbuzných po zemřelém poškozeném. V této souvislosti je však třeba uvést, že při tehdejším nedostatku uceleného judikatorního výkladu dané problematiky soudy zcela správně poukázaly na nesporně výraznou změnu společensko-ekonomických poměrů, kterými byly překonány paušální limity nemajetkových nároků ve smyslu předcházející občanskoprávní úpravy a na uvedeném podkladě přisoudily ve vztahu k rodičům zemřelého oproti takto poukázaným zákonným podmínkám ve smyslu §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) trojnásobnou míru odškodnění za duševní útrapy na straně rodičů usmrceného a srovnatelným způsobem také postupovaly ve vztahu k sestře a k babičce usmrceného. Přestože odůvodnění jejich rozhodnutí, a to právě z důvodu velmi omezených výkladových pramenů k postupu podle §2959 věta druhá o. z. o určení výše náhrady za duševní utrpení pozůstalých nejbližších po usmrceném „podle zásad slušnosti“ neodpovídá všem jeho později judikovaným kritériím, nelze na straně druhé dovodit, že by se v daném případě přiznané částky odškodnění zcela vymykaly z odůvodnitelných mezí spravedlivého odškodnění tohoto druhu adhezního nároku.
15. Podle jejího mínění není pochyb o tom, že oba soudy rozhodly o nárocích těch nejbližších pozůstalých po usmrcené oběti dovolatelovy dopravní nehody v tom evidentním zájmu, aby se jim dostalo příslušné míry kompenzace ještě v rámci trestního řízení, a tedy aby nebyly postaveny před nutnost vznášet své právní nároky v dalším typu řízení, vedeném pochopitelně s delším časovým odstupem a přirozeně je tak vystavující opětovné nutnosti podstupovat znovu traumatizující pocity při oživování vzpomínek na tragickou událost, která zasáhla do jejich rodinného života právě v tak intenzívní míře, jaká odpovídá jeho reálnému a rovněž i důkazně podloženému rozsahu jeho citového naplnění a skutečně prožívané sounáležitosti blízkých osob.
16. Nalézací soud ve shodě se soudem odvolacím přitom takto postupovaly, aniž by shledaly důvody pro jakýkoliv způsob využití moderačního postupu při úpravě výše uplatněných nároků s odkazem na zcela standardní a z běžných rodinných vztahů nevybočující způsob prožívání emočních vazeb nejbližších rodinných příslušníků usmrceného poškozeného. Naproti tomu dovolatel v uvedené souvislosti vznesl námitku zpochybnění opodstatněností nároku ve smyslu §2959 o. z. na straně pozůstalého otce usmrceného V. H., a to s poukazem na pravomocné rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 27 Nc 828/2002; výrok takového rozhodnutí však vypovídá toliko o zbavení dotčené osoby způsobilosti k právním úkonům. Poukazuje-li dovolatel na důvod, kterým byl civilní soud k takovému rozhodnutí veden a který má podle jeho informací spočívat v diagnóze vážné duševní poruchy (konkrétně organické duševní poruchy se syndromem demence, s neschopností komunikovat s okolím a s porušením paměti), pak by taková skutečnost mohla být minimálně reálným důvodem znaleckého posouzení z odvětví psychiatrie k tomu, do jaké míry je tento poškozený při uvedené psychické zátěži a jejích doprovodných projevech omezen ve vnímání nejbližších rodinných kontaktů a tím i v zaznamenání fatální ztráty svého potomka, byť ji vzhledem ke svému onemocnění nemohl prožívat srovnatelným způsobem jako zbývající členové jeho rodinného zázemí. Takové dokazování by si pochopitelně vyžádalo časovou náročnost, přesahující rámec předmětného trestního řízení a muselo by tak být ve vztahu k tomuto sekundárnímu poškozenému spojeno s postupem podle §229 odst. 1 tr. ř.
17. Podle státní zástupkyně lze však v této souvislosti zaujmout i náhled zcela opačný, vycházející ze zřetelně oslabené pozice tohoto poškozeného a tím i z hlediska mnohem citlivějšího dopadu posuzované ztráty syna do jeho již tak výrazně poznamenané psychiky, zvláště pak za stavu, že oba byli v běžném a ničím nenarušeném rodinném a tím i v trvalém citovém kontaktu. Současně nelze přehlédnout ani ten aspekt dopadu ztráty (zcela zdravého 21letého bezproblémového) syna, podle kterého veškerou tíhu oné traumatizující události nese v důsledku manželova psychického onemocnění zcela zákonitě matka zemřelého, aniž by jí mohl být její životní partner reálnou oporou. Ostatně takto dovolatel správně poznamenává, když uvádí, že tato byla naopak po stránce duševní zcela zdráva a byla tak schopna utrpení ze smrti svého syna prožívat z obou rodičů pouze sama. Nebere však již v této souvislosti v potaz, že její duševní útrapy jsou za popsaného stavu věci minimálně dvojnásobné v porovnání s případem obou plně zdravotně způsobilých životních partnerů, schopných si i přes výraznou nepřízeň osudu (v daném případě ještě prohloubenou úmrtím dalšího syna V. H., v průběhu předmětného trestního řízení) poskytnout tomu odpovídající vzájemnost psychického ukotvení tak, aby bylo v nezbytné míře možno fungovat v reálném prostředí každodenního života. Přestože takové okolnosti na straně pozůstalých poškozených rodičů usmrceného přesahují formální rámec předmětného trestního řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011), je podle ní zcela na místě považovat je za další mimořádné okolnosti v rámci celého případu, neboť výrazně zvyšují míru prožité psychické bolesti a tím i potřebu její adekvátní satisfakce.
18. Poukázal-li dovolatel na to, že odvolací soud pochybil, když navýšil částku náhrady nemajetkové újmy podle §2959 o. z. pozůstalé M. H. z hodnoty 750 000 Kč na hodnotu 1 250 000 Kč pouze z toho důvodu, že jmenovaná pozůstalá je dědičkou pozůstalé (babičky usmrceného) V. L., která se k trestnímu řízení připojila s nárokem na náhradu škody ve výši 500 000 Kč, ale ještě před vyhlášením rozsudku zemřela, jeho právní názor nelze podle státní zástupkyně akceptovat. Definice právního pojmu „pozůstalost“ tak, jak vyplývá z aktuální občanskoprávní úpravy (§1475 odst. 2 o. z.), nedává žádný prostor k jinému jejímu logicko-gramatickému výkladu, zejména k takovému, který zcela odporuje znění příslušné části důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., ze které se v namítaném směru podává: „Posun oproti stávající úpravě je zejména v opuštění široce formulovaného pravidla §579 stávajícího obč. zák. o zániku subjektivních práv a povinností vázaných jen na osobu dlužníka nebo věřitele jeho smrtí. Podle §1475 odst. 2 spadají do pozůstalosti i subjektivní práva a povinnosti zakládající se pouze na osobních poměrech zůstavitele, pokud byly jako dluh uznány nebo jako pohledávka uplatněny tak, že to vede k určení nebo uspokojení nároku zásahem veřejné moci. Důsledkem toho přejdou do pozůstalosti např. i zůstavitelova práva na bolestné, na satisfakci v penězích apod., byla-li za jeho života uznána nebo zažalována“ (Občanský zákoník IV, Dědické právo, Velké komentáře, C. H. Beck 2015, str. 5) .
19. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
20. Zmocněnkyně poškozených, jíž bylo dovolání obviněného rovněž dáno na vědomí s možností se k němu vyjádřit (třebaže to zákon explicitně neukládá), navrhla, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání. Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Jsou jimi:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
22. Z uvedeného vyplývá, že dovolání lze podat – mimo jiné – proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření, nebo jímž bylo upuštěno od potrestání. Takovýmto odsuzujícím rozsudkem pak může být i rozsudek odvolacího soudu vydaný podle §259 odst. 3 tr. ř. po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z některého z důvodů uvedených v §258 odst. 1 tr. ř., vždy však musí jít o odsuzující rozsudek v uvedeném smyslu.
23. Dovolání obviněného směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek nalézacího soudu zrušen ve výroku o náhradě škody (správně výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích) ohledně poškozených M. H., a V. L. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že se podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému ukládá povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozené M. H., ve výši 1 250 000 Kč. Jinak zůstal tento rozsudek nezměněn. Rozsudkem odvolacího soudu tak v posuzovaném případě nebylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného, tyto výroky nabyly právní moci již v řízení před soudem prvního stupně. Předmětem odvolacího řízení se staly toliko nároky poškozených M. H. (matka zemřelého), V. H. (otec zemřelého), zastoupeného manželkou M. H., P. K. (sestra zemřelého) a V. L. (babička zemřelého) na náhradu nemajetkové újmy v penězích, o nichž soud rozhoduje v tzv. adhezním řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 tr. ř. Rozsudek, kterým odvolací soud rozhodl, byť z podnětu odvolání obviněného, tak, že rozsudek soudu prvního stupně zčásti zrušil, a to pouze ve výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích [§258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.], a sám ve věci znovu rozhodne o náhradě nemajetkové újmy v penězích (§259 odst. 3, §228, §229 tr. ř.), není odsuzujícím rozhodnutím uvedeným v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Takový rozsudek nelze podřadit ani pod žádné jiné z taxativně vyjmenovaných typů rozhodnutí ve věci samé podle §265a odst. 2 písm. b) až h) tr. ř. S ohledem na povahu řízení před odvolacím soudem takový závěr nikterak nekoliduje ani s principy spravedlivého procesu, které je třeba dodržet ve vztahu ke všem stranám řízení, když poškozený není oprávněn podat proti takovému typu rozhodnutí mimořádný opravný prostředek.
24. Pro úplnost je vhodné dodat, že jiná situace by nastala, pakliže by k podanému odvolání směřujícímu výlučně proti výroku o náhradě škody, popř. nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, odvolací soud učinil širší přezkum napadeného rozhodnutí podle §254 odst. 2 tr. ř. Pro takové případy platí, že i když je odvolací soud vázán v přezkumné činnosti zásadně tím, který výrok rozsudku odvolatel napadl a jaké vady v jeho rámci vytýká (§254 odst. 1 tr. ř.), ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. rozšiřuje takto vymezenou přezkumnou pravomoc odvolacího soudu ve vztahu k napadeným výrokům na případy, že vada, která je vytýkána napadenému výroku rozsudku, má svůj původ v jiném výroku, který nebyl napaden odvoláním. Pak musí odvolací soud přezkoumat i tento jiný a odvoláním nenapadený výrok, však za splnění předpokladu, že odvolatel mohl též proti němu podat odvolání, i když tak neučinil. O takový případ však nešlo, jak ostatně vyplývá i z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz strana 3). Vady, které odvolatel vytýkal napadenému výroku rozsudku nalézacího soudu, zjevně neměly svůj původ v jiném výroku, který nebyl napaden odvoláním. Pokud za této situace rozhodl soud druhého stupně k podanému odvolání proti výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích pouze o tomto výroku, aniž byl povinen přezkoumat i ostatní výroky napadeného rozhodnutí podle §254 odst. 2 tr. ř., nelze jeho rozhodnutí považovat za žádné z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 tr. ř.
25. Dovolání obviněného, které směřovalo proti takovému druhu rozhodnutí soudu druhého stupně, je proto nepřípustné. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 15. 8. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 907/2010, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 4 Tdo 650/2014, nebo ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1310/2010, ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 6 Tdo 615/2015, akceptoval jej i Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15, či usnesení ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1435/2011.
26. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že odvolací soud do poučení ve svém rozhodnutí nesprávně uvedl, že proti jeho rozhodnutí je možno podat dovolání. Nikdo totiž nemůže mít více práv, než mu přiznává zákon. Výlučně dovolací soud je kompetentní k vyřešení otázky přípustnosti dovolání, a to nezávisle na poučení odvolacího soudu.
27. Nejvyšší soud proto nepřípustné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 10. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.